Alena Vodáková: Stará paní ještě píše. Deník socioložky na odpočinku

 

Vodáková výřez přebalJe a není to „deník“. Ano proto, že jsou to denní zápisy inspirované aktuálními událostmi, ne proto, že jde často o úvahy na témata, která jsou mimočasová. Autorka reaguje na dění ve svém nejbližším i ve vzdálenějším okolí, nejen v Česku. Zážitky „socioložky na odpočinku“ se samozřejmě často váží na informace z médií. Jsou konfrontovány se vzpomínkami, které začínají už ve 40. letech minulého století.

 

 

Deník tak trochu je (a je tak i zamýšlen) obrazem života i myšlení jedné generace. Tak trochu je (bezděčně i plánovitě) pokusem o introspekci a „zúčastněné pozorování“ prizmatem sociologie. Ani trochu není (a ani nechce být) vědeckým pojednáním. Autorka využívá volnou formu „literárních deníků“, umožňující střídání popisu události s hlubší meditací nad problémem, jakož i občasný vpád poesie, rozhovoru, humorné nadsázky. Jednotlivé deníkové záznamy se většinou (ne vždy) stáčí k jednomu tématu (předem prozrazenému), ale mezi tématy vznikají přirozené spojnice. Deník začíná na podzimuVodáková přebal roku 2016, končí na jaře roku 2018 – tedy prozatím končí. Kniha vychází, „stará paní“ píše dál.

 

Alena Vodáková (*1938) vystudovala Vysokou školu ekonomickou, později ještě studovala (nedokončila) psychologii na Filozofické fakultě UK. Od roku 1966 se věnovala sociologii. Tehdy začala pracovat v Sociologickém ústavu ČSAV, v němž působila i po jeho reorganizacích po roce 1968 a 1989. Pod záštitou ústavu redigovala v letech 1990–1995 Velký sociologický slovník, který v roce 1996 vyšel v nakladatelství Karolinum. S kolegy Jiřím Linhartem, Hanou Maříkovou a Jiřím Rybou vydávala od konce roku 1989 do konce roku 1994 časopis Sociologické aktuality. V druhé polovině 90. let vedla katedru sociologie na Fakultě sociálních věd UK. Posléze tam jen přednášela a ještě později působila jako externistka. Od roku 2004 už je „socioložkou na odpočinku“.

 

 

Ukázka z knihy:

1. listopadu 2016                                   Státní svátky

     Vzpomínky jako na starém filmovém plátně:

 

Začátek.

     Není listopad, ale květen roku 1945: Právě je mi sedm let, těším se na domácí oslavu s dortem. Místo toho panuje všeobecné vzrušení: k nám do Plzně přijeli Američané, přišli nás osvobodit. V ulicích se ještě občas střílí, ale doma už šijí vlajky, hledají zbytky národních krojů. Za pár dní už se pyšním v kyjovském kroji. Někdy krátce po první světové válce ho vyšívala moje maminka. Taková činnost asi v té době patřila k oživenému vlastenectví a tehdy se ručními pracemi dívky asi bavily (některé možná nudily), kromě toho se tehdy také často něco oslavovalo. Každopádně ten kroj se teď hodí. Ještě maminka s tetou spíchly narychlo plzeňský kroj pro mou malou sestřičku a jdeme slavit. A pak znovu a znovu: přijel Beneš, Masaryk má výročí a kdoví co ještě. Zpíváme a máváme praporky. Pak se to ještě nějakou dobu opakuje: slavnostní průvody v krojích národních i sokolských (i ty byly doma pečlivě uschované), přednáším oslavné a dojemné básničky, učím se hymny všech možných národů. Dodnes mne to všechno chtě nechtě dojímá…

 

Střih.

     O rok později: Kolem našeho domu jde po silnici průvod bojovně naladěných mužů a žen v červených šátcích. Neslaví, povykují. Chystají se vyhrát volby. Díváme se na ně z okna a myslíme si, doufáme, že nevyhrají… Vyhráli… A slaví na náměstích, v průvodech, v továrnách. Už beze mne, bez nás. Jde z nich strach…

 

Střih  

     Pak dlouhých 40 let (s malou přestávkou v roce 1968) se snažím vyhnout všem oslavám, průvodům, demonstracím. Jejich původní výhrůžný charakter se mění v povinnou nudu pro celý národ. Znechutili mu všechno: 28. říjen, na který byl tak pyšný, prvomájové průvody (které kdysi svým slavným fejetonem tak vítal Jan Neruda), libozvučné cizí hymny (už se zpívá jen ta sovětská v těsném závěsu za tou naší), pestrobarevné vlajky (hlídají, jestli je z oken vyvěšujeme – samozřejmě ty správné dvě), i toho Jiráska s jeho Starými pověstmi českými, které nám maminka četla po večerech za války, když byly státní svátky zakázány (toho znechutili tím, že si ho přivlastnili)…

 

Střih.

     Rok 1989: Začalo to oslavou 17. listopadu – po letech asi opravdovou, která je ale zároveň studentskou vzpourou. Nevím, že tam někde v ulicích je i moje osmnáctiletá dcera. Dávno už mi všechno neříká (a vlastně nikdy neříkala, je už taková). Následující dny už slavíme na Václaváku všichni společně a já se svými zkušenostmi se zároveň bojím, aby se to zase všechno nezvrtlo. Ale v mém věku už to člověk musí risknout – a nemůžu ani jinak...

 

Jen to občasné sevření davů mne trochu dusí. Tak raději stojím na Můstku, dívám se na přicházející rozjásané studenty skandující „Už jsme zase tady“ a tečou mi slzy. Dočkala jsem se…

 

Na náměstích se ještě nějakou dobu řeční, zpívá. Po mnoha letech dobrovolně, s nadšením, i když ne v národních a sokolských krojích. Komunisté ale skončili, máme nového prezidenta, hrdinu, filozofa, umělce…

 

Pak to všechno pozvolna vyvane…

 

Konec filmu.

     Prvorepublikové a poválečné postobrozenecké nadšení už se nevrátilo. Státní svátky

 

většinu Čechů zajímají, jen když jde o den volna, který vyplňují vším možným, jen ne slavením toho, co by se slavit z litery zákona mělo. Netečnost, lhostejnost se týká i státních symbolů a památníků. Ani naše historie lidi moc nebere – pokud není podávána jako napínavý detektivní příběh nebo bulvárním způsobem jako snůška skandálů. Vlastenecký étos se vytratil asi natrvalo. Samozřejmě nejde jen o náš historický problém, nastala prostě tak zvaná postmoderní doba. Svátky formálně zůstaly – s kladením věnců ke starým pomníkům i k těm několika novým, s udělováním vyznamenání, s malými nostalgickými nebo vzpurnými shromážděními. Bez toho všeho by státnost asi utrpěla těžko odhadnutelnou újmu. Je to totiž tradice a ta ke společnosti patří, svazuje ji, drží pohromadě, i když čím dál méně.  

 

 

2. listopadu 2016               …A obzvláště ten, co právě proběhl    

     V posledních dnech mne ale přece jen trochu zaskočil svátek 28. října. Letos proběhl totiž dost bouřlivě – alespoň v médiích. Hlavní událost: rozhořčený dav na Staroměstském náměstí, protestující pod vedením ministra kultury Daniela Hermana a kandidáta na prezidenta Horáčka proti tomu, že jeden starý pán, emigrant, který za války prošel koncentrákem (shodou okolností strýček D. Hermana), nedostal vyznamenání, ačkoliv tvrdí, že mu bylo prezidentskou kanceláří přislíbeno. Nedopatření, nedorozumění nebo úmysl poškodit toho pána či ministra Hermana? Kdo ví. Ti na Staromáku a v médiích žádné pochybnosti nemají.

 

   Mezitím na Hradě probíhá obvyklý ceremoniál udílení vyznamenání. Úplně obvyklý ale není. I předchozí léta dávala média najevo určité pohrdání některými vyznamenanými, ovšem letos neváhala vláčet bahnem skoro všechny. Takže někteří v předtuše něčeho podobného raději vyznamenání odmítli, jiní se asi pod tou ostudou zhroutili, protože poslali na Hrad za sebe příbuzné. Tam to ovšem probíhá, jakoby se nic nedělo.

 

     Smutně jsem se na to z tepla domova dívala a říkala si, že média mají opravdu velkou moc a že jejich nechuť vůči stávajícímu prezidentu Zemanovi nelze přehlédnout. Už léta se přenáší na určitou část veřejnosti – zdá se, že na všechny vzdělance, intelektuály, většinu umělců. Nikdo to sice přesně neověřoval, pravda ale je, že v tomto prostředí není radno Zemana za něco pochválit, tím by si člověk vypálil cejch na čele. Pravda také je, že Zeman tu nenávist čile přiživuje svými provokacemi a humorem, kterému málokdo rozumí, zato ale leckoho uráží.

 

     Takže ty dvě oslavy – ta oficiální a ta vzdorooslava – vlastně žádným slavením svátku 28. října nebyly. A všechny mé vzpomínky na doby minulé poněkud zhořkly.

 

15. listopadu 2016                                 Obklopena obrazy

     Někdy začátkem tohoto měsíce jsem se rozhodla, že konečně dozdobím svůj byt, který obývám něco přes dva roky, obrazy. Zbývala už jen jedna malá místnost a spousta manželových obrazů, včetně těch menších, které by se tam hodily. Hledala a hledala jsem, kde by mně vybrané kousky žádoucím způsobem zarámovali. Nakonec jsem našla malý krámek v jedné zastrčené uličce jednoho bývalého okresního města, který na mne dýchl předválečnou atmosférou. Byl zaplněn jednak originály poněkud neuměle vyvedených krajinek, kytic a typických loveckých výjevů, jednak zarámovanými kopiemi malířů 19. století a rodinnými fotografiemi. Zatímco jsem čekala, až starší pán, který jakoby rovněž vypadl z doby dávno minulé, změří a spočítá moji objednávku, vzpomínala jsem, kde jsem toto všechno naposledy viděla.

 

   Kupodivu to nebylo v době mého dětství, kdy jsem se s tím setkávala často, ale koncem 60. let, když jsem se poprvé dostala „na západ“, a to do Německé spolkové republiky. Šlo jen o několikadenní výlet a bydleli jsme v privátu. Už tehdy mně připadalo, že se tam zastavil čas, protože byt byl vyzdoben právě zmíněnými typy obrazů a rodinnými fotografiemi, jakožto i bibeloty podobného druhu a háčkovanými dečkami. Nevím, jak to v německých domácnostech vypadá dnes, ale rozhodně bych nečekala, že se to vrátí po víc než půl století k nám. Možná ale nejde o návrat, třeba se, bez ohledu na dlouhou kulturní mezeru, dědily v některých domácnostech z generace na generaci když ne přímo ty obrazy, tak zalíbení v nich, a také potřeba obklopovat se fotografiemi dětí i rodičů. Asi se to týká historie vkusu, kýče i rodinných vztahů. Zabývá se tím dnes někdo?

 

     Zatímco mnou nedávno navštívený krámek byl po vizuální stránce jako vystřižen z dávné doby, možnosti výběru rámů spadaly do doby současné, lépe řečeno byla k disposici nakonec jen možnost jedna, odpovídající zřejmě co nejefektivnější hromadné výrobě. Po jistém váhání jsem nad tím přimhouřila oči a za čtrnáct dní pak zdárně, s pomocí své hodné dcery, dovlékla zarámované obrazy a obrázky domů. Hodný zeť mi je podle mého přání rozvěsil. Při té příležitosti si zničil vrtačku, což zároveň vyhodilo v celém bytě proud. Technické vymoženosti totiž nejsou vzájemně dostatečně sladěny a zdi mého nového bytu jsou až příliš tvrdé. To je ale rovněž téma na jindy.

 

   Teď bych měla říci, že byt mám jakž tak dozdobený obrazy, když už jsem tím zdobením začala. Je to ale trochu jinak. Já jsem vlastně nic nezdobila, to bylo takové hovorové klišé. Ve skutečnosti jsem se jen o něco víc obklopila obrazy. Dělám to už velmi dlouho. Sblížila jsem se během života s obrazy doma i v jiných bytech, v galeriích a na výstavách, v publikacích o výtvarném umění. S obrazy, které namaloval můj muž a další malíři, z nichž některé jsem znala osobně, jiné jen z těch galerií a publikací. V současné době už komunikuji hlavně s obrazy, které mám doma na stěnách a doma v knihách. Na Louvre, Prado a další galerie, včetně pražských, už jen vzpomínám, na výstavy ani do malířských ateliérů skoro nechodím.

 

     Jedna výstava z nepříliš dávné doby se mi ale vybavila. Jako by to bylo včera. Konala se to ale před sedmi lety. V roce 2009 jsme uspořádali v Prácheňském muzeu v Písku výstavu celoživotního díla mého muže pod názvem Průřez vleklou událostí (obrazy z let 1959–2009).Velkou zásluhu na ní měl náš dlouholetý přítel malíř Martin Stejskal, který mj. připravil krásný katalog, a také kurátorka výstavy paní Irena Mašíková, která sice nebyla dlouholetou přítelkyní, ale všechno prováděla nejen s velkou profesionální zručností, ale i s osobním zaujetím, přesahujícím povinnosti zaměstnankyně muzea. Stejně jako před těmi sedmi lety si dnes uvědomuji, že bez nezištných pomocníků a bez přátel se náročné „nelukrativní“ akce nikdy nepodaří uskutečnit… A neplatí to jen o malířských výstavách.

 

     V tom hezkém katalogu z největší a také poslední výstavy Františka Vodáka jsem právě nalistovala i svoji báseň Svět uvnitř i venku, která je sice o vystavovaných obrazech, ale jako by patřila i do tohoto deníku. Ocituji jen první a poslední sloku:

 

Zapleteni do sítí vlastní minulosti

   potácíme se urputně vpřed a vzad

   tápeme a škobrtáme, výskáme a pokukujeme

 

   (…)

   Svět je zastřený a stále víc se zastírá

   útěk od budoucnosti k bludičkám minulosti

   ne ale všechno se chce ztvárnit

   uhýbá to, prokluzuje, šeptá a zase umlká

   svět nás pořád ještě vodí za nos

   ten uvnitř i venku

 

 

SLON – Sociologické nakladatelství, 2018

ISBN: 978-80-7419-269-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 04 Červen 2018 06:21 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB