Nora Eckhardtová: Sen letící želvy

Eckhardtová výřez přebalRomán o filmech, snech, lásce, kočkách a psech, a o vrahovi mladých žen.

 

 

Viktor, dramaturg kina Obzor, má sklony k melancholii, trpí nespavostí a touží natočit velký film. Jeho žena Elena, krásná a věčně optimistická učitelka jógy, má svého muže ráda, ale na jedné premiéře potká někoho, kdo ji zcela okouzlí. Do příběhu vstupuje Oskar, kuchař, který ve volném čase venčí cizím lidem psy a má s nimi zjevně své záměry. Vztahy se komplikují a počet vražd zatím narůstá. Jak s tím vším souvisí tajemný Pan Z., který ve své podzemní skrýši provádí věci, které se nesmí dostat na povrch? V magické atmosféře plné snů, nadějí ale také osobních selhání, podvodů a provinění se rodí drama, které změní životy všech. Neotřelá kniha ukáže, jak je důležité umět odlišit (Schrödingerovu) kočku od psa, červenou od zelené a život od filmu.

 

Nora Eckhardtová (*1979) vystudovala filosofii a statistiku na Vysoké škole ekonomické. Řadu let působila jako PR a marketingová manažerka v různých kulturních institucích, mimo jiné v pražských kinech Aero, Světozor a Bio Oko. Práce v kině a vášeň pro filmy ovlivnily téma její knižní prvotiny Sen letící želvy. VEckhardtová přebal současné době také přispívá povídkami do časopisu Nový prostor.

 

 

Ukázka z knihy:

VIKTOR & ELENA

 

Elena žila s hlavou v oblacích. Viktor – ten žil s oblaky v hlavě.

 

Právě procházel Parkem, stejně jako každý den. Pozoroval chmýří z platanů, které mu poletovalo kolem hlavy. Malé vzducholodě se občas zaleskly v posledních paprscích vlažného slunce. Ještě stále v tuto hodinu svítilo, ale už nemělo dostatek síly, aby i hřálo.

 

Amarcord. To mu vznášející se semínka připomněla – úvodní scénu z filmu Amarcord. Viktor zachytil jednoho letce rukou navlečenou v kožené rukavici a opatrně, aby ho příliš nezmáčkl, ho zase odfoukl. Tajně – sám před sebou se trochu zastyděl – si něco přál. Vzpomínka na konkrétní scénu z filmu byla ale čistě vizuální, radostná rozvernost, která scénu provázela, se nedostavila. Tady nejsme v Itálii, připomněl si chmurně. Tady máme Čechy, tady to není stejné. Místo sexy prsaté Magali Noël kroutící zadkem v dráždivě červených přiléhavých šatech, na něj čeká v baru naproti jejich kanceláři anorektická servírka s bezvýraznou bledou tváří. Místo veselé záplavy poletujících bílých bambulek, za nimiž by se se smíchem honily děti, se kolem něj vznáší pár unavených olysalých semínek, které jdou radši rychle k zemi. Namísto obřího, sluncem zalitého parníku, jenž by se kolébal na vlnách moře, tupluje jen ubohý špinavý parníček mířící k trojské zoo. Ne, tady není prosluněná ukřičená Itálie. Tady v Čechách není šťastný nikdo. Nebo, opravil se, někdo možná ano – ale nikdo to nepřizná, ani sám sobě. On tedy rozhodně šťastný není. Proč tu vlastně pořád zůstává? Co ho tady drží? Brzy přijde zima – přichází každý rok čím dál rychleji. Nenávidí zimu. Proč vlastně dobrovolně půl roku – ano, celého půl roku, trpí? V důsledku pak strádá půl svého života. Stromy už brzy shodí poslední zbytky listí a zbydou z nich holé, zubožené trosky – vždycky mu připomenou staré lidi. Zvířata se budou pyšnit zimní srstí nebo peřím a lidé se budou po ulicích koulet nabalení v kožiších nebo péřových bundách. Všechno živé v zimě vypadá, jako by nabralo minimálně polovinu své váhy, pokud tomu tak skutečně není. Jen stromy jsou kost a kůže, smutné, beznadějné, nahé. Vše je tmavé a temné. A pod povrchem bují zuřivost.

 

Alespoň že nemá psa, pomyslel si, když se ohlédl po kolemjdoucím pánovi s dogou. Aby tak ještě ke všemu musel chodit v tom nelidském počasí a ve tmě dvakrát denně venčit!

 

Slunce znovu váhavě ukázalo svůj nesmělý bledý obličej. Viktor zamžoural a zvedl na oplátku svůj, jako by je chtěl snad neobratně políbit. Téměř vždy, když o víkendu svítilo slunce, všeho nechal a spěchal ven užít si krásného počasí, přestože se mu mnohdy ani nechtělo. Zkrátka musel. Někdy se ale přistihl, že je vyloženě vděčný za déšť, nebo alespoň zataženou oblohu, na níž bylo napsáno „Nikam nemusíš!“. Sladké, alibistické, provinilé nicnedělání. Slunce je jeho pes, který škube vodítkem a táhne ho ven. Slunce a Elena. Každý víkend, kdy Viktor nemusí pracovat, poslouchá:

 

„Pojeďme někam ven, do přírody! Do lesa, na procházku. Víš, že to potřebuju, a tobě by to také udělalo dobře. Pěkně se projdeme, provětráš si hlavu, načerpáš energii ze stromů.“ Úplně ji slyšel drmolit. Ne náhodou se seznámili na jednom z jejích „úniků z města“.

 

Potkali se jednoho letního večera na nádraží v Dobřichovicích – ona jela z jakéhosi výletu, on byl navštívit jakéhosi známého. Seděli každý na své lavičce na peróně a čekali na příjezd vlaku do Prahy. Ona pomalu upíjela z obřího, snad půllitrového papírového kelímku. Náhle se zvedla a šla přímo k němu – na chvíli úplně ztratil řeč. Samozřejmě si jí celou dobu všímal. Vnímal tu krásnou jemnou blondýnku, jak tam tak sama seděla s velkým batohem, kamarádsky usazeným vedle sebe na lavičce. Samozřejmě také zaregistroval její opálená štíhlá stehna v kraťoučkých džínových šortkách, všiml si jejího dlouhého krku trčícího z šedého tílka nad viditelnými klíčními kostmi, a zachytil její úsměv, když se jejich pohledy (zdánlivě) náhodou setkaly.

 

Oněmělý sledoval, jak kráčí rovnou k němu. Naštěstí mluvení nebylo na něm – nevydal by ze sebe ani hlásku, přestože urputně polykal, zatímco ji viděl se (dle jeho mínění neúprosně) přibližovat. Kdyby měl promluvit, jen by zasípal, zachrchlal, nebo jen němě otevřel ústa – a ona by se obrátila s vyděšeným výrazem zpátky, zahodila kelímek s kávou a dala by se na útěk. Když byla konečně u něho, řekla jen:

 

„Ahoj, nechceš cappuccino s příchutí Irský krém? Z automatu támhle za rohem. Je to naprosto vynikající, ale mně to chutná vždycky jen chvilku, a pak už prostě nemůžu. Je milí to to vyhodit, tak jsem myslela, že bys možná…,“ napřahovala k němu kelímek s dobrou polovinou zbylého obsahu nevábné kalné barvy. Viktor po něm sáhl, jejich prsty se přitom o sebe jemně, a snad i omylem, otřely. Upil jeden nebo dva doušky, vděčný za to, že získá čas a že si může svlažit hrdlo, než promluví.

 

„Je výborné! Díky. Ten pocit, co jsi popsala, přesně znám – existuje na to i termín. Říká se tomu ‚zákon klesajícího mezního užitku‘. První hlt je božský, druhý o trochu méně, a v půlce kelímku je už přínos nulový. Pak je otázka: dopiju to a bude mi z toho špatně, nebo to někomu věnuju, aby pro něj byl zase první lok vynikající a druhý o trochu míň, a tak dále. Rozumíš?“ Usmál se na ni. Nerozumí, samozřejmě že ne. Jde jenom o to, aby ji okouzlil, uhranul, očaroval, dostal do kolen svým ostrovtipem, křišťálově průzračnou inteligencí a znalostmi. Chápat nemusí nic, vůbec nic. Je to žena.

 

Teď se na něj usmála ona. „Ale ano, chápu.“

 

„Jedeš taky do Prahy?“ zeptal se ještě, když dopil s přemáháním poslední kapku a odhodil prázdný kelímek do koše vedle lavičky.

 

„No, taky. Byla jsem na výletě – ráda chodím sama do lesa, víš, je to takové, jak to říct, meditativní. Miluju přírodu – co ty?“

 

Tohle bylo na něj trochu hrrr, hovořit o lásce takhle při prvním setkání, ale co mu zbývalo? Samozřejmě řekl, že on taky.

 

Celou cestu vlakem zpátky do města si pak povídali – on rozmlouval hlavně o filmech, to bylo „jeho téma“, vlastně jediné téma, o němž dokázal mluvit dlouhé minuty či hodiny nebo snad i dny, a ona mu vyprávěla o své práci v advokátní kanceláři, o józe, kterou objevila před pár měsíci a která ji začala hrozně bavit. Ke konci cesty už si vyměnili telefonní čísla a domluvili se, že se znovu uvidí. A do roka a do dne, Lomikare, byla svatba. Není to krásné? Samozřejmě, že je to krásné. Tedy teď už ne tolik jako na začátku, ale celkově si na manželství rozhodně nemůže stěžovat.

 

Někde slyšel, že posedlost užívání si slunce je české specifikum – jakmile maličko zasvítí, na vymrzlých lavičkách a balkonech už posedávají lidé. Je to podobný jev jako český turista na dovolené – na rozdíl od ostatních plavců, kteří brázdí vlny rovnoběžně s břehem, Češi vždy vyrazí kolmo od břehu a plavou co nejdál, snad aby se přesvědčili, že nejsou doma na Slapech, ale jsou opravdu součástí obrovské nekonečné masy vody zvané moře.

 

Viktor si povzdechl při pomyšlení, jak daleko je ještě do léta, a vytáhl malý zápisníček s ohmatanými deskami. I dnes, jako každý den, si po cestě z práce přečetl svůj noční zápisek a dlouho o něm přemýšlel. Neměl problém si sen detailně vybavit, jakmile si ho jednou zaznamenal.

 

Želva pomalu pluje vysoko nad nočním městem. Téměř neznatelně pohybuje vrásčitými končetinami a hlavou s pootevřenou tlamičkou. Působí jako objekt, klidně a majestátně, budí dojem, že je zavěšená v prostoru. Vypadá na pohled hodně staře, má popraskaný krunýř a, i přes skutečnost, že se vznáší, má poněkud utrápený výraz. Ne, ne utrápený – tváří se neutrálně, jako by létání bylo pro želvy ta nejobyčejnější věc.

 

Pocity: cítím klid, vyrovnanost, lehkou zvědavost, je mi příjemně.

 

Místo: co je to za město tam dole? Zjistit.

 

Viktor zaklapl svůj snový deníček, zavřel na chvíli oči a nechal na sebe znovu působit obraz ze snu, a schválně si vyvolával pocity s ním spojené. Líná poletující želva ho přece jen nakonec ukolébala do mírného pocitu klidu a spokojenosti.

 

Tak, a teď: co má želva symbolizovat? Lenost… Pomalost… Dlouhověkost? Nebo laxnost, pasivitu a netečnost? Náhlé zjištění Viktora přimělo se zastavit: jak to, že na to nepřišel hned? Viděl želvu do detailů a město hluboko pod sebou. Pozoroval výraz její tváře, všechny vrásky na krku, tlamičku, připomínající zobák papouška, i jednotlivé praskliny v krunýři. Vždyť on tam byl s ní! Ano, včera v noci ve snu létal a ani si to v tu chvíli neuvědomil. Třeba byl v tom okamžiku on sám tou želvou… Na chvíli se pokusil vžít se do té představy, vnímat okolí z pohledu želvy, přemýšlet jako želva, zkrátka stát se želvou.

 

Vzpomněl si matně na nějakou bajku, jak to bylo… o želvě a orlovi? Udělal si do notýsku krátkou poznámku: vyhledat a nastudovat!

 

Co ještě zajímavého mě k tomu napadá, uvažoval. Co třeba gravitace? Může být vznášející se želva výsledkem toho, že přestane fungovat gravitace (nebo zmenší svoji sílu, aby všechno neodlétlo do vesmíru, ale mohlo se volně vznášet)? To by bylo, zasnil se Viktor znovu, každý by nosil u sebe závaží, a když by se mu zachtělo, odhodil by ho, a je to – může si létat. Kdysi slyšel zajímavou teorii od profesora Bičáka o tom, že gravitace je jen výsledkem náhody, ne nezpochybnitelným jevem. Stejně to funguje třeba s hrací kostkou. Když budeme dostatečně dlouho házet, padne třeba desetkrát po sobě šestka, když budeme házet ještě déle (nekonečně dlouho), tak budeme mít šestku třeba deset tisíckrát. Co když je tedy gravitace založena na stejném principu? Náhoda ve vesmíru, která za tisíc let už třeba fungovat nebude. (No, to mě teď ostatně trápit nemusí, pomyslel si.)

 

Rozjímání o želvě nad městem mu zabralo téměř celou „Amarcordovou alej“. Nakonec zkonstatoval, že tohle téma už je vyčerpané a místo toho se rozhlížel zvídavě kolem sebe, nechal si větrem hladit tvář a pozoroval lidi spěchající okolo.

 

Po chvíli usedl na studenou lavičku, tu chvilku to snad vydrží. Přitáhl si cípy kabátu barvy lilku blíž k tělu a znovu zalistoval svým Moleskinem, do něhož zaznamenával kromě snů také své nápady, které k němu přicházely pravidelně buď těsně před usnutím, nebo v průběhu noci při četných probuzeních. Nalezl tam ze včerejška ještě jeden záznam, na který už zapomněl. Teď si ho znovu zvědavě četl:

 

Je snadné ztvárnit realitu. A mimo‑realitu? Meta‑realitu? Těžké. Ale mezi‑realitu? Nemožné. Ve filmu nikdo nechodí na záchod. Proč? Vyměšování, stejně jako je tomu na počátku vztahu dvou lidí, neexistuje. Pokud ano, tak je to součást příběhu – pak je to scéna, kterou si diváci budou pamatovat navždy. Někdo by měl natočit univerzální film, který bude sestávat pouze z těch všech obyčejných věcí, které se pro svoji nedůležitost do běžných snímků nedostanou, ale v celkové synergii by vytvořily dílo zásadního významu – odpověď na všechny vyřčené i nevyřčené otázky o životě.

 

„Proboha.“

 

Odkašlal si a zaklapl notýsek. Zápisek ho uvrhl do hlubokých rozpaků.

 

Tento poznatek si zaznamenal včera pozdě v noci, v jakémsi filozofujícím polospánku. Měl za to, že myšlenka je to natolik převratná a geniální, že stojí za rozsvícení lampičky na nočním stolku a zapsaní do notýsku za četného zívání.

 

Teď byl trochu rozčarovaný – není si stále ještě úplně jistý, ale zatím se spíše přiklání k možnosti, že je to naprostá pitomina. Uvidí se – třeba ho ta myšlenka inspiruje k něčemu dalšímu, o čem už se bude dát uvažovat. Možná ale ne. Ostatně, nebylo to poprvé, stávalo se mu to dost často, že těsně před usnutím mu probleskla myšlenka, která se ale později bohužel ukázala jako slepá větev. Mozek zakalený lákavou vidinou spánku ho oklamal, jako už tolikrát, a vydával jakousi banální splácaninu za geniální počin.

 

Ale přesto, přesto: řada převratných objevů a vynálezů údajně vznikla ve snu. Šicí stroj (nebo to byla snad jehla? Viktor si nepamatuje přesně), tabulka chemických prvků? Pravděpodobně jde jen o dezinterpretaci skotačících myšlenek.

 

 

nakladatelství Kniha Zlín, 2018

ISBN: 978-80-7473-648-3

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB