Jeroen Olyslaegers: Vůle



 

Olyslaegers výřez přebalJe válka. Okupované Antverpy ovládá násilí a nedůvěra. Wilfried Wils se považuje za začínajícího básníka, ale zároveň se musí živit jako pomocný policejní strážník. Kamarád Luďa se spíš ze ztřeštěnosti než z rozumu angažuje v odboji a ilegalitě, zatímco Wilfriedův umělecký mentor je zarputilým antisemitou. Wilfried opatrně lavíruje mezi těmito dvěma světy ve snaze o přežití.

 

 

Po letech vypráví svůj příběh pravnukovi a ukazuje, že nikdo nejsme bez viny. Vůle je drsný, ambiciózní a mnohostranný román, v němž nikdo nezůstane ušetřen. Olyslaegers zpochybňuje hranice mezi dobrem a zlem, vinou a nevinou, a sahá do svědomí všem, kdo takzvaně nic neviděli, nic neslyšeli, ať už ve dvacátém či jednadvacátém století.

 

Jeroen Olyslaegers (*1967) je vlámský dramatik, prozaik a sloupkař. Jako prozaik debutoval roku 2009 románem My, následovaným románem Zisk (2012). Roku 2014 obdržel cenu svobodného slova Arkprijs za dílo a společenskou angažovanost. Celé jeho dramatické dílo získalo cenu Edmonda Hustinxe. Románem Vůle završil volnou trilogii o době vyvrácené z kloubů a postavení jednotlivce vůči společnosti. Román sklidil obrovský čtenářský úspěch a byl oceněn významnými literárními cenami.

 

 

Ukázka z knihy:

Jeden z četníků nám pokyne a prstem v rukavici ukazuje na nějaký papír. Podtrhne jím adresu: Van Diepenbeekstraat. Tam máme jít a oni neví kudy. Luďa se vyhýbá mýmu pohledu, jako by tam nebyl. Ta ulice není moc daleko od domu, kde bydlím. Podél kolejí a podejít zpátky viaduktem na Van den Nestlei? Kývnu na Němce. Adresa spadá do sedmého okrsku, není to naše území, ale nejsem blázen, abych jim to vykládal. Takže jdeme. My vepředu, jeden z Němců vedle nás, za námi ty cizinci a ten druhý polní skopčák. Paní porád pláče, její muž jí tiše dodává odvahy, tuším, že polsky, ale může to být i hebrejština, nebo co já vím. Četník něco zasyčí a my slyšíme, jak chlapovi jednu ubalil. Šup, děcka se znovu rozfňukají. Já bych to řešil jinak, předpokládám, že Luďa taky, ale kdo jsme my? Průvodci městem v noci a nečase. Začíná to pořádně klouzat, sníh už pod nohama nekřupe, proměnil ulice v klouzačky. Němci chtějí nasadit tempo, kterýmu nemůže rodina s drobotinou stačit. Jedno děcko po druhým padá na zadek. Další zastavení, další řvaní, další kopance, ještě víc breku. Luďa pořád nic neříká. Vidím, jak zatíná zuby. Při zpětným pohledu se mi vybaví moře. Tenkrát jsem u něj ještě nebyl, ale když jsem se tam pozdějc dostal a na pláži kousal do pocukrovaný vafle a předstíral, že to vážně stojí za to, viděl jsem jednu početnou rodinu, jak troubí na ústup, s haldou pytlů, skládacích židlí a slunečníků a naprosto přetaženýma děckama, obličeje rudý jako rajčata. Otec vybuchl, jedno z nejmenších děcek surově vlekl po písku, na druhý ruce nesl jednu z dcerek, zatímco jeho žena, na každý ruce pověšenýho taky jednoho caparta zahanbeně snášela rozzlobený pohledy okolostojících. Přísahám ti, že jsem tehdy v tom třicetistupňovým vedru viděl, jak sněží. A ujišťuju tě, že jsem taky slyšel někoho řvát německy. „Wír zind bald dort,“ říkám jednomu z četníků. Lámanou němčinou, já vím, ale mezitím mi celá ta trapná situace leze krkem tak, že vůbec poprvé tuhle řeč použiju, i kdybych tím měl jen utišit rostoucí vztek, protože ten nikam nevede, z něho ty Izraeliti opravdu nezačnou bruslit jako o život. Navíc je to pravda. Už tam skoro jsme, právě jsme zabočili do Van Diepenbeekstraat. „Ta paní a ty děcka jsou taky odpírači nasazení, co?“ zašeptá Luďa. Hlasivky se mu chvějí. „Pěkný prd, kamaráde, no ne? Co je to za způsoby?“ Já nic neříkám. Co na to říct? Já taky vím to, co on konstatuje. Jenže my spolupracujeme, doprovázíme tu partu, ze který stoupá pára, poslušně a spořádaně na adresu na cáru papíru. Vykoukne měsíc a rozzáří led na ulicích jako stříbro. A pak se to stane. Jedno z děcek, asi dvanáctiletý kluk, se tátovi vytrhne z ruky a vyrazí dopředu. Předběhne nás, nevím proč. Slyšíme otce řvát. Četník, co jde s námi vepředu, pár chvil nic nedělá. Klučina, co hubenýma nožkama kmitá po ledu jako čerstvě narozený hříbě, co se právě postavilo, ho zaskočil stejně jako nás. Netrvá ani pět vteřin a kluk uklouzne. Než se stačí vyškrabat na nohy, dožene ho polní četník a dá klukovi takový kopanec do zadku… neuvěřitelný. Vidíme, jak se rozjede doslova jako sáně po ledu a hlavou narazí do kandelábru, u kterýho zůstane ležet. Němci se můžou smíchy potrhat, a on by to byl v podstatě komický pohled, kdyby ze sebe matka nevyrazila výkřik, jako by jí někdo otáčel zubatým nožem v břiše. Zhroutí se. Její muž s pláčem semkne ruce a zvedne je do vzduchu, jako by Všemohoucí s ohnivým mečem na jeho žádost mohl přijít sjednat pořádek nebo se tím gestem aspoň probral z dřímoty a popatřil na to, co se tu děje. „Aufstehen!“ křičí se jak na matku, tak na klučinu opodál. Němec vepředu k němu chce vykročit, ale Luďa ho předežene. Jako by měl na nohou brusle, tak je rychlý. Doběhne ke kloučkovi, klekne si a celým tělem chlapce obemkne jako kukla, jako ulita tvořená svaly. Nepustí ho, ani když do něj polní četníkšťouchne a ještě pořád s úsměvem, trochu mírněji řekne „Schon gut“. Němec ho šťouchne znovu, takřka laškovně pak Luďu nakopne do zadnice. Luďa zařve: „Táhni do hajzlu, ty svině!“ Na hlase je mu poznat, že teď taky brečí. Vidím část jeho rudýho obličeje, napomádovaný krásný černý vlasy, který v pramenech padají chlapcovi přes obličej, obrácenou bílou helmu ležící o metr dál ve sněhu jako slepé zrcadlo. Němec ztratí smysl pro humor a s klením sáhne po gumovým obušku. Než si to stačím uvědomit, vystřelí mi ruka vpřed a moje pěst se četníkovi sevře kolem zápěstí jako svěrák. Díváme se na sebe, Němec a já. Co mě tehdá zachránilo, chlapče, bylo těch několik chvil zděšení ve tváři toho skopčáka. Nedokáže pochopit, že se to děje v týhle směšný zemi, kterou bez větší námahyobsadili. Několik vteřin mu to nedochází tady v tom městě, který zasedli svojí tlustou prdelí. Že mu nějaký pitomý usmrkanec v tý trapný uniformě pevně svírá zápěstí a kouká se mu přímo do jeho arogantního ksichtu, to je prostě scéna z nějaký jiný planety. Dobrá, pustím ho, a on nic neudělá. Zírá na mě, zatímco jeho společník hrubě tahá matku na nohy a odhání od sebe děcka. I otec rodiny hledí na nás s Luďou, jak mu sbírám helmu ze sněhu, pokládám mu ruku na rameno a jemně mu pomáhám vstát s klukem v náručí. Dívá se, jak z brečícího Ludi oprašuju sníh a jak Luďovy prsty zatím stírají krev z čela jeho syna a jak mu pak palcem a ukazovákem špulí rty pootevřených úst, jako by se chystal tonoucího křísit umělým dýcháním. Pak se klukovi pootevřou oči a Luďa si oddychne a přitom si k sobě přitiskne vyzáblý tělo ještě víc. Helmu si nasadit nechce. Bez jedinýho slova, bez jedinýho pohledu na nás, vykročí s klukem v náručí a hlavou hrdě vztyčenou, my ho následujeme a všichni mlčíme, i Němci, jako po rodinný hádce, když se opilý otec probere z ošklivý opice a náhle oněmělý přehlíží natropenou spoušť. Taky oba kolegové, co stojí na hlídce u vchodu bývalýho skladu armádních lůžek, cíle naší divoký vycházky, neřeknou při našem příchodu ani ň. Nic z toho neviděli, i když nejspíš slyšeli ten řev. Při pohledu na Luďu bez helmy s dítětem v náručí, který vypadá jako obživlý a dnes už asi skoro neznámý hrdina Hollywoodu Errol Flynn, tam stojí bledý a ztuhlý a zapomenou kvůli tomu dokonce i salutovat Němcům. Než otce s rodinou zavlečou dovnitř, vezme si syna opatrně z Luďova náručí, zadívá se mýmu kamarádovi do očí a něco zamumlá. A jsou fuč, pohlcení dutou tmou, která v budově panuje, jako by nikdy neexistovali. My s Luďou zůstaneme stát venku. Bylo by lepší se zdekovat, ale nato nemá můj druh zatím náladu. Polkne něco, upraví si vlasy, vezme si ode mě helmu a pak se klidně hlídky zeptá, jestli nemají cigaretu. Kouříme, přitom zase začne váhavě sněžit. Jeden z hlídky, asi třicetiletý polda s mohutným knírem, kterýho každý zná jako Šilhavýho Gustu, protože mu po vypití pěti půllitrů stoutu jdou oči šejdrem, povídá, že celá ta banda, co je tu zavřená, pofrčí zítra vlakem do Limburku, přesnějc do Sint-Truidenu. Nikdo se neptá, co si tam s nima počnou. „A já budu muset tím vlakem s nima,“ dodá Šilhavý Gusta, „to bude něco. No nic, dostanu za to přidáno, takže si nestěžuju.“ Luďa nasaje kouř hluboko do plic a ptá se kolik. „Pětačtyřicet franků,“ odpoví Gusta. „To nejsou špatný peníze,“ řekne Luďa a odhodí vajgl do sněhu.

 

 

přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1823-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 12 Květen 2018 07:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB