V. Faktorová, J. Pácalová, Z. Urválková (eds.): Víno, ženy, zpěv



Tureček víno výřez přebalSoubor studií Víno, ženy, zpěv: V(d)ěčné téma literárních dějin. Studie z literatury ad honorem Dalibor Tureček má demonstrovat nejen radost a veselí. Téma v sobě skrývá i závažnější odkazy.

 

 

Příspěvky obsažené v knize se rozpínají od středověké literatury po tvorbu 20. století, překračují různé žánry, „zpěv“ je jim synonymem nejrůznějších (pro)jevů spjatých s poezií. Volbou tématu se autoři ocitli na rozlehlém badatelském poli, umožňujícím pohyb napříč různými jazykovými a kulturními oblastmi, ba i různými obdobími. Autoři však věří, že kniha jako celek neprokazuje pouze „věčnost“ zvoleného tématu, ale přináší i nové poznatky, které by závažnější úhel Tureček víno přebalpohledu inicioval jen stěží, pokud vůbec.

 

 

Ukázka z knihy:

 

EDITORIAL

Soubor studií, který zde předkládáme, je v prvé řadě darem. Věnujeme jej našemu kolegovi a učiteli Daliboru Turečkovi u příležitosti jeho významného životního jubilea – 60. Narozenin. Věříme, že jej potěší stejně jako nás, kteří jsme jej vymýšleli, pracovali na něm a dovedli do této podoby. Jubilejní sborníky zpravidla potvrzují status oslavence jako výrazné, inspirativní osobnosti, která v daném oboru své činnosti mnoho znamená. Tak je tomu i v případě Dalibora Turečka. Jeho inovativní pojetí literárních dějin (zejména 19. století), ale i schopnost přesné analýzy a neotřelé interpretace textu, podložené vždy bezpečnou znalostí materiálu a povědomím o širších historických, kulturních a uměleckých souvislostech, dokáží oslovovat literární badatele rozdílných konceptů, různého zaměření i odlišných jazyků. Dalibor Tureček přitom nejen svede ukazovat cestu, ale především podněcuje diskusi a vybízí k polemice. Za ni je ostatně mnohem raději než za slepé následování, jak už to u inspirativních osobností většinou bývá.

 

Vzhledem k naturelu jubilanta a s vědomím toho, s jakou skepsí přistupuje k oficialitám a různým monumentalizujícím poctám, jsme zvolili téma, které odlehčuje náš upřímně myšlený záměr. „Víno, ženy, zpěv“ mají však demonstrovat nejen radost a veselí, náležející ke každé narozeninové oslavě. Téma v sobě skrývá i závažnější odkazy. Těm, kdo znají Dalibora Turečka osobně, jistě vytane na mysli jeho oblíbený předmět zájmu – folkloristika. Pro blízké spolupracovníky se pravděpodobně spojí s jubilantovou nejsoučasnější badatelskou koncentrací: v posledních dvou letech se Dalibor Tureček intenzivně zabývá apropriací antiky v české literatuře 19. století. Jejím výrazným dokladem je mimo jiné i anakreontská poezie oslavující životní radosti, jež jsou blízké tématu našeho jubilejního sborníku. V neposlední řadě může být zvolené téma rovněž připomínkou začátků jubilantovy vědecké kariéry, které se odehrávaly na legendárních plzeňských sympóziích. Jejich východisko bylo mnohdy rovněž zdánlivě lehkovážné, ale ve výsledku upozornilo na závažné kulturní a literární jevy nejen 19. století.

 

Příspěvky obsažené v knize se rozpínají od středověké literatury po tvorbu 20. století, překračují různé žánry, „zpěv“ je jim synonymem nejrůznějších (pro)jevů spjatých s poezií. Volbou tématu se očividně ocitáme na rozlehlém badatelském poli, umožňujícím pohyb napříč různými jazykovými a kulturními oblastmi, ba i různými obdobími. Věříme však, že kniha jako celek neprokazuje pouze „věčnost“ zvoleného tématu, ale přináší i nové poznatky, které by závažnější úhel pohledu inicioval jen stěží, pokud vůbec.

 

Společně s autory studií přejeme jubilantovi inspirativní a radostné čtení.

 

Editorky

 

***

 

LAUDATIO

 

Vědec, pedagog, přítel

 

Drobná glosa s nenápadným názvem je věnována mému někdejšímu kolegovi, významnému členu budějovické Jihočeské univerzity – jubilantu Daliboru Turečkovi. Dalibor Tureček působí jako profesor české literatury na Ústavu bohemistiky a patří spolu s děkanem Vladimírem Papouškem k ústředním postavám kolektivu vysokoškolských pedagogů, kteří přednášejí o dějinách novodobé české literatury. Dalibor je především na slovo vzatým odborníkem v oboru české literatury 19. Století. Prokázal to nejen v řadě vědeckých studií otištěných ve významných domácích a zahraničních časopisech, nýbrž i v dalších knižních publikacích.1

 

Jako celek přinesly Turečkovy práce především nový směr v metodologii psaní dějin literatury. S diskusí o něm vystoupila budějovická katedra již na počátku tisíciletí. Průběh debaty ve vztahu k jubilantovi shrnuje například druhý díl olomouckého Panoramatu české literatury (2015): „Právě materiál z literatury 19. Století, který se zdál být oproti 20. Století nehybný, do značné míry podnítil badatele k uvažování nad metodologií [v] psaní literárních dějin. Významným mezníkem se v tomto směru stalo kolokvium Hledání literárních dějin (2005), které vyústilo v další setkání s názvem O psaní dějin, které se uskutečnilo v roce 2006.“ Doplňme, že výsledkem těchto setkání byly knihy Hledání literárních dějin (2005, autoři Dalibor Tureček a Vladimír Papoušek) a Hledání literárních dějin v diskusi (2006), poté následovala ještě třetí debata zachycená v publikaci Literatura a kánon (2007), jež obsahuje jubilantovu studii Povaha a způsob existence kánonu národní literatury (na příkladu českého 19. století).

 

Dalibor Tureček ve snaze překonat chápání ustrnulé literární historie jako „lineární, jednoduše kauzální a vývojem nesené skutečnosti“ se inspiroval pojetím slovenského badatele Petera Zajace a rozpracoval pro naše podmínky jeho koncept „pulzačních dějin“, tj. dějin, v nichž se různé myšlenkové proudy překrývají a prolínají a jejichž dynamika se koncentruje v „uzlových bodech“. Odtud vyplynula posléze nová metodika psaní dějin literatury, v jejímž základu bylo stanovení rozlišovacích znaků („markerů“), v nichž může být postižena povaha zkoumaného jevu. Tak by bylo možné se vyhnout mechanickému přiřazování jednotlivých jevů k obecným, binárně opozičním kategoriím literárních směrů (realismus/romantismus) a zachytit konkrétní dynamiku dějinného procesu jejich vzniku.

 

Jakkoliv tento projekt zní lákavě, neboť nabízí bohatší rozrůznění literárního materiálu, skrývá v sobě nicméně nebezpečí rozpadu literárních děl na množinu příznačných rysů („markerů“), v nichž se může ztrácet ze zřetele jednota díla jako estetického objektu a jeho celkový smysl v rámci zkoumaného procesu či pohybu (tj. „dění smyslu“, o němž hovoří český teoretik Milan Jankovič). Nesporně však toto pojetí přineslo žádaný pohyb do literárněhistorického zkoumání a pomohlo oživit stereotypy, jimž dosud podléhalo, včetně nebezpečí rozpadu jednoty estetického objektu, které v něm bylo skryto.

 

Tyto a podobné námitky pomohl rozptýlit další soubor studií připravený do tisku právě Daliborem Turečkem; jeho tématem se stala další etapa pohybu české literární struktury, jež vešla do dějin literatury pod názvem Český a slovenský parnasismus (2015). Pořadatel se snažil vyhnout jisté rigidní mechaničnosti, která se zdála ohrožovat kolektivní monografii o českém literárním romantičnu z roku 2012 (projevující se například v nadměrném využití statistik a diagramů), a pod vlivem materiálu, jaký mu téma nabízelo, zaměřil svou pozornost jednak na užití pojmu parnasismus v dosavadní české literární tradici poněkud pozapomenutého, jednak na motivaci jeho znovuzavedení. S ohledem na evropské vazby tohoto proudu v literatuře 19. století a jejich francouzské souvislosti včetně vztahu k slovenské literatuře nabízelo toto téma možnost dalšího rozšíření obzoru domácího literárněhistorického bádání (k tomu směřovaly již první autorovy práce z oblasti dějin českého divadla 19. století).

 

Do kolektivní monografie se zapojili – kromě spoluautorů – i další účastníci většinou z řad vysokoškolských učitelů v Čechách i na Slovensku – nechybí ani Turečkův inspirátor, slovenský literární vědec Peter Zajac. V úvodu předeslal Dalibor Tureček poznámku, v níž osvětlil záměr, který vedl spoluautory k zaměření právě na specifickou etapu v literárním procesu české a slovenské literatury druhé poloviny 19. století (především pak sedmdesátá a osmdesátá léta), která v dějinách české literatury bývala tradičně označována jako „období ruchovců a lumírovců“ a vykládána zjednodušeně jako spor národovců a kosmopolitů. Význam práce zvýrazňuje poznámka o nepřítomnosti pojmu „parnasismus“ v dějinách literatury slovenské i o odlišné povaze tohoto jevu v literaturách slovanských i skandinávských, respektive balkánských (s výjimkou Slovinska). Pořadatel monografie konstatuje, že pokud jde o parnasismus český, je nejzřetelnější těsná návaznost na literatury románské, především na francouzskou a italskou (což mělo význam pro vymanění domácí literatury z areálového vlivu sousední literatury německé). Český parnasismus v pořadatelově pojetí se ukazuje jako „součást mimořádně vyspělé, rafinované kultury, jaká měla v Evropě na přelomu 19. a 20. století jen velmi málo paralel“.

 

Turečkův Český a slovenský parnasismus představuje cenný přínos k literárněhistorickému zpracování výrazného jevu v českých literárních dějinách 19. století. Je třeba připomenout například výkladové pasáže této práce, kde kromě modelového obrazu parnasismu na základě analýzy markerů, nastíněné v úvodu, najdeme i pořadatelův obsáhlý výklad Čechovy básně Dagmar s četnými exkurzy do básníkova díla. Cenný je též obrazový doprovod, který výborně ilustruje výtvarnou stránku tohoto literárního jevu. Monografie jako celek představuje úspěšné pokračování v ambicích domácí, budějovické literární historie a naznačuje slibnou perspektivu rozšíření jejího záběru, které překračuje hranice vymezené rozměrem národní literatury.

 

Zatím jsem se dotkl jen odborné erudice profesora Turečka. A jaký je Dalibor Tureček pedagog? Je vzorovým příkladem vysokoškolského pedagoga – nejen pro své odborné znalosti, nýbrž i pro způsob, jakým je prostředkuje svým posluchačům. Už zde byla řeč o jeho výborném obrazovém doprovodu k souboru studií o romantismu i o parnasismu, který nejen dokládá jubilantovy důkladné znalosti výtvarného umění daného období, nýbrž podává názorný a působivý obraz dobového estetického cítění. Tureček osobně připravoval výběr ilustrativních ukázek a nepochybně měl podstatnou účast i na jejich textovém doprovodu. Tak vznikl celek, jenž má výborné předpoklady pro pedagogické účely vysokoškolské výuky.

 

To však není vše – Turečkovy literární výklady se neomezují jen na literaturu, nýbrž snaží se rozšířit kulturní obzor posluchačů o otázky, které zasahují do širších oblastí kulturního a společenského dění dané doby nejen u nás, nýbrž i v Evropě. Jeho texty nabízejí čtenářům řadu poznatků doplňujících literární výklady o areálové středoevropské hledisko. Proto jsou hledány mezi studenty a jejich autor se těší zájmu často překvapujícího u oboru dnes relativně vzdáleného aktuální současnosti. K jejich přednostem patří pravděpodobně i důslednost, s jakou jejich autor usiluje o zachování specifického rámce výkladu; zejména ve svazku věnovaném parnasismu nabylo estetické hledisko na významu a dodalo tomuto kolektivnímu projektu vlastní, specifickou tvář, která vypovídá mnohé o povaze a charakteru jeho pořadatele. Lze tedy bez nadsázky konstatovat, že v Daliboru Turečkovi vyrostla v Českých Budějovicích významná osobnost české literární historie.

 

A člověk Dalibor? Znám se s ním řadu let, v podstatě od chvíle, kdy jsem přišel na budějovickou bohemistiku. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil osobitost jeho zjevu a pronikl k bližšímu poznání jeho osobnosti. Zásluhu na tom měla kromě tehdejší naší společné lásky k sportu – volejbalu – (mimochodem Dalibor byl známý svými nechytatelnými smeči, jimiž uváděl v zoufalství protivníky) i pověstná kolokvia v moravských Bořeticích, jichž jsem se zúčastňoval a na jejichž organizaci se Dalibor významným způsobem podílel. Tam jsem pochopil zvláštnost a jedinečnost jubilantovy osobnosti a ocenil pozitivní rysy jeho charakteru – nezištnost, přátelství, obětavost a především přímost v jednání s lidmi. Náš vztah posléze vykrystalizoval ve skutečné přátelství, kterého si vysoce cením a vážím. Bohužel, dnes mi k setkávání s Daliborem zbývají jen naše krátké schůzky v pražských kavárnách při jeho občasných výjezdech do Prahy. A co je nutné ještě k jeho lidskému portrétu přidat? Rozhodně nejen jeho nadšení pro moravské lidové písně; je vynikající tanečník a zkrátka společensky aktivní člověk, který dokáže svým temperamentem strhnout společnost a zároveň projevit živou účast s lidmi, s jejich osudy.

 

Ano, Dalibor je člověk na svém místě jako přítel, jako pedagog i jako vědec. Věřím a těším se, že i v budoucích letech zůstane tím, kým je, pro mne i pro své okolí, a že díky nadání i schopnostem se před ním – až překoná díky své nezdolné vůli některé zdravotní potíže – otvírá nadějná budoucnost.

 

Aleš Haman

 

1) Kromě dále uvedeného připomeňme studie o pojmu biedermeier, o jehož opětovné zavedení se Tureček – po pracích Jirátových, Sahánkových a dalších – zásadním způsobem zasadil (srov. monografii Rozporuplná sounáležitost z roku 2001 a řadu souvisejících odborných článků).

 

 

nakladatelství Episteme, 2017

ISBN: 978-80-7394-673-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 28 Duben 2018 07:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB