Ivana Ryčlová: Zvolili svobodu…



Ryčlová výřez přebalKniha Zvolili svobodu… (Napříč osudy tvůrců vzdorujících sovětské moci) je třetí částí autorčina cyklu mapujícího osudy tvůrců ruské kultury 20. sto­letí, kteří vyjadřovali nesouhlas se sovětsko‑orwellovskou skutečností, v níž žili.

 

 

Obsahuje esejistické portréty spisovatelů a básníků Anny Achmatovové, Alexandra Tvardovského, Julije Daniela, Anatoli­je Marčenka, Sergeje Dovlatova, režiséra Jurije Ljubimova a dramatika a scenáristy Alexandra Galiče, který posléze proslul jako textař a interpret vlastních písní. S výjimkou básnířky Anny Achmatovové, jejíž biografie se uzavřela roku 1965, se do složitých životních cest tvůrců, s nimiž autorka čtenáře seznamuje, různou měrou promítly jejich odmítavé postoje k okupaci Československa. Tragickým se stal osud Anatolije Marčenka, jenž pro své nekompromisní názory – mj. mediální vystoupení na obra­nu svobody naší země – strávil většinu života v gulagu, kde za nevyjasněných okolností v polovině osmdesátých let zemřel. Eseje jsou zpracovány s využitím ruských pramenů a odtajněných historic­kých skutečností. Publikace se snaží přístupnou formou oslovit co nejširší okruh čtenářů a podat ak­tuální pohled na ruskou kulturu 20. století, jež ve vědomí české veřejnosti přežívá Ryčlová přebalmnohdy v nerevi­dovaných šablonách a klišé.

 

PhDr. Ivana Ryčlová, Ph.D., vystudovala obor ruský jazyk a literatura – historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Věnuje se dějinám ruské literatury a dra­matu 20. – 21. století a literárněhistorickým aspektům vztahu tvůrčí osobnosti a totalitního systému Ruska. Externě přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou monografie o Venědiktu Jerofe­jevovi Bílý tanec (2001), knih esejů o osobnostech ruské kultury 20. sto­letí – Ruské dilema (2006), Mezi kladivem a kovadlinou (2012) – řady překladů lágrových próz, publicistiky a také současných ruských dramat. Píše především pro časopis o kultuře a společnosti Kontexty, příležitost­ně pro revue Host. Publikuje na stránkách odborných literárněvědných a historických periodik.

 

Ukázka z knihy:

ZVOLILI SVOBODU

Nesmíš se nechat zastrašit. Musíš být odpovědný sám za sebe, a tím jsi odpovědný i za druhé.

Julij Daniel (Nikolaj Aržak): Hovoří Moskva, 1961

ukázka z knihyMistrovská práce s klenutou křivkou slova, odvaha přenést na papír či do scénického obrazu dobová kataklyzmata a nenechat se přitom zastrašit, neztratit vnitřní svobodu, i kdyby to mělo být vykoupeno ztrátou možnosti tvorby, léty lágru či nuceným opuštěním vlasti. To jsou hlavní motivy spojující protagonisty této knihy.

 

První z nich je dáma, básnířka „par excellence“ Anna Achmatovová, jejíž poema Rekviem se stala symbolem utrpení mnohamilionového národa v dobách stalinistického teroru. Následuje Alexandr Tvardovskij, básník a šéfredaktor časopisu Novyj mir, díky němuž byla například otištěna první vlaštovka lágrové literatury Jeden den Ivana Děnisoviče. Svobodné scénické umění pak reprezentuje legendární režisér Jurij Ljubimov a jeho Divadlo na Tagance, od konce šedesátých let jediný prostor, kde neplatily sovětsko-orwellovské zákony. Alternativní hudební kulturu sedmdesátých let – dobu kotoučových magnetofonů a rušení vysílání nežádoucích rozhlasových stanic – reprezentuje „sovětský Karel Kryl“ – bard Alexandr Galič. Z hlubin čtenářského nevědomí, neboť české překlady jeho díla neexistují, jsem se pokusila vzkřísit literárně i lidsky velmi zajímavou osobnost Julije Daniela, jednoho z aktérů monstrózního procesu proti svobodnému myšlení, jenž v druhé polovině šedesátých let vstoupil do povědomí celého kulturního světa jako proces Siňavskij – Daniel. Dalším tvůrcem, tentokrát s tragickým osudem, je Anatolij Marčenko. Za své nekompromisní postoje, mimo jiné i kvůli veřejnému vyjádření protestu proti okupaci Československa, strávil většinu ze svého osmačtyřicetiletého života v gulagu, kde v polovině osmdesátých let za nevyjasněných okolností zemřel. Měsíc před vstupem sovětských vojsk do naší země v otevřeném dopise redakci BBC a světovým médiím napsal: „Styděl bych se za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR.

 

I kdybych byl s tímto názorem osamocen, nevzdal bych se ho. Protože mi jej napovědělo svědomí…“1 A zůstala bych hodně dlužna svobodomyslné části ruské kultury, kdybych zapomněla na emigrovavšího Sergeje Dovlatova, jenž se stal společně se svými slavnými předchůdci Vladimirem Nabokovem a Josifem Brodským jedním z nejčtenějších moderních ruských autorů v Americe.

 

Eseje, jež tvoří tuto knihu, byly psány v letech 2013–2017 pro brněnské Kontexty, časopis o kultuře a společnosti. Stejně jako publikace Ruské dilema (CDK, Brno 2006) a Mezi kladivem a kovadlinou (CDK, Brno 2012) rozvíjí téma kolize svobodomyslného ducha a moci. Skrze ně k nám promlouvají dějiny Ruska dvacátého století, respektive jejich část začínající okamžikem, kdy bolševici uchvátili moc, a končící obdobím perestrojky.

 

Ivana Ryčlová

1 Marčenko, A.: Žij jako všichni. Nezávislé tiskové středisko, Praha 1990, s. 116.

BÁSNÍŘKA ANNA ACHMATOVOVÁ

 

A hvězdy smrti stály nad námi…

Kdy země má, nevinná Rus se chvěla

Pod zakrvácenými botami

Pod koly aut, co vězně odvážela.

 

A. Achmatovová: Rekviem

 

Nazývali ji královnou poezie stříbrného věku.1 Na počátku dvacátého století jí ležel u nohou celý literární Petrohrad, a nejen on. Modigliani jí byl okouzlen natolik, že ji ve svých skicách stylizoval do obrazu egyptské královny. Kdo byla ona žena? Anna Achmatovová (1889–1966). Básnířka, která neměla ráda, když ji nazývali básnířkou. Neboť básník – to je poslání, stav duše, jenž nezáleží na pohlaví. A jako opravdový básník musela prožít mnohé: pronásledování, strašlivá léta represí, válku…

 

Přesto tato křehká žena, patřící k největším postavám poezie 20. století, vždycky zůstávala lyrikem, hledajícím ideál v klasické harmonii. Zůstala jím i poté, co osud, hrozný a těžký, způsobil, že hlas její poezie se stal hlasem krutě zkoušeného ruského národa. Poema Rekviem, k jejímuž napsání dostala impulz, když čekala nekonečné hodiny před petrohradským vězením NKVD,2 aby předala balíček synovi, se stala symbolem utrpení v dobách stalinistického teroru. Až do počátku šedesátých let zůstala tato básnická mše za mrtvé v utajení. Přesto byla Achmatovová jako básnířka ignorující revoluční zápal doby v roce 1946 exkomunikována ze sovětské literatury. I když se na stránky dějin literatury vrátila záhy po Stalinově smrti, poema Rekviem, opisovaná a jako lavina šířená po zemi v samizdatu, mohla v Rusku vyjít až za perestrojky.

 

Když v březnu 1966 Achmatovová zemřela, bylo jí sedmdesát šest let. Odchod ze světa v tomto věku není ničím překvapivým. Přesto byli všichni, kdo měli co do činění s poezií – čtenáři stejně jako kolegové z cechu básníků –, mimořádně zasaženi. Podobný pocit už dvacáté století zažilo, ale jen několikrát – po smrti symbolistického básníka Alexandra Bloka, po sebevraždě Majakovského a poté, co zemřel Boris Pasternak. Trůn osiřel. Pojďme se ohlédnout zpátky a podívat se, jaká k němu vedla cesta.

 

 

Ruská básnířka s tatarským pseudonymem

Anna Achmatovová se narodila v roce 1889 nedaleko Oděsy jako Anna Gorenko. Otec Andrej Gorenko byl inženýr, kapitán válečného loďstva ve výslužbě. Když byl Anně rok, rodina se usadila v Carském Sele nedaleko Petrohradu, někdejší příměstské rezidenci ruských imperátorů.3 Velkolepé parky, louky, pastviny pro koně, hipodrom, kam ji vodila chůva… To všechno později zachytila ve svých verších. Dětství měla Anna krásné, až aristokratické. Chod domu zajišťovalo služebnictvo, o početné potomstvo – Gorenkovi měli šest dětí – se staraly chůvy a guvernantky. Matka, pocházející z bohaté rodiny s literární tradicí,4 plula realitou v jakémsi polosnu. Když bylo Anně šestnáct, otec, jenž si rád užíval života, ženu s dětmi opustil. Navíc ho popuzovaly Anniny rané básnické pokusy a nepřál si, aby s nimi bylo jeho jméno jakkoli spojováno. Byť první zahraniční publikaci v pařížském literárním časopise Sirius (1907) podepsala Anna pouze iniciálami A. G., došlo mezi ní a otcem k velké roztržce.

 

Začínající básnířka si tedy vymyslela pseudonym: příjmení po babičce, jejíž rod měl počátek u chána Achmata. „Jenom ztřeštěná sedmnáctiletá holka mohla vybrat tatarské příjmení pro ruskou básnířku…,“5 vzpomínala později Anna Achmatovová.

 

Dodejme, že vydavatelem onoho časopisu byl Annin kamarád z dětství, ruský básník Nikolaj Gumiljov. Zatímco Gumiljov byl okouzlen Anninou krásou, ona obdivovala hlavně jeho poezii a svět literatury, v němž se uměl bravurně pohybovat. Jejich vztah byl od počátku složitý. Střídavě odmítán a brán Annou na milost, odjížděl Gumiljov tu do Paříže, tu do Afriky, kde hledal inspiraci pro svoji exotickou poezii. Když nakonec Anna řekne po třech letech známosti na jaře roku 1910 své ano, poutá ji ke Gumiljovovi především to, že je básník.

 

A poezie byla pro Annu tím nejdůležitějším po celý život.

 

Poodhalíme‑li Annino nitro, což učiníme v našem textu ještě mnohokrát, zjistíme, že její soukromý život, jak se emotivním tvůrcům nezřídka stává, byl bouřlivý. Nikolaj Gumiljov zaujímal v jejím srdci pouze skromné místo. Že manželství nebude šťastné, vyšlo najevo již při svatební cestě. V Paříži – kam jinam by měli ruští novomanželé odjet než do Paříže? – potkává Anna v kavárně Rotunda začínajícího italského malíře a sochaře Modiglianiho. A byť se to ke svatební cestě nehodí, vzplane mezi nimi vášnivý vztah. „Jste můj přelud… Beru vaši hlavu do rukou a ovíjím ji láskou…,“6 čteme v jednom z Modiglianiho dopisů. Co odepisovala Anna, nevíme. Víme jen, že to byl Modigliani, jehož hlas si přála ve svých verších plných neskrývané touhy znovu slyšet. Hlas, jenž jí zůstal, jak napsala o několik desítek let později, „navždy vryt do paměti“.7

 

(…)

 

1 Stříbrným věkem je v ruské literatuře označováno období 1900–1922. Samotný výraz stříbrný věk se začal v ruské kultuře šířit poté, co ho Achmatovová použila v jedné ze svých básní.

2 NKVD, zkráceno z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl (dnes ministerstvo

vnitra), byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností.

3 Zdejší palác a parky jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.

4 K matčině rodině patřila dnes zapomenutá, ale ve své době známá básnířka Anna Buninová, 1794–1829.

5 Čukovskaja, L.: Zapisky ob Anně Achmatovoj. 1938–1941. Soglasije, Moskva 1997.

Nikolaj Gumiljov, 1910

6 Anna Achmatova i Amedeo Modigliani: Energija genialnosti. Dostupné na http://

iledebeute.ru/love/2011/5/21/16290.

7 Achmatova, A.: Ja – golos vaš… Knižnaja palata, Moskva 1989, s. 328–334.

 

 

Nalůadatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, 2018

ISBN: 987-80-7325-453-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB