Eugen Liška: Ospravedlnění



 

Liška výřez přebalRomán Ospravedlnění je ze všech děl Eugena Lišky nejsložitější a umělecky nejzajímavější. Pět hlavních dějových pásem obsahuje navzájem se prolínající příběhy od doby pobělohorské do 70. let 20. století.

 

 

Pásma jsou rámována pohřbem babičky hlavní hrdinky Anny Polidarové-Rosové ze začátku 70. let 20. století. Annin příběh – v osobním deníku a v rodinné dvou-kronice – a příběh jejího manžela Petra Rosy – v anonymních milostných básních a v autobiografickém převtělení do barokního básníka Václava Rosy – se spojují v jejich společný, milostně tragický osud. Román představuje bohatý kaleidoskopLiška přebal navozující atmosféru světa navenek chaotického, absurdního, avšak uvnitř obývajícího řád, který v okamžiku smrti vyjevuje tajemství bytí v zákonu lásky.

 

Eugen Liška (1920–1997) je nejdéle „mlčícím“ autorem „rozptýlené generace“, jak ji nazval básník Ivan Slavík. První texty Eugen Liška publikoval v poválečných časopisech Akord a Vyšehrad. V roce 1948 skončil náklad jeho první knihy ve stoupě. V šedesátých letech zařadilo brněnské Státní divadlo do svého programu jeho hru Chléb, který jíte a v roce 1969 mu vyšel román Povolaní. Vydání žádného ze svých dalších děl se nedočkal, literární tvorby se však nikdy nevzdal. Napsal sbírku spirituální poezie Maranatha (2015), román Trpaslík (2017) a dvě díla, jimiž navázal na svůj knižní debut – romány Ospravedlnění a Milovaní (2015).

 

 

Ukázka z knihy:

Byl víc podzimní den. Žlábkované křidélko, štůček rohůvky, stopka k švadleně, vyhrůžek mězence do majoliky, přenůška letního nístěje do zimního spánku. Jen ještě krůček po lávce. Tiskl jsem v ruce tvrdý sochůrek, který jsem vytáhl ze slaměného sotůrku pro žebrácký chléb. Malý, zlověstný, olověný prsteník, sýček smrti. Nezbytný při rvačkách na venkovských tancovačkách. Nemusel jsem jej použít. Nikdo mi nezabraňoval přejít. Vyšel jsem na ulici, abych vyhledal spirituála Hedoniho. Rozhlížel jsem se: Je víc podzimní den. Teskné odpoledne. Za oknem se cpe dítě tvarohovými šiškami. Doma nebylo často ani co jíst. V koutě stálo na nízkém prádelníku umývadlo. Nad ním viselo zrcadlo, zpytující svědomí. Dobrovolně se zoufalo, zatracovalo, vzdorovalo, nesnášelo, odsuzovalo. Odráželo matčino utrpení. Všechno to její nesmiřitelné. Propadalo se do nicoty, jako by nebylo. Zůstávalo nevysloveno. Přece je, bylo a bude. Její rozhodnutí mezi dvěma možnostmi. Přesunulo se za, až za její smrt.

 

Hleděl jsem na protější různobarevnou zeď. Upamatovával jsem si Hedoniho adresu. Copak jsem ji zapomněl? Vybavovaly se mi Novoměstská radnice, Šibeniční vrch, Horská brána, Mostecká věž, kostel svatého Ducha, Malostranské náměstí. Rozhodl jsem se, že půjdu na Břevnov: Tam bude. A již jsem myslel, co mu řeknu: Přišel jsem vyléčit svou nemocnou lásku. Květ, marnost, propast, byt, jaký to má smysl? Vše se mi plete. Můj život bez ní je beze smyslu. Tlačí mě jako kamének v botě. Dám si jej i do druhé. Ostříhám si hlavu dohola. Svalím se do bodláčí v příkopu. Vlezu do trní. Do hnoje. Zavšivím se. Zbláznil jsem se pro ni. Vstoupil jsem do zrenovovaného domu: Tam ho najdu. Ani jsem nic neřekl a už mi překotně doporučovali: Polévku z máku, nebo černou, bílou, žlutou, zelenou, modrou, z kohouta, telecích noh, z rýže, hruškovou, štičí, čtyř barev. Potom hovězí pečeni po uhersku, nebo Kašenat, případně nadívanou beránčí, Salus cordis, jelení kýtu s jablky, zajíce na cibuli, bobrový ocas, štiku po polsku, s křenem, nadívanou, ve vlastní šťávě, s pikantní omáčkou, česnekem, v černém koření, s máslem, mandlemi, kapra v černé omáčce, raky v koření, úhoře v paštice, lososa s rosolem, tresku na smetaně, holoubě nebo kuře s jablkovou nádivkou, s rýží, slepici bez kostí na rožni, páva se zlatou růží, divokou kachnu nebo křepelky ve sladké smetaně, tetřívka nebo bažanta s hroznovým vínem. K tomu vaječnou kaši s topinkami, žlutou z mlhy, nebo kaši ze švestek, višní, malinovou, mléčnou, jahodovou, fíkovou, šípkovou, broskvovou, hruškovou, jablečnou, z řeckého vína, královskou měsíce máje. Konečně varmuže z mandlového mléka, případně z bezového květu, ořechové koblihy, pohanský koláč, tvarohové šišky, nebo naši specialitu De piperatis unum pulmentum.

 

Prchal jsem. Zastavil jsem se až na Strahově. Přemítal jsem: Sněží, nebo co? Všechno je jako zaváté. Kdy to bylo? Kolik mně bylo let? Dřevo praskalo. Na její tváři hořelo něco laskavého, milého, něžného. Její tělo jiskřilo. Bylo to políbení. První, druhé, třetí, ruky, očí, úst, ušních lalůčků. Bylo to přilnutí. Abortivní, adekvátní, adretní, agilní, achichní. Podle příznačných slov českého jazyka. Thesaurus linguae Bohemicae. Od a až do ž. Nechce se mi jen přežvykovat dávno minulé. Co se chystalo a nedokonalo. Vydání patentu o tom a tom, číslo to a to. Co se rozvíjelo a nerozvinulo. Copak všechno srostlo s mou iluzí? Olupuje mne stále o čest? A bude? Pamatuji si světlo. Hořelo vedle bohatě zdobené, vyřezávané, vykládané trojdílné zpovědnice. Opakoval jsem si, co mu řeknu: Chci, abys mne umyl, vypral, vybílil mou duši na slunci. Nemohl jsem přijít dříve. Závory zapadly. Zavřeli dveře, okované. Zavírají přede mnou všechny dveře. Bojí se mě. Bojí se mých slov. Slabik, samohlásek, souhlásek. I á, bojí se nevinného. Vrátný mě zavolal nazpět. Musel jsem se zapsat ve vrátnici na listinu přítomných. Vešel jsem do zasedací síně. Rozhlížel jsem se těkavě kolem dokola. Hledal jsem spirituála Hedoniho mezi přítomnými. Diskutovali: Všude je zmatek. Úředníci neví, kam který spis patří. Ani jak jej vyřídit. Po měsíci přichází spis s odůvodněním, že dotyčnému nepatří. Reorganizací se nic nezměnilo. Naopak, závady se zvětšily. Noví úředníci nejsou řádně oznámeni, a když jsou, přemisťují se, aniž hlásí kam. Kanceláře jsou prázdné. Dotazy z venku nelze dirigovat. Není známo, kde dotyční úředníci jsou. Návštěvy nelze posílat na příslušné místo. Proto plno lidí čeká venku. Nemohou vstoupit a jednat. Bloudí také po chodbách, nikdo neví, kde příslušní zasedají. K tomu přistupují rozmáhající se špatné zjevy. Pozdní příchody, předčasné odchody. Regulam falsi, fortelové addicí, multiplikací. Nepřineseš-li nic, nic neodneseš. Octneš se tam, kde jsi nechtěl. Sumárně umírá staré české právo. Hyne spravedlnost. Odvandrovává věrnost.

 

Znovu jsem stál na ulici: Je jaro? Holo na dlani. Krápe, poprchává, prší. Vše uplývá. Proč to bylo? Copak se nic nezměnilo? Je něco jisté? Vše je stále připraveno naslouchat tomu, co přijde. Co bude. Pije se mladé víno na lačno. Hraje se a tančí. Nosí se na stůl. Plýtvá se. Svítá? Tělo se chvěje jako osika. Začíná boj za nový svět přistrojený jako nevěsta. Nebeské vojsko je neviditelné. Napadlo mi: Nebude na Františku? Rozhodl jsem se tam jít. A říkal jsem si pro spirituála Hedoniho: Dlouho jsem se rozmýšlel. Proto jsme se dlouho neviděli. Byl jsem odvrácený jinam, k jiným. Zdálo se mi, že jsou výborní. Byli svůdní jako povodeň. S hrůzou na dně. Jako v hrobě. Rozhněvej se, bij mě. Ať krásně naříkaje, vyzpívám ten dar. Ten můj básník již zemřel. Přišel jsem prosit. Odprosit. Uzdrav mě. Bez ní jsem slepý. Dej, ať vidím. Bez ní jsem hluchý. Dej, ať slyším. Bez ní jsem bez hmatu. Dej, ať drtím. Bez ní jsem bez čichu. Dej, ať procítím, co nechápu. Až za smrt. Bez ní jsem bez chuti. Dej, ať vychutnám její sladkost. A své slzy. Ať lituji svého celého dosavadního života. Všechno chci napravit. Uhradit. Všechno přerušit. Ovládat se. Vítej, přivítej mě. Dej, ať jsem rozumný. Ať pochopím svět, jeho účel a zákony. Bez ní jsem němý. Dej, ať mluvím. Ať skrze ni volám: Děkuji ti za všechno. Za vinu, hněv, trest, bolest, strach, soud. Na matčině těle nebylo místa, které by nepromodrávalo. Dej, ať mě miluje.

 

Na Františku zapisovali do seznamů ty, kteří přinášeli ceduličky, že se s JMC srovnali ve víře. Opřel jsem se o zeď: Je letní noc. Před domem zapálili oheň. Všechno se opakuje. Laskavé chování, nenucené, srdečné přivítání. Stisknutí ruky. Objímání. Políbení. Každodenní běhání nahoru dolů. Bláto stříká až za uši. Jako naschvál se až na konec začíná s komunikací. Copak nikdo nic nechápe? O to přece jde. Půjde-li to tak dál! Proč by nemělo jít? To je cavyků. Co bylo, bylo. Co je, je. Co bude, bude. Co mohlo být, mělo být. I kdyby tomu tak nebylo, jako by bylo. Vše končí jako vždy, záchvatem pláče a smířením. Proč bojovat? K čemu by to bylo? Aby se znovu odsuzovalo a zapomínalo? Pro příští je třeba se vyvarovat všeho zakázaného. Je mi třicet let a děťátko ve mně pořád vrtí záporně hlavou. Nabírá lžičkou slanou vodu. Lije ji do jamky v písku. Přelévá moře. Tajemství? Je, bylo a bude tajemstvím.

 

 

nakladatelství Cherm, 2018

ISBN: 978-80-86370-68-2

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 08 Červen 2018 07:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB