Gabriel García Márquez: Devadesát dnů za železnou oponou



 

Márquez výřez přebalMálokdo ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez – tehdy nepříliš známý mladý novinář – v komunistickém Československu… Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže a studentstva, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu Německa, Polska, Maďarska a ČSSR.

 

 

García Márquez se dokáže dívat velice přesnýma očima: v Praze například hodnotí, jak jsou lidé dobře oblečení, v Sovětském svazu ho udivuje, že nevidí žádnou reklamu na Coca-Colu. Západní Berlín vidí jako jednu obrovskou propagandistickou agenturu. Stejně realisticky chápe i festival – pro komunistický stát příležitost propagandy, pro západní strany příležitost poslat pár agentů. Jde o dobu, kdyMárquez přebal ještě nestála berlínská zeď, ale zároveň o dobu nedlouho po potlačení maďarského povstání z podzimu 1956. García Márquez byl jedním z mála lidí ze Západu, kteří mohli nedlouho poté navštívit Budapešť. Nejlepší a trvale platný je autor tam, kde jeho reportáž přerůstá jednotlivé postřehy a mění se ve „velké plátno“ – takovou metodu uplatňuje při popisu koncentračního tábora v Osvětimi nebo atmosféry moskevského mauzolea.

 

Gabriel García Márquez se narodil 6. března 1927 v Aracatace na karibském pobřeží Kolumbie. Zájem o literaturu a film spojoval s činností novinářskou, která ho jako dopisovatele kolumbijských a jiných latinskoamerických periodik dovedla do řady zemí Starého i Nového světa. Psal reportáže a filmové kritiky, v Římě studoval režii. Již v raných dílech, například v románu Všechna špína světa (1955, č. 2006), se Márquez projevil jako mimořádný autor. Po klíčových románech Sto roků samoty (č. 1971) a Podzim patriarchy (č. 1978) publikoval začátkem osmdesátých let Kroniku ohlášené smrti (č. 1984) a vzápětí dílo Láska za časů cholery (č. 1988). V devadesátých letech u nás vyšel např. biografický román Generál ve svém labyrintu (1995) o Simónu Bolívarovi. Roku 2002 vydal autor paměti Žít, abych mohl vyprávět (č. 2003) a o dva roky později prózu Na paměť mým smutným courám (č. 2005). Naposledy česky vyšel soubor povídek Oči modrého psa (2016). Gabriel García Márquez, nejvýznamnější latinskoamerický spisovatel španělského jazyka, obdržel roku 1982 Nobelovu cenu „za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace...“ Spisovatel zemřel 17. dubna 2014 v Mexiku.

 

 

Ukázka z knihy:

Sovětský vliv je těžké rozpoznat, i když se říká, že čeští vůdcové jsou Moskvě nejoddanější. Na lokomotivách a na veřejných budovách je rudá hvězda, nepůsobí však uměle. Neviděli jsme jediného sovětského vojáka. Moskevský mramor a drtivá cukrářská výzdoba nevytlačily architektonickou jednotu. Vládne tu silná a dynamická národní povaha, která se projevuje v každé drobnosti a která vylučuje dojem oné dobrovolné úskočné oficiální servility, jakou jsme viděli ve východním Německu a jakou jsme později měli nalézt v Maďarsku.

 

Před několika dny se dělníci v jedné varšavské továrně ptali Gomułky, proč v lidově demokratických zemích není tak vysoká životní úroveň jako v kapitalistických zemích. „Ne ve všech kapitalistických zemích je vyšší životní úroveň než v lidových demokraciích,“ odvětil Gomułka. „A v žádné určitě není vyšší než v Československu.“ Nemám data, která by to potvrzovala, ale vnější vzhled lidí a celkový dojem z ulic naznačuje, že Gomułka není daleko od pravdy. Lidé v Československu se příliš nezajímají o politiku. V jiných lidově demokratických zemích představuje politika dusivou posedlost: o ničem jiném se nemluví. Mezi studenty, s kterými se nám podařilo se setkat, jsme zaznamenali především starost o vlastní vědomosti a pramalý zájem o politiku. Upřímně vyjadřují nespokojenost s kontrolou zahraničních publikací a s násilnou izolací země. Někteří – ti se zjevným politickým přesvědčením – se domnívají, že cenzura je nutná v jiných lidově demokratických zemích, ale v Československu je naprosto zbytečná. Měli jsme příležitost poznat překladatele Garcíi Lorcy, pětatřicetiletého profesora španělštiny, pozoruhodně plachého a nervózního a s obdivuhodně seriózním intelektem. Dvě kolumbijské knihy přeložené do češtiny a během několika dnů beznadějně vyprodané byly předmětem jeho nadšených komentářů: Vír od Josého Eustasia Rivery a Čtyři roky na palubě duše od Eduarda Zalamey Bordy.

 

Lidé v Praze reagují stejně jako v kterékoli kapitalistické zemi. I když by to mohlo vypadat jako hloupost, je to zajímavé, protože v Sovětském svazu reagují jinak. V Praze a v Moskvě jsme udělali pokus s hodinkami. Je jednoduchý: Franco i já jsme si posunuli hodinky o hodinu dopředu, nastoupili jsme do tramvaje, kde jsme jeli ve stoje a drželi se za tyče tak, aby na hodinky bylo zřetelně vidět. Asi padesátiletý tlustý nervózní pán se na nás znuděně podíval. Najednou zahlédl mé hodinky: 12:30. Zarazil se. Mechanicky odsunul rukáv košile a podíval se na svoje hodinky: 11:30. Dal si hodinky k uchu, ujistil se, že jdou, ale jeho úzkostné osamělé zraky hledaly nejbližší hodinky v okolí a zastavily se u Francových. I na nich bylo 12:30. V tu chvíli si lokty proklestil cestu, vystoupil, než tramvaj zastavila, a rychle zmizel v davu.

 

V Paříži a v Římě je reakce stejná. V Moskvě jsem s hodinkami chodil v nejrůznější časy na nejrůznější místa, lidé přicházeli, aby se na ně podívali, ale s odlišnou zvědavostí. Z toho jsme pochopili, že výroba hodinek je v Sovětském svazu značně omezená. Užívá je jen málo lidí. Na těch našich je přitahuje zlatý vzhled, tvar, kvalita, ale mám dojem, že nikoho nenapadlo se podívat, kolik je hodin. Sověti za náramkové hodinky zaplatí, cokoli by si člověk řekl. V pražských tramvajích lidé žijí svými malými problémy: páni předstírají, že nevidí dámy, aby jim nemuseli uvolnit místo, dámy zmateně hledají v kabelce peníze, nestisknou včas znamení před zastávkou a potom nadávají průvodčímu. V Moskvě nečtou instinktivně sousedovi přes rameno noviny: novinářské aktuality se tu příliš nesledují, nepředstavují tu každodenní úlek jako na Západě. Moskvané – kteří jsou na ulici hovorní a komunikativní – cestují metrem se stejným zápalem jako západní dámy tramvají na mši o páté.

 

V Československu je jedna pozoruhodná věc, odlišná od čehokoli, co jsem do té doby viděl: vojáci. Jsou překvapivým způsobem začleněni do civilního života. Na nádraží stojí ve frontě, aby si koupili lístek, obtíženi kufry a krámy se dohadují s civilisty o místo ve vlaku a na sedadlo si položí čepici, aby jim je nikdo neobsadil, když vedou dítě na záchod. Nepůsobí jako vojáci, ale jako civilisti v uniformě. Doprovázejí manželky po nákupech v pražských obchodech, za jednu ruku vedou dítě, v druhé nesou tašku s plenami a dětskými lahvemi. Viděl jsem jednoho důstojníka, jak drží v rukou čepici plnou rajčat a čeká, až jeho žena rozepne zadrhnutý zip u nákupní tašky, aby je tam mohla dát. Jiný si vysadil syna na ramena, aby viděl přes dav lidí do výlohy plné loutek. Mohlo by to vypadat jako nedostatek profesionální důstojnosti. Pravděpodobnější je, že je to odvážný důkaz důstojnosti lidské.

 

Poté, co jsem zcela svobodně projel Československo křížem krážem, mám dojem, že jediné, čím tu cizinci přitahují pozornost, jsou džíny. Lidí se zastavovali, upřímně se smáli a ptali se nás, z které planety jsme spadli, jen proto, že jsme na sobě měli džíny. Nejenže Češi nosí kvalitní oblečení, ale je tu patrná snaha oblékat se dobře. Viděl jsem tu mnoho žen oblečených stejně pěkně jako v Paříži. Cizinec v běžném oděvu tu může projít bez povšimnutí. V Sovětském svazu a dalších lidových demokraciích by si musel vzít hodně staré, obyčejné a nekvalitní oblečení, aby působil nenápadně.

 

 

přeložila Mariana Machová

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1824-2

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 12 Červen 2018 07:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB