Jan Kolář: O problému, který měl nebýt. Drogy v socialistickém Československu



 

Kolář výřez přebalProblematika drog a toxikomanie představuje jeden z největších nevyřešených (a zřejmě i nevyřešitelných) problémů lidstva. Toto téma se v českém prostředí setkalo s raketovým vzestupem zájmu zejména po sametové revoluci. Problém sám ale vzklíčil už v dobách komunistické diktatury. Z ideologických důvodů byl ovšem po dlouhou dobu bagatelizován, zakrýván nebo přisuzován „dekadentnímu Západu“ a na něj napojeným domácím „živlům“. Seriózní debaty o drogách probíhaly v normalizačním období takřka výhradně na stránkách odborných publikací a tiskovin, kam oko běžného občana nedohlédlo. Do veřejného prostoru začalo téma toxikomanie bez starých ideologických šablon masivně pronikat až v druhé polovině 80. let v souvislosti s uvolňováním poměrů po nástupu M. S. Gorbačova do čela komunistů v Sovětském svazu.

 

 

Bez ohledu na „přání a stížnosti“ komunistického establishmentu se v Československu vytvořila subkultura mladých toxikomanů, která měla své hodnoty, hierarchie, symboly a také své problémy. V 80. letech čítala několik desítek tisíc lidí, a připočteme-li k ní také několik set tisíc starších osob, které neordinovaně nadužívaly léky ovlivňující psychiku, shledáme, o jak zásadní problém se v socialistickém Československu jednalo. Autor nás právě touto knihou přesvědčí, že problém toxikomanie zdaleka není otázkou postsametového otevření hranic, ale má kořeny podstatně starší. Kniha mapuje, jak to všechno u nás začalo. K jakým látkám měli českoslovenští toxikomané přístup, k jakému jednání je jejich závislost dováděla a jak na to reagovala československá odborná veřejnost, rozhodovací orgány,Kolář přebal ale i kultura a média.

 

 

Ukázka z knihy:

Zprávy o užívání drog a jeho reprezentace v moderním populárním umění na Západě představovaly pro část československé mládeže atraktivní zdroj inspirace. Např. zvýšený výskyt čichání těkavých látek byl zaznamenán tam, kde lokální tiskoviny referovaly o obdobném počínání mládeže v kapitalistických státech. Ukázalo se, jak nesnadným úkolem bylo vést preventivní kampaň tak, aby se nezvrhla ve svůj pravý opak a k pokusům s užíváním návykových látek nevědomky nevybízela. Naprostým debaklem skončila jedna z epizod Československého filmového týdeníku, ve kterém byla detailně vykreslena toxikomanická party a technika sniffingu. Ústřední poselství zmíněné reportáže, tj. že užívání těkavých látek vede k inhibici morálních zábran a sexuálním orgiím, bylo částí mládeže přijato spíše návodně. V průběhu 80. let se konstituovala prevence formou osvětových besed pro školní a učňovskou mládež. Besedu měl vést „věci znalý příslušník“, který by nezdůraznil přitažlivé a vzrušující detaily problematiky, ale naopak vyzdvihl odstrašující znaky toxikomanie u mladistvých. S kritikou se setkávalo také promítání či vysílání filmů ze západní produkce: „Jednou z forem ztížení kontroly toxikomanů je hledání skrytých míst aplikace, velice rychle se rozšířila aplikace do žil oblasti kotníku, kterou metodicky předvedl našim toxikomanům americký film Stanice Apačů v Bronxu.“ Jak vidno, krimifilm s Paulem Newmanem v hlavní roli měl dopad i na toxikomanickou scénu na Mělnicku v 80. letech. V jiném případě byla jako zdroj informací o metodice injekčního užívání drog uváděna dvojice amerických filmů Francouzská spojka (Štvanice, Dopadení), kterou v ČSSR kina uváděla počátkem 80. let. Nepřímý vliv Západu na vznik československé drogové subkultury tedy rozhodně nemáme v plánu popírat. Zmiňujeme-li ho, je však naprosto nezbytné jedním dechem dodat, že tento vliv necílil na zemi drogově panenskou, ale značně „popráškovanou“.

 

Chceme-li popsat, jak toxikomanická subkultura v normalizačním Československu vypadala a fungovala, jsme nuceni čelit ­zásadnímu deficitu zachovaných informací. Nejedná se o nic nelogického: po samotných toxikomanech příliš písemných pramenů nezůstalo, samozřejmě nepublikovali, takže jsme odkázáni na informace, které nám o nich zanechali jiní, přicházející s nimi do styku. A ani těchto zpráv není příliš, protože toxikomani měli pochopitelnou tendenci detaily svého (mnohdy nelegálního) počínání zatajovat. Přesto se pokusme ze střípků informací, které k nám z minulosti promlouvají, sestavit obraz subkultury co možná nejplastičtější.

 

Toxikomanické party, jak se tyto základní jednotky subkultury i ve vědecké literatuře nazývají, se v československém prostředí začaly objevovat přibližně na přelomu 60. a 70. let. Z první poloviny 70. let pak pocházejí první zmínky o partách v odborném písemnictví. V linii sociálně historického přístupu k tématu part nás budou zajímat zejména: 1) struktura a hierarchie part, 2) místa setkávání, 3) vnitřní regule a rituály a 4) světonázorová orientace a kulturní vzory.

 

Party, o kterých se dozvídáme z pramenů, sestávaly z několika jednotlivců až několika desítek lidí s průměrem okolo deseti osob. Nejmenší party měly jen 3 nebo 4 členy, zatímco ty nejpočetnější čítaly až 30 toxikomanů. Absolutními rekordmany se stali ostravští uživatelé nitrožilně aplikovaných drog, kteří se v druhé polovině 80. let stýkali v počtu 40 osob. Dosud snad není znám žádný reprezentativní výzkum part v 70. a 80. letech, který by nepotvrzoval početní převahu chlapců či mužů nad dívkami či ženami. Tomuto stavu vychází vstříc i šetření provedené pražským Kriminalistickým ústavem Veřejné bezpečnosti, které v souboru 3500 toxikomanů vybraných z evidence kriminální služby v letech 1982–1986 konstatovalo 86,8% zastoupení mužů. K obdobné shodě došli výzkumníci i v otázce věkového složení part. Průměrný věk členů byl shledáván mezi 15. a 20. rokem. Osoby starší 25 let bychom mezi členy part nacházeli spíše výjimečně; je pravděpodobné, že se jednalo o osoby s rozvinutější závislostí, které již sociální kontakt příliš nevyhledávaly. Vantuch udává za rok 1986 zastoupení toxikomanů evidovaných Veřejnou bezpečností starších 25 let jen 33,6 %. Na druhou stranu, v samém závěru 80. let již nebyli výjimkou toxikomani v dětském věku. Krajská ordinace AT (alkoholismus-toxikomanie) v Ostravě evidovala 27 toxikomanů ve věku do 15 let, kteří užívali Alnagon nebo čichali „krajovou specialitu“ – lepidlo Vulkán. Ze sociálně-profesního hlediska si odborníci v 80. letech povšimli převahy dělníků (43 %), kteří byli následováni učni (19 %) a osobami bez pracovního poměru, „vyhýbajícími se úmyslně práci“ (15 %). Za více než suspektní považovali 8% zastoupení žen pracujících ve zdravotnictví. Snaha o získání zaměstnání ve zdravotnictví či ve farmaceutickém průmyslu, která by usnadnila přístup k hůře dostupným léčivům, byla životním leitmotivem mnoha členů part. Takoví jedinci byli v drogové subkultuře samozřejmě velmi žádaní a ctění. Pokud se tyto pokusy ukázaly lichými a toxikomani nechtěli přestoupit zákonnou pracovní povinnost, ucházeli se zejména o nenáročné pozice s minimální odpovědností, které nevylučovaly vyřizování osobních věcí během dne a naplňování pracovní doby subjektivně užitečnými úkony. Z demografického hlediska je třeba podotknout, že rozložení evidovaných toxikomanů nebylo na území ČSSR rovnoměrné. Statistická zkoumání dokladují, že silně exponovanými lokalitami byla Praha a Bratislava a dále Severočeský a Severomoravský kraj. Těmto makrosociálním ukazatelům zcela odpovídají i publikované kazuistické studie, které povětšinou pocházejí právě z těchto míst. Nelze tedy podceňovat vlivy ekologické a urbanistické, které neúměrně lokalizovaly problém toxikomanií do velkoměstského prostředí, sídlišť a průmyslových aglomerací.

 

 

Nakladatelství Doplněk, 2018

ISBN: 978-80-7239-337-4

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 20 Červen 2018 06:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB