Vlasta Chramostová: Byl to můj osud. Na přeskáčku II

 

Chramostová výřez přebalV roce 1999 se stalo vydání memoárů herečky Vlasty Chramostové (*1926) událostí. A to nejen literární, ale i společenskou. Jen málokdo z umělecky exponovaných osobností poválečného období dokázal o své minulosti promluvit s takovou mírou otevřenosti, sebekritičnosti a pravdivosti jako ona a zároveň s takovou mírou nadhledu a tolerance k jiným.

 

 

Její cesta od prominentky k disidentce, vylíčená tak trochu na přeskáčku, o to však dramatičtěji, pokračovala pak neméně hekticky i po listopadu 1989, tentokrát už především na prknech Národního divadla. A této éře jejího života je věnován druhý svazek jejích vzpomínek. Se stejným účinkem osobitého slohu zachycuje sílu vůle umělkyně vracející se v pozdním věku k milovanému povolání a zmáhající nové výzvy, které před ni její „třetí život“ postavil. Kniha obsahuje Chramostová přebalDVD.

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA V.

 

Klinika popálenin a naše dluhy – Jan Palach a Josef Toufar prosvětlili smutné místo – Dr. Milada Horáková – Hořící keř Věrný zůstanu – Trapas by byl nepopsatelný – Země oněměla, život se zastavil – Dvacetileté utonutí v letargii – „Ten plamen je teď náš“ – Upřímnost zpovědi, zatížené bolestí vlastního srdce – Zapomenuté materiály – Jan 69 – Zmatek – XIV. sjezd KSČ – Zbytečná smrt? – Palachův týden – Prohlášení k 15. lednu 1989 – Soud – Oni smeknou, Jane – Ilegální památník

 

Středem města se Legerovou ulici valí autobusy, náklaďáky, houkají sanitky, policisté, hasiči. Nepatřičná dálnice vede tudy už desetiletí. Sviští těsně kolem dvou oprýskaných řadových domů číslo 61 a 63. Pod prudkými nárazy vzduchu vlají na zaprášených zdech roztrhané plakáty starých dat, pod nimi prosvítají zašlé nápisy sprejerů. Po úzkém nezameteném chodníku poletuje špína. Kdysi tu bývala nemocnice popálenin. Místo bolesti, utrpení, hrůzy. Tady umíral a zemřel Jan Palach.

 

Dvacet let před ním za noční tmy sem přivezla StB zmučeného kněze Josefa Toufara. Nedávno o něm vyšla kniha, i jeho život vyhasl právě tady.

 

Legerka je jedno ze smogem nejzamořenějších míst v Praze. Rozhodně ne místo vhodné pro léčení čehokoli. Chodím tudy denně. Bydlím za rohem. Český pokrok! Na špinavých neobydlených domech číslo 61 a 63 se objevily k Palachovu výročí portréty – jeho i umučeného kněze. Nevím, kdo to udělal. Prosvětlily smutné místo.

 

Dr. Milada Horáková. Dodnes ji připomíná jen několik bust. Jedna je od roku 2000 na Vyšehradě. Na jejím symbolickém hrobě. S pamětní deskou věnovanou všem obětem totalitních režimů. V roce 2014 píší Lidovky: „Socha Horákové už letos? Město nevěří.“ Ani já ne. Že by, víc než po šedesáti letech? Jsme v Čechách. Už?

 

„Klasické sochařství dnes ovládá málo lidí.“ Podle mého by socha měla být klasická. Vždyť některé velikány minulosti poznáváme jen díky jejich portrétům a sochám. Nefigurální plastiky mají u nás tradici, ale já jen říkám zkušenost z obyčejného občanského pohledu: že parlandovat písničku můžeme jen tehdy, je-li melodie dostatečně známá.

 

Kolem toho jména se po léta přešlapuje. Vzpomenutí při výročích jsou kratičká a zdrženlivá. Chování politiků i celé společnosti mi připomíná vystoupení Václava Klause v katedrále svatého Víta po smrti Václava Havla. V té situaci nemohl než mluvit o velké osobnosti, která nás opustila. Urážky a pomluvy začali on a lidé kolem něho šířit, až opadla první mohutná vlna upřímného smutku.

 

Nevěděla jsem, že pár měsíců poté, co ambiciózní televizní kanál HBO začne natáčet o Palachovi, budeme se Standou vyzváni k záznamu svých zážitků z té doby. Současně s filmem Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové a na jeho podporu totiž vznikl projekt Věrný zůstanu. Zachycuje výpovědi pamětníků Palachova činu a vyprávění těch, v nichž doba okupace a normalizace zanechala nesmazatelné stopy.

 

Na projekci všech tří dílů Hořícího keře pro novináře a na tiskovou konferenci jsme byli do Lucerny pozváni. Trvalo to všecko od snídaně až do pozdních odpoledních hodin.

 

Jen promítání filmů – čtyři hodiny. Byl to zážitek.

 

Musela jsem se ptát: jak to, že film o Palachovi měla potřebu natočit po 44 letech polská režisérka? Nikdo z tvůrců českých? Veřejnoprávní televize prý scénář odmítla.

 

Přenesení slavnostního udělování Českých lvů do Rudolfina je jistě dobrý krok. Že ve většině kategorií vyhrál Hořící keř, svědčilo o vyspělosti porotců České filmové a televizní akademie, ale že ocenění režisérce – naštěstí nepřítomné – předával režisér, dnes známý spíš jako český ANDERSEN? Ctihodný, movitý, generacemi uctívaný, ale tenkrát, když Palach umíral, lidový milicionář, dogmatický komunista, likvidátor „zlatých šedesátých“, skvrna na čase, době, činu. Bylo to trapné chucpe, Vorlíčku! Přebírat cenu režisérka, trapas by byl nepopsatelný. Její zástupce, rovněž oceněný skvělý mladý scenárista, jako by nevěděl o českém paradoxu dneška.

 

To je jedno z životních poznání mého Standy za jeho jen šest let trvající profesi. Nedivím se, já jsem s pauzou dvaceti let byla u divadla půl století…

 

Země oněměla.

 

Život se zastavil.

 

Lidé ohromeni ustrnuli. Přemohla je záplava emocí. Janova pochodeň osvítila a pojmenovala znovu velikost národní tragédie roku 1968. Jeho čin lidem na chvíli zvedl hlavy. Jako by se nadechli hrdosti a důstojnosti. Jejich mlčky kráčející pomalý a nekonečný průvod se sune prázdným, vylidněným městem. Ticho, slyšet jen šelest kroků. Vzedmutí národní hrdosti. Na kratičkou chvíli narovnali páteř, lámající se už po pár měsících do slouhovské poslušnosti. Za rakví jde Janova matka. Podpírá ji Janův bratr Jiří. Dívka. Pražané i občané z celé země jdou ukázněně. Směřují k Filozofické fakultě. Zde Jan studoval. Dějiny.

 

Jeho rakev na katafalku. Stovky věnců a kytic pokrývají nádvoří Karolina. Čestnou stráž drží profesoři Karlova učení v talárech. Přijeli i horníci s kapelou. Kolem procházejí spolužáci, přátelé, umělci, vrstevníci. Stařec o berlích, invalida na vozíku, venkovani. Slzy, kapesníky, osamělý vzlyk.

 

Mnozí z mnohých. Někteří.

 

Pak dvacetileté utonutí v letargii.

 

Pohřbívání v Čechách! Kolik jich bylo!

 

Jan Masaryk. Patočka. Seifert. Olga Havlová. Velkolepé rozloučení s Václavem Havlem. Takový je spontánní projev veřejnosti. Když to jinak nejde. Nebo když končí jedna kapitola dějin.

 

Promiňte roztěkané mysli tak dlouhé skoky zpět i dopředu.

 

(…)

 

nakladatelství Academia, 2018

ISBN: 978-80-200-2817-4

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 15 Květen 2018 13:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB