Michael Crichton: Dračí zuby



Crichton výřez přebalRomán Dračí zuby dokončil Michael Crichton již v roce 1974, ovšem světlo světa spatřila kniha až v roce 2017, poté co rukopis objevila v autorově pozůstalosti jeho žena Sherri. Stejně jako ve svých dalších knihách i v Dračích zubech autor prokazuje smysl pro důkladný výzkum tématu a schopnost zaujmout mimořádně atraktivní zápletkou.

 

 

Příběh zavádí čtenáře do devatenáctého století na daleký americký západ. Píše se rok 1876, Ameriku ovládají na jedné straně válčící indiánské kmeny, na druhé zlatokopové toužící po bohatství. Vysokoškolský student William musí v rámci sázky strávit léto na západě Ameriky a přidá se k paleontologovi Othnielu Charlesi Marshovi. Paranoidní a tajnůstkářský Marsh ale pojme podezření, že William je špeh pracující pro Marshova úhlavního rivala v oboru, Edwina Drinkera Copa, a tak Williama nechává napospas osudu v městečku plném zločinců a podvodníků. William spojí síly s Copem a obaCrichton přebal brzy učiní objev historických rozměrů. S cenným pokladem v rukou ale Williamovi začíná hrozit smrtelné nebezpečí…

 

Román je inspirován reálnými historickými událostmi a přibližuje čtenářům tzv. „válku o kosti“ – soupeření mezi paleontology Othnielem Charlesem Marshem a Edwardem Copem, kteří v honbě za nejvzácnějšími objevy neváhali svého rivala jakkoliv poškodit, aby dosáhli cíle. Nezdráhali se krást, podplácet, ba dokonce i ničit nálezy. Finančně i společensky tento spor oba vědce zruinoval, ale paleontologie jako věda se díky nim nesmírně rozvinula.

 

Michael Crichton (1942–2008) je autorem celé řady bestsellerů, z nichž mnohé z nich se dočkaly i úspěšného filmového zpracování (Jurský park, Kmen Andromeda, Koule, Skandální odhalení či Vycházející slunce). Z jeho televizní tvorby jsou známé seriály Pohotovost nebo Westworld. Ve své tvorbě výborně využil svých znalostí z oboru medicíny a antropologie. Často upozorňoval na úskalí moderní vědy, např. na možnost jejího zneužití pro účely obohacení nebo na nezodpovědnost při zacházení s novými technologiemi.

 

 

Ukázka z knihy:

NOC NA PLANINÁCH

 

První noc tábořili na místě nazývaném Clagett na břehu řeky Judith. Byla tam obchodní stanice obehnaná kůlovou ohradou, odnedávna ale opuštěná.

 

Hill uvařil svou první večeři, která jim připadala těžká, ale jinak přijatelná. Jako palivo použil suchý buvolí trus, čímž vysvětlil dvě své přezdívky: Hnoják a Smraďoch. Po večeři pověsil jídlo na strom.

 

„Proč to děláte?“ zeptal se Johnson.

 

„To aby nám jídlo neukradli medvědi grizzly,“ vysvětlil Hill. „Běž se nachystat na spaní.“

 

Než si Hill rozložil přikrývky, zemi pod nimi udupal.

 

„Proč to děláte?“ zeptal se Johnson.

 

„To abych ucpal hadí díry,“ prozradil mu Hill, „a aby mi v noci nelezli pod deku chřestýši.“

 

„Děláte si ze mě legraci,“ nevěřil Johnson.

 

„Nedělám,“ trval na svém Hill. „Zeptej se, koho chceš. V noci je zima a oni mají rádi teplo, takže si zalezou k tobě a stočí se ti u slabin.“

 

Johnson šel za Sternbergem, který si taky rozestýlal. „Ne­udupeš tu zem nejdřív?“

 

„Ne,“ odpověděl Sternberg. „Tady nejsou hrboly, vypadá to pohodlně.“

 

 

„A co chřestýši, nepolezou ti pod deku?“

 

„To se moc nestává,“ na to Sternberg.

 

„Moc se to nestává?“ zvýšil Johnson znepokojeně hlas.

 

„Nedělal bych si s tím starosti,“ pokračoval Sternberg. „Ráno prostě vstávej pomalu a podívej se, jestli tam nemáš návštěvníky. Hadi ráno zmizí.“

 

Johnson se otřásl.

 

Celý den neviděli žádné známky lidského života, ale Isaac byl přesvědčen, že jim hrozí nebezpečí od indiánů. „S rudými kůžemi je to tak,“ mručel, „že když se cítíte nejvíc v bezpečí, jste v největším ohrožení.“ Isaac trval na tom, aby v noci hlídali, a ostatní s tím zdráhavě souhlasili. Isaac sám si vzal poslední hlídku, tu před svítáním.

 

Tohle byla Johnsonova první noc venku pod obrovskou klenutou prérijní oblohou a spánek byl nemožný. Bránila by mu i jen myšlenka na chřestýše nebo grizzlyho, ale kromě toho se kolem ozývalo tolik dalších zvuků – šeptání větru v trávě, houkání sov v temnotě, vzdálené vytí kojotů. Zíral nahoru na tisíce hvězd na bezoblačném nebi a poslouchal.

 

Byl vzhůru při každém střídání hlídek a viděl Isaaca, jak přebírá hlídku po Sternbergovi ve čtyři ráno. Nakonec ho ale únava přemohla, a než ho se škubnutím probudila série výbuchů, tvrdě spal. Isaac křičel: „Stát! Stát, říkám stát!“ a střílel z revolveru.

 

Všichni vyskočili. Isaac ukázal do prérie. „Něco tam je. Vidíte to? Něco tam je!“

 

Dívali se, a nic neviděli.

 

„Povídám vám, že tam je chlap, jeden chlap.“

 

„Kde?“

 

„Tam! Přímo tam!“

 

Hleděli na vzdálený horizont planiny, a neviděli vůbec nic.

 

Sušenka spustil: „Bojí se indiánů a taky je to blázen – dokud tu budeme, uvidí rudocha za každým křovím. To se moc nevyspíme.“

 

Cope tiše řekl, že převezme hlídku, a poslal ostatní spát.

 

Teprve za několik týdnů si všichni uvědomili, že Isaac měl pravdu.

 

Jestli Smraďochovo jídlo a Isaacovo hlídání nestálo za nic, podobně na tom bylo i průzkumnictví Malého větra. Šošonský válečník způsobil, že většinu následujícího dne beznadějně bloudili.

 

Dvě hodiny poté, co opustili ležení, narazili na planinách na čerstvé kobylince.

 

„Indiáni,“ zalapal po dechu Isaac.

 

Hill si znechuceně odfrkl. „Víte, co to je? To jsou kobylince našich koní, na to vemte jed.“

 

„To není možné.“

 

„Myslíš? Vidíš tam ty stopy od vozu?“ Ukázal na sotva patrné koleje v trávě. „Klidně se vsadím, že když tam najedu naším vozem, budou ty stopy přesně sedět. Ztratili jsme se, to vám povídám.“

 

Cope popojel vedle Malého větra. „Ztratili jsme se?“

 

„Ne,“ odpověděl Malý vítr.

 

„Tak co čekáte, že řekne?“ zabručel Hill. „Už jste někdy slyšeli indiána přiznat se, že zabloudil?“

 

„Nikdy jsem neslyšel o tom, že by indián zabloudil,“ prohodil Sternberg.

 

„Tak teď tady jednoho takovýho máte, najatýho za pěkný peníze,“ odsekl Hill. „To vám říkám, ten v týhle části země ještě nikdy nebyl, ať si říká, co chce. A ztratil se, ať si říká, co chce.“

 

Johnsona ten rozhovor naplnil zvláštní hrůzou. Celý den jeli pod rozlehlou oblohou přes stejnoměrně placatou zem, kolem sebe výhled bez jakýchkoli orientačních bodů až na osamocený strom tu a tam nebo řadu topolů, které lemovaly potok. Opravdu to bylo „travnaté moře“ a stejně jako v moři zde nevedly žádné cesty, jen rozlehlé nekonečno. Začínal chápat, proč všichni na Západě mluví o určitých orientačních bodech tak familiárně – Pompeyův sloup, Dvojitý pahorek, Žlutý sráz. Těch pár rozeznatelných krajinných prvků tvořilo jakési ostrovy v oceánu prérie a jejich znalost byla pro přežití klíčová.

 

Johnson jel vedle Ropuchy. „Myslíš, že jsme opravdu zabloudili?“

 

Ropucha zavrtěl hlavou. „Indiáni se tu narodili. Umějí číst zemi způsobem, jaký si ani neumíme představit. Neztratili jsme se.“

 

„Jedeme teda na jih,“ zabrblal Hill a díval se na slunce. „Proč

 

jedeme na jih, když tady každej ví, že řeka Judith teče na východ? Může mi to někdo vysvětlit?“

 

Následující dvě hodiny byly napjaté, dokud konečně nenarazili na jakési staré stopy po vozu vedoucí na východ. Malý vítr na ně ukázal. „To být cesta pro vozy do oblasti Judith.“

 

„Tak v tom byl problém,“ pochopil Ropucha. „Není zvyklý cestovat s vozem a musel najít cestu, po které bude moct jet náš vůz.“

 

„Problém je v tom,“ opáčil Hill, „že to tady nezná.“

 

„Zná to tady,“ oponoval Sternberg. „Jsme teď na indiánských lovištích.“

 

Jeli v zadumaném tichu.

 

 

 

přeložila Johanka Tkáčová

nakladatelství Plus, 2018

ISBN: 978-80-259-0921-8

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB