Martin C. Putna: Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Putna výřez přebalZemě Visegrádu, tohoto současného dědice Střední Evropy, už zase zápasí o demokracii a o to, „kam patří“. Při promýšlení toho, „kam patříme“, je tedy zase třeba jít ke kořenům: v tomto případě k rakouské Střední Evropě.

 

 

Je třeba zase promýšlet, tentokrát bez sentimentu a bez idealizace, jaká jsou kulturní a duchovní specifika tohoto regionu, této tradice potkávání a utkávání mnoha národů a mnoha náboženských vyznání, mnoha tradic a mnoha vzpour. Kniha dovršuje autorovu trilogii obrazů z kulturních dějin: Západ (Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, 2010) – Východ (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, 2015) – a nyní střed. Oproti předchozím svazkům však kniha není uspořádána podle času, ale Putna přebalpodle prostoru: podle bývalých korunních zemí starého Rakouska.

 

„Ve druhé dekádě jednadvacátého století Čechie znovu řeší, kde je. Na sklonku dvacátého století, po totálním rozpadu komunistického režimu navázaného vazalsky na Rusko, se zdálo, že otázka je vyřešena: Čechie patří k Západu, do přirozeného kulturního kontextu, z něhož byla dvojím příchodem ruské armády násilně vytržena. Na začátku jednadvacátého století znovu znějí hlasy volající po návratu k Východu jakožto do prý původnějšího kulturního kontextu. Tyto hlasy mnohonásobně zesiluje kremelská propaganda. Ani se sebevětším trollobitím by však nemohly nacházet tak živou odezvu, kdyby umně nepracovaly s dědictvím, které česká tradice skutečně chová: s dědictvím jazykového nacionalismu devatenáctého století. To on začal Čechii situovat do kontextu východního, do údajně tradiční rodiny slovanských národů.
A tak se s novým kolem váhání a kolísání mezi Západem a Východem znovu vrací i téma Střední Evropy. Bylo by vztažení ke Střední Evropě řešením českých dilemat? Existuje však něco jako Střední Evropa? A pokud ano, pak: Jaké geografické oblasti k ní patří? A ještě mnohem důležitěji: Jaké kulturní hodnoty ji reprezentují?“

 

Martin C. Putna (*1968) je literární historik a kritik. Vystudoval klasickou filologii a slavistiku v Praze a teologii v Českých Budějovicích. Od roku 1991 přednáší na Karlově univerzitě v Praze, od roku 2013 je profesorem kulturní antropologie. Působil rovněž jako redaktor revue Souvislosti a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Odborně se zabývá především vztahem kultury a náboženství. Vydal knihy Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998), Órigenés z Alexandrie: Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), Řecké nebe nad námi a antický košík: Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006), Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010), Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury (2011), Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989 (2017) a několik dalších knih odborných i esejistických. Překládá z latiny, řečtiny, ruštiny, němčiny a angličtiny.

 

Ukázka z knihy:

 

ČEŠSTVÍ STÁTNÍ, ČEŠSTVÍ SELSKÉ

V době pokusů o budování středověkých českých říší, stejně jako v době české reformace, Češi spoluřešili osudy Střední Evropy, ba celé Evropy. Zato v době, kdy se Střední Evropa utvářela na půdorysu habsburské říše, už Češi čím dál více řešili jen sami sebe – své vlastní jazykové přežití. Jan Patočka v nemilosrdně kritické úvaze Co jsou Češi (napsané roku 1973 příznačně nejdřív německy, pro autorovy zahraniční přátele) nazývá tyto fáze „velké češství“ a „malé češství“. Patočka a četní jeho následovníci vidí pak ve „velkém češství“ a „malém češství“ nejen fáze historické, nýbrž i dvě podoby české mentality – onu otevřenou a uzavřenou, velkorysou a malichernou, vznešenou a plebejskou.


Tytéž dvě podoby však lze najít i vtěleny do samotné české země. „Velké češství“, to státnicky ambiciózní a/nebo myslitelsky odvážné, je přítomno v koncentrické struktuře české země. Onen přírodou daný tvar Čech je přirovnáván k „půvabnému amfitheatru“ (exulantský vlastivědec Pavel Stránský), k „růži“ (barokní vlastivědec Bohuslav Balbín), ale též ke kalichu nebo kosočtverci. V každém případě je v centru tohoto tvaru jeden pevný bod, totiž Praha a v jejím centru Hrad, tato dominanta, jež nemá ve středoevropských zemích obdoby co do své vizuální působivosti genia loci i kontinuálně trvající symbolické síly. A ještě dál, uvnitř Hradu, pokračuje tato souvislost kruhů. V tradičním katolickém vnímání je v centru katedrála, v jejím centru hrob zemského patrona svatého Václava a v jeho centru svaté ostatky a svatá koruna, symbolický střed všech středů, magicky ztělesňující život celé země. Proto se často místo o „českém státu“ mluví o „české koruně“. V moderním sekulárním pojetí, které s mimořádným smyslem pro přeznačení starých symbolů vytvořil sám Masaryk, je v centru spíše sídlo prezidenta, tohoto dědice reformační tradice pravdy vítězící – ale svým způsobem i dědice královského majestátu.


Mezi vnějším kruhem hraničních hor a vnitřním kruhem hradeb staré Prahy jest však ještě jeden kruh. Je to kruh „míst paměti“ v širším okolí Prahy – míst spojených s počátky české státnosti, s ambicemi české říše, s národními světci a s epizodami „českého mýtu“, vyprávěného a rozvíjeného kronikáři od Kosmy po Hájka a Beckovského. Kruh (jistěže ne geometricky přesný) lze načrtnout od Václavovy Staré Boleslavi přes Vojtěchův Levý Hradec a Krokovu Budeč až k Ludmilinu Tetínu, Karlštejnu Karla IV. a Zbraslavi Václava II. „Ta druhá“, sekulární tradice vkládá do tohoto kruhu na západě nový bod – Masarykovy Lány.


Kruh se však zdá v jedné světové straně neuzavřen. Na východ od Prahy neleží místo žádného knížete ani žádného „státního“, s vládnoucí dynastií propojeného světce. Zato tam však leží místo světce „jiného“ – nedynastického a i jinak „nestandardního“: nenápadná ves Chotouň, rodiště svatého Prokopa Sázavského.


Prokop je osobou, která jako jediná ztělesňuje mezi národními patrony „ty druhé Čechy“: Čechy lidové, selské, na svém jazyku úporně lpící, „malé“. „Malé“ – ale nikoliv nutně malicherné. „Čechy malé“ – ale nikoliv nutně „čecháčkovské“, podle termínu, který vynašel Václav Černý a zpopularizoval Václav Havel. Čechy „obyčejných životů“ a „drobné práce“, podle termínů, které razili T. G. Masaryk a Karel Čapek. Čechy opatrně, ba až opozičně naladěné vůči velkým ambicím dynastií – ale nikoliv nutně prosté řádu a ideálů. Ba, povýšené obrozenci na ideál – a pokrytecky zneužívané demagogy hnědé, rudé i jakékoli jiné barvy…


Od Chotouně se na jih směrem k Sázavě táhne zářez v krajině, takzvaná Prokopova brázda, kterou svatý muž podle legendy vyoral s poraženým čertem. V nejstarším hagiografickém textu Vita minor („menší životopis“) Prokop s ďáblem ještě neorá. Místo toho vymítá ďábla komusi z huby v podobě černého ptáčka. Především však už zde působí jednoznačně jako světec lidový, sedlácký, a dokonce národní. Nejen že vysvobozuje různé neprávem obviněné ovčáky a jiné prosťáky, ale navíc se vydatně ohání svou berlou, a to i po smrti. Nejdřív jí zmlátí nejmenovaného opata Němce, kterého kníže Spytihněv dosadí na Sázavu. Pak jí ve snu vyhrožuje papeži Inocencovi, řka: „Neschválíš-li svědectví o mých ostatcích a nepovolíš-li mi povinnou úctu, pak takto tluka dotluku tě!“


Prokop – ten český sedlák, který je připraven nařezat papeži… Snad se do krajiny východně od Prahy, krajiny Prokopovy, promítla i další logika českých dějin: Ob jednu ves od Chotouně se v polích tyčí mohyla na paměť bitvy u Lipan, v níž v 15. století husitské vojsko vedl jiný Prokop, totiž Prokop Holý. Ob jinou ves od Chotouně, v Milčicích, pak v 18. století rychtářoval a své úvahy o světě zaznamenával písmák František Vavák (1741–1816). Jeho zápisky byly posmrtně vydány a Josefem Pekařem rozpoznány coby unikátní svědectví o mentalitě českého venkovana na přelomu baroka a osvícenství. Vavák je sedlák veskrze katolický a habsbursky loajalistický. Je jistě i pln prapitomých předsudků, zejména vůči evangelíkům, kteří se díky osvícenské politice Josefa II. „najednou“ stali tolerovanou menšinou. Je však také pln hrdosti na svůj selský stav. Na Prokopův stav. Na stav, z něhož koneckonců dle českého mýtu vzešla i přemyslovská dynastie. Na „to druhé“, prokopovské češství.
Prokopovská krajina po stranách staré kolínské silnice pak otevírá z Prahy doslovně i symbolicky cestu ještě dál k východu. Jejím finálním bodem u zemských hranic je krajina pod Orlickými horami, jež je tak hustě jako žádná jiná poseta posvátnými místy „malého češství“: Němcové Ratibořice, Jiráskův Hronov (a Jiráskem oživovaná místa lesních a skalních scházení tajných evangelíků), Úpice bratří Čapků, Erbenův Miletín, ale koneckonců i Jizbice Václava Černého a Náchod Josefa Škvoreckého. Jestliže v Prokopově krajině získává „malé češství“ svůj světecký vzor, svádí svou erbovní bitvu a s naivním půvabem sepisuje svůj světopohled – zde, pod Orlickými horami, „malé češství“ dozrává do své klasické literární podoby.
A ještě jednou v symbolické logice krajiny: Branou do podorlické „malé vlasti“ českého selského a maloměstského mýtu je pevnost Josefov. Je to totiž i Josef II., ona „černá bestie“ z hlediska státoprávního „velkého češství“, kdo nepřímo umožňuje „pod hradbami Josefova“ vyrůst duchu Němcové, Jiráska a Čapků. Josef je to, kdo ruší nevolnictví a otevírá selskému stavu, z něhož většina obrozenců vzešla, pomalou cestu vzhůru. Josef je to, kdo tolerančním patentem „legalizuje“ dědictví české reformace, k níž se pak budou obrozenci hlásit národně historicky, byť ne konfesně. Josef je to, kdo rušením „neužitečných“ klášterů – přes kulturní barbarství, jež je provázelo a jež dojemně líčí Jirásek v F. L. Věkovi – vtiskuje českým obrozencům přesvědčení, že katolicismus – a vůbec náboženství –, nemá-li být jen vznešenou maškarádou, musí prokazovat svou pravdivost především praktickými, každodenními „malými“ činy pro „malé“ lidi.


Jako má „velké češství“ své „sancta sanctorum“ na výšině, na Pražském Hradě – tak má „malé češství“ své „sancta sanctorum“ v pokorné nížině – v Babiččině údolí. Jako ono má „český mýtus“ v souboru státoprávních příběhů od Čecha a Přemysla po svatého Václava a Karla IV. – tak toto má svůj mýtus v příběhu o babičce.

 

 

nakladatelství Vyšehrad, 2018
ISBN: 978-80-7429-977-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 16 Duben 2018 08:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB