Dalibor Vácha: Horké léto 1918



 

Vácha výřez přebalNa samém počátku jara 1918 se ruská říše zmítala ve stále zběsilejší občanské válce, do jejíhož víru se záhy aktivně zapojili českoslovenští dobrovolci, kteří po několika konfliktech rozhodně vystoupili se zbraní v ruce proti bolševikům.

 

 

Cílem legionářů bylo probojovat se z Ruska a zasáhnout do bojů na západní frontě, avšak velmi rychle své rozhodnutí přehodnotili, čímž započala cesta za ovládnutím transsibiřské magistrály, na jejímž počátku nebyla nouze o odvážné a smělé činy, mezi něž můžeme řadit „námořní“ bitvu na jezeře Bajkal i zmocnění se dodnes legendami opředeného ruského zlatého pokladu, nicméně se jasně ukázalo, že naplnit onen „mohutný sen“ tohoto ohromného a dnes jižVácha přebal takřka zapomenutého dobrodružství – porazit bolševiky – není v jejich silách.

 

Dalibor Vácha (*1980) vystudoval dějepis a anglický jazyk v Českých Budějovicích. Nejdříve psal sci-fi a fantasy do šuplíku, ale posléze odešel k odborným textům o československých legiích. Výsledkem byla trojice monografií vydaných v Nakladatelství Epocha: Bratrstvo (2015), Ostrovy v bouři (2016) a Srdce tak bohaté na život (2017) spojené právě problematikou prvního československého odboje. V roce 2014 vydal román Červenobílá, za který obdržel Literární cenu Knižního klubu; posléze navázal dalším legionářským románem Cestou (2016) a dvojicí příběhů druhoválečných: Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017). Nejnovějším titulem v oblasti literatury faktu je kniha Horké léto 1918 s podtitulem „Čechoslováci ve víru ruské občanské války“ (2018). Vrátil se ale i k psaní fantastiky (román Nikam, 2016; soubor povídek Jizvák Jim a další noční můry, 2018).

 

 

Ukázka z knihy:

CESTA K VÁLCE S BOLŠEVICKÝM RUSKEM

Když si ukrajinští nacionalisté pozvali na pomoc proti bolševikům vojska Ústředních mocností, bylo jasné, že československý armádní sbor nemůže dál na Ukrajině přebývat. Urychleně ustoupil přes Kyjev k Bachmači, kde svedl několik bitev s německými oddíly a kde se dostal do desítek vlaků – ešelonů. Ešelony v souladu s plánem Tomáše Garrigue Masaryka měly vyrazit na dlouhou cestu na ruský Dálný východ.

 

Bylo sice jasně stanoveno, že Čechoslováci budou převezeni do Vladivostoku, a tak se dostanou pryč z Ruska do Francie, ale záhy se pohyb jejich ešelonů směrem na východ zpomaloval a někdy se úplně zastavil. Legionář Karel Zmrhal nabídl ironické vysvětlení: „Objevovaly se takové ‚překážky‘, že jich nebylo možno ‚zdolati‘. Byl nedostatek železničního materiálu, omská dráha přeplněna, amurská pak neschopna dopravy, jsouc ‚poškozena jarními povodněmi řeky Amuru‘, jak každé omezení dopravy bylo zdůvodňováno. Všechny výmluvy však dokazují v uvážení tajně vedeného jednání, že v Moskvě vál jiný vítr, zejména to, že každá místní rada dělala vůči nám politiku na vlastní pěst. Všechny uváděné důvody jsou liché. Železničního materiálu nebylo zapotřebí, stačilo, kdyby sovětová vláda dala k dispozici z Ukrajiny zachráněné lokomotivy. Omská dráha byla volná a amurská dle dobrozdání železničního personálu mohla denně vypraviti o 3 až 5 vlaků více. Nejpovedenější ovšem ‚překážka‘ spočívala v ‚nedostatku‘ potravin na Sibiři, kde na příklad pod dozorem sovětové vlády na omské dráze v Petropavslovsku shnilo 300 000 pudů pšenice a zkazilo se tisíce pudů másla…“[1]

 

Dobrovolci vysílali jednotlivce kupředu před armádní sbor. Jejich úkolem bylo oficiálně zjišťovat možnost zásobování potravinami, ale ve skutečnosti tito jednotlivci uprostřed ruského revolučního moře měli zhodnotit možnosti dopravy. Většinou se jejich zjištění diametrálně lišila od toho, co tvrdily oficiální sovětské orgány. Stav železničních tras za Volhou a na Sibiři rozhodně nebyl tak tragický. Sověty hrály s Čechoslováky svou vlastní hru.

 

Ohromným problémem se ukázaly vzájemné dohody o odevzdávání zbraní. Armádní sbor měl odevzdat všechny zbraně až na jistou kvótu, ta činila 168 pušek a jeden kulomet na vlak, k čemuž si mohli ponechat 300 patron na pušku a 1200 pro kulomet. Odbočka Československé Národní rady navíc vydala rozkaz, aby zbraně nikdo úmyslně nepoškozoval. Odbočka operovala s obratem, že zbraně jsou vlastně sovětům darovány a sověty na druhou stranu proklamovaly, že garantují bezpečnost Čechoslováků po dobu cesty do Vladivostoku.

 

Dobrovolec Oldřich Zemek zaznamenal rozhovor dvou bratrů: „Kde máš ‚svou ženu‘?“ ptal se jeden. „Já – a rozloučit se s ní? To mne neznáš! Připevnil jsem ji včas drátem pod těplušku,“ odpověděl druhý.[2] Asi každému dojde, že tou „ženou“ je myšlena ručnice. Rudým zásadně situaci komplikoval fakt, že neměli k dispozici žádné relevantní soupisy zbraní u Čechoslováků, ti je u některých jednotek sice měli, ale opravdu jim je nehodlali poskytnout. Jako místo předání zbraní se vybrala Penza, „bělokamenné město“ ze vzpomínek Rudolfa Medka se strategickou polohou dopravního uzlu.

 

Rudolf Vlasák uvádí emotivní scénu právě z Penzy. „Výjevy, které se při tom odehrávaly, byly srdcervoucí, ale i komické. Jeden bratr zešílel žalostí proto, že musel odevzdati pušku, nejvěrnější přítelkyni, již vláčel od šestnáctého roku, kterou nepustil z ruky ani tehdy, když u Zborova klesl raněn… A raději ji přerazil, než by ji odevzdal nečistým rukám, poskvrněným krví obětí velikého omylu ruského národa. Plakali dělostřelci u děl, kulometčíci u kulometů a vojáci nad svými puškami. Lkali tak, jako kdysi čeští bratři nad knihami, pálenými Koniáši…“[3] Nicméně i přes jisté peripetie se dařilo zpočátku držet tento problém na uzdě.

 

Je nutné uvést, že dobrovolci dohodu přijatou jejich politickým vedením v debatách striktně odmítali a nakonec sabotovali. Občas poškozením zbraní (třeba vyhozením některé důležité součástky), nejčastěji ale tím, že je skrývali. Pušky mohly být maskovány například jako vzpěry u paland nebo přivazovány na spodní část vagonu, někdy je muži schovávali do komínků od kamen. Jsou vzpomínky na to, že se dařilo ukrývat i na součástky rozebrané strojní pušky, granáty se mohly ukrýt do pytlů s moukou, do kuchyňského kotle a na mnoho dalších míst. Vynalézavosti se meze nekladly. Muži nelenili vytvořit celé falešné stěny, do jejichž dutin umístili pušky a náboje stejně jako do schránek na střechy. V jedné těplušce plukovní chlebopekárny zazdili pušky přímo do chlebové pece.

 

Dle dohody si mohli ponechat bodáky, nože, šavle a další chladné zbraně, což se v Penze dodržovalo. Avšak, dále na trati, třeba na Sibiři, chtěly místní sověty i zbývající palné zbraně z dohodnuté kvóty a snažily se dostat i ty chladné, které dobrovolci deklarovali jako soukromý majetek. Dnes s odstupem času lze jen těžko rozsoudit, zda to bolševici činili koordinovaně či každý místní sovět dle své rozvahy. Jisté bylo, že pohyb (jakkoliv silně) ozbrojených transportů po trati sověty, které si byly vědomy vratkosti své pozice, silně znervózňoval. Každá komplikace vojáky jen rozčilovala: „Chtějí všechny… Máme prej ject jako svobodný vobčani, beze zbraní. Smradi všiví… svobodný vobčani… jo… A pak z nás udělají votroky, nastrkají nás do lágrů a Němcům do tlamy.“[4]

 

Poměrně spolehlivý zpravodaj Karel Zmrhal uvádí, že jen v Penze se odevzdalo bolševikům celkem 21 000 pušek, 216 kulometů, 44 děl, 1 000 000 nábojů, 11 automobilů, 3500 koní, 4 letadla a mnoho dalšího vojenského materiálu.[5]

 

Někdy jim ukrývání a znehodnocování zbraní prošlo, později se situace komplikovala skutečností, že do odzbrojovací komise v Penze byli dosazeni českoslovenští komunisté, kteří triky bývalých spolubojovníků moc dobře znali a tu a tam se jim nějakou skrýš zbraní a munice povedlo odhalit. Dobrovolci si dělali z československých komunistů legraci, zesměšňovali je, ale častěji se jich obávali a začali je nenávidět.[6] Přezdívali jim „brabčáci“ podle jednoho z jejich velitelů, jakéhosi Brabce: „Už jsou dvě hodiny, tak je čas jít spát. Ráno přijdou zas brabčáci a budou chtít mít nasypáno!“[7]

 

Dobrovolci ještě s odstupem let zdůrazňovali, že (nejen) čeští komunisté byli pouze dezertéři z armádního sboru, kteří šli za penězi, nic jiného. Rozvědčík Josef Měchura napsal: „Od našeho oddílu utekl zde Králík. Přešel k bolševikům, ke kterým ho zlákal veliký plat. Měl tehdy u nich prostý vojín 300 rublů měsíčně, kdežto my jsme dostávali 12 rublů.[8]

 

Legionáře pochopitelně rozčilovala bolševická propaganda. Karel Zmrhal zmiňuje „zaručené zprávy“, které čeští bolševici šířili prostřednictvím letáků mezi dobrovolci nejen v Penze: „Nebuďte loutkami v rukou hazardních hráčů z Národní rady!“ nebo „Masaryk nejel do Americky a do Francie, ale přes Švédsko do Německa, jemuž prý armádu prodal!“[9] František Šteidler, historik legií, uvádí jiný příklad: „Či myslíte, že na francouzské frontě bude se Vám lehčeji umírati, když budete obklopeni armádou prolezlou poprášenými paragrafy vojenské disciplíny? Ne, smrt jest jen jedna – však krev Vaše – prolitá zde, ve službách socialismu, zkypří ideály Svobody, bude rudým znamením všem ostatním v železech semknutým – bude rudou záplavou, v níž zrodí se nové Slunce – Slunce Nové života – člověka – dělníka.“[10]

 

Lékař Bohuslav Bouček napsal o hlavním tiskovém orgánu čs. komunistů v Rusku: „‚Průkopník‘ střílí už z těžkých kusů, zcela dle manýrů Lenina: pod praporem demokratických idejí volá do zbraně a do svých řad naše dobrovolce a zajatce, a zrazuje před zaprodanou cestou na pomoc francouzským kapitalistům, aby pod vedením třídně zaujaté české buržoazie vykrvácely desítky tisíců nejlepších českých synů na podporu francouzského kapitálu. Táž metoda, kterou zničena byla armáda ruská.“[11] Bohuslav Suchánek si zapsal příznačné: „Cvičíme se ve zbrani, pěstujeme sport, co však z toho? Raději nějaký pořádný binec, nežli tato nejistota.“[12]

 

 

Nakladatelství Epocha, 2018

ISBN: 978-80-7557-112-0

 

 


[1] ZMRHAL, Karel, Armáda ducha druhé míle. Příspěvek k historii československého revolučního boje, Praha nedatováno, s. 22–23.

[2] ZEMEK, Oldřich, Světovým požárem. Paměti, Praha 1929, s. 216.

[3] VLASÁK, R., Dědek…, s. 80.

[4] ZEMAN, Adolf, Osvoboditelé, Praha 1931, s. 193.

[5] ZMRHAL, K., c. d., s. 24.

[6] „Byly však okamžiky, kdy se smáli od srdce. O takové chvíle starali se přehorliví ‚rudoši‘. Brabec a jiní! Působili skutečné vyražení, pozorovati takového ‚gardistu předvoje proletariátu‘. Šavli na řemenu, tesák a dva revolvery na opasku, ve vysokých botách a s karabinou na zá dech, procházeli se po peroně.“ VLASÁK, R., Dědek…, s. 80.

[7] VLASÁK, R., Zrádce?! Román ze života legionářského, Praha 1929, s. 214.

[8] MĚCHURA, Josef, Rozvědčíci u Kazaně, Praha 1932, s. 29.

[9] ZMRHAL, K., c. d., s. 23.

[10] ŠTEIDLER, František, Naše vystoupení v Rusku r. 1918, Praha 1923, s. 17.

[11] BOUČEK, Bohuslav, Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost, Praha 1998, s. 173.

[12] DUDEK, František (ed.), Životní příběh kováře a legionáře Bohuslava Suchánka, Nymburk 2017, s. 160.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 17 Květen 2018 08:13 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB