Fredrik Backman: A každé ráno je cesta domů delší a delší



 

Backman výřez přebalI loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.

 

 

Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit.

 

Fredrik Backman (*1981) pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Proslavil se hned prvním románem Muž jménem Backman přebalOve z roku 2012 (česky Host 2014), který vyšel zároveň s knihou Co by můj syn měl vědět o světě (2012, česky Host 2017). Backmanovy knihy vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu výtisků. Nakladatelství Host vydalo i Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015), Tady byla Britt-Marie (2016) a Medvědín (2017). Nejnovější autorovou knihou je pokračování Medvědína, které by mělo v Hostu vyjít česky na podzim roku 2018.

 

 

Ukázka z knihy:

NA KONCI JEDNOHO života je jeden nemocniční pokoj, uprostřed nějž někdo rozbil zelený stan. Jistý člověk se v něm probudí, zadýchaný a vyděšený, a neví, kde je. Vedle něj sedí mladý muž a šeptá:

„Neboj.“

*

JESTLI TOHLE NAKONEC není nejlepší věk ze všech? pomyslí si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat. Noah sedí na lavičce a pohupuje nohama, kterýma ani nedosáhne na zem, zato hlavou dosáhne až do vesmíru, protože ještě nežil dost dlouho na to, aby někdo jeho myšlenky spoutal na zemi. Vedle něj sedí jeho děda a je neskutečně, neskutečně starý, vážně, tak starý, že už mu lidé přestali říkat, aby se konečně začal chovat jako dospělý chlap. Je tak starý, že už je pozdě na to, aby z něčeho vyrostl. I tenhle věk má něco do sebe.

 

Lavička stojí na náměstí, Noah rozespale mrká do vycházejícího slunce. Nechce dědovi přiznat, že neví, kde jsou, protože takhle si spolu hrají odjakživa: Noah zavře oči a děda ho vezme někam, kde ještě nikdy nebyli. Občas musí chlapec oči zavírat vší silou, přestupují ve městě třeba čtyřikrát na jiný autobus, a jindy ho zase děda zavede rovnou do lesa za domem u jezera. Někdy jedou lodí, často i tak dlouho, že Noah usne, a když jsou pak dost daleko, šeptne děda „otevři oči“, načež mu dá mapu a kompas a Noah má za úkol přijít na to, jak se dostanou zpátky. Děda ví, že to chlapec zvládne, protože děda v životě nezlomně věří ve dvě věci: v matematiku a ve své vnouče. Když byl ještě mladý, spočítala si jedna parta holek a kluků, co je potřeba k tomu, aby tři lidé doletěli až na Měsíc, a matematika je dopravila celou cestu tam a zase zpátky.

 

Jenže tohle místo nemá souřadnice, nevedou odsud pěšiny a žádné mapy sem neukazují cestu.

 

Noah si pamatuje, že dneska po něm děda taky chtěl, aby zavřel oči. Pamatuje si, že se vykradli z domu a že ho děda zavedl k jezeru, protože Noah vnímá veškeré zvuky a písně vody, ať už má oči otevřené, nebo ne. Pamatuje si mokré dřevo pod nohama, když nastupovali na loď, ale dál už neví nic. Neví, jak se ocitli tady, na lavičce na kulatém náměstí. Tohle místo nezná, ale jinak tu poznává všechno; jako by někdo ukradl všechny věci, v jejichž společnosti vyrůstal, a rozestavěl je do nesprávného domova.

 

Opodál stojí psací stůl, tentýž, co vždycky stával v dědově pracovně, a na jeho desce leží kalkulačka a poznámkový blok s čtverečkovaným papírem. Děda tiše hvízdá smutnou melodii, pak se na chvíli odmlčí, načež polohlasem řekne:

„Dneska v noci se to náměstíčko zase zmenšilo.“

 

Pak znovu začne hvízdat. Když se na něj chlapec tázavě podívá, zatváří se děda překvapeně a teprve v tu chvíli si uvědomí, že ta slova řekl nahlas.

 

„Promiň, Noahnoahu, zapomněl jsem, že tady jsou myšlenky slyšet.“

 

Děda mu odjakživa říká Noahnoahu, protože se mu vnukovo jméno líbí dvakrát tolik než ostatním. Položí chlapci ruku do vlasů, ale nerozcuchá mu je, jen v nich nechá prsty klidně spočívat.

 

„Nemáš se čeho bát, Noahnoahu.“

 

Pod lavičkou kvetou hyacinty, milion drobných fialových paží se natahuje vzhůru, aby objaly sluneční paprsky. Chlapec ty květiny poznává, jsou babiččiny a voní po Vánocích. Jiné děti mají Vánoce možná spojené s perníčky a se svařeným vínem, ale kdo měl někdy babičku se zálibou ve věcech, které rostou, tomu budou Vánoce vždycky vonět po hyacintech. Mezi květinami prosvítají skleněné střípky a klíče, jako by je někdo předtím nesl uložené ve velké plechovce, zakopl a upustil ji.

 

„Od čeho jsou všechny ty klíče?“ ptá se hoch.

 

„Jaké klíče?“ nechápe děda.

 

Starcovy oči jsou teď nápadně prázdné, frustrovaně si poklepe na spánky. Chlapec užuž otvírá ústa a chystá se něco říct, ale zarazí se, když si všimne dědova gesta. Ztichne a pustí se do toho, co ho děda naučil pro případ, že by se ztratil: sleduje okolí, hledá orientační body a vodítka. Kolem lavičky jsou stromy a ty děda miluje; stromy totiž kašlou na to, co si lidi myslí. Z větví se zvednou obrysy ptáků a rozprostřou se po nebeské klenbě, sebevědomě se nechávají nést vzdušnými proudy. Po náměstí přejde drak, zelený a ospalý, v rohu spí tučňáček a na břiše má otisky drobných ruček od čokolády. Vedle něj sedí hadrová sova s jedním okem.

 

Noah je taky poznává, ti všichni bývali jeho. Draka mu dal děda, když se Noah narodil. Babička říkala, že je praštěné dávat novorozencům plyšové draky, a děda zase říkal, že vždycky chtěl tak trochu praštěné vnouče.

 

Po náměstí se procházejí lidé, ale jsou rozmazaní, a když se chlapec pokouší zaostřit na jejich obrysy, zmizí mu ze zorného pole jako sluneční paprsky za žaluziemi. Jeden z kolemjdoucích se zastaví a dědovi zamává. Děda mu zamávání oplatí a snaží se tvářit sebejistě.

 

„Kdo to byl?“ zeptá se hoch.

 

„To… já… já už ani nevím, Noahu. To už je doba… myslím, že…“

 

Děda se odmlčí, zaváhá a začne hledat něco po kapsách.

 

„Dneska jsi mi nedal mapu a kompas, nemám nic, podle čeho bych mohl určit trasu, takže nevím, jak se máme dostat domů, dědo,“ šeptne Noah.

 

„Obávám se, že nic z toho by nám tady nepomohlo, Noahnoahu.“

 

„Kde to jsme, dědo?“

 

Vtom se děda rozpláče, tiše a bez slz, aby si toho vnuk nevšiml.

 

„To je hrozně složité, Noahnoahu. Tak hrozně, hrozně složité.“

 

*

 

DÍVKA STOJÍ PŘED ním a voní po hyacintech, jako by tady snad stála odjakživa. Vlasy má staré, ale vane jí v nich nový vítr a on si ještě vzpomíná, jaké to bylo zamilovat se; je to poslední vzpomínka, která ho zradí. Zamilovat se do ní bylo, jako by se mu nedostávalo místa ve vlastním těle. Proto tančil.

 

„Hrozně to uteklo,“ řekne.

 

Dívka zavrtí hlavou.

 

„Vždyť jsme měli celou věčnost. Dítě a vnouče.“

 

„Strávil jsem s tebou jen okamžik,“ namítne.

 

Dívka se zasměje.

 

„Strávil jsi se mnou celý život. Ten můj.“

 

„Mně to nestačilo.“

 

Dívka ho políbí na zápěstí, bradu mu vloží do dlaně.

 

„Ne.“

 

Pomalu kráčejí po cestě, po které spolu už podle starce někdy šli, jenže si nepamatuje, kam vedla. Pevně ji objímá rukou a najednou je jim zase šestnáct, žádné třesoucí se prsty, žádná tesknící srdce. V prsou má pocit, jako by byl schopný doběhnout až k obzoru, ale pak se stačí jen jednou nadechnout a plíce ho znenadání nechtějí poslouchat. Ona se trpělivě zastaví, čeká pod tíhou jeho paže a rázem je jí tolik let jako den předtím, než ho opustila.

 

Muž zašeptá jejím očním víčkům:

„Nevím, jak to mám vysvětlit Noahovi.“

 

„Chápu,“ odpoví žena a její dech mu zpěvavě naráží na hrdlo.

 

„Tolik vyrostl, hrozně bych chtěl, abys ho taky viděla.“

 

„Já ho vidím, já ho vidím.“

 

„Chybíš mi, miláčku.“

 

„Jsem u tebe, ty můj hádavý starý blázínku.“

 

„Ale jen v hlavě. Už jen tam.“

 

„To nevadí. Tu jsem na tobě vždycky měla nejraději.“

 

„Měřil jsem náměstí. Dneska v noci se zase zmenšilo.“

 

„Já vím, já vím.“

 

Pak mu jemným kapesníkem otře čelo, na látce se objeví drobné červené skvrnky a žena řekne:

„Krvácíš, musíš na loď nastupovat opatrně.“

 

Stařec zavře oči.

 

„Co mám říct Noahovi? Jak mu mám vysvětlit, že ho opustím dřív, než umřu?“

 

Žena mu položí dlaně na obličej a políbí ho.

 

„Ty můj nejmilejší starý protivo, ty mu to vysvětlíš, jako jsi mu vždycky vysvětlil úplně všechno: jako by byl chytřejší než ty.“

 

Muž si ji k sobě přitiskne. Ví, že brzy začne pršet.

 

 

přeložila Helena Matocha

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-435-4

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Duben 2018 07:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB