Eka Kurniawan: Krása je stigma



Kurniawan výřez přebalVyprávění o indonésko-holandské prostitutce Dewi Ayu, jejích dcerách, jejich nápadnících i manželích, potomcích i protivnících začíná fantaskním obrazem zmrtvýchvstání: ústřední protagonistka po jednadvaceti letech vstává z mrtvých a poprvé pohlíží do tváře své čtvrté dcery, nehezké dívky jménem Kráska. Zvědavý čtenář, kterého zajímá, jak se rázovitá Dewi  s novou situací popasuje, je rychle vtažen do děje – než se dozví odpovědi na všechny své otázky, vyposlechne si rozvětvené dějiny celého rodu i jeho domovského městečka Halimunda.

 

 

Ačkoli autor zalidňuje román desítkami postav, nikdy neztrácí na tempu či poutavosti. Tím, co zajišťuje onu živelnou čtivost, je u Kurniawana především dokonale zvládnutý styl:  román, v momentech připomínající Márqueze i Rushdieho, fantasticky replikuje pocit bezprostředního „prožitku vyprávění“. Čtenář je přítomen líčení historie jednoho rodu a jednoho města – z historek a zápletek se přitom postupně skládá celistvější obraz historie jednoho národa. Fantaskní prvky přitom tomuto čtení nijak nebrání: ba naopak, zobrazovanému světu jako kdyby poskytovaly zvláštně logické usouvztažnění, jako kdyby některé dějinné peripetie prostě Kurniawan přebaljinak než nadpřirozenými jevy vysvětlit ani nešlo.

 

 

Eka Kurniawan (*1975) je indonéský spisovatel, esejista a scenárista. Vydal několik povídkových souborů, jako romanopisec debutoval roku 2002 právě dílem Krása je stigma. O třináct let později vyšel román anglicky a od té doby lze hovořit o literárním fenoménu – postupně vyjde v pětatřiceti jazycích. Roku 2016 se Eka Kurniawan stal prvním indonéským spisovatelem, který byl nominován na Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

 

 

Ukázka z knihy:

Nikdo neví, proč se soudruh Kliwon nakonec stal mladým komunistou. I když nebyl příliš bohatý, žil svůj život poměrně uspokojivým způsobem. Jeho otec komunistou byl, byl to znamenitý řečník, podařilo se mu zachránit se, poněvadž ho koloniální vláda neposlala do tábora Boven Digoel, ale nakonec byl popraven Japonci, když si pouštěl pusu na špacír a psal letáky, až Kenpetai nakonec zjistila, že je komunistou. Předtím nic nenaznačovalo, že se Kliwon vydá v otcových stopách. Výborně se učil, dvakrát přeskočil ročník, a bylo jisté, že se může stát kýmkoliv si jen bude přát.


V každém případě se Kliwon spíše projevoval jako uličník než jako ukázněný komunistický chlapec. Vyrostl a stal se vůdcem dětí ze sousedství, s nimiž vyrážel na plantáže, kde jen tak pro pobavení kradli, co jim přišlo pod ruku: kokosové ořechy, polena či jen kakaové boby, které na místě snědli. Nikdy však nezašli příliš daleko, a tak je lidé často nechávali být, i když jim tu a tam někdo vyhuboval. Večer o Lebaranu si opekli ukradená kuřata a hned nazítří zašli za jejich majitelem, aby se mu omluvili. A všichni dobře věděli, že na začátku puberty už chlapci měli zkušenost z nevěstince. Plavili se po moři nebo pomáhali vytahovat sítě, aby si vydělali peníze, a když je dostali, zašli za prostitutkou, aby se s ní všichni vyspali. Někdy byli úplně bez peněz a jejich zkušenosti vedly k tomu, že si už odvykli potlačovat svou touhu.


Kliwon byl inteligentní a občas měly jeho myšlenky sklony šokovat, jestli nebyly přímo šílené. Jednou vzal tři kamarády do bordelu a na střídačku si zasouložili s jednou děvkou. Hned na začátku je vyzvala, aby to dělali ve třech, neboť jak sama řekla, měla po jedné dírce vepředu a vzadu. Nikomu se však nechtělo dělit o dírku s hovnama, a proto to s ní dělali postupně. Kliwon se projevil jako skutečný vůdce, vybídl své tři kamarády, aby si to s ní rozdali jako první, a on že půjde naposled. Když bylo po všem, naskytla se prostitutce smutná podívaná, protože se děti vrhly ke dveřím a bez placení zmizely.


„Zeptal jsem se jí, zda by si s námi ráda zapíchala,“ řekl nedlouho poté Kliwon, když to vyprávěl lidem v nálevně, „a ona odpověděla, že ráda.“ Často míval kolem sebe hromadu posluchačů, a tak pokračoval: „No a protože ona ráda a my také rádi, tak proč bychom jí měli platit?“


Jeho matka, která si nepřála, aby se opakovalo cokoliv z toho, co se přihodilo jejímu manželovi, se ho snažila držet dál od šílených marxistických idejí a jim podobných myšlenek, a měla tendenci nezasahovat do ničeho, co dělal, jen aby se nestal komunistou. Posílala ho do kina, na koncerty, nechávala ho opíjet se v nálevně, dovolovala mu kupovat si gramofonové desky a obzvláště ji těšilo, že se kamarádil s mnoha dívkami. Věděla, že s celou řadou těchto dívek její syn spal, anebo by se s nimi vyspat chtěl, jí to však bylo jedno. Pro ni to bylo rozhodně lepší, než aby se jednou musela dívat na to, jak stojí před popravčí četou, která ho zastřelí. „I kdyby se stal komunistou, musí se stát šťastným komunistou,“ říkávala. Její několikaleté manželství s komunistou i jeho blízký vztah s jinými soudruhy, to vše ji dovedlo k závěru, že komunisté jsou neustále zasmušilí a nešťastní. V těžkých časech, v době japonské okupace a boje za nezávislost, ho nechávala užívat si života plnými doušky.


Když mu bylo sedmnáct let, byl jeho život na město takových rozměrů skutečně oslnivý. Nosíval dlouhé kalhoty s nohavicemi do zvonu, tmavé košile a polobotky, které se leskly leštidlem. Dívky vycházely ze svých domovů, aby ho následovaly, kamkoliv šel, táhly se za ním jako vlečka svatebních šatů, a těmto dívkám se věšeli na paty jiní mladíci. Dívky se do něj zamilovávaly a zaplavovaly ho dárky, které se u něj doma postupně hromadily, až to u něj vypadalo jako v bazaru. S ničím si nedělali hlavu a takřka každý večer pořádali večírky, buď u někoho doma, nebo na některém jiném místě. Jeho kamarádi ho také měli velice rádi, protože si dívky nenechával jen pro sebe. Tak takový vedli život. Možná to byla Kliwonova parta a jejich kamarádi, kteří v těch letech prožívali nejšťastnější život ve městě.


Tehdy již věděl o slávě prostitutky jménem Dewi Ayu, a jestliže existovalo něco, z čeho neměl radost, tak z toho, že do svých sedmnácti let ještě nikdy nepíchal s děvkou, o níž lidé neustále mluvili. Už se o to několikrát pokusil, ale pokaždé přišel pozdě, protože Dewi Ayu chtěla mít každou noc jen jednoho zákazníka a muži na ni obvykle stáli frontu. A i kdyby nepřišel pozdě, tak by ho někdo přeplatil. Mama Kalong vždy upřednostňovala muže, kteří mohli zaplatit víc. Celou dobu Kliwon trpěl utkvělou představou, aby mohl vstoupit do jejího pokoje, lehnout si na její postel, a jeho představy byly natolik zvrhlé, že párkrát spal s nějakou dívkou a představoval si ji jako Dewi Ayu, kterou již několikrát viděl na veřejnosti.


Alespoň si díky Dewi Ayu uvědomil, že ne všechny ženy do něj byly blázen. Byla pravda, což dobře věděl, že vdané ženy i vdovy, i když nebyly tak poblázněné jako děvčata, aby za ním všude chodily, ho často po očku sledovaly a hluboko v jejich srdcích se ukrývala touha odvést si ho do ložnice. Některé z těchto žen už obšťastnil, a vypadalo to, že by mohl mít úplně všechny, jen kdyby chtěl, mimo Dewi Ayu. Byl pevně přesvědčen o tom, že jen tato žena do něj nebude blázen, naopak on bude muset zaplatit, když ji bude chtít. Několik posledních dní dumal nad tím, jak by se s ní mohl vyspat, nepotřeboval by na to hodně času, úplně by mu stačilo necelých pět minut. Nebo se jen dotknout jejího těla. Pak se rozhodl, že za ní osobně přijde domů, neboť to byla jediná věc, kterou nikdy žádný muž neudělal.


Kliwon měl rád hudbu a znamenitě hrál na kytaru, minimálně znal celou řadu tklivých písní i písniček ve styku keroncong, které zpíval spolu se svými kamarády. Jednou v neděli přišel sám se svou kytarou k Dewi Ayu, převlečený za pouličního zpívajícího žebráka, s úmyslem si ženu podmanit svými otřepanými písněmi a lichotkami. Už to tolikrát udělal, sváděl dívky, které se do něj zbláznily tím, že jim pod oknem zpíval písničky, a tak teď stál před vchodem domu Dewi Ayu a začal brnkat na struny kytary a zpívat ve falzetu.


Vypadalo to, že tu prostitutku to ani v nejmenším nechytilo u srdce, takže tam stál a přezpíval pět písní, aniž by kdokoliv otevřel dveře. Od lidí se doslechl, že bydlí se svými třemi dcerami a dvěma pomocnicemi v domácnosti a jsou prý velmi přátelské. Plný očekávání tam postával dál, až přezpíval deset písní a vyschlo mu v krku. Když uplynula hodina, vytáhl kapesník a utřel si pot, který se mu perlil na krku i na čele, a nohy už ho sotva unesly. Nic nenaznačovalo, že se paní domu ukáže. Nakonec položil kytaru na stůl a posadil se na židli, měl téměř mžitky před očima, nehodlal se však vzdát.


To, že hudba ustala, zřejmě přitáhlo pozornost paní domu víc než jeho hudba a zpěv. Aniž by to vůbec čekal, otevřely se dveře a objevila se malá osmiletá holčička se sklenicí studené limonády a položila ji na stůl vedle kytary.


„Můžeš tady u nás na dvorku zpívat, jak dlouho chceš,“ řekla, „ale určitě máš velikou žízeň.“


Kliwon se toporně postavil. Ne kvůli dívčiným slovům či studené limonádě, kterou mu přinesla, ale proto, že před sebou uviděl stát líbeznou vílu. Za celý svůj život neviděl tak sličnou dívku, dokonce i když už viděl Dewi Ayu, o které lidé říkali, že je nejkrásnější ve městě. Neměl nejmenší ponětí, z čeho Bůh stvořil takovou bytost, protože z celého jejího těla jako by vyzařovalo světlo. Při takovém pohledu se mnohem více rozklepal než z toho, že tam bez povšimnutí hodinu stál a vyzpěvoval. Chvějícími se rty se váhavě zeptal: „Jak se jmenuješ?“


„Alamanda, jsem dcera Dewi Ayu.“


Jako by dostal do hlavy ránu kladivem. Natáhl se pro kytaru jako zmatený člověk. Několikrát se na tu malou krásku podíval a pak zase odvrátil obličej, jako kdyby nedokázal vydržet světlo vycházející z jejího těla.

Zrovna došel k brance, když na něj dívka zavolala.


„Napij se, než půjdeš, určitě máš žízeň.“


Kliwon se otočil jako na obrtlíku, jako by byl zhypnotizovaný, vrátil se na verandu domu, vzal sklenici se studenou limonádou a naráz ji do dna vypil, zatímco tam dívka stála a přívětivě se usmívala.
„Vypil jsem ji jen proto, že jsi ji připravila ty, malá slečno,“ řekl Kliwon a přitom pokládal prázdnou sklenici zpátky na stůl.

 


„Mýlíš se,“ odvětila Alamanda, „přichystala ji naše služebná.“


Od té doby Kliwon zapomněl na svou touhu vyspat se s Dewi Ayu, což se mu nepodařilo ani v mnoha následujících letech. Malá kráska úplně všechno zničila, včetně příštích dnů a snad i jeho budoucnosti. Během několika dnů po tomto kratičkém setkání se najednou všechno změnilo. Odháněl od sebe všechny dívky, které mu nadbíhaly, odmítal všechna pozvání na večírky, zůstával spíše doma a přemítal nad smutným osudem své lásky. Dobyvatel dívčích srdcí byl bezmocný a způsobila to osmiletá dívka. Taková byla skutečnost, i když nikdo nevěděl, co se přihodilo. Žádný z jeho kamarádů nevěděl o jeho nedělní výpravě za Dewi Ayu, takže se nikdo neodvažoval spekulovat o jeho zádumčivosti v poslední době. Každopádně si jeho matka kvůli tomu začala dělat veliké starosti, protože za ta léta, co se o něj starala, ho ještě nikdy neviděla tak melancholického jako nyní.


„Ty ses stal komunistou?“ zeptala se ho zoufalá a plná obav. „Pouze komunisti jsou zasmušilí.“


„Zamiloval jsem se,“ odpověděl Kliwon.


„To je smutnější.“ Mina, jeho matka, seděla vedle něj a hladila ho po dlouhých vlnitých vlasech. „Jdi a zahraj na kytaru pod jejím oknem, tak jako obvykle.“


„Šel jsem svádět její matku,“ řekl Kliwon a měl slzy na krajíčku. „Tu jsem nezískal a zničehonic jsem se zamiloval do její dcery, a tu nejspíš také nezískám.“


„Proč ne? Copak existuje nějaká dívka, která by tě nechtěla?“


„Možná že je to zrovna tahle,“ řekl úsečně Kliwon a položil se Mině do klína jako rozmazlené kotě. „Jmenuje se Alamanda. Kdybych se musel stát komunistou, zosnovat povstání a stanout před popravčí četou, tak jak se to stalo otci a soudruhovi Salimovi, tak bych to udělal, jen abych ji získal.“


„Řekni mi, jaká ta dívka je?“ zeptala se Mina, které z jeho slibu naskočila husí kůže.


„Nikdo v tomto městě, a pravděpodobně v celém vesmíru, není půvabnější než ona. Alespoň podle mne je krásnější než princezna Rengganis, která se provdala za psa. Je spanilejší než královna jižního moře, půvabnější než Helena, kvůli níž vypukla trojská válka, sličnější než princezna Diah Pitaloka, která zavdala příčinu k válce mezi Majapahitem a Pajajaranem, je půvabnější než Julie, kvůli které se Romeo rozhodl spáchat sebevraždu, je líbeznější než kdokoliv jiný. Celé její tělo jako by vyzařovalo světlo, její vlasy se lesknou více než právě nakrémované boty, tvář má tak hladkou, jako kdyby byla z vosku, jako by vše kolem ní proti jejímu úsměvu bledlo.“


„K takové dívce se budeš hodit,“ řekla matka, aby ho rozveselila.


„Problém je v tom, že zatím nemá prsa a ani jí ještě nezačalo růst ochlupení v rozkroku. Je jí teprve osm let, mami.“


Kliwon, sklíčený svým utrpením, našel vysvobození v milostných dopisech, které jí nikdy neposlal. Den co den se snažil psát milostné dopisy, které by se hodily pro osmiletou dívenku, ale jeho úsilí pokaždé vyšlo naprázdno. Pokaždé skončily roztrhané v odpadkovém koši. Stále měl dostatek nadšení, aby se dal znovu do psaní, ale vždy se stejným neúspěchem. Už se pokusil napsat i dětský milostný dopis, ale i ten vyhodil, poněvadž neměl dostatečnou sílu, aby v něm vystihl jeho lásku. Rovněž se pokusil úplně si vylít srdce, jenže poté si položil otázku, zdali tak malá dívka porozumí tomu, co napsal. Nakonec se mu podařilo napsat jeden dopis, ne že by byl skutečně povedený, ale protože Kliwon byl už v koncích.

 

 

přeložil Libor Havránek
nakladatelství Odeon, 2018
ISBN: 978-80-207-1830-3

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB