Han Kang: Kde kvete tráva



Kang výřez přebalMladý chlapec Tongho hledá spolužáka a jeho sestru, kteří krátce po sobě zmizeli z domova. Ve městě sevřeném stanným právem probíhají demonstrace, proti kterým tvrdě zasahuje armáda. Tongho přichází do budovy provinčního úřadu, odkud se řídí lidové milice, vznikající v reakci na násilí páchané vojáky, a kde se zároveň shromažďují mrtvá těla. Ale jeho kamarádi nejsou k nalezení. Přidává se tedy k dobrovolníkům, kteří pečují o zemřelé. Neuvědomuje si, že situace ve městě se bude vyostřovat a že armáda chystá definitivní čistku města od vzbouřenců.

 

 

V noci na 27. května 1980 proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Povstání vešlo do historie jako Demokratizační kwangdžuské hnutí, označované také jako „událost 518“ (podle 18. května 1980, tj. dne, kdy demonstrace ve městě začaly). Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany státních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma. Příběhem rezonuje několik témat, která v 70. a 80. letech minulého století hýbala Korejskou republikou – brutalita tehdejších autoritářských vládců, využívání antikomunistické ideologie k mocenským zájmům, cenzura a Kang přebalnásilné zastrašování odpůrců režimu či role dělnických hnutí a studentského aktivismu v boji za svobodu – a která ovlivňují jihokorejskou společnost dodnes.

 

Han Kang (*1970) je jihokorejská autorka, pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Její první prózou přeloženou do angličtiny byla Vegetariánka, za niž roku 2016 získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Kniha vyšla v pětadvaceti zemích, česky v Odeonu roku 2017. Za román Kde kvete tráva (anglicky pod názvem Human Acts) obdržela spisovatelka Malaparteho cenu (2017). V obou románech zkoumá Han Kang podstatu zla v lidské přirozenosti a otázku nevyhnutelnosti násilí.

 

 

Ukázka z knihy:

Naše těla ležela navršená křížem jedno přes druhé.

 

Na moje břicho tlačilo tělo neznámého muže, otočené vůči mně o devadesát stupňů, a na břiše toho muže zas leželo tělo neznámého mladíka, pootočného o devadesát stupňů zpět, takže ten mladík vlastně ležel stejným směrem jako já. Jeho vlasy se dotýkaly mého obličeje, a protože byl o dost vyšší, vnitřní strana jeho kolene spočívala na mém bosém nártu. To všechno jsem mohl vidět proto, že jsem stále zůstával spojený s mým tělem a třepotal jsem se po jeho boku.

 

Najednou se přiblížili oni. Pochodovali rychle, oblečení v uniformách plných zašlých skrvn, na hlavách přilby, na rukávech pásky Červeného kříže. Ve dvojicích zvedali naše těla a házeli nás na vojenský valník. Mechanickým pohybem, jako by přemisťovali pytle s pšenicí. Abych neztratil kontakt se svým tělem, povlával jsem zavěšený chvíli na tváři, chvíli na zátylku, a tak jsem se ocitl spolu s ostatními těly na korbě auta. A přesto jsem byl sám. S jinou duší se nejspíš není možné setkat. I když jich kolem mě muselo být nepočítaně, navzájem jsme se neviděli ani necítili. Řeči o tom, jak se setkáme na onom světě, jsou tudíž veskrze pomýlené.

 

Mé tělo se vezlo s ostatními těly a všechna se otřásala spolu s jedoucím valníkem. Protože už jsem ztratil příliš mnoho krve, mé srdce se zastavilo, avšak krev ze mě nepřestávala dál vytékat. Kůže na mém obličeji byla tenká a průsvitná jako průklepový papír. Moje tvář mi připadala o to víc cizí, že jsem nikdy předtím neviděl, jak vypadám se zavřenýma očima.

 

Do krajiny se pomalu vkrádal soumrak. Vůz vyjel z obydlených oblastí a uháněl prázdnou cestou mezi potemnělými pláněmi. Když jsme vystoupali na nízký kopec porostlý mohutnými duby, objevila se před námi železná vrata. Vůz se na chvíli zastavil a dva vojáci na stráži zasalutovali. Pak se ozvalo dvojí táhlé zaskřípění, nejprve, když vojáci vrata otvírali a znovu, když je zavírali. Od vjezdu popojel valník ještě kousek do kopce, až konečně zaparkoval před jednopatrovou betonovou budovou na malém prostranství, ze všech stran obklopeném dubovým lesíkem.

 

Za chvíli se znovu objevili oni. Vystoupili z kabiny valníku, uvolnili západku na zadním čele korby a začali nás opět ve dvojicích vykládat. Dál jsem visel na svém těle, klouzal jsem z tváře na bradu a zpět, když vtom jsem si všiml nízké budovy stojící přede mnou, ve které se svítilo. Byl jsem zvědavý, co je ta budova zač. Chtěl jsem vědět, kde teď jsme a kam budou moje tělo stěhovat dál.

 

Oni mezitím popošli za prostranství do nízkého mlází. Podle příkazů někoho, kdo se zdál být jejich velitelem, nás znovu začali úhledně vrstvit křížem přes sebe. Mé tělo se teď ocitlo druhé odspoda, takže bylo stlačené velikou vahou. Žádná další krev už z něj ale přes veškerý tlak netekla. Hlavu jsem měl zakloněnou, oči zavřené a ústa napůl pootevřená. Má tvář se ve stínu dubů zdála ještě sinalejší než před chvílí. Když nakonec přes tělo muže docela nahoře přehodili velký jutový pytel, věž z lidských těl se proměnila v mršinu obrovského stonohého netvora.    

    

***

Jakmile odešli, okolní tma zhoustla. Nezřetelná záře lemující západní obzor se pomalu vytrácela. Moje chvějící se přítomnost se na okamžik přidržela vršku mohyly z navrstvených těl a pozorovala bledou záři šířící se ze stříbrného mraku, který objímal netečný půlměsíc. Hra měsíčního světla a stínu stromů kreslila ve tvářích mrtvých podivné vzory z proplétajících se linií, které se podobaly namodralému tetování.

 

Někdy před půlnocí jsem ucítil sotva zachytitelný dotyk čehosi jemného. Komu patří ten stín bez tváře, bez těla, bez slyšitelného hlasu, jsem uhádnout nedovedl, a tak jsem jen tiše vyčkával. Rád bych se rozpomenul na způsob, jakým by bylo možné se s duší dorozumět, ale došlo mi, že jsem o ničem takovém nikdy neslyšel.

 

Ani ta druhá duše si zřejmě nevěděla rady. Pociťoval jsem jen, jak na sebe vzájemně upíráme veškeré své myšlenky. Nakonec ta druhá bytost kamsi odplula, jako by jí došla trpělivost, a já zase zůstal sám.

 

Během noci se podobné setkání ještě několikrát opakovalo. Pokaždé, když se k mému stínu něco mlčky přiblížilo, rozeznal jsem dotek jiné duše. Neměli jsme však ani ruce, ani nohy, ani obličej, ani jazyk; nezbývalo nám, než se snažit při vzájemném kontaktu vytušit, kdo by mohl být ten druhý, a pak, aniž bychom si vyměnili jediné slovo, jsme se opět vzdálili. Pokaždé, když mě opouštěl stín jiné duše, jsem se podíval vzhůru směrem k obloze. Chtěl jsem věřit, že půlměsíc halící se do mraků mě sleduje jako pozorné oko. Ale neviděl jsem nic víc, než prázdný stříbřitý kámen, nic než obrovskou pustou skálu bez známky života.

 

Když jsem si vzpomněl na tebe, už se ta odtažitě podivná noc blížila ke svému závěru a smolně černou oblohou začínal prosakovat namodralý rozbřesk. Ano, vždyť ty jsi byl se mnou. Než můj bok náhle rozdrtilo cosi podobného studené ocelové tyči. Než jsem se svalil na břicho jako hadrový panák. Než jsem se vzepřel na rukách uprostřed dusajících nohou, hrozících rozbít asfaltovou zem na padrť, uprostřed uši drásajícího dunění střelby. Než jsem ucítil, jak mi teplá krev prýštící z mého boku vzlíná oblečením až na ramena a zátylek. Do té doby jsi byl se mnou.

 

 

přeložila Petra Ben-Ari

nakladatelství Odeon, 2018

 

 

 

ISBN: 978-80-207-1825-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB