António Lobo Antunes: Návrat karavel



 

Antunes výřez přebalLisabon, 70. léta dvacátého století: v duchu magického realismu ožívají velké postavy portugalských mořeplavců a kolonistů: Vasco da Gamma, Pedro Alvarez Cabral a ostatní, dnes již zapomenutí hrdinové portugalské historie.

 

 

Postavy mořeplavců bloudí po proměněném a jim neznámém Lisabonu a očekávají návrat lodí ze zámořských výprav a obnovení velikosti kdysi mocného Portugalska. Nostalgická i kritcká připomínka kdysi slavné koloniální doby od jednoho z nejznámějších současných portugalských spisovatelů. Za kritické zpodobnění Portugalska jako koloniální mocnosti a nedotknutelných hrdinů-mořeplavců se v době vydání románu snesla na jeho hlavu vlna kritiky.

 

António Lobo Antunes (*1942) na snímku níže, portugalský spisovatel oceněný v roce 2007 nejvýznamějším portugalským literárním oceněním, Camõesovou cenou. V době Antunes přebalSalazarova režimu byl vojenským lékařem ve válce v Angole. Válka a koloniální politika se staly významnými tématy jeho tvorby. Do Portugalska se vrátil v roce 1973 a začal zde pracovat jako psychiatr, ale brzy se přeorientoval na António Lobo Antunes -  LM Palomaresliteraturu. Žije v Lisabonu. Česky vyšel román Jidášova díra (2002).

 

Antunes bude jedním z hostů Světa knihy Praha 2018, kde se zúčastní dvou debat – 11. 5. od 20.00 ve vzducholodi Gulliver nad DOXem („Popisování otřeseného světa“, dále účinkuje Drago Jančar, moderuje Petr Fischer) a 12. 5. od 15.00 ve velkém sále Lapidária Národního muzea („20. století proměnilo hrdiny v uprchlíky“, moderuje Silvie Špánková) – a autogramiády v sobotu 12. 5. od 16.00 ve Střední hale Průmyslového paláce (S118).

 

 

Ukázka z knihy:

Po dvou či třech týdnech, během nichž viděl připlout mnoho karak plných úzkostných zřítelnic a skromných zavazadel, jež si majitelé tiskli k prázdnému žaludku, vzdal muž jménem Luís čekání na ledničku a sporák, které jistě ukradli černoši v Loandě a prodali je německým statkářům z Gabonu, a rozhodl, že otec, kypící v rakvi mezi hemžícími se červy, se bude muset spokojit s pohřbem na zapřenou za noci mezi stíny, jež zůstaly zapomenuty u hřbitovních zdí, kde je tráva vyšší, než kam dohlédnou oči hrobníků. Jeden z pobřežních strážných, který s ním v podvečer mluvil, když sledoval manévrující galeony a karavely, připlouvající do přístavu rozbité na kusy záhadnými větry a jež byly řízeny přízraky s třírohými klobouky zmámenými koity Sirén, mu nabídl zbytky od večeře ze svého ešusu, omaštěné brambory se stopkami banánů a chrupavkami kuřete, které se přilepily na dno, jídlo námořníků na souši, jež mu připravila žena v lodžii v Beatu zasklené soply z nosu jejich dětí. Galeony s orvanými plachtami se ráno těžce prodíraly proti proudu skrz olej z rybářských lodí Teja, aby na královský dvůr přivezli své vlastní neštěstí, jednoho novorozeného tučňáka z Magalhãesovy úžiny ve sklenici od marmelády a krabice popelníků made in Hong Kong ze Sacavém. Tu i onde pálili pro zábavu lidu v malých loutkových divadlech kacíře. A čas od času zabili pro ukrácení chvíle nějakého Španěla. Protože jinak byla největším rozptýlením pleuritida lokomotiv, všudypřítomní rackové a kusy antracitu pod keři – krysy, které unikly z lodí, kde se živily suchary z arrowrootu a mumiemi pirátů.

 

Velitel, který se mezi obchůzkami vždycky usadil u psacího stolu a louskal za velké spotřeby cigaret služební příkazy napsané složitým jazykem, zapůjčil muži jménem Luís krabici, v jejímž jednom rohu skladoval smetí z námořních úřadů, noviny království, východní větry, staré dopisy, slunečnice buzol hledajících ztracené světové strany, protože nemohl dopustit, aby z úřadu pod jeho vedením odešel chlapík s rakví na zádech, bloudil městem a hledal hřbitov, na němž by ukotvil rozptýlené kosti zemřelého. Vysypali ji do jámy u kolejí, v níž trčelo z trávy kolečko invalidního vozíku, a přistrčili mrtvolu ke světelnému kruhu pod jednou lampou obklopenou rojem netopýrů v karnevalovém reji, již tlamičkami neomylně lapali prchající hmyz. Zvedli krucifix na víku, zatímco po Teju plula směrem k Belém velká pramice plná galejníků směřujících vstříc neuvěřitelné epopeji na moři se zuřivými neptuny, vysypali dno pilinami, aby otec, který se již nacházel v tekutém stavu, neodtekl skulinami kartonu, popadli každý jeden cíp prostěradla a uložili puch do krabice, překrytý dalšími pilinami, hadry a nylonovými provázky od jednoho balíku, přičemž se k nim přibližovali krysy, které se vylodily z parníků, i potulní psi, kteří se nikdy nenalodili, a natáhli chlupy svých čenichů k saténové vystýlce rakve, z níž vycházel medúzový puch staré placenty, až strážný, který už měl psů dost, kopl do rakve, a ta spadla z doku do řeky, a oni se dívali, jak se rozpadá na kusy, na prkna, krajky, vatové vycpávky a desky stearinu, to vše pohlceno v ústí jedním zabubláním vody jako při ztroskotání lodi. Dvě stě metrů od nich projížděl za velkého randálu píšťal komediantský vůz mířící na oslavu křtu do královského paláce a vedle něj kráčel, gestikuluje mezi ďábly a pastýři, i zlatník a dramatik Gil Vicente.31

 

A tak se muž jménem Luís, celý obalený pilinami, vydal s otcem v podpaždí, následován rozčarovanou smečkou psů, na nejbližší lisabonský hřbitov a k barokním obydlím hrobek, jež roje příbuzných čistili vysavačem na baterie. Klopýtal přes keře, odháněje manžetami rukávů kobylky, objevoval se a zase mizel mezi kužely stromů, mizel za rohem nějakého dobytčáku či vagonu se zbožím, vrátil se na plochu nástupiště nádraží a k zářivkám nad prázdnými lavičkami, až nakonec zmizel na třídě 24. července táhnoucí se podle Teja a ústící u jezdecké sochy krále, jež stojí osaměle na náměstí obklopeném ministerstvy a podloubími před pontonem k trajektům na druhý břeh do Cacilhas.

 

Muž jménem Luís si přendal otce do druhého podpaždí, aby ulevil bolavému lokti, ale to bych si tedy fakt nepomyslel, že Lisabon je tenhle labyrint francouzských oken za balkonovým zábradlím, rozežíraných kyselina mi Teja, posvátné krávy těchhle stád tramvají, tahle hokynářství s pytlíčky mandlí a láhvemi likérů, zatímco já jsem si představoval obelisky, kamenné sloupy s křížem vztyčené objeviteli, kamenné mučedníky, náměstí, po nichž se prohání závan dobrodružství, namísto těchhle pakostnicovitých průchodů, slepých uliček s důchodci a nechutnými sklady, čestné slovo, já si představoval zátoku plnou karak připravených vyplout a vydechujících opojnou vůni muškátového oříšku a skořice, ale našel jsem jen temnotu zapomenutých budov šplhajících k jakémusi karpatskému hradu zavěšenému na vrcholu, ruině s cimbuřím porostlým břečťanem, v němž uvízly výkřiky pávů.

 

Klusal po třídě 24. července, aby stále viděl na koleje i na řeku s mdlými purpuriny, čekajícími na příliv, po pravé ruce měl mrákotné lokomotivy, beránky vln a komíny křižníků a nalevo pochybné zahrady a ulice sanatorií s pacienty vydechujícími u oken melancholii svých plic, protože zjistil, že Lisabon se křečovitě drží nočních hodin v jakési somnambulní němotě, již tu a tam protnou zvonce sanitky či projev nějakého opilce, válejícího se na záhonu a hledajícího lepší pozici, aby se vyspal z opice. Ulice s kašnami, u nichž mezkaři napájejí svá zvířata a které jsou osvětlené s intenzitou boxerského ringu městskými reflektory, ulice lemované morušovníky vykašlávajícími listy, záludné satanské sklepy, pach jater starého tuňáka, ale v celém okolí žádný hřbitov, to je ale k vzteku, další jednooké budovy, další komíny, další vlaky, a když se přibližoval ke Cais do Sodré, začaly se postupně objevovat hospody a kavárny plné masařek se stoly na partičky domina přístavních dělníků a na druhé straně ulice muži-ženy s parukami barvy sladu, které vyhledávaly neřestné automobily a přecházely sem a tam po chodníku se svými dekolty a králičími štólami, visely na bójích svých lakovaných kabelek, v nichž měly pudr na zakrytí vousů a štětečky na úpravu líčení, a malovaly si barevná znaménka nad vytrhané obočí. Nad schůdky nějaká stařena láskyplně svolávala toulavé kočky k balíčku se zbytky grundlí.

 

Těsně před náměstím se množily malé taverny se zinkovými pulty, v nichž se ti muži-ženy nečekaně očisťovaly zevnitř plameny červeného, bary navštěvované povadlými prostitutkami, u jejichž dveří si panoši s kníry šeptali historky z bdění u mrtvých, a já, který jsem se už měsíc nekoupal a nevyměnil si prádlo, plující městem s těmi červy v podpaždí, vyschlý žízní a živící se zbytky, já hledající bránu nějakého hřbitova s cypřiši, nějakou čtvrť s kříži rozptýlenými v temnotě a s obyvateli rozmístěnými po dubových policích. Muž jménem Luís se vmísil mezi ty vzkříšené, obyvatele temnoty Lisabonu, písaře bez sokolích per na čapce, vojáky vládnoucí udatně mečem v nemilosti, polykající někde v koutku polévku pro chudé, rabíny s umaštěnou bradkou, muže z posádek plachetnic, kteří se snažili prodat u stolů pašované hodinky a pera padesátnicím trůnícím nad svým důchodcovským lipovým čajem, maurské čističe bot s kapsami plnými kartáčů a hadrů v přístěnku pod schody. Falešné fanfáry z hasičských bálů zněly do hraní piškvorek v příčných uličkách, hemžících se kapsáři a policisty. Muži-ženy se dohadovaly se šoféry o cenách, strkaly obrovské hlavy do stažených okének aut, běžely mírným klusem směrem k nedalekému penzionu, který tvořila tři patra pokojů s plechovými umyvadly a jehož schodiště zalévalo červené světlo, podle něhož se orientovaly mžourající krtčí oči nově příchozích. A diskotéky podobné lodním kotlům a pach potu Teja, který řeka vydávala přerývaně podle rozmaru proudů, a s nimi přinášela stopy kanálů a ztracených míst.

 

Unášen hejnem mořských úhořů, kteří okusovali lístky pelargonií na balkonech, plul kolem ministerstev na Palácovém náměstí naproti řece, pod jehož podloubím mrzáci vyhrávali samby na housličky, a vodní plocha se rozevírala pod schody klesajícími k moři, za niťařstvími a brlohy s griotkou na ulici Augusta. Travestiti se svými korálky a štólami kokot zůstali definitivně vzadu, neboť v hodinu spánku panuje na tomto náměstí ticho jako pod starým poklopem a patří jen akordeonům slepců. Jeden kráčel přede mnou se svým nástrojem na zádech a kmitaje netrpělivou hůlkou, mířil k nádraží Svaté Apoleny, na němž stojí vagóny z Francie, Německa a z Belgie a před nímž čeká na cestující a na jejich kufry řada taxíků objíždějících obrovskou budovu, monstróznější než kasárna a vězení, v níž se zvuky tříští o beton. Uvnitř u vodotrysků horké páry z lokomotiv připravených k odjezdu svítila lampa cirkusového šapitó nad ztichlou esplanádou kavárny, nad emigranty, jimž padaly hlavy na umaštěné balíky, a nad starým zřízencem smetajícím cigaretové špačky na hliníkovou lopatu. V jednu chvíli muž jménem Luís ztratil z očí hudebníka, jehož visutá slepecká hůl si pozpěvovala dál nádražím, a tak si nakonec sedl k jednomu stolku na esplanádě, pohmožděného otce posadil na vedlejší volnou židli a hleděl na prodavačku novin a časopisů, která počítala bankovky z kapsy své zástěry. Kdybych prošel jedněmi z těch dveří, ocitl bych se určitě u Teja, to jest u torpédových člunů, delfínů a přístavních dělníků se vzorovanými halenami a u horečnatých příprav před odplutím, zaznamenal bych fabriky v Barreiru, které začaly být vidět zároveň s linií obzoru rýsující se za hrbolem svahu. Číšník v bílém saku, jehož skvrny a trhliny vynikly v cirhóze fluoru, se ke mně naklonil jako znuděná Pieta, objednal jsem si malou lahvičku minerálky, jejíž bublinky vyskakovaly ode dna jako hmyzí vajíčka: možná je uprostřed té změti holubníků a lisabonských střech s televizními anténami zaraženými do náhrobních kamenů zemřelých nějaký slitovný hřbitov, když vtom se mu zdálo, že vidí toho slepce, který hrál samby, jak za vedení hbité hůlky kluše po nástupišti podél rychlíku do Porta, ale když se podíval lépe, zjistil, že to není on, nýbrž výhybkář s čepicí vyzbrojený jakýmsi dlouhým páčidlem, jímž měnil směr vlaků. Číšník neměl v prázdné kavárně jiné zákazníky, sedl si ke stolku asi dva metry od jeho a čekaje na kolegu, který ho měl vystřídat, vyndal si z kapsy krabičku cigaret. A muže jménem Luís překvapil jeho obličej piráta a rozměklé tělo, jež se vsedě nakrabatilo ve faldy.

 

Oba dva, sedící vedle sebe a odděleni tím mrtvým, přihlíželi příchodu oddílu uklízeček, který za šoupání pantoflemi zmizel za jakousi zástěnou na ochranu proti větru. Dva žebráci v botách bez tkaniček a s igelitkami v rukou se natáhli na laťkovou lavičku, aby si odpočinuli od nekonečných pochůzek s nataženou rukou. Jedna vlaková souprava se s vytím posunula směrem do tunelu a já jsem si pomyslel, Za chvilku zhasnou světla a já už budu koukat okny v hale na bledý úsvit, na ošklivé budovy, na kanceláře tam venku pod skleníkovými vikýři, obydlenými pohřebními moly. Zůstali jsme, číšník a já, v tom neomezeném prostoru s vagony, v tichu podkroví, jež slepcova hůlka probíhá dopředu a dozadu s neustálým cinkáním. Lampy poněkud pohasly a řeka se vzedmula až za postranní vchody, bez lodí a bez ptáků, zahnědlá a hrbolatá jako dno kastrolů. Hlas z amplionu ohlásil příjezd rychlíku z Paříže a chaotický dav emigrantů, kteří přijeli na dovolenou, otupělých strnulostí z cesty, kulhal směrem k taxíkům seřazeným do půlměsíce u administrativních budov. Muž jménem Luís postřehl slepce v chumlu cestujících před pánem v gabardénu s děckem na lokti, slyšel morseovku hůlky na betonu, ale člověk v gabardénu kolem něho přešel a zmizel, pohlcen skupinou cestujících s kufry na zádech, a kteří se rozespale potáceli. Číšník zapomněl na stolku propisovačku i bloček s účtenkami, zvedl se jako rozevírající se měchy harmoniky a vsunul se bokem do jakési komory či kuchyňky: Vsadím se, že jde zhasnout, pomyslel jsem si, vsadím se, že když už přijeli Francouzi, všechno pozamyká, zavře na závoru, zkontroluje zámky, odejde, opustí v téhle garáži ozvěn a páry mě i toho slepce. A tak jsem odsunul lahvičku od minerálky k okraji stolku, sebral jsem propisku a bloček toho číšníka s rozměklým tělem, uvelebil jsem se pohodlněji na židli, opřel si levý loket o stolní desku a s vyplazenou špičkou jazyka a obočím svraštělým úsilím jsem začal psát první strofu heroické básně.

 

31 Gil Vicente (kolem 1460–1536?), zakladatel portugalského divadla, též básník, hudebník, herec, režisér a možná i zlatník. Dvorní dramatik, autor žánrově pestrého díla – téměř padesát her náboženského i profánního charakteru napsaných v portugalštině, španělštině nebo dvojjazyčně. Souborně vydány poprvé roku 1562.

 

 

přeložila Marie Havlíková

nakladatelství Garamond, 2018

ISBN: 978-80-7407-415-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Květen 2018 07:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB