Jaroslav Peregrin: Co je nového v logice



Peregrin výřez přebalZajímá vás, kam se posunula logika od dvacátého století? Kde všude se logika uplatňuje? Co obnáší spojení logiky a lingvistiky nebo logiky a psychologie? V rukou budete držet srozumitelného průvodce historií a hlavně současností logiky a jejích záludností. Co je nového v logice zaručuje snadnou orientaci v této obtížné disciplíně. Pozor pouze po přečtení!

 

 

Kniha populárním způsobem shrnuje některé pozoruhodné trendy v nedávném a současném vývoji logiky. Stav logiky nyní, na počátku jedenadvacátého století, je takový, že poté, co pro své účely zrekrutovala metody moderní matematiky, se logika rozvětvuje do čím dál větší šířky. Nejenom že vedle kalkulu klasické logiky, která byla dlouho považována za tu jedinou skutečně správnou, stále vznikají nové a nové alternativní kalkuly, ale alternativy se objevují k samotným dříve zdánlivě samozřejmým principům budování kalkulů. Logika navíc, poté co se vymezila oproti svým sousedům, jako je psychologie, lingvistika, či metafyzika, začíná s těmito sousedy opět obcovat a vytvářet plodné aliance. Nadále prohlubuje své propojení s matematikou, ale prohlubuje i kritickou reflexi toho, co jí matematika a matematické modely reálného usuzování skutečně přinášejí.Peregrin přebal

 

Jaroslav Peregrin (*1957) získal profesuru v oboru logika na FF UK, zabývá se především sémantikou, analytickou filosofií a filosofií logiky. Patří k čelným propagátorům analytické filosofie a filosofie jazyka v českém prostředí a je autorem celé řady odborných článků a knih i několika titulů popularizačního charakteru, jako jsou Filosofie pro normální lidi (Dokořán 2008) nebo právě Co je nového v logice (Nová beseda 2018).

 

 

Ukázka z knihy:

FILOZOFICKÉ PROBLÉMY SOUČASNÉ LOGIKY

 

Co nám logika předepisuje?

 

Jedním z podstatných problémů, které v současné době řeší ti, kdo nevymýšlejí nové logické systémy, ale snaží se spíše promyslet podstatu logiky, je otázka, v jakém smyslu a do jaké míry je logika normativní; tj. do jaké míry stanovuje nějaké předpisy. Už jsme konstatovali, že od ní stěží můžeme chtít předpisy pro postupy, jak se ve své mysli dopracovávat ke „správným“ či cenným výsledkům; ale přesto se zdá být nepochybné, že něco nám logika předepisuje. Kolem problému, co přesně to je, tj. problému normativity logiky, se točí mnoho současných diskusí v rámci filozofie logiky. Máme-li tedy logický zákon, jako je třeba MP, co přesně nám předepisuje?


Zdá se, že i když logické zákony nemůžeme interpretovat přímo jako předpisy, které regulují, jak máme v naší mysli zacházet s myšlenkami či propozicemi, je nasnadě, že tyto zákony nějaké předpisy ohledně toho, o čem máme být přesvědčeni či čemu je rozumné věřit, stanovují. Může tomu být tak, že jsme-li přesvědčeni o předpokladech nějakého logicky správného úsudku, máme být přesvědčeni i o jeho závěru. V konkrétním případě MP se tedy ptáme: máme-li přesvědčení tvaru A a AB (tj. například Prší a Jestliže prší, je mokro), měli bychom mít i přesvědčení B (Je mokro)? Ukazuje se však, že takové chápání logických zákonů je přinejmenším pochybné.


Jedním z důvodů je, že přesvědčení můžeme nabývat i různým pochybným způsobem. Představme si např., že jsme přesvědčeni, že jestliže prší, je mokro, a pak pod vlivem nějaké drogy nabudeme přesvědčení, že prší (i když ve skutečnosti tomu tak vůbec není). Měla by nám nyní logika předepisovat, abychom byli přesvědčeni, že je mokro? Vzhledem k tomu, jak se zdá být zřejmé, že není-li mokro, pak bychom o tom, že je, být přesvědčeni neměli, je přinejmenším problematické chtít od logiky, aby nám vnucovala opak.


Řešením, které navrhují někteří filozofové logiky, by mohlo být interpretovat logické zákony nikoli tak, že jsme-li fakticky přesvědčeni o premisách, máme být přesvědčeni o závěru, ale tak, že co máme dělat, je vyhnout se situaci, kdy bychom byli přesvědčeni o premisách, a nikoli o závěru. Toho ovšem můžeme dosáhnout nikoli nutně tak, že když jsme přesvědčeni o premisách, musíme přijmout přesvědčení o závěru; můžeme to udělat i tak, že se vzdáme svého přesvědčení o některé z premis. Takže pokud jsme přesvědčeni, že když prší, je mokro, a nějakým pochybným způsobem přijdeme k přesvědčení, že prší, neříká nám MP, že bychom měli přijmout další pochybné přesvědčení, že je mokro; jestliže mokro není, pak to, co MP podle této interpretace chce, se může stejně tak dobře naplnit opuštěním přesvědčení, že prší.

Je tu bohužel ještě jeden problém. Každé naše přesvědčení má neomezené množství logických důsledků, z nichž mnohé jsou zcela triviální. Například důsledkem přesvědčení, že prší (výroku Prší), jsou přesvědčení, že prší a prší (výrok Prší a prší), že prší a prší a prší (Prší a prší a prší) atd. Kdyby nám logika měla říkat, abychom nabývali všech přesvědčení, která z těch, jež už máme, podle pravidel logiky vyplývají, v podstatě by nás odsuzovala k tomu, abychom nedělali nic jiného, než vyvozovali. 32


Řešení je podle názorů některých filozofů logiky (se kterými se ztotožňuji i já) v tom, že zákony logiky nám neříkají, jaká konkrétní přesvědčení přijímat, či nepřijímat, ale spíše vymezují mantinely, ve kterých se má naše usuzování pohybovat, a v jakých mezích by se měla přesvědčení, která přijímáme, pohybovat. Opět si to můžeme nejsnadněji ukázat na srovnání s šachem. Pravidla šachu nám také neříkají, jak máme hrát. Píše-li se v nich, že střelcem se tahá po diagonále, neznamená to, že by nám pravidla předepisovala nějaké tahy (se střelcem), které bychom měli fakticky dělat – pokud jde o pravidla šachu, tak je můžeme dodržovat, i když střelcem nebudeme tahat vůbec. Důvodem je, že formulace „střelcem se tahá po diagonále“ vlastně znamená, že střelcem nelze tahat jinak než po diagonále.
A podobně je to, domnívám se, s pravidly logiky. Pravidlo, jako je MP, nám neříká, že máme něco z něčeho vyvozovat, spíše vymezuje prostor, ve kterém se naše vyvozování může pohybovat. Říká, že pokud budeme tvrdit předpoklady MP a popírat jeho závěr, tak jsme mimo hru – usuzujeme způsobem, který nás vede ven z oblasti rozumně přijatelného. Ale jinak si v prostoru, který je takto vymezen, můžeme – z hlediska logiky – dělat, co chceme. Nejsme nuceni vyvozovat nějaké důsledky (to obvykle činíme jen tehdy, když se pro nás ty důsledky zdají být nějak podstatné) či se zbavovat nějakých přesvědčení ( jakkoli to někdy může být nanejvýše rozumné). 33

 

 

32 Mimořádně systematický přehled možných způsobů, kterými lze logiku nahlížet jako normativní, podává nepublikovaný (a přesto hojně citovaný) článek Johna MacFarlanea In What Sense (If Any) Is Logic Normative for Thought?, který je dostupný z WWW: http://johnmacfarlane.net/normativity_of_logic.pdf [cit. 9. 2. 2018]. Viz též třeba článek Floriana Steinbergera „Consequence and Normative Guidance“, který vyjde v časopise
 Philosophy and Phenomenological Research.


33 Viz např. 11. kapitola knihy PEREGRIN, J. Inferentialism. Basingstoke: Pagrave Macmillan, 2014.

 

nakladatelství Nová beseda, 2018
ISBN: 978-80-906751-5-5

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 03 Květen 2018 10:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB