Elena Lappin: V jakém jazyce sním?

Lappin výřez přebalZnámé české přísloví říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Pro spisovatele zároveň platí, že pokud ztratí vlastní jazyk, nemůže dál psát. To se stalo osudem mnohonásobné emigrantky Eleny Lappin, jak vypráví ve své knize V jakém jazyce sním?

 

 

Narodila se v Moskvě, ale od svých tří let vyrůstala v Praze. V roce 1970 rodina emigrovala do Německa, později autorka žila v Izraeli, Kanadě, ve Spojených státech a Velké Británii. V Londýně ji jednoho dne překvapil telefonát z Moskvy; neznámý člověk tvrdil, že ji po letech objevil jako vlastní dceru Američana, který žil v Rusku. Tento objev obohatil příběh autorčiny rodiny o nečekanou dimezi. Memoáry Eleny Lappin jsou příběhem emigrantky, která ví, že se už nemůže vrátit tam, odkud přišla. Každý nový domov je spojen s jiným jazykem, ale i s jinými lidmi, vzpomínkami i osobními věcmi. Kniha V jakém jazyce sním? je mimořádně silným svědectvím o pohnuté době druhé poloviny dvacátého století.

 

Elena Lappin (*1954 - níže na snímku) je britská spisovatelka a redaktorka, narodila se v Moskvě. Jako novinářka spolupracovala s deníky Sunday Times, The Guardian a NewLappin přebal York Times Book Review a s časopisem Granta. Byla šéfredaktorkou edice ONE v londýnském nakladatelství Pushkin Press. Její memoáry vycházejí v osmi zemích.

 

 

Ukázka z knihy:

Elena Lappin foto Jerry BauerJako všem emigrantům i mně se opakovaně vrací sen, v němž se procházím po ulicích svého dětství a najednou si uvědomím, že jsem nadobro ztracená. Příliš se neliší od onoho obvyklého snu, který se čas od času zdá každému – nemůžete odemknout dveře, ačkoli držíte klíč v ruce. Mezi skutečností a kontextem, který si pamatujeme nebo domýšlíme, je jakýsi záhadný rozpor: je to sen o odmítání, o tom, že jsem vyčleněná ze světa, kam se nemůžu vrátit. Odešla jsem z něj, a tím jsem byla odsouzena – nebo jsem se odsoudila – k tomu, že už nikdy nenajdu cestu zpátky. Emigrantova zrada je zároveň ránou, kterou si způsobil on sám, a těžkým hříchem. Snové panoráma města mého dětství je jako mapa, kterou jasně vidím, ale nemohu se podle ní řídit.

 

V mých bdělých vzpomínkách je ale zeměpis dětství skutečný a živý a v mapě místa, kde jsem žila, se orientuji s nadčasovou jistotou a bez pocitu těžkého břemene ztráty. Vlastně si připadám tak lehká a nehmotná, že kdykoli mi vlahý větřík připomene svěžest mých jar, let, zim a podzimů v Praze, lehce se přenesu do volna po vyučování, kdy jsme s kamarády běhali po parku a užívali si dokonalé svobody.

 

Vyrůstala jsem na Vinohradech. Okolí tu tvořily elegantní, stromy lemované ulice v důstojném rozkladu, v němž se ostatně nacházela většina celého tisíc let starého města. Opadávající omítka, těžké vstupní dveře s oprýskanou barvou a vyviklané černé a bílé dlažební kostky: krása na každém kroku, nejen tam, kde ji podle návodu průvodců hledají turisté (kterých tehdy bylo pomálu, zato dnes spousty). Praha působí dojmem města, které si lidé vysnili, ne vystavěli, jako do detailů promyšlená socha, kterou do stárnoucího kamene pomalu vytesává jedna generace umělců za druhou, přičemž všichni sdílejí stejnou vizi, ale mají volnou ruku a mohou k dílu přispět podle vlastní fantazie.

 

Vinohrady, místo, kde se pěstuje víno. V době, když jsem tam žila, jsem o tom neměla tušení, ale nedaleko našeho domu skutečně byla malá vinice, a svého času pokrývala réva celou oblast. Odmalička jsem nasávala lokální patriotismus a snobství: dobře jsem věděla, že sousední Žižkov (čtvrť jen o pár ulic dál) všeobecně platí za mnohem horší část města. Žižkov měl směrovací číslo Prahy 3 a Vinohrady Prahy 2, ale mně bylo jasné, že rozdíl mezi těmito dvěma čísly je nesrovnatelný. Ta část, kde chtěl každý bydlet, byla Praha 2, moje Praha 2.

 

V roce 1965 jsme se přestěhovali do většího bytu, od toho starého jen kousek pěšky. Některé základní rysy měly společné: oba byly v prvním patře hezké, vysoké secesní budovy v klidné ulici vedoucí do parku. Ten první v Laubově ulici byl přestavěný z půlky původně sdíleného bytu (přestavba bytů, nebo spíš dohlížení na lidi, kteří ji provádějí, je jedním z četných talentů mého otce). Měli jsme dvě ložnice, obývací pokoj a v místě, kde bývala spíž, kuchyni, maličkou, ale vybavenou vším, co matka potřebovala ke svým kulinářským dobrodružstvím, založeným povětšinou na receptech ze staré sovětské kuchařky, kterou si přivezla z Moskvy (a která teď má – ačkoli ji nepoužívám – čestné místo na poličce v mojí kuchyni). Druhý byt v Krkonošské ulici byl velký: čtyři velké místnosti s vysokými stropy, a v šedočerně vykachlíčkované koupelně dokonce lesklý kovově šedý bojler. Dobrovolně jsem se hlásila k jejímu úklidu, protože se mi líbilo leštit kachlíčky, až se temně blyštěly, přičemž bojler tiše hučel a jeho modrý plamínek syčel a blikotal.

 

Parky, do nichž tyhle dvě ulice ústily, nemohly být odlišnější: Jiřák vedle Laubovy ulice byl ploché, nepříliš velké prostranství s řadami laviček a pár trávníky, kdežto Krkonošská vedla do Riegráku na jednom z největších pražských kopců s veřejnou zelení. Tahle jména byla samozřejmě neoficiální, správný název zněl náměstí Jiřího z Poděbrad a Riegrovy sady. První z nich byl něco jako rozlehlé nádvoří před velkým kostelem a ten druhý udržovaná městská divočina, v níž se člověk mohl ztratit (nebo si na to aspoň hrát).

 

Na základní škole jsem s oblibou chodila k masivní kamenné zdi kostela hrát kuličky. Kostel vznikl o pouhých třicet let dříve, ve třicátých letech dvacátého století, a připadal mi jako obrovská tmavošedá a bílá hranatá loď. Na věži vysoké více než čtyřicet metrů byly ohromné hodiny, ke kterým jsem zvedala pohled, když byl pomalu čas jít domů. Dlouho předtím, než jsem si uvědomila, jak je Praha neskonale krásná, jsem byla do jejího kouzla pohroužená právě v tomhle futuristicky tajemném koutě. Protože jsem kostel vídala denně, brala jsem jeho majestátní, okázalý styl jako něco naprosto běžného. Podstatná byla jen ta moje zeď. Souběžně s ní jsme udělali na zemi dlouhou čáru a podél ní nepravidelný řetěz mělkých důlků. Stačilo je vyhloubit na jaře, pak už vydržely v dešti, bahnu i sluneční výhni. Naše kuličky měly přesně danou hierarchii od nejobyčejnějších modrých hliněnek po velké pestrobarevné skleněnky, takzvané duhovky. Činilo mi obrovské uspokojení, když jsem vyhrála tu největší kuličku ze všech, hladkou, těžkou a tak probarvenou, že byla skoro černá. A ještě víc mě uspokojovalo, když jsem mohla vyměnit svého malého bratříčka za ty nejlepší kuličky, které mi jeho usměvavá tvářička vynesla.

 

 

přeložila Dominika Křesťanová

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1815-0

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 15 Duben 2018 07:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB