David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži



 

Wallace výřez přebalV Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností. Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl „prozacového národa“.

 

 

Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou formovány nepřítomností tázající osoby. Strach mužů z ženských soudů tu ústí v egománii, mizogynii a objektivizaci svého protějšku. Wallaceovy prozaické útvary jsou obydleny personalizovanými postoji, s nimiž by se málokdo chtěl identifikovat, které se ale mnohým budou zdát až znepokojivě povědomé. Mluví tu přízraky, nebo skutečné osoby v nás?

 

David Foster Wallace (1962–2008) byl americký romanopisec a esejista, považovaný za „jednoho z nejvlivnějších a nejoriginálnějších spisovatelů posledních dvaceti let“. Jeho opus magnum je obsáhlý Wallace přebalromán Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996). Povídkový soubor Krátké rozhovory s odpornými muži je prvním překladem D. F. Wallace do češtiny.

 

 

Ukázka z knihy:

 

EXTRÉMNĚ ZHUŠTĚNÁ HISTORIE POSTINDUSTRIÁLNÍHO ŽIVOTA

 

Když se představili, prohodil cosi vtipného a doufal, že zapůsobí sympaticky. Hlasitě se zasmála a doufala, že zapůsobí sympaticky. Pak jeli domů, každý sám, a oba za volantem hleděli stejně zkrouceným obličejem přímo před sebe.

 

Ten člověk, co je seznámil, neměl jednoho ani druhého zvlášť rád, i když se tvářil, že je má rád oba, odhodlaný udržovat známosti. Jeden koneckonců nikdy neví, no ne snad no ne snad no ne snad.

 

SMRTÍ TO NEKONČÍ

Šestapadesátiletý americký básník, laureát Nobelovy ceny, v amerických literárních kruzích známý jako „básník pro básníky“ nebo někdy prostě „Básník“, ležel na vydlážděné terase s rozhalenou košilí a lehkou nadváhou v mírně nakloněném lehátku, slunil se a četl si napůl vleže s lehkou, ne nadměrnou nadváhou, vítěz dvou Národních knižních cen, Ceny národního kruhu kritiků, Lamontovy ceny, dvou grantů Národní nadace pro umění, Římské ceny, stipendia Lannanovy nadace, MacDowellovy ceny a Ceny Mildred a Harolda Straussových za celoživotní dílo udělované Americkou akademií a Institutem pro umění a literaturu, emeritní prezident PEN klubu, básník, kterého dvě samostatné americké generace uctívaly jako hlas své generace, nyní šestapadesátiletý, ležel v suchých plavkách velikosti XL a značky Speedo na ovladatelném plátěném lehátku na vydlážděné ploše u soukromého bazénu, básník, jenž se zařadil mezi prvních deset držitelů „grantu pro génie“ prestižní MacArthurovy nadace, jeden ze tří žijících amerických držitelů Nobelovy ceny za literaturu, 173 cm, 82 kg, hnědé/hnědé, vlasová linka nepravidelně na ústupu vinou kolísavého zdaru a nezdaru různých metod vlasové transplantace, seděl či ležel – možná nejpřesněji: spočíval – v černých plavkách Speedo u ledvinovitého soukromého bazénu* na vydlážděné ploše na přenosném lehátku s opěradlem nyní zapřeným o čtvrtý zub v úhlu 35° vůči mozaikově kladené dlažbě v 10 hodin 20 minut 15. Května 1995, čtvrtý nejantologizovanější básník v dějinách amerického písemnictví, a u slunečníku, byť ne přímo v jeho stínu, si pročítal týdeník Newsweek a mírně vyklenutého bříška přitom využíval jako podložky pro časopis, též s žabkami na nohou a s rukou za hlavou, přičemž druhou, volně splývající rukou přejížděl po jemném šedivo-okrovém vzorku drahé španělské dlažby a sem tam si navlhčil prst, aby obrátil stránku, na nose dioptrické sluneční brýle se skly chemicky upravenými tak, aby ztmavly úměrně k prudkosti světla, jemuž jsou vystaveny, na splývající ruce středně kvalitní, středně drahé hodinky, na nohách žabky z materiálu simulujícího kaučuk, nohy překřížené u kotníků a kolena mírně roztažená, nebe bezmračné a v sílícím jasu, jak se ranní slunce přesouvalo vzhůru a doprava, prst nenavlhčoval slinami ani potem, ale kapénkami zkoncentrovanými na útlé vychlazené sklenici ledového čaje, která nyní stála přesně na hranici stínu jeho těla u levého horního rohu lehátka a bylo by nutno ji přesunout, aby zůstala ve stínu a chládku, klouzal prstem mimoděk po stěně sklenice, než vlhký prst líně přesunul ke stránce a sem tam obrátil list časopisu Newsweek ve vydání z 19. září 1994, ve kterém si četl o reformě amerického zdravotnictví a o tragickém letu číslo 427 společnosti USAir, četl si tu shrnutí a pozitivní recenzi oblíbených titulů literatury faktu Horká zóna a Nadcházející mor, přičemž někdy obrátil několik listů po sobě a některé články a některá shrnutí jen přelétl očima, význačný americký básník, jehož za čtyři měsíce čekají padesáté sedmé narozeniny, básník, jenž byl jednou hlavním konkurentem týdeníku Newsweek, tedy týdeníkem Time, poměrně absurdně označen za „nejbližší žijící obdobu skutečného literárního nesmrtelníka“, holeně skoro zcela holé, mírně se zužující oblý stín otevřeného slunečníku, simulovaný kaučuk žabek vytvarovaný do hrbolků po obou stranách podrážky, básníkovo čelo orosené potem, sytý odstín opálení, vnitřní strany stehen skoro holé, penis v těsných plavkách těsně svinutý, bradku s knírkem úhledně sestřižené, na kovovém stolku popelník, a neupíjí z ledového čaje, občas si odkašle a tu a tam se na pastelovém lehátku mírně poposune, aby si nárt jedné nohy poškrabal palcem druhé nohy, aniž by si přitom zul žabky nebo se musel na nohy podívat, napohled zabraný do časopisu, modrý bazén po pravé ruce a posuvné dveře z masivního skla zešikma po levé, mezi sebou a bazénem bílý stolek z kovaného železa uprostřed propíchnutý ohromným plážovým slunečníkem, jehož stín se už nedotýká bazénu, a básník dosáhnuvší nesporných úspěchů si čte časopis na lehátku na vydlážděné ploše u bazénu za vilou. Okolí bazénu a dlažby je ze tří stran obklopeno stromy a keři. Stromy a keře, vysázené už před lety, jsou hustě propletené a prorostlé a plní stejně významnou funkci jako plot ze sekvojového dřeva nebo zeď obložená kamenivem. Je jaro v plné síle, stromy a keře jsou obsypané listím a sytě zelené, klidné a se složitými stíny, a obloha je dokonale modrá a klidná, takže celý sevřený výjev s bazénem a dlažbou a básníkem a lehátkem a stolkem a stromy a zadní fasádou vily je usebraný a velmi poklidný a skoro dokonale tichý, slyšet je jen tlumené bublání bazénového čerpadla a odtoku a básníkovo občasné odkašlání nebo obracení listů v týdeníku Newsweek – žádní ptáci, žádné zdálky hlučící sekačky ani křovinořezy ani likvidátory plevele, žádná letadla nad hlavou ani vzdálené tlumené zvuky od bazénů, se kterými básníkova vila sousedí, jen oddychování bazénu a básníkovo občasné odkašlání, naprosté ticho, usebrané a uzavřené, ani náznak vánku nehýbá listím stromů a keřů, mlčenlivě živé okolní rostlinstvo je nehybné zelené živoucí neodvratné a odlišné vzhledem i sugestivitou od všeho na světě.**

 

* Také v celých dlouhých dějinách prestižní Nobelovy ceny za literaturu jediný básník mezi laureáty, držiteli této vysoce respektované ceny, narozený v Americe.

 

Nikdy ovšem neobdržel stipendium Nadace Johna Simona Guggenheima: na počátku kariéry byl třikrát odmítnut, dospěl k důvodné domněnce, že ve stipendijním výboru Guggenheimovy nadace naráží na nějakou osobní či politickou předpojatost, a zařekl se, ať se třeba propadne a umře hlady, než aby si znovu sháněl odborného asistenta kvůli vyplňování úmorných tří formulářů žádosti o Guggenheimovo stipendium a znovu se podroboval úmorné a opovrženíhodné frašce „objektivního“ vyhodnocení.

 

** Není to úplně pravda.

 

KRÁTKÉ ROZHOVORY S ODPORNÝMI MUŽI

KR Č. 14 08/96

ST. DAVIDS, STÁT PENSYLVÁNIE

„Narušilo to všechny moje sexuální vztahy. Netuším, proč to dělám. V politice se neangažuju, je mi lhostejná. Nejsem zastánce vlasteneckých hesel, nečtu noviny, nezajímá mě, jestli Buchanan získá kandidaturu na prezidenta. Jenom si to prostě rozdávám s holkou, je jedno s kterou, a v momentě, kdy si mám ustříknout, se to stane. Levičák taky nejsem, vůbec nechodím k volbám. Jednou už mi to nedalo a zavolal jsem anonymně doktorovi do rádia, podle jeho diagnózy to je nekontrolované ječení mimoděčných slov a vět, často sprostých nebo urážlivých, odborně koprolálie. Jenomže když už skoro stříkám a začnu přitom řvát, tak to není ani urážlivý, ani sprostý, je to pokaždé stejný a pokaždé totálně praštěný, ale urážlivý ne. Je to prostě jenom divný. A nedá se to přemoct. Jako kdyby to ze mě stříkalo úplně stejně jako mrdka, přesně takovej je to pocit. Nechápu, co to jako má bejt, a nedokážu to přemoct.“

 

O.

„,Vítězství silám demokratické svobody!‘ Ale ještě mnohem hlasitěji. Fakticky řvu. Nekontrolovaně. A ani si to sám neuvědomuju – až do momentu, kdy to ze mě vyrazí a já se slyším řvát: ,Vítězství silám demokratické svobody!‘ Akorát hlasitěji: ,VÍTĚZSTVÍ –‘“

 

O.

„No co asi, kompletně je to vyděsí. A já bych pošel, jak je mi trapně. Co mám v takový situaci říct? Co má asi tak člověk říct, když těsně před orgasmem zařval: ,Vítězství silám demokratické svobody!‘“

 

O.

„Nebylo by to tak příšerně trapný, kdyby to nebyl tak neskutečnej úlet. Kdybych aspoň tušil, co to jako má znamenat. Rozumíte mi?“

 

O. …

„Kristepane, tak bych se fakt propad.“

 

O.

„Ale žádný potom není. To jsem mínil tím, že mi to narušilo vztahy. Je evidentní, že jsou vyděšený, mně je trapně a už jim nezavolám. I když se to třeba pokusím vysvětlit. A nejvíc mě odrovnají ty, co se tváří chápavě, jako že to je přece jedno a nic se nestalo a ona to chápe a vždyť je to přece jedno, před těma mi je nejtrapněji, protože je to přece tak praštěný ječet při stříkání: ,Vítězství silám demokratické svobody!‘, že je mi pokaždé jasný, jak jsou kompletně vytočený a jenom se chovají ohleduplně a dělají, že to chápou – a právě u těch se nakonec málem naseru a ani mi není trapný jim už nezavolat nebo se jim začít vyhýbat, těm, který řeknou: ,Myslím, že bych tě i tak mohla mít ráda.‘“

 

KR Č. 15 08/96

ODDĚLENÍ PRO POZOROVÁNÍ A VYHODNOCOVÁNÍ, KOMPLEX NÁPRAVNÝCH ZAŘÍZENÍ STÁTU MASSACHUSETTS BRIDGEWATER, STÁT MASSACHUSETTS

„Je to určitá tendence, a jelikož k donucování při ní dochází jen minimálně a nenastává skutečná újma, snad se shodneme, že je v podstatě nevinná. A věřte mi, počet těch, u kterých je nějaký nátlak vůbec potřeba, je překvapivě nízký.“

 

O.

„Odkud to pramení, to se zdá z psychologického hlediska zjevné. A můžu dodat, že se na tom shodne vícero terapeutů. Takže všechno je v cajku.“

 

O.

„No, otec, dalo by se říct, neměl od přírody pozitivní sklony – pronásledovala ho prchlivost a podobně –, ale usilovně se snažil svůj charakter zlepšit.“

 

O.

„Ale vždyť je přece nemučím, nepálím je žhavým železem.“

 

O.

„Otcův sklon k prchlivosti, zvlášť [nesrozumitelné nebo zkomolené] pobůhvíkolikáté na pohotovost v obavách z vlastního vzteku a sklonu ubližovat blízkému okolí, s postupem času se situace nakumulovala a nakonec se s postupem času a po neúspěšných pokusech o léčbu začal uchylovat k tomu, že kdykoli ho někdo z nás rozzuřil, sám si svázal ruce za zády. Doma. V kruhu rodinném. Drobné domácí incidenty, které člověka vyvedou z míry a tak dál. Tahle sebedisciplinarizace se s postupem času rozvíjela, a čím víc se na někoho z nás rozčílil, tím pevněji se svázal. Kvečeru už víceméně bylo pravidlem, že ležel – chudák – na podlaze obýváku svázaný do kozelce a vztekle na nás řval, ať mu kurva nacpem ten podělanej roubík. Pokud to tedy někoho, kdo nebyl přímým svědkem, může vůbec zajímat. Jak jsme se mu snažili nacpat roubík, aby nás přitom nekousl. Ale samozřejmě teď můžeme objasnit moje vlastní tendence a zjistit, odkud se berou, a všecičko je zřetelné, úhledné a jasné, že ano.“

KR Č. 11 06/96

 

VIENNA, STÁT VIRGINIA

„Jo, to teda jsem, jasně, jo, ale momentík, jo? Musíš pochopit jednu věc, jasný? Helejse, já vím, že jsem náladovej. Vím, že jsem občas jakoby zabranej do sebe. Vím, že není lehký se mnou vydržet, kapišto? Alles klar? Ale to, jak si pokaždý, když jsem náladovej nebo zabranej do sebe, hned myslíš, že tě nechám bejt nebo tě pustím k vodě – tohleto se prostě nedá vydržet. Jak máš kvůli mně pořád strach. Vyčerpává mě to. Mám z toho pak pocit, že musím skrejvat, jak mi je, protože ty si jinak hned budeš myslet, že to je kvůli tobě a že tě pustím k vodě a nechám tě bejt. Nevěříš mi, prostě mi nevěříš. Jo, budiž, uznávám, že vzhledem k tomu, co máme za sebou, jsem nemohl z fleku čekat kdovíjak velkou důvěru. Jenomže ty mně nevěříš doteď. Ať dělám, co dělám, nemám v tobě jistotu. Chápeš? Řek jsem, že slibuju, že tě neopustím, a tys řekla, že mi věříš, že tentokrát to pro mě je běh na dlouhou trať, ale nebyla to pravda. Je ti to jasný? Přiznej si to, jo – prostě mi nevěříš. Permanentně chodím po žhavým uhlí. Chápeš? Nemůžu tě přece imrvére ujišťovat.“

 

O.

„Ne, já netvrdím, že tohle je uklidňující. Tady jde akorát o to, abys pochopila – hele poslyš, život jde chvíli nahoru a pak zas dolů, rozumíš? Někdy to lidi sebere míň, někdy víc. Tak to holt je. Ale ty prostě žádný zhoupnutí nevydržíš. Je to, jako by výkyvy byly zakázaný. A helejse, já ti rozumím, že to je zčásti moje vina, jasný? Rozumím ti, že když nastávaly různý ty situace, nepřipadala sis dvakrát bezpečně. Ale s tím už prostě nemůžu nic dělat. Teďkonc mluvíme o současnosti. A já mám pocit, že kdykoli se mi nechce se bavit anebo jsem trochu náladovej nebo zabranej do sebe, tak ty si myslíš, že plánuju, jak tě nechám bejt. A to mě prostě ničí. Rozumíš? Ničí mě to. Kdybych tě tolik nemiloval nebo mi na tobě tak hrozně nezáleželo, možná bych to zvlád. Ale já to nezvládám. Takže jako jo, balím kufry, odcházím.“

 

O.

„A já – přesně takhle jsem se bál, že si to vyložíš. Já to věděl, že to pro tebe bude znamenat, žes měla celou dobu pravdu, když ses bála a nevěřilas mi a připadala sis v nejistotě. Já to věděl, že řekneš: ,No tak vidíš, přece jenom odcházíš, i kdyžs tvrdil, že to neuděláš.‘ Věděl jsem to, a stejně se ti to snažím vysvětlit. Ty to nejspíš stejně nepochopíš, ale – počkej – chvilinku poslouchej a zkus mě chápat, jo? Ready? Jestli teďkonc odcházím, tak to není potvrzení všech tvejch obav. Není to tak. Já odcházím kvůli nim. Chápeš? Dokážeš to pochopit? Já už nesnesu ty tvoje strachy. Snažil jsem se s tou tvojí nedůvěrou a strachem bojovat. A už dál nemůžu. Jsem vyflusanej. Kdybych tě tak strašně nemiloval, třeba bych to zvlád. Jenomže mě to totálně ničí, ten neustálej pocit, že ze mě máš strach a že si se mnou nepřipadáš v bezpečí. Dokážeš to pochopit?“

 

O.

„Z tvýho hlediska to je na hlavu, já tomu rozumím. Jasně. A taky chápu, že mě teď z hloubi duše nenávidíš. A já se na to dlouho připravoval, abych tomu byl schopnej čelit, že mě za tohle budeš z duše nenávidět a nasadíš tenhleten výraz, že se jako potvrdily všechny tvoje obavy a podezření. Chápeš? Fakticky, kdybys viděla, jak na mě teď koukáš, každej by pochopil, proč tě nechávám bejt.“

 

O.

„Promiň. Nechci to všechno házet na tebe. Promiň. Není to tvoje vina. Musí to bejt moje vina, když mi ani po tolika tejdnech nevěříš a nevydržíš pár normálních zhoupnutí, aniž by se ti hned honilo hlavou, že chci zmizet. Nevím, proč to tak je, ale musí to teda bejt moje vina. A taky vím, že naše společná minulost není zrovna ideální, ale přísahám, že všecko, co jsem řek, jsem myslel vážně, a snažil jsem se na sto procent. Přisámbůh že jo. Je mi to hrozně líto. Dal bych všechno na světě za to, abys kvůli mě netrpěla. Miluju tě. Budu tě do smrti milovat a doufám, že mi to věříš, ale už se tě o tom nebudu snažit přesvědčit. Akorát mi věř, že jsem se snažil. A nemysli si, že by problém byl v tobě. Nevyčítej si to. Problém je v nás dvou, proto odcházím, rozumíš? Dokážeš to pochopit? Že tady nejde o to, čeho ses furt bála? Chápeš to? Dokážeš pochopit, že ses pletla, že ses možná pletla? Můžeš pro mě udělat aspoň tohle? Protože pro mě to teď taky není snadný, chápeš? Odcházet takhle, mít tě v paměti zapsanou s tímhle obličejem. Dokážeš pochopit, že mě to taky rozdírá? Jsi to schopná pochopit, že v tom nejsi sama?“

 

 

přeložil Martin Pokorný

nakladatelství RUBATO, 2018

ISBN: 978-80-87705-65-0

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 13 Červen 2018 08:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB