Jiří Padevět: Ostny a oprátky



 

Padevět výřez J přebalVšední životy v okamžicích, které se později stanou historickými.

 

 

Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal do práce rezervní košili? Co dělal Edvard Beneš ve chvíli, kdy si Klement Gottwald všiml, že má každou ponožku jinou, a jakou roli se učila Jiřina Švorcová, když jí došel lak na vlasy?

 

Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Tragická monumentalita dějin procházející dírou na ponožce. Krém na boty, který rozhodne Padevět J přebalo osudech národu.

 

Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera vytvořil mozaiku na první pohled absurdních situací odehrávajících se ve zlomových okamžicích dějin dvacátého století. Přesvědčivěji než všechna fakta ukázal, že historie není to, co se popisuje v učebnicích, nýbrž to, co možná právě teď prožíváme, aniž si to uvědomujeme.

 

Jiří Padevět (*1966) pracoval jako zeměměřič, učitel, knihkupec, vedoucí knihkupectví a nakladatel. Je autorem řady historických průvodců, například Průvodce protektorátní Prahou, Tři králové, Krvavé finále nebo Krvavé léto 1945, a dvou knih krátkých próz Poznámky k dějinám a Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník. Za Průvodce protektorátní Prahou získal cenu Magnesia Litera — Kniha roku.

 

 

 

V pondělí 21. května se bude od 17 hodin v knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze konat křest dvou knižních novinek Jiřího Padevěta – titulů Za dráty (nakl. Academia) a Ostny a oprátky (nakl. Host).

 

 

Ukázka z knihy:

VĚTŠINA PŘÍBĚHŮ

v této knize se odehrává nebo alespoň končí ve dvacátém století. Ve století, které lámalo charaktery, rodiny i kosti. Většina z nich má reálný základ nebo alespoň pravděpodobné kulisy. Podobných příběhů se odehrály tisíce…

 

 

Ve vsi

nad Chomutovem na přelomu monarchie a republiky narodili se manželům Krausovým, Fritzovi a Heleně, rozené Čermákové, postupně tři synové. Když začali brát rozum, jejich cesty se rozdělily. Nejstarší Hans odešel do Prahy a tam se oženil s Ester, dcerou tiskaře Goldsteina, který byl živ především z tiskovin objednaných Židovskou obcí. Prostřední Karl si v září 1938 párkrát z lesa vystřelil na spolužáky z jednotřídky, oblečené v uniformách financů, a pak s ostatními příslušníky Freikorpsu zmizel v Říši. Vstoupil do SS a do Sudet se vrátil v březnu 1939, kdy většinu z těch spolužáků, pár komunistů a Židů, hlídal v internačním táboře na zámku v Ostrově. Když přišla válka, byl přidělen k divizi Waffen-SS Leibstandarte Adolf Hitler a vyrazil na Polsko. Moc ho bavilo uřezávat polským Židům pejzy a vousy. Mezitím se Hans v Praze začal bát o Ester a i přes nátlak protektorátních úřadů se nechtěl nechat rozvést. Zvláště ne poté, co si Goldsteinovi museli sbalit kufry a odejít na shromaždiště do Radiotrhu pod Letnou. Asi za tři měsíce od nich přišel korespondenční lístek. Mají se na východě dobře a pracují. Pak už nic. Ester si přišila žlutou hvězdu. Hans se pořád nechtěl rozvést. Nejmladší Josef zdrhl z domova vlastně jako první. Prý se dal někde na Kladně ke komunistům a organizoval nějaké stávky. Prý ho snad i zavřeli. V létě 1939 odešel ilegálně do Polska a přihlásil se do Československého legionu. V září 1939 se motal napadeným Polskem a nakonec byl zajat jednotkou Rudé armády a poslán jako špion do tábora v Kazachstánu. To ho z komunismu vyléčilo, ale v roce 1942 se mu podařilo vstoupit do jednotky Ludvíka Svobody. V Praze mezitím zavřeli Ester do baráků na Hagiboru, kde loupala slídu. Hanse zatím nechali na pokoji. Karl byl součástí útoku na SSSR v létě 1941 a v bitvě o Brest Litevský byl raněn do nohy. Dostal hůl a byl převelen do Auschwitzu. Zase ho to bavilo. Josef byl v roce 1943 raněn u Kyjeva, ale bylo to jen škrábnutí. Nakonec došel až k Dukle, kde padla většina jeho nových kamarádů. To už byl Karl z Auschwitzu převelen k Oskaru Dirlewangerovi a vraždil na Slovensku povstalce i civilisty. Někteří neměli vousy, nebylo co řezat. Mezitím zavřeli Hanse do lágru v Postoloprtech a donutili ho pracovat na chomutovském letišti. Všichni se dočkali jara 1945. Hans odešel pěšky z Postoloprt do Prahy a našel Ester. V jejich bytě bydleli cizí lidé a odmítali se hnout. Josef došel přes Prahu až do Žatce, ale hned druhý den byl převelen do Postoloprt. V barácích, kde ještě před pár dny spal jeho bratr, byli natěsnáni Němci ze širokého okolí. Budou je střílet. Karl, kterého zajali v kopcích nad Chomutovem, když se pokoušel schovat v chalupě, kde se narodil, byl doveden do Postoloprt. Bos. Někdo mu cestou rozřezal žiletkou tetování pod paží. Když ho postavili před popravčí četu, jeho bratr Josef zrovna spal. Střílel Němce celou noc a potřeboval si odpočinout. V Praze znovu zavřeli Ester a Hanse na Hagibor, promluvili na sebe na ulici německy.

 

 

Učitel König

měl pocit, že školní chodba je nekonečná. Vláčel za ruku chlapce, který se vzpouzel, úpěnlivě naříkal, až z něj sem tam vylétla nudle, a snažil se držet před obličejem černý školní sešit. Přes sešit skoro neviděl, takže občas ještě zakopl a učitel musel udržovat rovnováhu nejen svoji, ale i toho vzteklého tvora. Kousek před ředitelnou si všiml, že chlapec trochu krvácí z levého kolene, a začal doufat, že si toho pan ředitel nevšimne. Zaklepal na dveře, a aniž by se zevnitř ozval jakýkoliv zvuk, zaujal uctivý předklon. Chlapec se přestal zmítat, došlo mu totiž, že stojí před ředitelnou. Bulet a držet si sešit před obličejem nepřestal. Pan ředitel otevřel dveře, König se předklonil až k jeho pasu a chlapec se skoro celý schoval za černý sešit. Potom vešli a pan ředitel se vrátil za svůj stůl, který chlapci připomínal velký křižník z obrázku ve vojenském kalendáři. Když brečel, cukala se mu ramena. König vysvětloval, co se na chlapeckém záchodku přihodilo, respektive co se přihodilo po jeho příchodu. Dva chlapci z vyššího ročníku drželi menšího hocha, který teď stál v ředitelně, za ruce a třetí výtečník mu po obličeji maloval krémem na boty. Černým. Pan ředitel vstal a pokusil se štkajícímu hochovi sešit sebrat a zjistit rozsah škod v jeho obličeji. Chvíli se o sešit přetahovali, ale nakonec nad dětským vztekem zvítězila dospělá síla. Ředitel se díval na chlapce a jenom léta praxe v úřadě způsobila, že se nezačal smát. Pod usmrkaným nosem byl vyveden černým krémem na obuv úhledný knírek. Chlapec si položil obě dlaně na obličej a rozjel další fázi štkaní. Ředitel poslal učitele pro ty tři výtečníky, zamčené zatím na chlapeckém záchodku. Pak přemýšlel, jestli má chlapci půjčit kapesník, ale myšlenku zavrhl, určitě by to svinstvo nešlo vyprat. Hoch se mezitím utišil, slzy už tekly jenom potichu. Fascinovaně zíral na bustu Caesara, která shlížela z knihovny na celou ředitelnu. Když pan učitel zase zaklepal a po vyzvání nahrnul do místnosti tři provinilce, chlapec si je, vědom si bezpečí, nenávistně měřil. Ředitel vsunul palce do kapsiček u vesty a snažil se u výtečníků vzbudit trochu respektu. Z předchozích střetnutí ovšem věděl, že s touhle partičkou, vedenou Ludwigem Wittgensteinem, těžko něco zmůže. Chlapec s knírkem se zatím zmocnil svého sešitu a ukazovákem krasopisně obtahoval iniciály svého jména — A. H.

 

Linec, Rakousko-Uhersko, 1904

 

Vlak

podzemní dráhy se s rachotem prokousával tmou tunelu a světlo ve vagonu občas zablikalo, jako by chtělo cestujícím připomenout, v jaké hlubině se ocitli. V rohu vagonu seděl mladík a pobrukoval si nějakou píseň. Žena nedaleko od něj zase po každé stanici vyndala z kabely hřeben a učesala si vlasy. Dva kluci se hádali, asi o skleněnku. Ta nakonec vypadla z gestikulující ruky jednoho z nich a kutálela se po vagonu. Jeden z chlapců se vymrštil ze sedadla a zalehl kuličku tělem. Půlka vagonu se začala smát, jen ten muž v buřince chlapce pozoroval a v obličeji se mu nic nezměnilo. Plešatý muž, sedící kousek od zachmuřeného muže, se zvedl a pomohl chlapci na nohy. Ten držel kuličku ve dvou prstech pravé ruky a tvářil se, jako by právě zvítězil na olympijských hrách, které byly před pár lety v Londýně a o kterých četl v knížce od strýce. Strýc byl totiž milovník sportu. Vlak začal brzdit před stanicí a plešatý muž s chlapcem zatančili pár kroků něčeho, co vypadalo trošku jako kankán a trošku jako mazurka. Vagon se zase zasmál, žena dokonce uprostřed česání. Ten muž v buřince zase nic, a to na něj dvojice během taneční kreace málem upadla. Jen zvedl obočí a vyndal z kapsy saka malý notýsek, opatřený tužkou na krátkém špagátku, který měl zřejmě hlídat, aby pán nepsal moc rozmáchlé věty. Něco si zapsal a notýsek zase uklidil. Na psaní je přece potřeba klid a ticho pracovny, pomyslel si plešatý muž. Ve vlaku podzemní dráhy se přece psát nedá. Jak se vlak blížil ke konečné stanici Porte de Clignancourt, cestujících ubývalo. Kluci zmizeli, žena s hřebenem v kabele málem zapomněla vystoupit, ale nakonec to stihla. Mladík si pořád něco pobrukoval a muž v buřince už zase vyndal notýsek a uvázanou tužkou bodal do papíru. Plešatý muž si pohladil hlavu, a jak pozoroval tužku zraňující notýsek, měl taky chuť něco napsat. Těšil se do pracovny. Byli na konečné. Pobrukující z vagonu doslova vyběhl a na nástupišti spustil zpěv naplno, jako by měl radost, že jízdu temnotou přežil. Plešatý muž se zvedl a došel ke dveřím. Když se otočil do vagonu, buřinka pořád něco psala. Vrátil se a zatahal mladého muže jemně za rukáv saka. Konečná. Tmavé oči se možná trochu usmály a ruka s notýskem se dotkla krempy buřinky, asi na pozdrav. Oba konečně opustili vagon. Vladimír Iljič Lenin si zase rukou utřel pleš a díval se za mužem s buřinkou, který odcházel po nástupišti a pořád psal do notýsku. Franz Kafka došel ke schodům, otočil se a zamával plešatému muži notýskem. Asi nějaký dobrý muž, pomyslel si.

 

Paříž, září 1911

 

Jednou rukou

si držel klobouk a druhou se snažil kormidlovat davem. Moc to nešlo, sem tam dostal loktem pod žebra, někdo mu šlápl na nohu, jiný dýchl zblízka do obličeje cibuli a starý chléb. Na chvíli se mu pod nohy přimotal asi desetiletý chlapec, ale za okamžik úplně zmizel. Sem tam někdo něco vykřikl, většinou o stávce nebo chlebu. Začalo se mu dělat nevolno a měl strach, že jeho zvratky by dav asi nenesl dobře. Škubl sebou prudce k postranní uličce a dvě ženy po jeho levém boku zavrávoraly a začaly na něj křičet. Jedna se ho pokusila chytit za předloktí, ale vysmekl se jí. Zase se mu zvedl žaludek, cítil z žen pot, i když bylo pod nulou. Ulička byla nadosah, ale dav ho nesl trochu mimo. Vzepřel se proudu, žaludek se zase zahoupal, když nos ucítil z muže pach kyselé ryby a přepáleného oleje. Asi trhovec, pomyslel si. Pustil klobouk a obě ruce zapojil do kormidlování davem. Nakonec se mu podařilo chytit se na nároží okapové roury a prodrat se ten poslední půlmetr do boční ulice. Hlasitě vydechl a tři muži v čepicích, naražených skoro do očí, zvedli hlavu od rozhovoru. Ignoroval je a došel k pruhu žlutého špinavého světla, které do ulice vrhal výklad putyky. Přes závěs, který už neměl žádnou barvu, nebylo dovnitř moc vidět, ale světlo z petrolejek bylo rozhodně vlídnější než soumrak a zima venku. Vzal za kliku a okamžitě měl pocit, že má mastnou nejen dlaň, ale celou ruku. V lokále, ne větším než obývací pokoj, sedělo asi patnáct lidí, porůznu rozházených okolo stolků. Na pultu syčel samovar a světlo z jedné petrolejky mrkalo přes láhve s vodkou. U jednoho stolu hodovali dva muži nad mísou brambor. Hostinský se na něj podíval a mlčky ukázal na prázdný stolek u toho bezbarvého závěsu, jehož druhou stranu už prozkoumal zvenku. Usadil se, na vedlejší židli položil klobouk a rozepnul si zimník. Hostinský před něj položil sklenici s čajem. Ne, nic jiného si nedá. Pozoroval ten závěs a po chvíli mu došlo, že to nejsou skvrny, ale pozůstatek květinového vzoru. Spárou mezi výkladem a podlahou přepochodoval šváb. Vyndal z náprsní kapsy Schillerovy Überdieästhetische Erziehung des Menschen a pokusil se číst. Muži u vedlejšího stolku se vášnivě přeli a sem tam do sebe i strčili. Páchli agresivitou a Schillerova estetika se vedle nich začala choulit do sebe. Nemohl se soustředit a pořád zvedal hlavu a díval se k vedlejšímu stolu, na kterém ležela kniha, která zřejmě byla předmětem divoké diskuse. Vždycky když upíjel čaj, přes okraj sklenice si je prohlížel. Kouřili jednu cigaretu za druhou a láhev na stole už vypadala úplně opuštěně. Jen na dně loužička kořalky. Zkusil zase Schillera a na chvíli se začetl. Muži, zřejmě zmoženi hádkou a kořalkou, pomalu utichali. Pak se zvedli, u pultu zaplatili a odešli z lokálu. Bez pozdravu. Ta kniha tam zůstala. Hostinský si přišel pro láhev, ale knihu nechal ležet. Muž se rozhlédl po lokále, ale kromě kouře z cigaret a páry z brambor si ho nikdo nevšímal. Alfred Rosenberg se nahnul přes stůl a knihu si přendal na svůj stůl. Položil ji vedle Schillera. Na ohmataných deskách bylo napsáno Протоколысионскихмудрецов.

 

Moskva, konec února 1917

 

Ošoupané boty

se brodily podzimním listím a láhev se sodovkou ho přes plátěnou mošnu mlátila při každém kroku do stehna. Zalovil v mošně a zkusil přendat časopis tak, aby se láhev nemohla k noze tak snadno dostat. Pak se ohnul a zvedl ze země syrově červený list. Asi javorový. Šoural se do mírného kopce dělnickou kolonií a sem tam někoho potkal. Sem tam dokonce i pozdravil. Na Magdalénu se dokonce usmál, líbila se mu. Ale byla tak o deset let starší a sotva ho brala vážně. Došel k domku a otevřel branku. Zaskřípala podzimem. Ohlédl se do ulice a viděl Josefa, jak táhne káru a na ní dřevo. Nebylo z lesa, asi nějaká rozebraná ohrada. Několika kroky překonal zahrádku a vešel do domku. Matka seděla u stolu v kuchyni a loupala brambory. Podzim lezl po těch slupkách a nechával za sebou stopu, podobnou té hlemýždí. Jak vešel, plamen petrolejky zvědavě nakoukl k oknu. Na parapetu seděl holub. Položil matce ruku na rameno a ta se jí dotkla tváří. Pak vyndal láhev sodovky a odšpuntoval drátěný uzávěr. Zasyčelo to. Nalil matce do sklenice, sám se napil z láhve. Pak vyšel zase ven, sedl si na schod, dal si nohy na starou židli a vyndal z mošny časopis. Nejdřív zamžoural do nízkého říjnového slunce, které krájelo podzim na tenké proužky, pak se začetl do staré Anarchistické revue. Napil se z láhve sodovky a slunce se rozsypalo mezi bublinkami na úplně malé střípky. Josef Šoupal četl a věděl, že za chvíli slunce zapadne. V Praze Alois Rašín překrojil nožem taliána, a jak si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku. Vous se leskl skoro jako podzimní slunce. Znovu zakrojil do uzeniny, polkl další sousto a pak položil příbor, aby si mohl ulomit kousek chleba. Na stole stála láhev sodovky. Raději by se napil piva.

 

Čechy, 27. října 1918

 

Jurisdoctor

Emil Hácha se snaží ve snu odvalit mlýnský kámen ze svého břicha. Když si ulomí třetí nehet, konečně se mu to podaří. Úlevou se probudí a chvíli zmateně hledá kámen na podlaze pokoje. Asi se zakutálel pod postel. Státní prezident vstane, pofouká si ruku zraněnou snem, napije se ze sklenice vody a dojde k oknu. V temnotě na konci parku, až mezi starými stromy, zahlédne básníka Karla Hynka Máchu, jak spěchá nocí od Křivokladu ku zřícenině hradu Hivna. Za botami se mu táhnou cáry mlhy, asi ještě z pouti krkonošské. V rohu zahrady, kam státní prezident nedohlédne, sedí na lavičce Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek. Oba se snaží už od odpoledne pochopit dav, co ušlapal doktora Galéna, ale nějak jim to nejde. Pochopit dav. Úplně na druhém konci, mezi čerstvě zastřiženými keři, se Marta Gottwaldová předklání a snaží se nepozvracet si botky. Kaviár už nikdy jíst nebude. Žaludek se konečně přestane vzpouzet buržoazní lahůdce a Marta si utře pusu cípem sukně. Musí se vrátit na recepci. Vykročí na cestičku a světla v okně v prvním patře si vůbec nevšimne.

Lány, někdy

 

 

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-475-0

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 18 Květen 2018 13:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB