Hanif Kureishi: Vůbec nic



 

Kureishi výřez přebalWaldo, slavný filmový režisér, je kvůli stáří a nemoci uvězněn ve svém londýnském bytě. Je slabý a frustrovaný, opečovávaný svou půvabnou, o hodně mladší manželkou Zee. Ale v okamžiku, kdy pojme podezření, že Zee si začíná milostný románek s Eddiem, který je jeho „víc než známý a méně než přítel už přes třicet let“, je Waldo přinucen jednat: rozhodne se pár odhalit. Nejprve se ale chce ujistit, že podezření není jen výplodem jeho fantazie, a pokud ne, přijde na řadu pomsta…

 

 

Hanif Kureishi (*1954) je úspěšný dramatik, scenárista a spisovatel pákistánsko-britského původu, dobře známý i tuzemským divákům a čtenářům. K nejoceňovanějším snímkům natočeným podle jeho Kureishi přebalscénářů patří krásná pradlenka, Intimita nebo Venuše. Česky dosud vyšly jeho prózy Buddha z předměstí, Byli jsme si blízcí, Gabrielův dar, Láska ve smutné době a Vůbec nic.

 

 

Ukázka z knihy:

Jedné noci, když už jsem byl starý, nemocný, úplně bez spermatu a vůbec jsem nepotřeboval, aby se věci ještě zhoršovaly, jsem ty zvuky slyšel znovu.

 

Jsem si jistý, že v Zenabině ložnici, která je hned vedle mé, se milovali.

 

Přemýšlím, jestli jsem si to jen nepředstavoval. Ale pochybuju. Tyhle zvuky jsem v našem bytě nikdy předtím neslyšel. Máme prostorné bydlení na klidném místě. Dveře nezavírám pro případ, že bych v noci potřeboval zavolat Zee.

 

Zůstal jsem potichu a soustředěný, abych se ujistil, že neblouzním nebo se u mě neprojevil následek užívání LSD. Šepot, vzdechy a pak výkřiky. Byl to její hlas.

 

A on to také mohl být. Můj přítel.

 

Čekalo se, že každým dnem mohu umřít. Pomyšlení na smrt mi pomáhá přežít a vzbuzuje ve mně zvědavost. Moc toho nevidím a jsem hluchý na jedno ucho, hlavně v davu a když nevidím lidem do obličeje. Ale po ránu, když Zee usne, se natáhnu a poslouchám. Náš domovní blok v Londýně ožívá mnoha zvuky. Slyším výtah venku na chodbě, ocelové dveře drnčí, jak se otvírají a zavírají, útržky hovoru v hale, zapnuté televizory a rádia. V noci naslouchám liškám, opilcům, policejním sirénám, zoufalému volání o pomoc, tajnému životu zdí a slyším bzučení vibrátoru mé ženy, který zní jako holicí strojek.

 

Ráno slyším ptáky. Na stromě v protějším bloku posedává deset zelených andulek, které se Zee často sledujeme. Nedaleko probíhají stavební práce. V téhle čtvrti, Victorii, se neustále něco renovuje. Její nové podoby už se nedožiju. Stejně dávám přednost černě začazenému, lehce zchátralému Londýnu, který si v poválečné bídě uchoval svou vznešenost. Blázny uklidili do blázinců, ale zdraví jsou na tom ve svých kancelářích hůř. Tenhle nový svět je nezajímavý a uštvaný. V Londýně je příliš mnoho peněz. A my jsme na světě příliš dlouho.

 

Svůj úpadek a odcházení jsem si radostně užíval. A teď se stalo tohle.

 

Pravda vždy dovede překvapit: víčka se mi chvějí námahou při naslouchání. V ústech mám sucho. Kyčle mám zhroucené a chodidla strnulá. S námahou pootočím tělo směrem ke dveřím a plazím se přes matraci.

 

Natáhnu ruku k vypínači a shodím přitom hrnek od kávy na podlahu. Ozve se děsná rána, jako bych praštil kladivem do pánve.

 

Jsem potichu.

 

Zee říká, že jsem podezíravý manžel, skeptický a nedůvěřivý a pyšný na to, jak dokážu vidět i nepříjemné stránky věcí; touhu a nemoc, jak se prolínají. Pravda je, že si celý život představuju věci a že představivost je nejnebezpečnější místo na zemi.

 

Ale jestli se mí sousedi najednou neproměnili v prasata – což je nepravděpodobné, protože jsou to Arabové –, pak ten nový zvuk musí být lidský.

 

Zadržím dech a zírám do matného světla na chodbě. Ucítím cigaretový kouř. Přemýšlím, jak mi – právě tento týden – Zee česala vlasy a uhlazovala vousy nebo jak mě masírovala kokosovým olejem. Hladila mi hruď a třela uši. Sundala mi teplé boty, aby mi mohla laskat chodidla a prsty u nohou, zatímco jsem ležel s teploměrem v hubě.

 

Nemohu vidět, ale nemohu neslyšet neutuchající zvuky. Jsem vzhůru, i když jsem si vzal prášek. Zee dohlédla na to, abych ho spolkl. Předtím byla horlivě laskavá, což bylo znepokojující, protože v poslední době moc vřelosti neprojevovala. Eddie mi přinesl vodu a stál za ní mezi dveřmi s podivným úsměvem spoluviníka.

 

Řekl jsem: „Dobrou noc, Eddie. Jak se dostaneš zpátky do Soho? Není moc pozdě? Chtěl bys přespat na gauči? Samozřejmě jsi vítán.“

 

Pozoroval jsem je. Nepodívali se na sebe, když jsem mu to nabídl. Teď to dává smysl.

 

Eddie přikývl. „Díky, Waldo, to je od tebe hezké, jako vždycky. Na gauči je to pohodlné. Nashle ráno. Dobře se vyspi, amigo.“

 

Srkal jsem dvojité espresso, jako vždycky před spaním. Miluju chuť hořké černé kávy v ústech.

 

Byl to obyčejný večer. Teď jsem přesvědčen, že slyším jejich hlasy, propletené, tiché, vřelé, jak spolu leží – nazí, jak předpokládám.

 

Po dvaceti letech manželství – s věkovým rozdílem dvaadvacet let – je to myslím poprvé, kdy je mi má oddaná Zenab nevěrná. Ve skutečnosti jsem si tím jistý. Vždycky tvrdím: nikdy nevěř ničemu, co ti někdo říká. Ale Zee je pravdomluvná. Děsí ji představa nečestnosti. Obvykle je dost ostýchavá. Kromě události z dětství v Indii, poznamenaného vraždou, prošla úctyhodnou výchovou. Pro své vlastní dobro byla až příliš dobrá, dalo by se říci. Neužila si mnoho radostí.

 

A teď si nějakou našla. Dohání ztracený čas. Nikdy není pozdě. Jak hlasy pokračují, jsem stále zděšenější a vzrušenější. I když se sexuální touhy vytrácejí, naučil jsem se, že libido, stejně jako Elvis a žárlivost, nikdy nezemře. Znám lidi, kteří kopulují ještě v pětaosmdesáti. Kdo vám namluvil, že k sexu potřebujete erekci, nějaké tělo nebo orgasmus?

 

Začínám si představovat, co dělají, pozice, v nichž se jim zalíbilo. Ona klečí na kolenou? Líbají se, aby dali průchod své vášni? Jedno tělo, jedno zvíře.

 

Líbí se mi představa, že se na ně dívám. Vždycky jsem byl jako kamera, dokonce jsem natočil přes dvacet filmů a dokumentů. Podle některých filmových časopisů se pár z nich ocitlo mezi stovkou nejlepších filmů všech dob. Nebo to byly dvě stovky? Jako filmař žiju proto, abych viděl věci. My režiséři jsme voyeuři, kteří spolupracují s exhibicionisty. Teď, na svém konci, pokračuju coby pozorovatel.

 

 

přeložila Runka Žaludová

nakladatelství Slovart, 2018

ISBN: 978-80-7529-558-3

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Červen 2018 08:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB