Antonín Přidal: Lásky a lijavce. Vzpomínky Antonína Přidala


 

Jeřábková výřez přebalCenné vzpomínky přední osobnosti českého literárního, kulturního i společenského života.

 

 

Antonín Přidal (1935−2017), moderátor, dramatik, básník a především geniální překladatel (z jeho překladu knihy Pan Kaplan má stále třídu rád cituje již několik generací mladých i starších čtenářů) představuje v knize svůj život: formativní dětská léta na Moravě, studia na univerzitě v padesátých letech, profesní dráhu v Československém rozhlase v letech šedesátých, a hlavně normalizační praxi překladatele, který se po sovětské okupaci znelíbil a nesměl překládat pod svým jménem. Pozornost věnuje i době po listopadu 1989, především práci na pořadech Z očí do očí a Klub Netopýr, dramatizacím pro divadelní scény i profesorskému angažmá na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

 

Text knihy vznikl na základě autorových rozhlasových pořadů, které připravovala Olga Jeřábková, dlouholetá redaktorka brněnského rozhlasu. Je doplněna Jeřábková přebalvzpomínkami pamětníků, spisovatelů a přátel Antonína Přidala, vybranými fotografiemi z rodinného archivu, dokumenty a nepublikovanými básněmi.

 

Olga Jeřábková (*1951) pochází ze známé brněnské literární rodiny, vystudovala psychologii a divadelní vědu na filozofické fakultě v Brně, působila jako redaktorka v MF a dlouhá léta jako kulturní a literární redaktorka Českého rozhlasu v Brně, připravila desítky pořadů s významnými představiteli brněnské kultury. V roce 2010 obdržela Cenu města Brna za žurnalistiku a publicistiku.

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA DRUHÁ

Lásky a lijavce

 

Válka skončila, mír byl oslaven. Ale to už mi bylo skoro deset a začínal jsem vidět věci jinak než jenom jako sled rušných dějů. Utkvělo mi v paměti, že dva muzikanti z napajedelské kapely, která šla na druhý břeh Moravy vítat osvoboditelskou armádu, zahynuli, protože se strhla střelba a nestačili se včas krýt. Byli to otcové rodin a zemřeli v posledních minutách bojů. Utkvělo mi v paměti, že na náměstí zahynul jeden z mých učitelů, katecheta, kterému se říkalo páter Antoníček, veselý člověk. Vyběhl z fary, aby pomohl raněnému ruskému vojákovi, a sám zasažen šrapnelem vykrvácel do plic. Postupně vycházelo najevo, kolik lidí z Napajedel a většinou těch, které jsem vůbec neznal, se po válce nevrátilo, zahynuli ve vězení, v koncentrácích, byli popraveni. Naše rodina přežila válku bez obětí na životech, ale přesto, všichni tři strýcové byli vězněni a dva z nich se vrátili s velice podlomeným zdravím. Byli zatčeni, ani ne tak kvůli těm balíkům, kterými živili stovky postižených rodin, jak mi pak po válce vysvětlili, posílali potraviny rodinám uvězněných, perzekuovaných. Hlavní důvod pro jejich věznění byl ten, že pracovali v tajné moravské odbojové organizaci Jindra, která shromažďovala zbraně, šířila letáky, organizovala sokoly, kteří se chtěli podílet na shromažďování informací, a opatřovala peníze na odbojovou činnost. Jeden z tatínkových bratrů, Karel, se rozhodl vzít všechno na sebe, nebo lépe neprozradit nic z toho, co o této organizaci a její činnosti věděl. Nechtěl taky prozradit nic na své mladší bratry a na toho nejstaršího, kterým byl můj otec, protože věděl, že otec je důležitou spojkou, pokud jde o získávání informací z továren a jiných podniků a pokud jde o opatřování peněz. Karel začal ve vězení v Brně předstírat šílenství a kupodivu to prošlo, i když to trvalo dva roky a i když někdy se zdálo, že Němci se přestávají jeho blázněním bavit, podezírají ho a nejraději by ho usvědčili z toho, že s nimi hraje nečistou hru. To nervové vypětí, kterým musel projít při tomhle divadle, v uvozovkách, si ani nedovedu představit. Životem to nezaplatil, ale zdravím silně. Stejně tak druhý tatínkův bratr, Józa. Ten skutečně už bral všechno na sebe a chránil svého mladšího bratra Jendu, protože chtěl, aby Jendu pustili, aby se mohl starat o rodiče a o hospodářství. Proto také byl obžalován a přišili mu ten nejtvrdší paragraf, číslo osmdesát, podle kterého vyjednával a připravoval velezrádný podnik při členění říšského území k nepřátelskému státu a organizoval tento skutek skupinou vytvořenou proti Říši. Za tohle se dávala smrt. A vskutku byl také v lednu čtyřicet pět deportován z brněnských Kounicových kolejí do Vratislavi k soudu. Jenže, to už se blížila ruská fronta. Vězňové byli hnáni z Vratislavi směrem na západ a na tomhle velice vysilujícím pochodu došli až do Drážďan. Zrovna v den, kdy se v Drážďanech začal ten proslulý tragický nálet, při němž zahynulo stopětatřicet tisíc lidí. Můj strýc s několika dalšími vězni, kterým se podařilo v tu noc uprchnout, přežili skoro zázrakem v jakémsi kostele, schováni za oltářem, který byl nakonec to jediné, co z kostela zbylo. Nejmladší Jenda zůstal v Kounicových kolejích o něco déle, pak byl s ostatními převezen vlakem do koncentračního tábora Flossenbürg v Německu, kde zahynulo asi pětasedmdesát tisíc vězňů z různých zemí. Dostal tam úplavici a tak tak se dožil konce války. Když přijel domů, byl skutečně kost a kůže.

 

Slyšet to, co vyprávěli nejenom o tom strádání, o hladovění, ale také bití, týrání, bylo pro moje chlapecké uši samozřejmě dost děsivé. Válečná léta, která jsem prožil v zátiší mezi knížkami, filmy a hraním, pro mě dostala novou tvář. Ale tak drtivé to přece jenom nebylo, protože všichni tři strýcové, jakkoliv poznamenaní, se s velkou vervou vrhli do poválečného sokolského i politického života. Všichni měli nějakou práci v národně socialistické straně, všichni se zdáli být na počátku nějaké své nové životní dráhy. Rádi o tom hovořili. A taky mně se zdálo, že konec války nakonec všechno vyléčí. Otec nosil domů velké množství novin a časopisů. Některé začaly vycházet teprve po válce, byly obrázkové, v nich hodně fotografií, zajímavých příběhů, napínavých reportáží. Mezi nimi byl časopis, kterému jsem rozuměl jen z části. Velkého formátu, s velkými, nezvykle přitažlivými fotografiemi pořízenými jakoby nejmodernější technikou. Jmenoval se Life a pocházel ze Spojených států. Jak se do Napajedel dostal. Po válce se do tohoto města vrátil syn místního palírníka Miroslav Löwi. Muž, který válku přežil v emigraci na Dálném východě. Když se vrátil, nenašel už své rodiče doma, zahynuli v Osvětimi, a pokusil se rodinný podnik, palírnu, dát znovu dohromady. Otec mu pomáhal v jakési právní nesnázi. A Milda Löwi ho za to odměnil nejen honorářem, ale taky čísly amerického časopisu, která mu známí posílali. Poprvé v životě jsem viděl anglický text, pod obrázky, které bych byl rád pochopil, ale ke kterým jsem přes text nemohl. Vzal jsem si otcův slovník a pokoušel se rozlousknout slovo po slově. Byla to strašlivá práce a pochopitelně z větší části marná. Ale přece jenom, byl to první můstek ke světu, který mi byl dosud uzavřen. Protože Ameriku jsem si situoval kamsi k slunci zapadajícímu za les na západní straně Napajedel a nevěděl jsem o ní téměř nic. V kinech se náhle promítaly spousty amerických filmů, těch nových po druhé válce, ale taky těch starších z konce třicátých letech. Veliký dojem na mě dělaly filmy režiséra Dieterleho, životopisné filmy o Louisi Pasteurovi nebo o kapitánu Dreyfusovi a Emilu Zolovi, filmy válečné jako Pět Sullivanů nebo anglická Otázka života a smrti, mě přiváděly nejenom do jiných prostředí, ale taky k tématům, na která jsem ve své dětské četbě nenarazil.

 

Začalo to vypadat skoro idylicky, protože rok po válce jsem byl přijat na gymnázium v Uherském Hradišti, do třídy, které se tenkrát říkalo prima. Měl jsem před sebou gymnaziální studia v okresním městě, taky cosi na způsob nové životní dráhy. Pro poválečné období mého života je příznačné, že po chvílích velké idyly a vzepjatého očekávání přišlo vždycky něco jako sprcha. Jako lijavec, který mě probudil z velkých nadějí nebo z velkého sebevědomí. Tak například v hradišťském gymnáziu se velice brzy ukázalo, že změna ve způsobu výuky je příliš velká. To, na co jsem byl zvyklý v těch polovenkovských Napajedlích, vypadalo v hradišťském gymnáziu zcela jinak. Mnozí profesoři vyučovali žáky od primy až po oktávu. Nedokázali dost rozlišovat mezi tím, co je třeba říct jedenáctiletým a osmnáctiletým. Jejich metody byly dost konzervativní, vyžadovalo se memorování, ovládání dat, vyžadovaly se přesné geometrické nákresy. Nebo kreslení takového typu, kde se barvami přesně vymezoval stín, objemy všelijakých geometrických útvarů. A vůbec nic, co by souviselo s nějakou tvořivou prací. Zkrátka dopadalo to pro mě bídně v tom, že jsem se neuměl učit tak, abych dokázal odříkávat velké pasáže z přírodopisu, zeměpisu nebo dějepisu. Že jsem neuměl zvládat bezvadně práci s kružítkem, rýsovadlem a se štětcem tak, aby to byly bezvadné technické výkresy. A můj prospěch podle toho vypadal, ne že bych propadal, ale byla to pro mě velká klopota. Necítil jsem se dobře ve škole, kde se zacházelo s malými stejně jako s už dospělými. Kromě toho mě dost vysilovalo každodenní dojíždění vlakem, trvalo hodinu tam, hodinu zpátky, čekání v přestupní stanici, čekání na nádražích. Ta cesta vlakem byla ještě vždycky ztížená o to, že jsem si zpravidla nesl nějakou nepříliš pěknou známku a počítal jsem s tím, že ji budu muset doma přiznat. Takový život těžkopádného školáka, který se ráno ani pořádně nevyspí a sotva po návratu domů udělá úkoly, zase už se musí chystat do postele, aby byl ráno na vlak odpočinutý, se mi pranic nelíbil. Mezi jedenácti a třinácti lety jsem chtěl být co nejrychleji dospělý, žít volně, beze strachu a s humorem, jak jsem to vídal a obdivoval u svého otce. Ten měl takovou povahu, že dovedl promluvit s každým a lidé k němu chodili na poradu i pro úlevu, leccos z těch hovorů jsem zaslechl. Jednou u něho seděl zdrcený muž, který vedl nekonečné, zřejmě majetkové spory s rodinou své manželky. A najednou prohlásil tak hlasitě, že jsem to slyšel až za pootevřenými dveřmi: „Taks, Josefe Hošku, prohrál svůj život.“ Pak jsem slyšel, že mu otec domlouvá dobrácky i uštěpačně a nakonec ho rozebral, tak že muž, který prohrál svůj život, odcházel docela lehkým krokem.

 

Útěcha v těch úzkostech, v tom strachování ze špatného prospěchu na nepochopitelném gymnáziu byla ta, že v Napajedlích jsem chodil pomáhat do sokolského loutkového divadla. Napřed vodit loutky, potom i za ně mluvit, potom se podílet na přípravě výpravy. Bylo to něco velice důležitého pro mé sebevědomí, ale pochopitelně něco za hranicemi toho hlavního, co jsem tenkrát měl dělat − studovat a postupovat z třídy do třídy. Musím říct, že když přišel Únor, který celá moje rodina nenesla nijak lehce, protože bylo jasné, co bude čekat soukromě hospodařící sedláky, co bude čekat i rodinu mé matky, která měla pole a pronajímala je soukromým rolníkům, co bude čekat i mého otce, protože bylo zřejmé, že dojde k reorganizaci soudnictví. Když tedy nastal Únor a po něm se začalo mluvit o jednotné škole, zpočátku jsem se sice děsil toho, že se budu muset z gymnázia vrátit do Napajedel a pokračovat na tamní měšťance. Ale postupně se ukázalo, že aspoň pro mě tato nenáviděná reforma byla blahodárná. Umožnila mi vrátit se do města, ze kterého jsem nemusel někam dojíždět, kde jsem všechny lidi znal, kde jsem mohl pomalu nabírat dech a chystat se k tomu, co dospívající chlapec má zvládnout.

 

Možná jsem byl v republice jediný, komu ta školská reforma jednotné školy prospěla. Měl jsem víc času, naučil jsem se učit, líp kreslit, líp mluvit a stihl jsem chodit do angličtiny. Ta se v Napajedlích vyučovala v klášteře. Mladá řeholní sestra jménem Akvína dávala skoro celý den hodiny chlapcům a děvčatům tak starým jako já. Po několika týdnech mi řekla, že by bylo lepší, kdybych chodil sám a ne ve skupině, protože bych mohl postupovat rychleji. Uvítal jsem to a musím říct, že za ty dva roky dost intenzivní výuky u ní jsem se dostal tak daleko, že jsem mohl číst kratší jednodušší povídky, texty a že jsem se hlavně mohl vyznat ve svém obdivovaném Lifu, přečíst si články pod fotografiemi, přečíst si reportáže o filmech a některé další texty, které byly svižnější, zajímavější než ty, které jsem znal z českých časopisů. Z angličtiny se stala moje láska. Byla to radost i pro mého otce vidět, jak jsem se v něčem našel, a věru, že takovou radost v té době potřeboval. Soud v Napajedlích byl zrušen a jemu nezbylo než dojíždět do Kojetína. Každý den přes hodinu vlakem tam, přes hodinu zpátky a brzy přišla ještě tísnivější zpráva. Vytušil, že zakrátko se rozjedou procesy proti nepohodlným sedlákům, podobným jeho bratrům a otci, a že by se od něho čekaly přísné rozsudky. A tak se rozhodl, že od soudu odejde. Našel si místo podnikového právníka v jedné továrně na zpracování ovoce. Než je mohl nastoupit, v říjnu 1950 náhle zemřel. Stalo se to šest týdnů po konci prázdnin.

 

Po dvou letech měšťanky jsem znovu začínal na gymnáziu v Uherském Hradišti. Tentokrát bylo všechno jiné. Do kvinty, tehdy už nejnižšího stupně gymnázia, jsem přišel jako hoch s větším rozhledem, sebevědomější, dokonce jsem se přihlásil do dramatického kroužku, který chystal vlastní adaptaci Čerta a Káči. Když jsem měl předvést, co umím, zaimprovizoval jsem vystoupení ďábla, který svádí venkovskou Káču, s takovou odvahou, že jsem nad ní sám žasl. Něco ze starých zábran padlo a najednou jsem dokázal brát to, co dělám, nejenom s radostí, ale taky s humorem, jaký jsem až dosud záviděl otci. Otec zemřel, když mu bylo čtyřicet pět, na krevní chorobu, která náhle propukla a tenkrát se ještě nedala léčit. Ke vší té hrůze z odchodu někoho tak mladého přibyly velké materiální starosti. Peníze byly uvězněny na tak zvaných vázaných vkladech. Maminka měla malý důchod, zpočátku se nevědělo, jestli nebudu muset z gymnázia odejít. Přidaly se okamžitě potíže s bytem, protože bylo jasné, že nemůžeme zůstat v domě, který jsme si dosud pronajímali. V tomtéž roce došlo také k tomu, že byl takzvaně proveden výkup půdy od maminčiných rodičů nebo půdy, kterou zdědila, uzavřeli s ní smlouvu o nájmu s JZD, ale JZD pak desítky a desítky let nezaplatilo ani korunu.

 

To všechno zázemí, které rodina měla, najednou dosti rychle zmizelo. Začala padesátá léta. Ve škole mnoho ustrašenosti, mezi učiteli i mezi žáky, mnoho frázovitých proslovů, mnoho budovatelských písní, které sotvakdo mohl brát vážně. Knihovna plná nových knih, většinou přeložených z ruštiny, ale také knih ze zabavených knihoven, které se jakýmsi záhadným způsobem dostávaly do ruky některých mých učitelů. Vzpomínám na franštinářku profesorku Věru Kyasovou, která mi z jakési zabavené klášterní knihovny půjčila knihu Ortegy Y Gasseta Vzpoura davů a už ji nikdy nechtěla zpátky, stejně jako jiné slovníky a příručky, ke kterým bych jinak nepřišel. To byla světlá místa v té dusné atmosféře. Divadelní představení, na kterých jsem se s ostatními studenty podílel − Lucerna, Nezbedný bakalář, noví kamarádi, dokonce láska, ne už tak docela platonická jako ty dřívější. Ale taková, jaká je pro patnáctiletého šestnáctiletého přirozená. Byla to ovšem doba pokryteckých zvyků, a ta nezačala až s pruderním režimem. V malém městě se slušelo nejdřív vystudovat, něčím být a teprve potom se ohlížet po nějaké správné ženě. Jestli člověk po něčem toužil dřív, měl se za to rychle zastydět a ovládnout se. Projevovat k děvčeti na veřejnosti jiné city než kamarádské, to byla známka nevázanosti, nevychovanosti. A tak se leccos tajilo, dokonce i děvčeti, které jsem měl rád, jsem posílal milostné vzkazy tak, že jsme si půjčovali učebnici latiny a v ní pod určitými písmeny dělali tečky, ze kterých vycházely vzkazy zvláště důvěrné. Byla to doba úzkosti i nadějí. Dokonce i proces se Slánským jsem bral jako znamení, že vládcové se mezi sebou začínají vybíjet a že lepší časy jsou na spadnutí. Zatím byla na spadnutí nová školská reforma, zkrátila gymnaziální studium o rok. A všichni v mém věku se museli urychleně rozhodnout, kam půjdou studovat. Vybral jsem si Filozofickou fakultu v Brně, obor angličtina a španělština, bez jistoty, že budu přijat, protože kádrové posudky byly v rukou nejenom mých učitelů, ale taky různých organizací, a hlavně národního výboru v místě bydliště. Ředitel gymnázia například oznámil mým spolužákům, jejichž rodiče ještě měli malá soukromá hospodářství, že je doporučí na vysokou školu jenom tenkrát, když přesvědčí své rodiče, aby vstoupili do zakládaných zemědělských družstev. To se ví, že většina jich to nedokázala, a taky se na vysokou školu nedostali. Z napajedelské radnice přišel do školy na syna zemřelého okresního soudce zdrcující posudek. Psalo se v něm o buržoazní rodině, jejíž výchova nedává záruku ke studiu na vysoké škole v žádném případě, je třeba, aby se jmenovaný zařadil do výroby. Moje třídní profesorka, která si myslela, že bych studovat měl, se vypravila do Napajedel, troufla si místním potentátům vysvětlit, jak to se mnou je a jakou bych měl dostat příležitost, ale veškeré její přesvědčování, veškerá její výmluvnost vyšla nadarmo. Přišla k nám potom bledá, vyčerpaná, řekla, že s nimi není řeč, že na posudku nechtějí nic měnit. „Co mám dělat?“ zeptal jsem se. Odpověděla: „Podat si přihlášku a doufat, že dobrý posudek z gymnázia bude mít větší váhu než ten jejich.“ Byla to trpká zpráva a slabá útěcha, ale bylo mi necelých osmnáct, bylo krásné léto, byl jsem zamilovaný a rozhodl jsem se, že na přijímací komisi v Brně udělám co nejlepší dojem svou láskou k angličtině. Přeložil jsem dva články, jeden o švýcarských horolezcích, druhý o amerických indiánech a přiložil je k přihlášce. Jména autorů jsem uvedl, ale zamlčel jsem, že oba texty jsou přeloženy ze starého čísla amerického časopisu Life, darovaného před lety palírníkovým synem Mildou Löwim, za války emigrantem v Šanghaji a po Vítězném únoru už zase emigrantem, tentokrát pro změnu v Paříži.

 

 

nakladatelství Books & Pipes Publishing, 2018

ISBN: 978-80-7485-159-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB