Laetitia Colombani: Cop



 

Colombani výřez přebalTři ženy žijící ve třech různých světadílech, tři rozdílné osudy…Navzájem se neznají, nejspíš se nikdy nesetkají, a přesto je spojí intimní pouto jako symbol toho, co mají společného: touhu vzepřít se nepřízni osudu, sílu vzdorovat, bojovat za svou důstojnost a štěstí.

 

 

Těžko si představit odlišnější osudy, odlišnější prostředí, v nichž je dáno žít třem hrdinkám románu Laetitie Colombani. Tou nejubožejší z ubohých je dalitská žena Smita, která musí v indické vesnici Badlapur vybírat exkrementy v příbytcích bohatších vrstev. Přesto sní o tom, že její dcera unikne téhle prokleté darmě. Dramatickým obdobím prochází Siciliánka Giulia, která čelí hrozbě zániku starého rodinného podniku a současně prožívá nekonvenční lásku k muži jiného vyznání i barvy pleti. A konečně Sarah, úspěšnou montrealskou právničku, rozvedenou matku tří dětí, čeká utkání s nečekaně silným nepřítelem − s nemocí, která podrobí její vůli nejtěžší zkoušce a nemilosrdné diskriminaci profesního okolí.

 

Laetitia Colombani (*1976) je francouzská režisérka, herečka, scenáristka a spisovatelka. Je například podepsána pod populárním filmem Má mě rád, nemá Colombani přebalmě rád. Román Cop je její literární debut. Ve Francii se stal bestsellerem s prodejem přes 300 tisíc výtisků; kniha postupně vyjde v osmadvaceti zemích.

 

 

Ukázka z knihy:

PALERMO, SICÍLIE

 

Giulio!

 

Giulia s námahou otvírá oči. Zdola hlaholí mámin hlas.

 

Giulio!

 

Scendi!

 

Subito!

 

Giulia by nejraději zabořila hlavu do polštáře. Moc se nevyspala – zase si v noci četla. Přesto ví, že vstát musí. Když matka volá, je třeba poslechnout – je to sicilská matka.

 

Giulio!

 

Dívka s lítostí opouští lůžko. Vstane a rychle se oblékne, pak sejde do kuchyně, kde mamma ztrácí trpělivost. Sestra Adela už je vzhůru, zrovna si lakuje na snídaňovém stolku nehty na noze. Pach odlakovače přinutí Giuliu zkřivit nos. Matka jí podá hrnek s kávou.

 

Otec už odjel.

 

Dnes ráno budeš otvírat ty.

 

Giulia vezme klíče od dílny a rychle vyjde z domu.

 

Vždyť jsi nic nejedla!

 

Vezmi si něco s sebou!

 

Nedbá na matčina slova, nasedne na kolo a opře se do pedálů. Svěží ranní vzduch ji trochu probere. Vítr v ulicích jí šlehá do tváří a do očí. V nose ji štípe vůně citrusových plodů a oliv podél cesty. Giulia mine stánek prodavače ryb, který staví na odiv čerstvě ulovené sardinky a úhoře. Zrychlí, zamíří po chodníčcích nahoru, projede pizzou Ballaro, kde už na zákazníky pokřikují pojízdní prodavači.

 

Vjede do slepé uličky, stranou od hlavní třídy via Roma. Právě tam je zřízená otcova dílna, v bývalém kině, jehož budovu koupil před dvaceti lety – tolik je dnes Giulii. Tehdy měl jen hodně stísněný prostor, stěhování bylo nezbytné. Na průčelí je doteď znát místo, kam se zavěšovaly filmové poutače. Dávno jsou pryč časy, kdy se obyvatelé Palerma drali o to, aby viděli komedie s Albertem Sordim, Vittoriem Gassmanem, Ninem Manfredim, Ugem Tognazzim, Marcellem Mastroiannim… Dnes je většina kin zavřených, jako tohle místní kinečko přestavěné na dílnu. Projekční kabinu bylo zapotřebí upravit na kancelář, v hlavním sále probourat okna, aby dělnice měly dost světla na práci. Všechny ty práce provedl papa osobně. To místo je jako on, pomyslí si Giulia, chaotické a vřelé. Navzdory jeho pověstným výbuchům hněvu si zaměstnankyně Pietra Lanfrediho váží a respektují ho. Je to milující otec, i když náročný a autoritativní, který své dcery vedl k dodržování disciplíny a předal jim smysl pro dobře odvedenou práci.

 

Giulia uchopí klíč a otevře vchodové dveře. Zpravidla přichází jako první otec. Dbá na to, aby své dělnice osobně přivítal – právě to znamená být padrone, s oblibou říkává. S jednou prohodí slovíčko, druhé si povšimne, žádnou nikdy neopomene. Dnes tu však není, objíždí kadeřníky v Palermu i okolí. Nevrátí se před polednem. Dnes ráno je paní domu Giulia.

 

V tuhle hodinu je v celé dílně klid. Brzy se prostory rozezvučí spoustou hovorů, písničkami, pokřikem, ale prozatím je tu jen ticho a ozvěna Giuliiných kroků. Jde do šatny vyhrazené dělnicím, odloží si věci do skříňky se svým jménem. Vezme pracovní plášť a oblékne si ho jako svou druhou kůži. Chytne si vlasy, stočí je do pevného drdolu a obratně ho sepne sponkami. Pak si dá na hlavu šátek, tady nezbytné opatření – mezi vlasy zpracovávané v dílně se nesmí připlést ty vlastní. V tomhle oblečení a s pokrývkou hlavy už není dcerou majitele: je dělnicí jako každá jiná, je zaměstnankyně firmy Lanfredi. Trvá na tom. Vždycky pro sebe odmítala jakékoliv výsady.

 

Hlavní dveře se s vrzáním otevřou a prostor zaplní veselý hlouček. Během chvilky dílna ožije, promění se v to hlučné místo, které má Giulia tak ráda. S nerozpoznatelným halasem, kdy jedna mluví přes druhou, dělnice spěchají do šatny, oblékají si pláště a zástěry, a pak s klábosením zaujmou svá místa. Giulia se k nim připojí. Agnese vypadá unaveně – jejímu nejmladšímu rostou zoubky, celou noc nespala. Federica zadržuje slzy, opustil ji snoubenec. Už zase? zvolá Alda. Zítra ho máš doma, uklidňuje ji Paola. Tady ženy sdílejí mnohem víc než řemeslo. Zatímco jim ruce kmitají a zpracovávají vlasy, povídají si celý den o mužích, o životě, o lásce. Každá tu ví, že Ginin muž pije, že Aldin syn se zapletl s mafií, že Alessia měla krátký poměr s exmanželem Rhiny a ta jí to nikdy neodpustila.

 

Giulia je ráda ve společnosti těch žen, některé z nich ji znají už odmalička. Skoro se tady narodila. Matka s oblibou vypráví, jak dostala kontrakce, zrovna když v hale třídila vlasy – dnes už tu nepracuje, protože špatně vidí, své místo musela přenechat zaměstnankyni s ostřejším zrakem. Giulia vyrostla tady, mezi vlasy, které bylo třeba rozplétat, mezi prameny, které se musely mýt, mezi objednávkami čekajícími na vyřízení. Pamatuje si prázdniny i všechny středy strávené mezi dělnicemi, které sledovala při práci. Ráda pozorovala jejich ruce, jak se činí jako armáda mravenců. Sledovala, jak pokládají vlasy na mykadla, velké čtverhranné hřebeny, kde se rozčesávají, a pak jak je propírají ve vaně připevněné na podstavci – důmyslném vynálezu otce, který nerad viděl, když si jeho zaměstnankyně namáhají záda. Giulii se líbilo, jak se prameny vlasů zavěšují na okna, aby uschly – vypadaly jako trofeje nějakého indiánského kmene, jako taková podivná výstavka skalpů.

 

Občas má dojem, že čas se tu zastavil. Venku běží dál, mezi těmito zdmi se však cítí v bezpečí. Je to příjemný, uklidňující pocit, jistota jakési zvláštní setrvačnosti věcí.

 

Už téměř celé století živí její rodinu cascatura, starodávný sicilský zvyk, který spočívá v tom, že se vypadané nebo ustřižené vlasy schovávají, aby se z nich vyrobily příčesky nebo paruky. Ateliér Lanfredi založil Giuliin praděd v roce 1926 a v Palermu je posledním svého druhu. Pracuje v něm desítka odborných dělnic, které rozplétají, perou a zpracovávají vlasové prameny, a ty se pak rozesílají po Itálii i do celé Evropy. V den svých šestnáctých narozenin se Giulia rozhodla odejít z lycea a pracovat s otcem v dílně. Podle vyučujících, hlavně profesora italského jazyka, který ji přemlouval, ať ze školy neodchází, by nadaná žačka mohla studovat dál, jít i na univerzitu. Pro ni však nepřicházelo v úvahu, aby volila jinou cestu. U Lanfrediových jsou vlasy víc než tradicí, je to opravdové zaujetí, která se předává z generace na generaci. Giuliiny sestry kupodivu zájem o řemeslo neprojevily, a tak je Giulia poslední z dcer Lanfrediových, která se mu věnuje. Francesca se provdala mladičká a nepracuje; dnes má čtyři děti. Adela, nejmladší, chodí ještě do školy a chtěla by se věnovat módě či modelingu – čemukoliv spíš než směřování rodičů.

 

Pro speciální objednávky a těžko sehnatelné barvy má papa tajemství: recept, který zdědil od svého otce a před ním děda, spočívající na bázi šestadvaceti přírodních produktů, jejichž názvy nikdy nevysloví. Ten recept předal i Giulii. Často ji brává s sebou do podkroví, do svého laboratoria, jak tomu říká. Odtud shora je vidět moře a na druhé straně Monte Pellegrino. Pietro, oblečený do bílého pláště, který mu dodává vzezření profesora chemie, uvádí do varu velké kádě a upravuje vlasy: ví, jak je odbarvit a potom jim dát nový odstín, aniž by se barva vymývala. Giulia ho celé hodiny sleduje při práci, dává pozor na jeho sebemenší pohyb. Otec dohlíží na vlasy jako mamma na své pasta. Míchá je dřevěnou vařečkou, nechává je odpočinout a pak vše neúnavně opakuje. Pečuje o vlasy s trpělivostí, přesností a láskou. Rád říkává, že jednou ty vlasy bude někdo nosit, a proto si zaslouží největší úctu. Giulia se občas zasní, představuje si ženy, kterým jsou paruky určené – zdejší muži nejsou zastánci nošení příčesků, jsou příliš hrdí, příliš lpí na jisté představě o své mužnosti.

 

Z jakéhosi neznámého důvodu některé vlasy tajnému receptu Lanfrediových odolávají. Z kádí, do kterých jsou ponořené, většina vyjde mléčně bílých, což umožňuje je následně obarvit, ale jisté malé množství jednotlivých vlasů si uchovává svou původní barvu. Tihle nemnozí vzpurní jedinci představují skutečný problém: je opravdu nepřípustné, aby zákazník v pečlivě obarveném prameni našel nějaké černé nebo hnědé rebely. Giulia je díky svému ostrému zraku pověřená delikátním úkolem: musí vlasy přebrat jeden po druhém a ty nenapravitelné z nich odstranit. Každý den tak bez oddechu provádí tenhle skutečný hon na čarodějnice, důkladnou probírku.

 

Ze snění ji vytrhne Paolin hlas.

 

Mia cara, má drahá, vypadáš unaveně.

 

Zase jsi celou noc četla.

 

Giulia to nepopírá. Před Paolou se nic neutají. Je to nejstarší dělnice v dílně. Všichni jí tady říkají Nonna, babička. Giuliina otce znala, už když byl ještě malý kluk; s oblibou vypráví, jak mu zavazovala tkaničky u bot. Z výšin svých pětasedmdesáti roků vidí všechno. Má upracované ruce, pleť zvrásněnou jako pergamen, ale pohled stále pronikavý. V pětadvaceti ovdověla, sama vychovala čtyři děti, celý život se odmítala znovu provdat. Když se jí zeptají proč vlastně, odpoví, že si příliš považuje své svobody: vdaná žena se musí druhým zodpovídat, říká. Dělej si, co chceš, mia cara, ale hlavně se nevdávej, opakuje Giulii. Ochotně vypráví o svých zásnubách s mužem, kterého jí vyvolil otec. Rodina budoucího manžela podnikala v pěstování citronů. Nonna musela pracovat, sklízet je, a to i v den své svatby. Na venkově nebyl čas na oddech. Vzpomíná si na citronovou vůni, která věčně vanula z jejího oblečení i rukou manžela. Když o několik let později zemřel na zápal plic a zanechal ji samotnou se čtyřmi dětmi, musela se odstěhovat do města, aby si našla práci. Seznámila se s Giuliiným dědem, který ji zaměstnal v dílně. A tak už tu pracuje půl století.

 

V knihách si manžela nenajdeš! zvolá Alda.

 

Dej jí s tím pokoj, okřikne ji Nonna.

 

Giulia manžela nehledá. Nechodí ani do kaváren, ani do žádných nočních podniků, i když to její vrstevníci mají tak v oblibě. Moje dcera je tak trochu samotářka, říkává obvykle mamma. Místo ruchu diskoték dává Giulia přednost přidušenému tichu obecní knihovny. Každý den tam v čase oběda zajde. Je nenasytná čtenářka, miluje atmosféru velkých sálů se stěnami plnými knih, kde je slyšet jen šustění stránek. Připadá jí, že je tu cosi zbožného, takové téměř mystické soustředění, které se jí líbí. Když Giulia čte, nevnímá, jak plyne čas. Jako malá sedávala u nohou dělnic a hltala romány Emilia Salgariho. Později objevila poezii. Má raději Caproniho než Ungarettiho, prózu Moravii a hlavně Cesara Paveseho, svého nejoblíbenějšího autora. Říká si, že by klidně mohla strávit život jen v téhle jediné společnosti. Dokonce při tom zapomíná i jíst. Nezřídka se vrací ze své přestávky na oběd s prázdným žaludkem. Je to tak: Giulia hltá knihy jako jiní cannoli.

 

Když se to odpoledne vrátí do dílny, v hlavní místnosti vládne nezvyklé ticho. Jen vejde, všechny pohledy se stočí na ni.

 

Cara mia, řekne jí Nonna hlasem, jaký u ní nezná, právě volala tvoje matka.

 

Papa měl nějakou nehodu.

 

 

 

přeložila Alexandra Pflimpflová

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1820-4

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 20 Duben 2018 07:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB