Lubomír Vejražka: Jizvy zůstávají. Dědictví zla stále živé

 

Vejražka výřez přebalKniha Jizvy zůstávají. Dědictví zla stále živé zpracovává téma dětí politických vězňů a navazuje na knihu Nezhojené rány národa (2012), kde však toto téma bylo zmíněno jen okrajově. Protože životní pouť dětí nelze oddělit od rodičů, sleduje nová kniha stejně jako kniha předchozí též život žen, persekuci rodin. Neopomíjí situaci doma po propuštění, ani jak se nový stav promítal u dětí a jak se vyvíjel život a vztah rodičů; kniha je tedy spjata i s tématem muklovským. Časová linka zasahuje až do normalizace potažmo do dnešní doby.

 

 

Lubomír Vejražka (*1961) po studiích na ČVUT nemohl dále působit na fakultě, jelikož odmítl vstoupit do KSČ, a několik let strávil v Průmstavu a podnikáním v oboru stavebnictví. Zájem o horolezectví jej přivedl k projektu Huascarán, věnovanému tragickému osudu expedice Peru 1970, jemuž věnoval své první dvě Vejražka přebalknihy. Poté jeho cesta vedla do neziskového sektoru, mezi děti s postižením, a následně ke zkoumání zločinů komunismu a nacismu, kde jej posléze zaujalo téma politických vězňů z pohledu rodinného života, jemuž věnoval již dvě knihy – Nezhojené rány národa (2012) a Jizvy zůstávají (2018).

 

 

Ukázka z knihy:

 

Ten den; dcera

Ten den Jitce začal normálně jako posledních pár let. Probudila se. Všední den. Škola před ní. Všechno se odehraje jako jindy – však také jak jinak? Že by se stala ta jedna konkrétní událost, na kterou roky čekala? Na niž dříve docela dost myslela? Těžko... Proč? Proč by právě dnes? Vždyť podle řeči úřední má přijít až za pět let. Taková doba ještě před ní! Jak dohlédnout v necelých dvanácti letechdo tak dalekého budoucna? Ten vzdálený horizont pro Jitku vlastně neexistuje.

 

Snídaně. Děda a babička ještě spí? Nebo už je děda venku? To zjistí za chvíli. V bytě jsou průchozí místnosti, nikde není soukromí. Zatím sedí u snídaně sama s mámou. Máma. Máma! Jistota v Jitčině životě. Ještě větší než babička s dědou. A že ti dva jsou fantastičtí! Máma. Jako vždy s úsměvem. Neztratila ho snad nikdy v životě. Nikdy. Tedy krom oné doby před dlouhými léty. Tenkrát byla strašně, strašně, strašně smutná a plakávala po nocích. Potají, aby Jitka neviděla. Ale Jitka viděla, slyšela, ač jí bylo teprve čtyři pět let. A pak jí bylo pět a půl, šest. Máma stále smutná, ale už méně. Už se i usmála. Smích? Ano. Smích. Často opravdový a upřímný. Jen se do něj občas přimíchala křečovitost. Povinnost. Snaha stavět se navenek šťastnou. Maska. Takový úsměv-neúsměv. To když z máminy duše prokvetl smutek, který tam stále sídlil. Ústa se smějí, v očích však příměs zahloubání, únavy. To však malá Jitka tehdy vidět nemohla, to jí došlo později.

 

Máma, ach máma... Co vše spolu prožily! Bez táty.

 

To po něm ten její smutek.

 

To na něj Jitka čekala tak dlouho, až trochu pozapomněla, že čeká. Pozapomněla, když stále nešel a nešel, když se jí ze života v jejích čtyřech a půl letech v roce 1949 vinou komunistů náhle ztratil.

 

Máma.       

         

O tátovi mluví často, ale už míň než dřív. Samozřejmě, že nezapomíná! Ale i za ní je sedm let a před ní dalších pět! Jedou v tom obě stejně, na mámu ten stav však doléhá víc. Jitka zatím viditelně zasažená příliš není. Jenže... Není to jen zdání? Nepoznamená nakonec Jitku odvlečení táty komunistickou státní bezpečností (StB) celoživotně?

 

„Jituško, jdu do práce. Běž včas do školy.“ Naházet pár učebnic a sešitů do aktovky, nezapomenout na penál, nebo zas bude učitelka hubovat. A honem odejít. „Dobrý den! Dědo!“ stačila ještě Jitka vykřiknout, když na něj narazila ve dveřích pokoje. „Ahoj, Jitko!“ Další jeho slova už nezaslechla. Vpadla do předsíně. Tam se srazila s paní, která bydlela společně se svou vnučkou v tom samém bytě jako máma, děda, babička a Jitka. Strejda Tomáš se nedávno odstěhoval. „Ach, ty rozdělené byty!“ A už byla venku na schodech.

 

 

Do školy doběhla ten den jako vždy jen s pár minutami rezervy. Okamžitě uviděla v chodbě vyzdobenou velkou nástěnku. Nelze ji přehlédnout. Blíží se výročí VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku, 7. listopadu 1917, s následným vznikem totalitního státu s absolutní mocí komunistů). Na nástěnku pověsili už před týdnem obrázek křižníku Aurora, symbolu VŘSR. Samozřejmě nezbytný srp, kladivo a pěticípé rudé hvězdy kolem. (Ty hvězdy, srp a kladivo jsou tam vždy, ať je jakékoli výročí.) Nad křižníkem žlutý nápis: „VŘSR – vítězství dělnické třídy nad kapitalismem“ a „SSSR – záruka míru pro dělníky a rolníky celého světa“. A ještě jedna nástěnka. S milicionářem a heslem: „Milice chrání klidný spánek našich dětí!“ Napravo text: „Třídním bojem za mír a spravedlnost“. A něco o tom, jak se děti těší na lampionový průvod. (Večerní průvody s lampiony se zapálenými svíčkami pořádali komunisté každoročně k výročí VŘSR.) Jitku při spatření milicionáře napadlo, stejně jako včera a také před týdnem, kdy milicionáře přišpendlili: „Tak on brání klidný spánek dětí? A ta spravedlnost? Jaká? Kdyby existovala, byl by táta doma. A bydleli bychom v klidu na Vinohradech a ne v tísni v Nuslích. Máma by měla svou práci a tátovi rodiče by nebydleli kdesi na severu, ale ve svém pražském bytě na Výtoni. A měla bych sourozence a nebyla sama. Děda, legionář z první světové války, by doma nehudral na komunisty a babička by ho nemírnila, aby přede mnou tolik nemluvil. Ale já přece vím, o čem a proč mluví. Jak to řekl děda? ‚Právo není a nebude, dokud neodejdou komunisti pryč.‘ A dodal: ‚Až odtáhnou, zeť bude svobodný.‘ Babička tehdy koukala hodně významně a máma mě prosila, ať se o tom s nikým nebavím.“

 

I ve škole probíhal ten den obvykle. Jitka byla dobrá žačka. Nějaké zkoušení, písemka, trochu nudy při občanské výchově. Kantor říkal něco o traktorech v SSSR. Prý tam mají díky socialismu nejvíc traktorů na světě a zorali tam jimi úplně všechnu půdu, která zorat lze, a mohou tudíž dávat obilí i nám. Když se tomu Petr z poslední lavice potichu zasmál a šeptem pronesl slovo „zvorali“, učitel se zarazil a něco mu napsal do notýsku pro rodiče. Škola končí. Honem do přeplněné jídelny. Z jídelny domů. Úkoly, poté ven za dětmi, se soumrakem zpět. To aby máma nehubovala.

 

Blíží se večer. Žádná odchylka v Jitčině životě, žádný vzruch.

 

Ale pak přišel telegram.             

 

Byl říjen 1956. V ten okamžik se Jitčin život prudce změnil.

 

 

Ten podvečer a večer; dcera

 Máma Jitce neoznámila: „Jitko, přišel telegram, táta se vrací, půjdu mu naproti na nádraží. Nechoď spát a počkej.“ Nic takového. Žádné povídání o tom, jak od nynějška bude vše jiné, lepší, a budou úplná rodina. Snad máma mlčela proto, že Jitka tátu viděla jen třikrát za sedm let. Snad nic nevysvětlovala, protože stále nemohla uvěřit jeho propuštění a bála se, že nakonec nedorazí. Radši nic nezakřiknout! Příchod telegramu a novinu, kterou oznamoval, Jitka pochopila matně z rozhovoru mámy s babičkou a dědou.

 

Jitku poslali ten večer spát jako obyčejně. Vzápětí máma odešla. Jitka cítila zvědavost a nepopsatelné jemné napětí. Nitro jasně signalizovalo: „Děje se něco významného.“ Semínko klíčící v půdě už zítra vystrčí hlavičku ven. Avšak, co pak? Uvidí úrodnou nížinu se stabilním počasím, anebo se do něj opře vichr v nehostinné horské kamenité krajině? Spát příliš nešlo, přesto usnula. Spánkem nevědomého dítěte, nic netušícího o realitě komunistických lágrů a mučíren. Bití, těžké mučení, člověk zavěšený za ruce na trámu. Vnitřní zranění, rozražené lebky, zlámané prsty. Korekce, samotky, temnice. Primitivní, hrubí dozorci, schopní dohnat mukla k smrti. Otrocká dřina, nelidské podmínky v dolech, pohrdání životem vězňů. Hlad. Téměř žádná lékařská péče. Lámání charakterů, stavy beznaděje. Strach o rodinu doma... S tím vším se měla seznámit až po roce 1989. Z literatury. A od muklů, které poznala. Nyní, v roce 1956, zatím jen spí.

 

Spí.

 

 

Ten podvečer a večer; máma

Máma uložila Jitku a odchází. Na nádraží. Vyhlížet rychlík od České Třebové, v němž, jak doufá, se vrací její muž dnes propuštěný z věznice v Mírově. Sedm let uplynulo. Byl to tehdy rychlý sled: vpád StB ve čtyři ráno, zatčení muže kvůli odboji, strach. Pak bezesné noci prvních týdnů, slzy. Slzy doma, slzy v práci, slzy občas znenadání i v tramvaji. Vyhazov ze zaměstnání. Přes rok čekání na soud. Nekonečné čekání a stravující bázeň z rozsudku. Pak přišlo přelíčení a strašný šok: dvanáct let. Krátce na to vystěhování. Též tlak k rozvodu. Nervy drásající návštěvy ve vězení; návštěvy, jež nepřinesly úlevu při spatření manžela. Protože zestárl a zchátral. Přišly motáky z vězení o operaci prasklého slepého střeva – málem zemřel. Sedm let strachu, přemáhání, pochyb a časté beznaděje. A teď ten telegram. Nečekaný. Jako zázrak. Nával štěstí. Snad ten nával ani neunese. Chvějí se jí ruce, chvěje se duše. Není to přelud? Nepřijde vzápětí studená sprcha? Vše je příliš rychlé. Jako by se ocitla v jiném světě. Rozum si s tím vším neumí poradit, natož srdce. Radost – ano. Avšak radost spojená s tísní. Kdyby měla svůj stav popsat, nesvedla by to.

 

Vyrazila na tramvaj. Ta ne a ne přijet. Postávání na refýži jí připadá nekonečné. Přemýšlí: „Jak vlastně vypadám? Jsem o sedm let starší. Budu se mu líbit? Neměla jsem si vzít jinou halenku?“ Konečně zacinkání. Nastoupit a honem na nádraží. Vůz je nacpaný. Nevadí, dnes je šťastný den.

 

Konečně Hlavní nádraží. Než přišli komunisti, jmenovalo se Wilsonovo.

 

 

Ten večer; nádraží; máma a táta

Máma je tu brzy. Vlak má přijet za třicet minut. Prochází halou, pak přechází po peronu. Vlaky přijíždějí a odjíždějí, lidé se valí tam a zpět, houkání, dunění. Pokukuje po hodinách. Čas se vleče. Vydržela sedm let a teď těch pár minut nemůže dočkat. Hlášení – rychlík má zpoždění. Dalších patnáct minut navíc. Jedna dvě stě čtyřicetitisícina doby, po kterou na muže čekala. Nic proti létům osamocení. Pro osudem zmoženou ženu však hodně dlouhý zlomek času.

 

Hlavou jí táhne: „Jaká mám říci první slova? Najdeme k sobě cestu? Sblíží se s ním Jitka? Jak zvládneme bydlení ve stísněném bytě, navíc rozděleném mezi dvě rodiny? Jak se muž porovná s tchánem a tchyní? Kdysi si výborně rozuměli, ale to už je sedm let! Nepůjde znovu do odboje? Neskončí opět v kriminále?“ Jednoduše se uvažuje o velké události, která má teprve nadejít. Někdy, časem. A když už je téměř tu, mnohdy přijdou rozpaky.

 

Máma postává na nástupišti, hlava se jí div nerozskočí. Konečně! Světla lokomotivy. Supění, odfukování. Oblaka páry. Krátké zahvízdnutí, a je tu Albatros – rychlíková lokomotiva. Máma zná lokomotivy, stejně jako Jitka a děda. Z bytu v Nuslích, kam je komunisté přestěhovali z Vinohrad, dohlédnou na trať. Za Albatrosem řada vagonů. Pomalu se sunou podél nástupiště. A tam někde, uvnitř, snad... Aby tam byl! ... Není si jistá skálopevně. Telegram sice hovořil jasně, ale co když se něco pokazilo? Je vůbec možné, aby ho pustili už po sedmi letech při rozsudku na dvanáct let? Ano, ona sama žádala o jeho podmínečné propuštění. Úspěch moc nepředpokládala. Nerozmysleli si to na poslední chvíli? Od komunistů je možné dočkat se čehokoli zlého. To ji naučili. A ty vagony ne a ne se zastavit. Jen pomalu se skřípotem dobrzďují. Netrpělivost se stupňuje...

 

Konečně vlak stojí.

 

Lidé vystupují. Oči se rozhlížejí a těkají po tvářích v davu. Jak ho má poznat v té změti?

 

Dívá se, nic. Nervozita roste. Kde je? Kde?

 

Snaží se stát viditelně, aby si jí on všiml. ... Ano, tam vzadu! Mohl by to být on. ... Poznává ho.

 

Jak se blíží, vnímá jeho ztrhanost a rozpaky. To ji nepřekvapuje. Však ho zažila na návštěvách. Podobně vypadali vězni nacistů, které viděla po válce při příchodu z koncentráků. „Náckové nebo komunisté, NSDAP nebo KSČ, gestapo nebo StB. Dokážou to samé.“ Tak to říkával děda a pokračoval: „Komunisté znali v Rusku krutost v době, kdy nacisté ještě neexistovali.“

 

Jdou k sobě.

 

Dělilo je sedm let, nyní jen pár okamžiků, pár metrů. Za nimi strastiplné roky, pronásledování, úklady komunistů.

 

Ještě pár kroků a objímají se. Konečně! Pohled do očí, polibek. V objetí stojí dlouho. Sedm let uplynulo! Taková doba lidi změní, i když žijí den za dnem spolu. A když spolu nežijí? ... Oba cítí nejistotu, v obou se skrývá naděje na znovunalezení společného života, dlí s nimi štěstí. Těžko mohl někdo z cestujících pochopit mlčenlivé drama dvou blízkých lidí, jež od sebe nadlouho oderval zlý rozmar komunistů.

 

Jitka neví přesně, v jakém rozpoložení se nacházeli máma a táta na nádraží. Co si řekli u vlaku, cestou domů a pak večer doma. Jak velké dojetí táta cítil, když se blížil domů. Co na tom, že v lágru byl mnohokrát vystavený mezním situacím a neselhal? Proč by teď nemohl pocítit slabost a pohnutí? Někoho mohly poslední metry před domovem stát spoustu sil.

 

 

(…)

nakladatelství Baset, 2018

ISBN: 978-80-7340-178-8

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 06 Červen 2018 08:18 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB