Colson Whitehead: Podzemní železnice

 

Whitehead výřez přebalCora je otrokyně na bavlníkové plantáži, kde lidé žijí v příšerných podmínkách. Vede se jí ještě o něco hůř než ostatním, odvrhla ji i černošská vesnice. Caesar, otrok, kterého páni nedávno přikoupili, vypráví Coře o podzemní železnici a přesvědčí ji k riskantnímu útěku na sever.

 

 

Ve Whiteheadově pojetí nepředstavuje Podzemní železnice jen historický krycí název pro síť tajných cest, dráha tu získává i fyzickou podobu. Strojvůdci skutečně obsluhují ilegální podzemní tratě a tunely. Coru a Caesara odváží na sever zchátralý nákladní vagon, který hluboko pod povrchem země s námahou táhne parní lokomotiva. Whitehead mistrně vykresluje formy násilí páchaného na černoších v období před občanskou válkou a jeho vyprávění postupně přerůstá ve velkou americkou ságu. Podzemní železnice nevypráví jen o zoufalém odhodlání jedné ženy, která touží uniknout hrůzám otroctví, ale nabízí nám i působivou Whitehead přebalreflexi dějin.

 

Spisovatel, esejista a držitel Pulitzerovy ceny Colson Whitehead se narodil v roce 1969 v New Yorku. Whitehead se mezi literární hvězdy vepsal románem Podzemní železnice (The Underground Railroad 2016), v němž metafyzická železnice protíná americkou minulost i současnost. Román je pronikavou obžalobou otroctví, jež je skvrnou na americkém snu.

 

Colson Whitehead studoval na Harvardově univerzitě, doposud napsal šest románů a dvě publicistická díla. V roce 2002 obdržel prestižní MacArthurovo stipendium, jemuž se přezdívá „grant géniů“. Mezi spisovatelovy přednosti patří jeho žánrová neukotvenost. Neustále zkouší nové formy a styly vyprávění, nevyhýbá se ani tzv. brakovým žánrům, v roce 2011 mu vyšel román Zóna jedna v tzv. žánru zombie apokalypsy. Atmosféru New Yorku popsal v knize The Colossus of New York (2003) a ve stejném publicistickém žánru popsal svou vášeň pro poker. Reportážní deník ze života pokerového hráče se jmenuje The Noble Hustle: Poker, Beef Jerky & Death (2014).

 

 

Ukázka z knihy:

Když se Caesar poprvé přitočil ke Coře a navrhl jí, že spolu utečou na sever, odpověděla ne. To z ní promluvila její babička.

 

Do onoho slunečného odpoledne v přístavu Ouidah Cořina babička Ajarry ještě nikdy nespatřila oceán. Jeho vody ji oslepily, až když opouštěla kobku v pevnosti. Do kobky je uklidili, dokud nepřipluly lodě. Dahomejští únosci odvlekli nejprve muže a za měsíc se do její vesnice vrátili i pro ženy a pro děti. Přinutili je šlapat ve dvojicích spoutané v řetězech k moři. Ajarry se zadívala do černého vchodu a pomyslela si, že se v té tmě dole znovu setká s otcem. Přeživší z vesnice jí potom řekli, že její otec při dlouhém pochodu neudržel tempo s ostatními, a tak mu otrokáři rozsekli hlavu a nechali jeho tělo ležet u cesty. Matka jí zemřela už před lety.

 

Na cestě do pevnosti si Ajarry mezi sebou otrokáři několikrát přeprodali, platili za ni mušličkami kaurí a skleněnými korálky. Těžko říct, kolik za ni nakonec dostali zaplaceno v Ouidahu, protože tam se stala součástí hromadného nákupu osmdesáti osmi lidských duší za šedesát beden rumu a střelného prachu – cena byla stanovena až po obvyklém handrkování v místní kreolštině. Zdatní muži a ženy v plodném věku vynášeli víc než mládež, takže hodnota jednotlivce se opravdu těžko počítala.

 

Loď Nanny vyplula z Liverpoolu a před Ouidahem si na Zlatém pobřeží udělala ještě dvě zastávky. Kapitán zakoupené zboží míchal, aby se neocitnul na lodi s lidmi jediné kultury a stejného založení. Kdo ví, jaké pikle na vzpouru by mohli kout jeho zajatci, kdyby měli společný jazyk. Tohle byl poslední přístav, než loď popluje přes Atlantik. Dva žlutovlasí námořníci s kůží bílou jako kost si pobrukovali a odvezli Ajarry veslicí k lodi.

 

Odporný zatuchlý vzduch, zármutek z uvěznění a výkřiky lidí, k nimž ji připoutali, přiváděly Ajarry k šílenství. Únosci zpočátku brali na vědomí její nezralost a nic si na ní nevynucovali, ale později si ji někteří z ostřílenějších důstojníků pravidelně odtahovali do chodby. Dělali to tak šest týdnů. Cestou do Ameriky si dvakrát zkusila vzít život, poprvé držela hladovku a podruhé se snažila utopit. Námořníci jí v sebevraždě v obou případech zabránili, protože se výborně vyznali v intrikách a choutkách svého majetku. Ajarry se ani nepodařilo dostat až k okraji paluby, aby se přes ni mohla vrhnout. Zradil ji žalostný výraz, který měly ve tváři už tisíce otroků před ní. Spoutali ji řetězy celou, od hlavy až k patě, a tím její utrpení ještě umocnili.

 

Na aukci v Ouidahu se s příbuznými snažili, aby je od sebe neoddělili, ale přesto jí zbytek rodiny skoupili portugalští obchodníci z fregaty Vivilia, která byla o čtyři měsíce později spatřena deset mil od Bermud. Všechny lidi na palubě zachvátil mor. Pověření úředníci nechali loď zapálit a pak jen zpovzdálí sledovali, jak se hroutí a potápí. Cořina babička se o osudu fregaty nikdy nedozvěděla. Do konce života si představovala, jak bratranci a sestřenice pracují pro laskavé a velkorysé pány na severu, kteří si zvolili shovívavější branži než ten její, jak tkají nebo spřádají, ale rozhodně nedělají nic na polích. V jejích představách se Isay, Sidoo i ostatní nějakým způsobem vykoupili z otroctví a žili jako svobodní muži a ženy v Pensylvánii, ve městě, o kterém si jednou slyšela povídat dva bílé muže. Tyto fantazie utěšovaly Ajarry ve chvílích, kdy na ni její vlastní břemeno doléhalo natolik, že ji hrozilo nadobro rozmačkat.

 

Cořinu babičku znovu prodali až po měsíčním pobytu v izolaci na Sullivanově ostrově, jakmile lékaři potvrdili, že je stejně jako zbytek lidí z lodi Nanny zdravá a nepřenáší nebezpečné choroby. Nastal další rušný den na burze. Velká aukce vždy přitahovala barvitý dav. Obchodníci a nákupčí se sjížděli z rozličných míst na celém pobřeží do Charlestonu a kontrolovali si u zboží oči, klouby a páteře. Měli se na pozoru před pohlavními chorobami a podobnými potížemi. Zvědavci kolem přežvykovali čerstvé ústřice, pojídali horkou kukuřici a do tohoto ovzduší pokřikovali licitátoři. Otroci stáli nazí na pódiu. Nějakou chvilku se svižně přihazovalo na skupinku Ašantů, Afričanů proslulých pílí a vypracovanou muskulaturou, a předák vápencového lomu si koupil za naprosto neslýchanou cenu partu maličkých černoušků. Cořina babička zahlédla mezi čumily malého klučinu, který okusoval kandys na dřívku, a přemýšlela, co si to strká do pusy.

 

Těsně před západem slunce za ni jeden z nákupčích vyplatil dvě stě dvacet šest dolarů. Svým prodejcům mohla vynést určitě i víc, kdyby se zrovna netrefili do období, kdy se nabízela celá kupa mladých dívek. Nákupčí měl oblek z nejbělejší látky, jakou kdy spatřila, a na rukou se mu blýskaly prsteny s barevnými kameny. Mačkal jí prsy, aby zjistil, jestli je v rozpuku, a kov jí chladil na kůži. Vypálili jí cejch, což nebylo poprvé ani naposledy, a připoutali ji k ostatním otrokům, které obchodník toho dne pořídil. Večer s nimi vrávorala za jeho vozem. Takhle započali, svázáni do řady, svou dlouhou pouť na jih. Loď Nanny se tou dobou už vracela do Liverpoolu, plně naložená cukrem a tabákem, takže v jejím podpalubí znatelně ubylo nářků.

 

Cořinu babičku v příštích letech tolikrát znovu prodali nebo vyměnili, až by vás možná napadlo, že na ní spočívá nějaká zvláštní kletba. Její majitelé totiž překvapivě často krachovali. Prvního pána napálil chlapík, co mu prodal zařízení, jež mělo čistit bavlnu dvakrát rychleji než čistička od Whitneyho. Grafy působily opravdu přesvědčivě, jenže ve finále se Ajarry ocitla na soupisu majetku zabaveného na příkaz soudu. V rychlé aukci vynesla pouhých dvě stě osmnáct dolarů, do její ceny se totiž promítly nepříznivé poměry na tamějším trhu. Dalšímu majiteli selhalo srdce a jeho vdova okamžitě prodala veškerou pozůstalost, aby se mohla vrátit do své rodné čisťoučké Evropy. Ajarry se tak na tři měsíce stala majetkem Velšana, který ji nakonec, společně se třemi dalšími otroky a dvěma prasaty, prohrál ve whistu.

 

Podobně to s ní šlo i nadále a její cena přitom značně kolísala. Ale když vás tolikrát prodají, svět vás alespoň naučí, abyste se měli na pozoru. Zvykla si rychle se přizpůsobovat novým plantážím, třídit si dozorce podle toho, zda chtějí své černochy skutečně zlomit, nebo jsou jenom běžně krutí, a rozeznávat flákače od pracantů a informátory od těch, co dokážou udržet tajemství. Pány a paní rozlišovala podle míry podlosti, množství majetku a osobních ambicí. Někteří plantážníci si nepřáli nic víc než zajistit si skromné živobytí, zato jiní muži i ženy toužili, aby jim patřil celý svět, jako by se to snad dalo zařídit nákupem dalších akrů půdy. Dvě stěčtyřicet osm, dvě stě šedesát, dvě stě sedmdesát dolarů. Všude, kam přišla, pracovali s cukrem a indigem. S jedinou výjimkou, kdy krátce balila tabákové listy, než ji po týdnu znovu prodali. Na tabákovou plantáž dorazil nákupčí a sháněl se po otrocích v reprodukčním věku, nejlépe poddajných a se všemi zuby. Už byla ženou. A tak šla.

 

Věděla, že bílí vědci podrobují různé věci a úkazy zkoumání, aby pochopili, jak fungují. Snaží se prostudovat noční pohyb hvězd, působení tělesných šťáv a krve a určují správné teplotní podmínky pro bohatou sklizeň bavlny. Ajarry podobně zkoumala své vlastní černé tělo a střádala si o něm poznatky. Uvědomovala si, že každá věc má určitou hodnotu, a pokud se tato hodnota změní, mění se i všechno ostatní. Prasklá lahvovitá tykev má menší hodnotu než ta, v níž zůstává voda, a háček, který udrží sumce, je cennější než ten, ze kterého sumec jenom stáhl návnadu. Amerika byla podivná, protože se v ní věci stávaly i z lidí. Starce, který by nepřežil cestu přes oceán, bylo nejlepší se zbavit, prodělali byste na něm. Z mladého svalovce ze silného kmene se zákazníci naopak dostávali do varu. Zotročená dívka, co rodila mláďata, jim připomínala mincovnu. Peníze, které vydělávají další peníze. Pokud jste byli věcí – dvoukolákem, koněm nebo otrokem – vaše hodnota určovala vaše možnosti. Ajarry měla na paměti, kde je její místo.

 

Nakonec se dostala do Georgie. Obchodní zástupce Randallovy plantáže za ni dal dvě stě devadesát dva dolarů, přestože se jí v očích pomalu začínal zabydlovat prázdný pohled, takže vypadala poněkud slaboduše. Už nikdy si neměla vydechnout mimo Randallovy pozemky. Zůstala na nich do smrti. Byla tam doma, na opuštěném ostrově s vyhlídkou nedohledné prázdnoty.

 

Cořina babička se třikrát provdala. Stejně jako starého Randalla ji okouzlovala široká ramena a lákaly obrovské ruce, přestože u toho myslela na zcela jiný druh námahy než její pán. Obě plantáže byly v tomto ohledu výborně zásobené, devadesát černých hlav na severní půlce a osmdesát pět na jižní. Ajarry si svého manžela většinou vybírala sama, jednou sice ne, ale byla trpělivá.

 

U jejího prvního muže začala postupně narůstat touha po kukuřičné pálence a své obrovské ruce často svíral do velkých pěstí. Když Ajarry později zjistila, že najednou zmizel, protože ho prodali na Floridu na plantáže s cukrovou třtinou, líto jí to nebylo. Podruhé se dala dohromady s jedním z těch milých mladíků z jižní části. Nový manžel jí, dokud ho neskolila cholera, rád vyprávěl různé příběhy z Bible. Jeho předchozí pán měl totiž k otrokům a náboženství liberální postoj. Ajarry s chutí poslouchala všechny manželovy historky a podobenství a uvědomovala si, že méně liberální páni vědí, co dělají: řeči o spasení by mohly Afričanům, ubohým potomkům Chámovým, vnuknout různé nápady. Jejímu poslednímu manželovi udělali díry do uší za to, že kradl med. Z ran mu pak vytékal hnis, dokud nadobro nesešel.

 

Ajarry dala těmto mužům pět dětí a všechny porodila na stejném místě na prknech v chatrči. Tam svým ratolestem pokaždé ukázala, jakmile něco vyváděly. Odtamtud jsi přišel a tam tě taky vrátím, když budeš zlobit! Učila je poslušnosti v naději, že budou poslouchat i všechny své budoucí pány a přežijí. Dvě z dětí nešťastně umřely na horečku. Jeden chlapec si hrál se zrezivělým pluhem, řízl se do nohy a dostal otravu krve. A její nejmladší se už nikdy neprobral, když ho dozorce omráčil špalkem. Tak jí děti odcházely jedno po druhém. „Alespoň je nikdy neprodali,“ utěšovala Ajarry nějaká starší žena. Byla to pravda – mrňátka Randall prodával jenom výjimečně. Tím pádem jste dobře věděli, kde a jakým způsobem vaše děti zemřely. Jediné Ajarryino dítě, které se dožilo více než deseti let, byla Cořina matka Mabel.

 

Sama Ajarry zemřela v poli bavlny a kulaté bílé chomáče se kolem ní pohupovaly jako čepičky pěny na nelítostném oceánu. Byla poslední ze své vesnice. Zhroutila se mezi řádky kvůli otoku na mozku, z nosu jí tekla krev a rty jí pokryla bílá pěna. Takhle by se jí to mohlo stát i kdekoli jinde. Svoboda zůstala vyhrazena pro jiné, pro občany živoucího města Pensylvánie tisíce kilometrů na sever. Od onoho večera, kdy ji unesli, byla neustále hodnocena a přehodnocována, den co den se probouzela na misce nových vah. Pamatuj na svou cenu a poznáš svoje místo v řadě. Uniknout za hranice plantáže znamenalo totéž, co uniknout základním principům existence: bylo to nemožné.

 

Když se ten nedělní večer Caesar poprvé přitočil keCoře a pověděl jí o podzemní dráze, řekla ne. Mluvila z ní její babička.

 

O tři týdny později mu odpověděla ano.

 

To z ní promluvila její matka.

 

 

 

přeložili Alžběta a Jan Dvořákovi

nakladatelství Jota, 2018

ISBN: 978-80-756-5301-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 11 Květen 2018 07:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB