André Aciman: Dej mi své jméno

 

Aciman výřez přebalPříběh nečekané a silné lásky mezi dospívajícím Eliem a o pár let starším Oliverem, odehrávající se ve vile na jednom útesu italské Riviéry. Ani jeden z nich není na následky vzájemné přitažlivosti připraven, oba proto nejdřív předstírají lhostejnost. Jenže v průběhu následujících neklidných letních dnů jejich vášeň nesená neúprosnými proudy posedlosti, strachu, fascinace a touhy vzrůstá a oba mladíci začínají opatrně prozkoumávat své pocity. V hloubi jejich duší se zrodí láska trvající šest týdnů a přinese jim zkušenost, která je poznamená na zbytek života. Ti dva totiž na Riviéře a během jednoho dusného večera v Římě objeví něco, co možná už nikdy znovu nenajdou: naprostou důvěrnost.

 

 

 

André Aciman (*1951), americký spisovatel egyptského původu, vystudoval v USA anglický jazyk a literaturu a v roce 1988 získal doktorát ze srovnávací literatury na Harvardu. Následně vyučoval tvůrčí psaní na univerzitě v New Yorku a francouzskou literaturu na Princetonu a Bard College. Ve své upřímné, nesentimentální a srdcervoucí románové elegii na lidskou vášeň zobrazuje psychologické manévry doprovázející přitažlivost tak bravurně jako málokdo. Na motivy románu Dej mi své jméno loni natočil italský režisér Luca Guadagnino stejnojmenný film, který se dočkal řady ocenění.

 

 

Ukázka z knihy:

Druhého dne jsme hráli tenis, a zatímco jsme během pauzy popíjeli Mafaldiny limonády, objal mě volnou paží a po způsobu masážního hmatu mi jemně vmáčkl palec a ukazovák do ramene – celé to působilo velmi kamarádsky. Mě to ale natolik okouzlilo, že jsem se z jeho objetí vyškubl, protože ještě chvilku a ochabl bych jako jedna z těch dřevěných loutek, jejíž chromé tělo se zhroutí ve chvíli, kdy Aciman přebalněkdo poškodí lanka. Zaraženě se mi omlouval a zeptal se, jestli mi nezmáčkl „nerv nebo tak něco“ – nechtěl mi ublížit. Musel se cítit zahanbeně, jestli se domníval, že mi ublížil nebo se mě nějak dotkl. Odradit ho bylo to poslední, co bych chtěl. Vyhrkl jsem něco jako „nebolelo to“ a nechal bych celou záležitost být, jenže pokud tuhle mou reakci nevyvolala bolest, z jaké jiné příčiny jsem ho před svými přáteli tak stroze odbyl? Zatvářil jsem se tedy jako někdo, kdo se neúspěšně pokouší potlačit výraz bolesti ve tváři.

 

Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které vyvolají daleko více znepokojující rozkoše, než na jakou jsou zvyklé, když jsou o samotě.

 

Zdálo se, že ho moje reakce překvapila, přesto naoko uvěřil tomu, že mě bolí rameno, stejně jako já jsem se tu bolest naoko snažil utajit. Umožnil mi tak vyváznout a přitom předstíral, že si jakékoli nuance v mé reakci není ani v nejmenším vědom. Později jsem měl zjistit, jak vytříbená je jeho schopnost orientovat se v protichůdných signálech, nepochybuji tedy o tom, že už tehdy musel mít jisté podezření. „Počkej, napravím to.“ Zkoušel mě a pokračoval v masírování mého ramene. „Uvolni se,“ řekl mi před ostatními. „Já ale jsem uvolněný.“ „Jsi ztuhlý jako tady ta lavička. Sáhni si,“ řekl Marzii, jedné z dívek, co stály nejblíž. „Samý uzlík.“ Ucítil jsem její ruce na svých zádech. „Tady,“ přikázal a tvrdě přitiskl její dlaň na má záda. „Cítíš to? Měl by se víc uvolnit,“ dodal. „Měl by ses víc uvolnit,“ zopakovala Marzia.

 

V té chvíli jsem asi stejně jako jindy netušil, co mám říct. Neuměl jsem totiž mluvit v šifrách. Cítil jsem se jako hluchoněmý, který neovládá znakovou řeč. Ve snaze neprozradit, co se mi honí hlavou, jsem ze sebe vykoktal všechno možné. Víc moje šifra neobsahovala. Dokud mi stačil dech na to, abych v ústech formuloval slova, víceméně jsem to zvládal. Kdyby se mezi námi rozhostilo ticho, nejspíš by mě to prozradilo – a právě proto bylo všechno, i ten největší nesmysl, lepší než ticho. Ticho by mě odhalilo. Co mě ale odhalovalo ještě víc, byla moje snaha ho před ostatními překonat.

 

Zoufalství muselo mým rysům dodat výraz na hranici netrpělivosti a tiché zuřivosti. Vůbec mě nenapadlo, že si ho mohl mylně vztáhnout na sebe.

 

Možná jsem se ze stejného důvodu odvrátil pokaždé, když se na mě podíval: abych skryl svou plachost. Nenapadlo mě, že by ho moje vyhýbavost mohla urazit a on mi ji pak mohl chtít oplatit občasným nepřátelským pohledem.

 

Doufal jsem, že si při mé přehnané reakci na jeho stisk nevšimne něčeho jiného. Ještě než jsem jeho paži setřásl, cítil jsem, že jsem se jeho ruce poddal a téměř jí vyšel vstříc, jako bych mu tím chtěl říct nepřestávej, jak jsem často slýchával od dospělých, když jim někdo náhodou začal masírovat ramena. Všiml si, že jsem připravený jeho tělu nejen podlehnout, ale dokonce se do něj vtisknout?

 

Ten pocit jsem si toho večera taky zapsal do deníku: nazval jsem ho „mdloby“. Proč jsem upadl do mdlob? A opravdu se to mohlo stát tak snadno? Jen se mě někde dotkne, a já jsem najednou bez vlády i bez vůle? Tohle mají lidi na mysli, když říkají, že tají jako sníh?

 

A proč jsem mu nechtěl ukázat, jak moc se podobám sněhu? Protože jsem se bál toho, co by se potom mohlo stát? Nebo jsem se bál, že se mi vysměje a všem o tom řekne, nebo že to bude úplně ignorovat pod záminkou, že jsem ještě moc mladý na to, abych věděl, co dělám? Nebo proto, že pokud už nějaké podezření má – a každý, kdo má podezření, musí být nevyhnutelně na stejné vlnové délce –, mohl by být v pokušení podle toho jednat? Chtěl jsem, aby jednal? Nebo bych raději celý život jen toužil, za předpokladu, že oba i nadále budeme hrát tuhle přehazovanou: neví; neví, že neví; neví, že neví, že neví? Prostě jen mlčet, nic neříkat, a když nemůžeš říct „ano“, neřekneš „ne“, nýbrž „zatím ne“. To proto lidé říkají „možná“, když vlastně myslí „ano“? Doufají, že si to ten druhý vyloží jako „ne“, i když doopravdy tím myslí Prosím, zeptej se mě ještě jednou, a potom znovu?

 

Vzpomínám na to léto a nedokážu uvěřit tomu, že mi život i přes všechny mé snahy žít s „ohněm“ a „mdlobami“ přinesl krásné chvíle. Itálie. Léto. Zvuk cikád v časném odpoledni. Můj pokoj. Jeho pokoj. Náš balkon, který nás odděloval od vnějšího světa. Lehký vánek, který s sebou ze zahrady po schodech nahoru až do mého pokoje přinášel omamné vůně. To léto jsem si zamiloval rybaření. Protože ho miloval on. Zamiloval jsem si běh. Protože ho miloval on. Zamiloval jsem si chobotnice, Hérakleita, Tristana. To léto jsem naslouchal zpěvu ptáků, voněl k rostlinám a cítil, jak mi v teplých slunečných dnech stoupá zpod chodidel mlžný opar, a jelikož moje smysly byly pořád ve stavu pohotovosti, neustále mi automaticky utíkaly k němu.

 

Mohl jsem toho tolik popírat – že toužím po tom dotknout se jeho kolen a zápěstí třpytících se na slunci viskózním leskem, jaký jsem viděl u málokoho; že zbožňuji jeho bílé tenisové šortky, zdánlivě neustále poskvrněné barvou antuky, která se v průběhu týdnů proměnila v barvu jeho kůže; to, jak se v jeho vlasech, každým dnem světlejších, zachytává slunce ještě dřív, než ráno vyjde; jak jeho rozevlátá modrá košile, ve větrných dnech na terase u bazénu ještě rozevlátější, slibuje uchovat vůni jeho kůže a potu; z pouhé té představy jsem tvrdl. Tohle všechno jsem mohl popřít. A svému popírání uvěřit.

 

Ale zlatý řetízek s Davidovou hvězdou a zlatou mezuzou na jeho krku mi říkal, že tady existuje něco závažnějšího než cokoli, co po něm chci, něco, co nás k sobě váže a připomíná nám, že i když se všechno ostatní spiklo proti nám a stvořilo nás to jako dva naprosto rozdílné lidi, tohle všechny rozdíly přinejmenším překlenuje. Té hvězdy jsem si všiml téměř okamžitě, hned prvního dne jeho pobytu u nás. A od té chvíle jsem věděl, že to, co mě mate, co mě nutí usilovat o jeho přátelství, aniž bych kdy doufal, že najdu způsob, jak si ho zošklivit, je větší než cokoli, co od sebe kdy budeme vzájemně chtít, větší, a tedy i lepší než jeho duše, moje tělo nebo samotná země. Dívat se na jeho krk s hvězdou a charakteristickým amuletem bylo jako dívat se na něco věčného, starobylého, nesmrtelného ve mně, v něm, v nás obou, co se pomalu probouzí z tisíciletého spánku.

 

 

přeložila Lucie Podhorná

nakladatelství #booklab, 2018

ISBN: 978-80-7529-596-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Červen 2018 07:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB