Åsne Seierstad: Dvě sestry



 

Seierstad výřez přebalUvěřily. A rozhodly se. Opustily rodinu i domov a odešly do Sýrie, aby bojovaly na straně ISIS za svého Boha a svou víru. Dvě sestry, Norky somálského původu – devatenáctiletá Ayan a šestnáctiletá Leila – žijí se svou rodinou v Oslu až do momentu, kdy zmizí v síti teroristické organizace.

 

 

Norská reportérka a spisovatelka Åsne Seierstad přichází se strhující knihou, ve které se snaží zjistit, proč se dívky zradikalizovaly, jaký to mělo vliv na jejich rodinu a jak vypadala snaha jejich otce přivést své dcery zpět. Dokumentárně-reportážní dílo Dvě sestry je hlubokou sondou pod povrch života dvojice dívek, která v pohodlí domova v jedné z ekonomicky a sociálně nejvyspělejší zemi světa Seirstad přebalpodlehla fanatickému vlivu ISIS. Prostřednictvím rozhovorů s rodiči, přáteli a jejich okolím se autorka snaží porozumět, co vedlo dívky k tak zásadnímu rozhodnutí, jež obrátilo naruby hned několik životů.

 

Åsne Seierstad (*1970) je norská novinářka a spisovatelka. Vystudovala ruskou a španělskou filologii a dějiny filozofie na Univerzitě v Oslu. V letech 1993–1996 působila jako korespondentka v Rusku a v roce 1997 v Číně. Pracuje jako novinářka na volné noze a je známá především díky svým dokumentárním knihám, v nichž líčí běžný život ve válečných zónách (Kábul, Bagdád, Groznyj) a za něž již získala řadu významných novinářských ocenění. První knihu Med ryggen mot verden: Portretter fra Serbia (Zády ke světu: portréty ze Srbska, 2000) napsala na základě svého pobytu na Balkáně, kde působila v letech 1998–2000 jako zpravodajka norské státní televize NRK a pokrývala především válku v Kosovu.

 

Celkem vydala již šest dokumentárních románů, jež zrcadlí její reportérskou práci v Iráku, Afghánistánu, Srbsku, Čečensku i Norsku.

 

Celosvětově ji proslavila zvláště kniha Bokhandleren i Kabul z roku 2002 (česky Knihkupec v Kábulu, NLN, 2005), která se stala jednou z nejprodávanějších norských knih vůbec, neboť se jí v originále prodalo přes dva miliony exemplářů. O celosvětovém úspěchu pak svědčí fakt, že byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků. Dalším skvělým dokumentárním románem Åsne Seierstad je kniha En avoss: En fortellingom Norge z roku 2013 (Jeden z nás: příběh o Norsku; titul již v nakladatelství Absynt vyšel slovensky, české vydání se chystá). V tomto díle autorka přijala výzvu popsat a vysvětlit největší tragédii norských novodobých dějin – útok fanatika a masového vraha Anderse Behringa Breivika. V knize Dvě sestry (To søstre, 2016, česky Absynt, 2018) se autorka snaží rozklíčovat, co vede mladé potomky muslimských přistěhovalců do Norska k tomu, aby se přidali na stranu teroristické organizace Islámský stát.

 

 

Ukázka z knihy:

Minutová ručička minula třetí. Ismael se vrátil ze školy brzy, slíbil totiž mladším bratrům, že jim pomůže s úkoly. Byli v řadě předmětů pozadu. Nyní seděli všichni tři u kuchyňského stolu. Bylo zvláštní, že Leila ještě nedorazila. Chodila vždycky rovnou domů. 

 

Sara jí zkusila zavolat. Leila měla mobil vypnutý. Ani starší dcera telefon nebrala. Možná jsem zapomněla, že děvčata mají nějaký odpolední program, pomyslela si Sara. 

 

Znovu jim zavolala až po delší chvíli. Leile. Ayan. Telefon nebral ani Sadiq. Sara požádala Ismaela, aby mu poslalesemesku. Něco se muselo stát. Proč by se jinak Leila tak zdržela?

 

Saru občas napadaly ty nejčernější myšlenky. Možná Leilu někdo zbil? Sara věděla, že někteří Norové nemají rádi lidi tmavé pleti, přinejmenším tedy muslimy, a Leilu kdysi šikanovala partička kluků.

 

Nakonec telefon zvedla starší dcera.

 

„Kde jste?“ vykřikla matka. „Dělám si starosti o Leilu, ještě nepřišla domů!“

 

„Neboj, Leila je se mnou,“ odpověděla Ayan.

 

„Uf, no to jsem ráda,“ ulevilo se matce.

 

Jestliže jsou děvčata spolu, je všechno v pořádku. Sara vytáhla z ledničky několik kousků jehněčího a napustila do hrnce vodu, aby mohla uvařit sedm porcí rýže.

 

Sadiq si zatím v knihovně v Sandvice četl časopis Ilustrovaná věda. Rameno ho bolelo. Do firmy Coca-Cola se hned tak nevrátí. Rád by si našel jiné zaměstnání. Kdysi snil o tom, že vystuduje nějakou technickou školu, navštěvoval i večerní kurz, aby získal potřebnou kvalifikaci, ale nakonec to vzdal.

 

Knihovnu měl moc rád. Chodíval do ní téměř denně. Ze všeho nejdřív si vždycky vzal z poličky oblíbený časopis, chvíli jím listoval a pak si pustil počítač a surfoval na internetu.

 

Nyní se vydal ven si zakouřit a zjistil, že má několik zmeškaných hovorů.

 

„Děvčata někam šla,“ informovala ho žena. „Nemohl bys jim zavolat a pak je vyzvednout? Abyste byli všichni včas doma k večeři?“

 

Sadiq vytočil Ayanino číslo, pak Leilino. Děvčata možná budou v mešitě Rahma, která je poblíž, nebo u Aishi. Leila měla telefon vypnutý. Ayan ho nebrala. Že by se vypravily do mešity Tawfiiq v Oslu?

 

Vrátil se do knihovny a chvíli chatoval s jedním kamarádem. Kolem páté jel domů. V předsíni se zul a šel se natáhnout na koženkovou pohovku v obývacím pokoji. Cítil se unavený a chtěl si na večeři počkat vleže. 

 

Naproti pohovce byl postavený televizor a za ním visela fotografie Mekky. V rohu u balkonu se válelo několik koberečků a stál tam rotoped. Jinak byl pokoj prázdný, zařízený skromně, po somálsku. 

 

Sara ho prosila, aby děvčatům znovu zavolal. 

 

„Kde jenom můžou být? Tohle nemám zapotřebí!“ rozčilil se Sadiq. 

 

Krátce po šesté zvedla telefon starší dcera. 

 

„Klid, tati,“ řekla mu. Chvíli počkala, jako by mu chtěla dopřát čas, než dodala: „Sedni si, abú.“ Mluvila úsečně. „Poslaly jsme vám mail. Přečtěte si ho.“ 

 

Pak zavěsila. 

 

Sadiq vytáhl z batohu notebook, vyndal brýle a otevřel si e-mailovou schránku. Měl v ní nepřečtenou zprávu odeslanou 17. října 2013 v 17:49. 

 

„Nechť vás, mami a tati, provází mír, Boží milost a požehnání,“ stálo tam somálsky. Dál text pokračoval v norštině: 

 

Máme vás děěsně rády, dali jste nám v životě všechno. Jsme vám za všechno strašně vděčné

 

Sadiq četl dál: 

 

Odpusťte nám všechno, co jsme vám provedly. Moooc vás milujeme a udělaly bysme pro vás všechno a nikdy bysme vám schválně neublížily, snad se to dá omluvit tím, že to všechno děláme kvůli Alláhovi (swt), jemu jsme vděčné za to, co nám dal tím, že dodržujeme jeho zákony, pravidla a příkazy. 

 

Věc se má tak, že na muslimy teď kdekdo útočí, a my musíme něco podniknout. Chceme muslimům hrozně moc pomáhat a to jde, jenom když s nimi budeme v jejich utrpení i radosti. Nestačí jenom sedět doma a posílat jim peníze. 

 

S touhle myšlenkou jsme se rozhodly odjet do Sýrie a pomáhat tam ze všech sil. Víme, že to zní absurdně, ale tohle je haqq a my jsme musely odjet. Máme strach z toho, co by nám Alláh (swt) řekl při soudném dni.

 

Sadiqovi jako by se úplně odkrvila hlava. Zatmělo se mu před očima. Opustily ho síly. Četl dál a vzduch kolem něj houstl. To musí být vtip. Děvčata si z něj dělají legraci.

 

Abú, víš, že tohle je fard ‘ajn nejen pro muže, ale i pro ženy a vůbec pro každého.

 

Sadiq přelétl očima zbytek mailu, aby našel vysvětlení té hlouposti. Výraz fard ‘ajnznal – povinnost jednotlivce, kterou byla i modlitba, půst, almužny nebo poutě do Mekky.

 

Odjely jsme a brzy budeme na místě, inšá‘alláh. Nezlobte se na nás, prosím, strááášně nás mrzelo, že jsme musely odjet a nemohly jsme se s vámi rozloučit tak, jak byste si zasloužili. Inšá‘alláh nám odpustíte, rozhodly jsme se takhle s vědomím toho, co je nejlepší pro naši ummu, ale taky co je nejlepší pro naši rodinu, možná vám bude trochu zatěžko to pochopit, ale inšá‘alláh tahle volba pomůže při soudném dni nám všem.

 

Mooc a mooc vás milujeme a doufáme, že s námi nepřerušíte styky, inšá‘alláh vám pošleme sms, až budeme v hotelu, a pak nám inšá‘alláh můžete zavolat.

 

Znova opakujeme, že vás milujeme z celého srdce, a je nám líto, že jsme vám to musely říct takhle, žádáme toho od vás už tak až dost, ale musíme vás poprosit ještě o jedno: kvůli naší i vaší bezpečnosti se nesmí nikdo jiný než naše rodina dozvědět, že jsme odjely, je to vážně strašně důležité. Prosíme, snažte se naše jednání pochopit.

 

Pochválen buď Alláh, Pán celého světa . Ayan& Leila

 

Sadiq si zakryl rukama tvář. 

 

„Co tam stojí?!“ Sara se mu opírala o rameno a střídavě hleděla na černá písmena a na něj. 

 

„Ismaeli, pojď sem!“ zavolal Sadiq na syna. 

 

Co jsem zas proved, pomyslel si Ismael ve svém pokoji, když k němu dolehl otcův nejistý hlas. 

 

„Přečti to nahlas,“ vyzval ho otec poté, co Ismael vešel do obýváku. 

 

 

Po několika řádcích se synovi roztřásl hlas. 

 

„Cože? Cože?“ volala Sara. Ismael zprávu přečetl nejdřív norsky, potom ji matce přetlumočil do somálštiny. 

 

„Rozhodly jsme se odjet do Sýrie…,“ překládal. 

 

Illahayow i awi! Alláhu, pomoz mi!“ vykřikla Sara a sesunula se na podlahu. 

 

Sadiq jí chtěl pomoct vstát, ale nakonec si k ní přisedl. Objal ji a kolébal ji v náručí.

 

„Nevěřím tomu,“ mumlal. „To není možné.“ 

 

Mladší synové na něj zírali. Isaq se k rodičům přivinul. 

 

„Tati, kam jely?“ zeptal se Jibril. 

 

„Nevím,“ odpověděl mu Sadiq. 

 

Snažil se uspořádat si chaos, který měl v hlavě. Přece nemohly jen tak odjet, bez varování, ne, tomu prostě nevěří. Jsou tři možnosti: první – utahují si z nich, druhá – ten mail napsal někdo jiný, třetí – nepřečetl si ho pořádně. 

 

 

přeložila Kateřina Krištůfková

nakladatelství Absynt, 2018

ISBN: 978-80-8203-022-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 14 Červen 2018 07:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB