Gideon Hausner: Spravedlnost v Jeruzalémě. Svědectví muže, který žaloval Eichmanna



 

Hausner výřez přebal„Eichmann sedí v izraelském vězení a brzy bude postaven před soud.“ Toto oznámení Davida Ben Guriona z 23. května 1960 způsobilo pozdvižení nejen v mladém státě Izrael. Proces s nacistou Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů holokaustu, k sobě poutal pozornost celého světa a byl označen za jednu z nejdůležitějších událostí po druhé světové válce. Proces popsal ve slavné knize Spravedlnost v Jeruzalémě hlavní žalobce Gideon Hausner, jehož dílo z roku 1966 poprvé vychází česky v překladu Martina Pokorného.

 

 

Hausner byl izraelským generálním prokurátorem teprve dva týdny, když premiér David Ben-Gurion oznámil únos Eichmanna z Argentiny a jeho vydání spravedlnosti. Hausnerova kniha líčí obrovský tlak, jemuž účastníci událostí čelili, morální dilemata, emoční tíhu výslechu svědků, kteří se až dosud jakýmkoli vzpomínkám na realitu „konečného řešení“ vyhýbali. Soud vynesl na světlo historii nelidské brutality a odhalil, k jakým extrémům se i zdánlivě civilizované národy mohou nechat dovést vlivem zkázonosných nauk, předsudků a nenávisti. Hausnerovo osobní svědectví jako první představilo celý proces od jeho přípravHausner přebal až po realizaci a jeho bouřlivou domácí i mezinárodní odezvu. Dnes je cenným dokumentem z historie soudnictví, ale také svědectvím o tom, jak se svět dozvídal o holokaustu a jeho následcích.

 

 

Ukázka z knihy:

PŘEDMLUVA KE ČTVRTÉMU VYDÁNÍ Z ROKU 1977

 

Proces s Adolfem Eichmannem k sobě poutal pozornost celého světa po několik měsíců a byl označen za jednu z nejdůležitějších událostí posledních dvaceti let. Soud vynesl na světlo historii neuvěřitelných orgií nelidské brutality nikoli odněkud z temnot džungle, ale z centra Evropy, a nikoli v zešeřelé minulosti pravěku, ale ve druhé čtvrtině 20. století. Odhalil, k jakým extrémům se i zdánlivě civilizované národy mohou nechat dovést vlivem zkázonosných nauk, předsudků a nenávisti.

 

Zdá se ale, že lekce, k nimž nás soudní řízení přivedlo, pomalu mizí z paměti. Nacisté a neonacisté našli lačné a dovedné žáky na pravici i na levici. Někteří se snaží podkopat morální důsledky procesu nestoudným tvrzením, že k holokaustu vůbec nedošlo: prý se jedná o podvod s cílem vymámit reparace z nevinného Německa. Tato fantazmagorická tvrzení skýtají pachatelům okamžité očištění. Na Německo a Němce pak již nedopadá žádná vina. A svět, který jen trpně přihlížel, zatímco docházelo k tragédii a uprchlíci hledali útočiště, se nemá za co stydět.

 

V mnoha zemích světa a v nejrůznějších jazycích je ke koupi více než stovka podobně zaměřených publikací. Inteligentní lidé se k nim samozřejmě stavějí s oprávněným pohrdáním, ale bylo by chybou je jen přehlížet. V určité době byl podobným posměchem zahrnován Hitlerův Mein Kampf – a za pouhých deset let od vydání byl ze spisu bestseller.

 

Znovu se nestoudně uplatňuje zásada, že pokud má lež vzbudit důvěru, musí být dost velká. A stejně tak je ve hře další základní myšlenka nacistického kréda: skutky všeobecně považované za zločiny a odsuzované podle všech obvyklých morálních měřítek přestávají podléhat kritice, pokud se vykonávají v takzvaném národním zájmu. Nacistické vedení věřilo, že i genocida je záslužná, pokud jsou jejím terčem údajní nepřátelé.

 

Dnešní verze této zhoubné doktríny oslavuje únosy lidí a letadel a další formy terorismu jakožto chvályhodné metody boje za takzvané národní osvobození.

 

Tyto moderní mutace nacistických zásad jsou pro dnešní lidstvo stejnou hrozbou jako Hitlerovy ozbrojené hordy ve čtyřicátých letech. Rozklad morálky je z dlouhodobého hlediska stejně nebezpečný jako vojenská okupace.

 

Bitva za humánní hodnoty a za slušnost mezi státy a národy tudíž trvá a nepolevuje. A nikoli poprvé v dějinách se v čele boje ocitají Židé; nikoli poprvé jsou to Židé, kdo musí varovat a žalovat.

 

Gideon Hausner

Jeruzalém, říjen 1977

 

1. MASKA

Údolí rozhodnutí, které se táhne mezi strmými svahy Hory Olivetské a čtveřicí svatých pahorků, na nichž stojí historický Jeruzalém, nastavovalo onoho hezkého jarního rána svou obvyklou mírnou tvář. Podle dávného proroctví se měly právě zde, v hluboké rokli pod skalními stěnami, jež – pokryty šedým lišejníkem – zdobí pyšné výšiny svatého města, shromáždit zástupy a mocní padnout k zemi, aby stanuli před soudem za prolití nevinné krve Judových synů a dcer. Zde, vyhlašoval prorok Joél, se národy shromáždí, jejich válečníci se přiblíží a slunce, měsíc i hvězdy se zatmí v den soudu.

 

Ten poklidný úsvit v sobě neměl nic, čím by se nepříznivě odlišoval od kteréhokoli jiného jara, a ani dole v dřímajícím údolí bychom nenalezli žádný náznak toho, že se Joélovo eschatologické proroctví záhy vyplní. Neshromažďovaly se zde zástupy, aby se zodpovídaly za zločiny vůči rozptýleným dítkům Judy, a slunce se neměnilo v temnotu – naopak vycházelo se třpytně skvostným majestátem a zvěstovalo nové jitro zlatistými ohnivými fábory, které na východě rozežhnuly rozeklanou siluetu Moábské vrchoviny.

 

Avšak přímo v Jeruzalémě, v novém městě za hradbami, se rozhodně nejednalo o běžný dubnový den. V krásné moderní stavbě z mramoru a hladkého bílého kamene, situované na doslech zatroubení od zadumaného Údolí rozhodnutí, se měl sejít tribunál nad mužem obžalovaným ze zločinů, jaké svou velikostí a krutostí neměly v análech práva sobě rovna. Byly to zločiny, jež ve svém souhrnu uvrhly opakovaně stíhaný židovský lid do nejhorší zaznamenané katastrofy v celých dlouhých a krví zalitých dějinách jejich rodu: jednalo se o úmyslné a systematické povraždění více než šesti milionů lidí, více než třetiny z celkového počtu Židů na celém světě. Za fasádou z mramoru a kamene, v sále vybaveném všemi symboly a ozdobami soudního dvora se během následujících několika měsíců mělo v celé nenávistné síle odvinout pochmurné panorama německých nacistických represí.

 

Obrazně, byť ne fyzicky, se tu měly shromáždit jiné zástupy: přízraky milionů obětí, mužů, žen i dětí, obviňujících namísto obviněných, nevinných, kteří byli systematicky, bezcitně a nelidsky povražděni při nesmírném krveprolití, jež nás dodnes ohromuje a ochromuje už při samotném pomyšlení.

 

V soudní síni se toho dne poprvé sešli soudci a právníci, soudní asistenti a svědkové, diváci i představitelé světového tisku a přicházeli s vědomím, jaké epochální drama se zde má odehrát. Nikdo ale nedokázal předvídat, jak na světové veřejné mínění a na běh historie zapůsobí ona zjevení, jež měla síní nechat procházet duchy z velkého nebeského Údolí rozhodnutí a vpisovat jejich nepolevující hrůzu na desky duší takřka neschopných uvěřit.

 

Nikdo také nedokázal odhadnout vězně stanuvšího před soudem. Je možné, že by tento bezvýrazný muž – hubený, nevysoký, kolem pětapadesátky a působící dojmem drobného úředníka – opravdu byl masovým vrahem? Kdo je Adolf Eichmann, muž krytý maskou?

 

Po více než dvacet let – do chvíle, kdy se měl zodpovídat ze svého podílu na záměrně podníceném holokaustu, který takřka vymazal evropské židovstvo z mapy světových společenství – patřil Eichmann mezi nacistickými předáky k nejtajuplnějším postavám. Až koncem druhé světové války začala v širším dosahu vycházet najevo jeho hrůzná role při realizaci „konečného řešení židovské otázky“ v Evropě. V nacistické hierarchii byl nepochybně hlavním funkcionářem, jemuž nadřízení přiřkli hlavní zodpovědnost za uskutečnění tohoto ďábelského záměru. Avšak právě v době, kdy se dílky jeho aktivit při řízení likvidace evropských Židů začaly skládat k sobě, zmizel on sám v sutinách třetí říše a zůstal inkognito po dobu patnácti let – až do polapení v Argentině.

 

Jaká byla skutečná povaha tohoto muže, jenž má nyní před jeruzalémským soudem bojovat o život?

 

Byl snad jen uhranutým stoupencem zlovolného génia, slepým, neúmyslným nástrojem ničivého ducha, jemuž odpřisáhl neochvějnou věrnost? Byl obětí gigantického víru nevyhnutelných historických sil, strhávajících vše, co stálo v cestě jejich ničení?

 

Anebo to byl chladnokrevný intrikán, člen bandy otrlých nacistů, odhodlaných vyšplhat se po pyramidách mrtvol až na vrchol světovlády? Vydal se po dráze zločince s lačností a úmyslem škodit, motivován zhoubnými pohnutkami a škodlivou ctižádostí? Naplňoval svou ambici do té míry, že se stal klíčovou figurou v likvidaci evropského židovstva?

 

Nebyly to jen rétorické ani akademické otázky. Byly osou sporu mezi žalobou a obhajobou a tvořily jádro vznesených obvinění.

 

Během výslechů při vyšetřování i ve svědectví předneseném u soudu se Eichmann prezentoval jako poctivý dobrák, snad s mírnou zálibou v alkoholu, ale jinak humánní, dobrosrdečný, vzorný otec rodiny. Veškeré obtíže – tvrdil – pramení z toho, že se dostal do soukolí nešťastných okolností, řetězce smůly, která ho proti jeho vůli donutila podílet se na událostech, nad nimiž jinak neměl žádnou moc.

 

Po pravdě řečeno – bránil se – nechtěl nikdy ublížit jedinému Židovi, pouze usiloval o humánní řešení problému národa bez vlasti. Chtěl pro ně jen najít místo, kde by mohli sídlit natrvalo, a poskytnout jim pevnou půdu pod nohama. Všechny jeho ambice se zastavovaly u snahy zajistit jim příznivější postavení. Přesně k tomu podle něho došlo na počátku jeho činnosti, když z pozice vedoucího Ústředny pro židovské vystěhovalectví donutil Židy opustit Říši a hledat si bezpečné bydlení jinde ve světě. O tento cíl, tvrdil, usiloval s radostí a sebeuspokojením.

 

Když mu vyšší místa následně nařídila „jiné metody a postupy“, totiž přímé fyzické vyhlazení, cítil se přísahou věrnosti a povinnostmi občana vázán vykonat přijaté rozkazy, které – podle jeho mínění – neměly s reálnou likvidací žádnou souvislost. Nařízená opatření se sice vzpírala jeho vlastnímu názoru, ale byl svírán železnou nutností, byl k součinnosti donucen krutým osudem, jemuž se nemohl vyhnout, a pravidly války, která nedokázal změnit.

 

Opakovaně zdůrazňoval, že šťastný byl jen tehdy, když vykonávané povinnosti nesouvisely s reálným vražděním lidských bytostí. On lidi pouze deportoval do koncentračních táborů. A každopádně nikdy nic nepodnikal na vlastní pěst: ať učinil cokoli a ať se zachoval jakkoli, vždy to bylo na příkaz velitele gestapa Heinricha Müllera. Podílel se na ohromných historických zločinech – to uznával – jen bezvýznamným a okrajovým způsobem, a aby odčinil spáchané hříchy, byl ochoten sám se oběsit na veřejnosti, aby antisemity na celém světě varoval před důsledky podobných zbabělých činů.

 

Kdykoli byl tento bezelstný autoportrét vystaven náporu otázek, vynaložil všechny síly na to, aby předestřený obraz obhájil. Ano, přiznával, jakožto vysoký důstojník SS a vedoucí židovského referátu měl právo vydávat rozkazy a rozhodnutí – „ale nikdy ho nevyužil“. Všechny záležitosti předkládal nadřízeným a žádal o instrukce. A kromě toho, že se zcela zdržel jakýchkoli rozhodnutí, varoval se i toho, že by nadřízeným jakkoli naznačoval vlastní názor.

 

Nadřízené důstojníky na ústředí SS opakovaně žádal, aby ho z obtížné práce uvolnili, třeba i výměnou za to, že půjde bojovat na frontu. Ale opět měl smůlu: nechtěli o tom slyšet.

 

Vůdčím morálním principem, jak prohlásil, pro něj byl Kantův kategorický imperativ: jednej tak, aby se tvé počínání mohlo stát vzorem všeobecného zákonodárství.

 

Eichmannovy svatouškovské argumenty, pronášené tónem jediného spravedlivého, dokázaly křížem krážem projít velkým etickým a morálním územím.

 

(…)

 

 

přeložil Martin Pokorný

nakladatelství Paseka, 2018

ISBN: 978-80-7432-901-2

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 27 Květen 2018 06:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB