Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Alena Scheinostová: Johana



 

Johana výřez přebalRomán o lidské zranitelnosti i síle, křehkosti vztahů a chybách, které opakujeme a kterým se nedokážeme vyhnout, je společným dílem tří autorek. Jednotlivými dekádami Johanu provedly Zuzana Dostálová, Pavla Horáková a Alena Scheinostová.

 

 

Jedenáctiletá Johana si ze všeho nejraději čte. Narodila se v polovině 70. let a žije v Praze ve vinohradském činžáku jen s mámou. Máma se trápí odchodem otce a trápí se i Johana. A po smrti milované babičky je to ještě o něco těžší. Sametová revoluce přinese nečekané naděje a možnosti, a Johaně také první lásku. Kolem se proženou divoká devadesátá léta a s novým tisíciletím se svět několikrát převrátí naruby. A Johana – dítě, dívka, žena – uprostřed velkých změn žije, jak umí – tak jako celá její generace. Stále se jí přitom vrací otázka: kde je její otec? Bude mít dost odvahy na to, aby ho našla? A naplní její představy?

 

Zuzana Dostálová (*1976), violoncellistka a spisovatelka, vydala v roce 2016 svou prvotinu Proč všichni odcházejí. Je také zakladatelkou projektu Povídky zeJohana přebal zdi, jehož podstatou je štafetové psaní.

 

Pavla Horáková (*1974) je spisovatelka a překladatelka, připravuje pořady pro Český rozhlas, publikovala knihy pro děti (série o Hrobařících) a s Jiřím Kamenem knihu Přišel befel od císaře pána mapující příběhy Čechů v první světové válce.

 

Alena Scheinostová (*1977) je novinářka a publicistka. Je autorkou překladů romské prózy (Andrej Pešta) či poezie (Vlado Oláh), vlastní tvorbu publikovala časopisecky (Host). Romské literatuře věnovala odbornou monografii (Romipen – Literaturou k moderní identitě, 2006).

 

 

Ukázka z knihy:

Dům, ve kterém bydlíme, byl postavený v roce 1915. Zrovna v tom samém roce se narodil můj dědeček, a já si vždycky pletu den. Kolikrát jsem mu napsala přání s jiným datem a maminka se pak smála a možná trochu zlobila, že si to jeho datum stále nepamatuji. Když dědeček přicházel na svět, jeho maminka měla těžký porod, a co bylo ještě hor­ší, byla sama. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo byl tatínkem mého dědečka. Jednou prý přišel jakýsi pohled z Maďarska, černobílý, prababička seděla u stolu a jen plakala, vy­právěl děda. Bylo mu deset, zrovna jako teď mně. Pak po­hled uložila do krabice s jinými písemnostmi a nikdy už ji neotvírala. Já vím, že je ta truhlička na půdě, a jsou tam dal­ší věci, staré židle, stůl a rámy k obrazům. Jenže se tam bo­jím, jde se po úzkých schodech a pak se musí otevřít malá vrátka, byla jsem tam párkrát věšet s maminkou prádlo, sama nikdy. Až budu jednou velká, tak se na ty babiččiny věci podívám a všechno si to přečtu.

 

Náš dům byl krásný, viděla jsem ho na fotkách, ale teď má opadanou omítku, nalevo od dveří úplně nejvíc. Maminka říká, že za to můžou bolševici a taky psi souseda Kade­řábka, kteří nám chodí ochcávat dveře ze všech stran. Pan Kadeřábek žije sám, má pět psů a dvě kočky. Nikdy u něho nikdo nebyl, prý má doma jenom matraci a ti psi, všichni, s ním spí na jedné hromadě, říká se. Má dřevěnou nohu, ale já ho viděla běžet přes dvorek, stmívalo se, klečela jsem na topení u okna, tlačilo do kolen. Maminka říkala, že je to ne­smysl, že s dřevěnou nohou se neběhá, a ještě přes ten náš zarostlý dvorek, kolik let ho už nikdo neposekal. Nevěří mi.

 

„Já ti věřím, Johanko, věřím ti,“ řekla babička a pohladila mě po tváři. To dělala často, jen teď, teď nemůže skoro na nohy, polehává na gauči v kuchyni, ruce má složené pod hlavou, a když se chce otočit z boku na záda, zasténá a pokrčí nos. Prý znala jednoho loupežníka, žil pod Čeřínkem v chatrči, a ten měl taky dřevěnou nohu. Vídávala jej, když jezdívala za příbuznými na Vysočinu. Měl dlouhé vousy, klobouk a vždycky pěkně bílou košili, prý mu je máchala pošahaná Bětka z Cejle, všichni se ho báli a ona za ním chodívala tajně. Měl taky nohu na řemen a uměl s ní běhat, ba co víc, skákat přes padlé stromy. Kolikrát vyděsil ko­lemjdoucí k smrti. Babička se chytla za prsa. Pak se napila a zase položila ruce pod hlavu. Sedávám u ní a čtu nahlas knížky, vůbec jí nevadí, že jsou moje, pro děti. Babička leží a poslouchá. Cítím vedle ní takové hezké teplo, a taky pěk­ně voní, mýdlem a čaji z dalekých krajů.

 

„Bobeš vstal, aby šel domů, musil jít rychle, opozdil se, jistě bude od maminky doma vaděný. Náhle zůstal stát jako přimrazen, na druhé straně rybníka, právě před ním, tedy na opačné straně než zapadalo sluníčko, spatřil na obloze hned za střechou jedné chalupy vycházet ohromný zářící kotouč. Pro pána krále, spráskl ruce, to uměl od babičky, ona se takto divívala. To je měsíček, ne? No baže je. Ale kde? Na střeše.“

 

„Copak to čteš, Johanko?“ odsunul dědeček židli a při­sedl k nám.

 

„To je Malý Bobeš, dědo.“

 

Dědeček pokýval a dal ruce na stůl. Sedává tu s námi, popíjí kávu a listuje v německých knížkách. Tomu pokrouce­nému písmu se říká švabach, ukazoval mi jej. Na stole má papír a tužku a překládá z toho jeho švabachu písmenka do naší řeči. Prý jen tak pro radost, aby si procvičil paměť. Od té doby, co tu žijí s námi, přeložil už dvě knížky.

 

Maminka chodí do práce, pracuje v městské knihovně, do školy už chodím dávno sama. Tatínek od nás odešel, když mi byly čtyři. Pamatuji si jeho kudrnaté vlasy, šimraly mě na tváři. Měl velké ruce, nosil kostkovanou košili a hně­dé kalhoty. Taky měl brýle. Jednou se mnou seděl na zemi a vkládal barevné kuličky do skleněné podložky. Já ty kulič­ky někdy schovávala a on se bál, abych je nesnědla. Pak mi to bylo líto. Víc si ale nepamatuji, od té doby, co odešel, jsem jej neviděla.

 

Maminka se loni přátelila s panem Zahradníčkem, říkala mi, že je to její kamarád, chodili spolu na skleničku a ně­kdy i do divadla. Několikrát u nás spal, to tu ještě babička s dědou nežili, bydleli o dva bloky dál. Maminka jim už ale nezvládala nosit obědy, a tak se nastěhovali k nám.

 

Pan Zahradníček byl prý z bohaté rodiny, doma měli krásné obrazy a vázy a také jedli stříbrnými příbory. Ma­minka říkala, že jim komunisti všechno vzali, ale ty věci, co jim zbyly, tak ty věci si ukryli kdesi ve sklepě. A je toho mnohem víc, než si dokážeme představit. Pan Zahradníček byl ženatý, to mi řekla maminka až potom, když se už spolu nekamarádili. A také mi řekla, že se jí to nelíbi­lo a že se to nedělá. Pan Zahradníček nosil červený svetr. Když u nás spal, vytáhl z aktovky modré pyžamo s pruhy a v něm pak chodil do kuchyně kouřit k oknu. Maminka nic neříkala, ale všimla jsem si, jak dlouho do noci stojí u okna vedle lednice a větrá.

 

Pan Zahradníček k nám chodil ještě celé prázdniny. Slyše­la jsem pak maminku mluvit v chodbě do telefonu, říkala komusi, že byl podivín, ale ráda ho měla. Večer plakala, se­děla na vaně a utírala si oči ručníkem. Otevřela jsem dveře a zeptala se, co se stalo. Odpověděla mi, že příští týden se k nám stěhují babička s dědou a budeme mít asi starosti. Babička nemůže na nohy. Stejně jsem věděla, že brečí kvůli panu Zahradníčkovi. Anebo kvůli tatínkovi? Já kvůli němu taky někdy brečím.

 

 

 

nakladatelství Paseka, 2018

ISBN: 978-80-7432-914-2

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 24 Květen 2018 06:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB