Dale Pendell: Velký záliv



 

Pendell výřez přebalNovela známého amerického básníka a ekobotanika Dalea Pendella s podtitulem „Kronika úpadku“, oceněná v roce 2010 nejvyšší cenou v oboru science fiction na festivalu Green Book, je dystopickým, a přesto optimistickým pohledem na svět po zhroucení civilizace, tak jak ji dnes známe.

 

 

Poté co dojde ropa, lidstvo zdecimují epidemie a potopy a nastane oteplení prostřídané novými dobami ledovými, poté co vymře většina světové populace, musí nečetní přeživší napnout veškeré síly k přežití a pod nánosy trosek vyhledávat pohřbené zbytky vědomostí. Ke slovu se dostanou hluboko ve vědomí zasuté pradávné mýty, šamanská moudrost a léčitelství přírodních národů. Jaký osud bude mít nešťastné lidstvo? Dojde k vytvoření civilizace podobné té naší, neboPendell přebal vznikne něco úplně nového, neméně vzrušivé, ba lepší uspořádání?

 

Dale Pendell (1947–2018), básník a etnobotanik, původním povoláním softwarový inženýr.

 

Nejvíce ho proslavily knihy přesahující a rozšiřující obvyklé literární žánry – zejména se soustředil na historicko-kulturní pozadí využívání psychoaktivních rostlin za zapojení poznatků z farmakologie, etnobotaniky, antropologie či mytologie. Své rozsáhlé znalosti z této oblasti zúročil především ve svém hlavním díle, knižní trilogii Pharmako/Poeia (1995, česky 1998), Pharmako/Dynamis (2002, česky 2005) a Pharmako/Gnosis (2006, česky 2009). Mezi jeho další tituly patří například Inspired Madness: The Gifts of Burning Man (2006), The Language of Birds. Some Notes on Chance and Divination (2009) či Salting the Boundaries (2014). Jeho poezie vyšla v řadě časopisů a v antologiích The Wisdom Book of American Buddhist Poetry nebo The Baby Beats and the 2nd San Francisco Renaissance.

 

 

Ukázka z knihy:

 

SERUH

Lompocký záliv

850 n. k.

Knihovna Řádu starověkých památek

 

Sucho trvalo již desátý rok. Kouře bylo tolik, že lidé spali jen s obtížemi. V Lockwoodském údolí nebylo vidět hory. Nikdy nevěděl, kde zuří požáry, ačkoli se zdálo, že na jihu a na výcho­dě, v pohoří San Bernardino nebo Angeles. Někteří si mysleli, že požáry se objevují blíž – přímo v Tehachapis nebo v Padres.

 

Když shořel První svět, objevilo se podle dochovaných pří­běhů tolik kouře, že všichni lidé ztmavli – ne na povrchu, ale uvnitř –, takže byly jejich sny temné. A protože byly jejich sny temné, nemohli nalézt žádné snové pomahače a všichni trpěli hladem. Seruh si myslela, že to možná z kouře se všichni stali nazlobení a vznětliví. Dobytek vypadal zmateně a nepásl se.

 

Té noci však Seruh snila a zase se jí zdálo o Lompockém zálivu. Stála na svahu, kde její lidé na jaře rádi tábořili, a viděla muže vskřípincové kánoi, jak k ní pádluje.

 

V osmém století po úpadku byl Lompocký záliv deset mil dlouhý a čtyři míle široký a do Pacifiku se otevíral úzkou zátokou mezi dvěma vysokými srázy. Na začátku jara a pak zase počátkem podzimu zapadalo slunce přímo mezi srázy na konci zálivu a národ Clamů, vesnice Seruh, oslavoval Velký čas. Všichni tančili v naději, že se jim dostane dobrých snů. Staré město Lompoc bylo zcela zatopené a úzké ústí klikatící se řeky Santa Ynez pokračovalo ještě dalších šest mil za konec zálivu.

 

Od té doby, co ji před dvěma lety zajali Kovbojové, kteří ji přivedli do Lockwoodského údolí, Seruh neviděla nikoho ze svých příbuzných. „Kovbojové“, tak si říkali sami, ale všichni ostatní je nazývali Pijáci krve, protože chovali krávy a pili jejich krev. Seruh zajal Kovboj jménem Bobber ve chvíli, kdy její lidé sbírali piniové oříšky v San Rafaels. Bobber ji znásilnil a pak ji prodal svému bratrovi za šest krav a dva soumary. Byla to dobrá cena – a možná to byl důvod, proč ji ostatní ženy nesnášely.

 

Ve snu se Seruh ukázalo, že muž na kánoi byl Haenk – byl to erotický sen. To Seruh otrávilo, doufala, že bude mít sen o vlastní síle. Nemohla kojit a cítila pohrdavé pohledy ostat­ních žen. Žádná jí nenabídla, že její dítě odkojí.

 

Bylo tu samozřejmě kravské mléko a někdy také krev a brzy bude žaludová kaše, ale přece jen… Ženy mezi jejími vlastními lidmi by kojily její dítě od samého začátku, braly by to jako samozřejmost, právě tak jako u jakéhokoli jiného dítěte – aby všechny rostly ze stejného mléka. U Kovbojů se rozdělovalo jen kravské mléko a jen mezi muži.

 

Dalšího dne se Seruh snažila vyhnout Haenkovi nejen kvůli tomu snu, ale také proto, že si myslela, že ji její manžel hlídá obzvláště přísně. Toho léta začaly padat žaludy brzy, a přestože jich většina byla červivá, Seruh se vydala opačným směrem – dál od místa, kde stála Haenkova chýše. Podařilo se jí naplnit jeden košík. Byly to čerstvé dubové žaludy, bude je třeba hodně dlouho louhovat. Seruh rozpůlila skořápky a rozložila ořechy, aby se vysušily na slunci. Ostatní ženy se chovaly ještě odta­žitěji než dříve. Mersenova první manželka Beye, která nikdy nebyla zvlášť přátelská, ji zcela ignorovala.

 

Když Seruh seděla na zemi se svými žaludy, pocítila svrbění v stydké oblasti. Poškrábala se a nehty vytáhla malou muňku. Přesunula se na kraj tábora, aby byla sama a ostatní ženy ji neviděly, a prohledala se, zda nemá vši. S překvapením zjistila, že už to jsou hnidy. Mersen se s ní vyspal, hned jak přestala kojit, a pokud od ní chytil vši, bude z toho potíž. Pak si Seruh pomyslela, že Mersen to už asi ví a že by měla varovat Haenka. Mersen by ho zabil – a všem by to bylo jedno.

 

Haenk snímal hříchy z mrtvého tím, že pojedl u jeho těla. Byl funebrákem, jedním z větrných šamanů, který se dotýkal mrtvých a odstraňoval jejich těla, a žil sám mimo vesnici. Se­ruh uložila miminko do košíkové kolébky, kterou si vyrobila, a vydala se na sever, pak se kus vrátila a šla po stezce podél hřebenu nízkých hor. Snažila se pohybovat potichu, jak to dělali lovci. Haenk ji našel na stezce asi polovinu míle od své chýše. Očekával ji. Když mu Seruh pověděla o vších, Haenk pochopil. „Aha, tak proto mě Mersen se svým bratrem přišli navštívit v chýši.“

 

Seruh mu vyprávěla svůj sen a že se vrátí zpátky ke svým lidem na pobřeží – nešel by Haenk s ní? Odešli s tím, co měli u sebe, ale místo toho, aby šli na západ směrem k řece Cuyama, jak by všichni předpokládali, vydali se přes hory na jih podél říčky San Guillermo.

 

 

přeložil Denis Kostomitsopoulos

nakladatelství Dybbuk, 2018

ISBN: 978-80-7438-177-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 08 Květen 2018 07:00 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB