Desmond Morris: Životy surrealistů

 

Morris výřez přebalDesmond Morris, autor bestsellerů a sám surrealistický umělec, se namísto snahy analyzovat práci surrealistů soustředí na tyto umělce jako na osobnosti a pozoruhodné jednotlivce. Jaké měli charakterové přednosti či naopak slabosti? Užívali si společenského života, nebo to byli osamělí vlci? Šlo o drzé excentriky, či zakřiknuté poustevníky? Byli samouky, nebo byli formálně vzdělaní?

 

 

Na základě autorových osobních znalostí o surrealistických umělcích zachycuje tato kniha jejich životní osudy, výstřednosti a často komplikovaný milostný život, bohatě doprovázena 72 fotografiemi umělců a jejich děl. Šokující, poučné a vždy zábavné, Morrisovy příběhy osvětlují různorodost přístupů k surrealistické filozofii, a to jak v uměleckých dílech, tak v lidských životech.

 

Desmond Morris (*1928) je jedním z posledních žijících surrealistů. V roce 1948 se konala jeho první samostatná výstava, v roce 1950 vystavoval v Londýně Morris přebalspolu s Joanem Miróem. Od té doby dokončil více než 2500 surrealistických výtvarných děl a o jeho práci bylo vydáno 8 publikací. Sám je autorem několika knih, z nichž jedna (The Naked Ape, 1967; česky Nahá opice, 1971) se řadí mezi 100 nejprodávanějších titulů všech dob, s více než 12 miliony prodaných výtisků.

 

 

Ukázka z knihy:

 

ÚVOD

 

Žádný jiný umělecký směr v dějinách nezahrnuje dva tak odlišné umělce, jako jsou Magritte a Miró. Surrealismus totiž původně nebyl uměleckým hnutím, ale filosofickým konceptem. Byl to způsob života – revolta proti establishmentu, který přivedl na svět nechutná jatka první světové války. Může-li tradiční společnost vést k něčemu tak odpornému jako je válka, dozajista musí být sama oporná. Dadaisté se rozhodli, že jediným řešením je vysmát se jí do tváře. Jejich vulgárně posměšné akce působily takové pohoršení, že André Breton, sedě v pařížské kavárně a přemýšleje o budoucnosti, usoudil, že bojovat proti zkostnatělému společenskému řádu je třeba serióznějším způsobem. V roce 1924 představil svou ideu formou manifestu, ve kterém bylo poprvé popsáno hnutí zvané surrealismus. Podal zde dokonce jeho slovníkovou definici:


„SURREALISMUS, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální."


Při debatách o této nové filosofii Breton vyjmenoval devatenáct osob, které provedly vskutku surrealistické činy. Byli to básníci, esejisté, spisovatelé a myslitelé, kteří jsou dnes z větší části zapomenuti. Jen zasvěcení budou znát jména jako Boiffard, Carrive, Delteil, Noll nebo Vitrac. Mimo úzkou skupinu odborníků jejich díla zapadla, aniž zanechala stopy. Tento osud by zřejmě postihl celý surrealismus, pokud by jeden z nich, Pierre Naville, býval prosadil svou. Právě on totiž napsal: „Mistři, mistři v podvádění, natírejte si svá plátna. Všichni víme, že surrealistická malba neexistuje." Podle něj nemělo výtvarné umění v surrealistickém světonázoru místo. Kdyby jeho názor převážil, surrealismus by zažil několik let obskurního literátského filosofování v Paříži a pak by upadl v zapomnění.

 

Naštěstí pro Bretona přehlédl Naville jednu věc. Členy dadaistického hnutí, ze kterého surrealismus vyrostl, bylo několik mimořádných výtvarných talentů – Max Ernst, Marcel Duchamp, Francis Picabia, Man Ray či Jean Arp. Tyto umělce brzy přilákalo slibnější surrealistické hnutí a s nimi i obrazy, které se nedaly ignorovat. Naville byl vyloučen a Breton se ujal vedení sám. V roce 1928 uvedl situaci na pravou míru vydáním knihy Surrealismus a malba (Le Surréalisme at la Peinture). Umělci měli zůstat. Výtvarní umělci znamenali pro Bretona dvě podstatné výhody. Mohli pořádat velké výstavy, ze kterých se stávaly významné surrealistické události, a byli srozumitelní bez ohledu na jazyk. Výtvarné umění surrealismu bylo velkolepé a mezinárodní. Původně opomíjení výtvarníci postupně začali udávat směr – v očích veřejnosti se surrealismus stal především uměleckým hnutím a literární začátky byly téměř zapomenuty. Jeho hvězdní představitelé se proslavili po celé zeměkouli.


Tím se vysvětluje, jak se mohli dva tak rozdílní umělci jako Magritte a Miró potkat pod praporem surrealismu. Nedrželi se fixního výtvarného jazyka, jako třeba impresionisté a kubisté. Dodržovali základní pravidla surrealistické filosofie – pracuj z nevědomí, neanalyzuj, neplánuj, nezapojuj rozum, nesnaž se o rovnováhu nebo krásu. Namísto toho dovol svým nejtemnějším iracionálním vnuknutím vytrysknout z nevědomí a obydlet tvá plátna. Nech své obrazy, aby se malovaly samy, a ty to jen sleduj.


Argument zněl, že tímto způsobem budou surrealistická díla platnější než všechna díla přežitých uměleckých stylů, kde se obrazy buď otrocky kopírovaly z vnějšího světa, nebo byly pečlivě provedeny ve formě logicky organizovaných fiktivních scén. Kontaktem s hlubším soukolím mysli měla surrealistická díla promlouvat přímo k divákovi, jelikož v hlubinách všichni sdílíme stejné naděje a obavy, nenávisti, lásky i touhy.


Způsob, kterým jednotlivci přistupovali k surrealistické metodě, se značně různil – proto máme před sebou celou škálu výtvarných stylů. Magritte vzal bláznivou, iracionální myšlenku, a pak se ji rozhodl promítnout na plátno pomocí velice tradičních technik. Jeho myšlenky byly ryze surrealistické, ale způsob jejich zobrazení úmyslně zůstal nudně konvenční. Právě kontrast mezi nápaditými výstřelky jeho obraznosti a bezmála otrockou aplikací barev činí jeho obrazy tak pozoruhodnými. Jiní surrealisté, jako například Miró, dávali prostor fantazijní iracionalitě nikoliv před započetím práce, ale až v jejím průběhu. Magrittova vizuální iracionalita se dá popsat několika slovy (obchodník se zeleným jablkem místo hlavy, mořská panna má ženské nohy a rybí hlavu). Je však nemožné přiblížit podstatu Miróova obrazu, aniž bychom na něj zároveň koukali.


Velké rozdíly panují také v životních stylech jednotlivých umělců. Někteří byli surrealisty skrz naskrz – v soukromém životě stejně jako ve své tvorbě. Jiní vedli tradičnější životy a surrealisty se stávali až v momentu, kdy se postavili ke stojanu a chopili se štětce. Byli i tací, kteří otevřeně kritizovali celou surrealistickou filosofii a odmítali s ní být jakkoli spojováni, avšak když začali malovat, chtě nechtě vytvářeli surrealistické obrazy.


Tato kniha se nesnaží analyzovat nebo detailně probírat konkrétní obrazy a sochy, které surrealisté vytvořili. To přenechávám kritikům a historikům umění. První samostatná výstava mé surrealistické malby proběhla v roce 1948 a od té doby neustále odrážím otázky po významu mých děl. Pochybuji, že by kdy existoval surrealista, který by na tuto otázku odpovídal rád. Někteří reagují hrubě, jiní vágně mlží a další si vymýšlejí, jen aby uspokojili tazatele. Mělo by být zjevné, že pokud surrealistický umělec maluje obrazy přímo z nevědomí, nemůže vůbec říct, racionálně, analyticky a srozumitelně, co se při tom odehrává. Pokud to ví, není jeho dílo surrealistické, ale jedná se o vymyšlenou fantazii, vyprávění exotického příběhu, jež byl pečlivě sepsán předem. Na první pohled se tvorba některých fantazijních malířů docela podobá dílům opravdových surrealistů, ale ve skutečnosti stojí surrealismu asi tak blízko, jako se má Disney k Hieronymovi Boschovi.

V této knize se soustředím na surrealisty coby pozoruhodné jednotlivce. Jaké to byly osobnosti, jaké měli charakterové klady a zápory, pro co měli slabost? Užívali si společenského života, nebo to byli osamělí vlci? Šlo o drzé excentriky, nebo zakřiknuté poustevníky? Byla jejich sexualita normální, nebo měli nějaké úchylky? Jednalo se o samouky, nebo byli vyškoleni? Při snaze zorganizovat tuto skupinu rebelů čelil André Breton mnoha potížím – například se obvykle vzpěčovali jeho burcování ke kolektivní akci. To mají rebelové v povaze, jsou excentričtí a individualističtí. Coby umělci nechtějí, aby se jejich obrazy podobaly jiným, protože se obávají, že by mohly být prohlášeny za odvozené. Chudák Breton před sebou měl neuskutečnitelný úkol a není se co divit, že většina významných surrealistických umělců ho nakonec opustila, nebo je vyprovodil sám. Někteří proto považují Bretona za diktátora posedlého iluzí vlastní důležitosti, který se snažil ovládat skupinku ztroskotanců. To by však bylo velkým znevážením jeho práce. Breton byl tahounem celého hnutí, nezbytným pro jeho formování a dějiny.
V jistém smyslu surrealismus ztroskotal. Svět nezměnil. Zároveň se však dá říct, že jeho úspěch překonal i ty nejdivočejší představy, protože surrealistické umění je nyní obdivováno miliony lidí na celém světě. Těch, kteří se postaví před umělecké dílo a nechají na sebe obrazy vytrysklé z nevědomí umělců přímo působit, je mnohem víc, než hlasů volajících
po analýze a vysvětlení. Touto intuitivní reflexí uměleckých děl vzdávají diváci hold přesvědčení jejich autorů.
Španělský filmař Luis Buñuel, jeden z raných surrealistů, ve svých vzpomínkách trefně shrnuje toto období v Paříži: „Nebyli jsme nic, jen malá skupinka drzých intelektuálů, která donekonečna debatovala po kavárnách a vydávala noviny; hrstka idealistů, která nebyla schopna přejít v akci. A přece, mé tříleté období v exaltovaných a chaotických skupinových strukturách mi změnilo život." To platilo pro všechny, kdo se na surrealistickém hnutí podíleli. Byť by to bylo jen krátce, zanechalo to na nich stopu. Stejně tomu bylo i se mnou, ačkoli jsem stihl jen závěr celého hnutí ve čtyřicátých letech dvacátého století. Navzdory všem těm okázalým pravidlům a regulím, tak extrémním, že řídit se jimi nezvládali ani ti, kdo je zformulovali, surrealistická filosofie trvale ovlivnila všechny z nás, kteří jsme propadli jejímu kouzlu.

ukázka-začátek-kapitoly

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Eileen Agar jsem poprvé poznal, když jí bylo devadesát let, a i tehdy si udržovala krásu a šarm, kterými musela okouzlovat surrealisty ze svého mládí. Postavu měla stále štíhlou, držela se vzpřímeně a měla šibalský výraz ve tváři. Vyzařovala z ní aura fantazijní hravosti, jaká je u tak starých lidí vzácná. Zřejmě by to připsala tomu, že nikdy nechtěla děti a neměla je. V době dospívání se dočetla o hrozbě lidské populační exploze a vzpomíná na velikou úlevu, která se dostavila, když si ospravedlnila, že nechce být matkou.


Přestože na jejích obrazech není nic obzvláště erotického, její vlastní milostný život byl určitě mnohem dobrodružnější než u většiny žen její generace. Slovy jejího manžela „se stále snažila udělat něco způsobem, jakým to nejde, například milovat se a stát přitom v houpací síti". A zdá se, že se jí nepříčila myšlenka mít tři různé milence v té samé době. Byla hédonistkou, ale hravě dětským způsobem. Jednou poznamenala, že strávila noc v Picassově posteli – ale ne, když tam byl on. Vytasila se s pikantérií jen proto, aby vzápětí necudnou myšlenku zahnala. Prohnaná nevinnost jsou protikladné pojmy, ale hodí se na úchvatnou osobnost Eileen Agar a také na její uměleckou tvorbu.


Narodila se v Argentině anglo-americké matce a skotskému otci, který místním obyvatelům budoval větrné mlýny. Rodina byla bohatá a společensky založená, a tak děti často vídaly rodiče jen málo, jednou denně, aby si popřáli dobrou noc. Zbytek času trávily s věrným služebnictvem. Když bylo Eileen devět, rozhodli se rodiče, že vyrazí na devítiměsíční cestu kolem světa, a děti nechali doma. Eileen přiznává, že byla vzteklým dítětem, které porušuje pravidla, což jednou vedlo k tomu, že ji matka uhodila kartáčem na vlasy. Tento trest ji rozezlil a jasně si ho pamatovala i o osmdesát let později. Rostl z ní mladý rebel. Nejšťastnější byla, když si mohla hrát venku a reagovat na barvy a tvary argentinské krajiny. I nyní jako stará dáma v duchu viděla detaily, jako lesklé uzdy koní zapřažených do jejího zeleného vozíku.


Když jí bylo deset, rodina opustila Argentinu a otec se nechal penzionovat v Anglii. Na cestě je provázela kráva a orchestr, aby měli po ruce čerstvé mléko a hudbu. V Londýně žila rodina ve velké rezidenci na náměstí Belgrave, kde byl dokonce i taneční sál; v domě, ze kterého se později stalo cizí velvyslanectví. Z matky se stala pilná hostitelka, pořádala velkolepé oslavy, měla služebnictvo, dveřníka a Rolls Royce s řidičem. Podzim vždy rodina trávila na venkovském sídle ve Skotsku.


Uvolněné a blahobytné dětství, během něhož Agar na internátní škole propadla kouzlu kreslení, nečekaně skončilo s vypuknutím první světové války. Rolls byl věnován Červenému kříži a její výstřední matka poslala Agar do internátní školy telegram, kde zakazovala, aby dceru učili německy. Po válce pokračovala rodina ve svém okázalém životním stylu v novém domě na Mayfair. Agar vzpomíná, jak zde hrála „škatulata hejbejte se" s bývalým ministerským předsedou Herbertem Asquithem a jak jí nakázali, aby ho nechala vyhrát. Když dostala od populárního módního časopisu nabídku ke spolupráci, její matka to odmítla se slovy, že by si lokajové lepili její fotografie na zeď. Její domácí život byl samá formalita; i když u nich nebyli žádní hosté na návštěvě, musela se k večeři dostavit ve večerních šatech.


Další potíž spočívala v nalezení přijatelného nápadníka pro Agar, která se měla dobře vdát a vychovat děti. Vzbouřila se a říkala, že nechce zplodit a vychovat dalšího vojáka, který bude zmasakrován v příští válce, ale to její matce nezabránilo pokračovat v hledání. Jeden z nápadníků byl anglickým lordem, jiný zase ruským princem, který popravil Rasputina.


Třetí byl belgický princ, kterého Agar odmítla s tím, že jí nechutnají bruselské výrůstky. Následoval odvážný vojenský pilot, který se s ní proletěl v letadle a dovolil jí, aby převzala řízení a sama vykroužila přemet. Všichni nápadníci však byli odmítnuti. Pro Agar se umění stávalo stále důležitějším a nyní ho chápala jako svojí budoucnost. Její matka ho spíše vnímala jako elegantní volnočasovou zábavu a najala jakéhosi přítele Augusta Rodina (1840–1917), aby Eileen naučil malovat akvarely. Když posléze od známého Pierra-Augusta Renoira (1840–1919) uslyšela, že by se dcera měla začít zabývat uměním vážněji a jít studovat uměleckou školu, přes všechno své rozhořčení tušila, že bitva je prohraná. Roku 1920 začala Eileen docházet na lekce do uměleckých ateliérů v Londýně. Ještě na podzim se její matka pokusila chod věcí zvrátit a vypravila celou rodinu do Argentiny, kde na oslavu Eileeniných jednadvacátých narozenin uspořádala v Buenos Aires okázalý celonoční bál pro 600 hostů. Po návratu do Londýna nakonec bylo Eileen dovoleno studovat umění na Slade School of Fine Art, ale jen pod podmínkou, že ji tam i zpět bude vozit šofér v rodinném Rollsu. Aby se vyhnula ostudě, dohodla se s řidičem, že ji vysadí za rohem, kde ji zase potom vyzvedne.


V době studia na Slade přišla odhodlaně o panenství v improvizované posteli z listí na palouku na Isle of Wight. O něco později jí během rodinné hádky matka vlepila pár facek a Eileen si v jednadvaceti letech definitivně sbalila kufry a odešla z domova. Našla si malé studio v Chelsea a svědomitě se pustila do malování. V roce 1925 se vdala za svého mladého milence Robina Bartletta a spolu se odstěhovali do zablácené chatrče na francouzský venkov.


Brzy ho však měla dost a opustila ho s mužem, který se měl stát láskou jejího života – s šarmantním maďarským spisovatelem jménem Joseph Bard. Společně s Bardem se přestěhovali do Itálie a později do Paříže, kde se ve dvacátých letech setkala s avantgardními umělci a básníky a bujaře si užívala svobody. Navštívila ateliér Constantina Brancusiho (1876–1957) a setkala se s Andrém Bretonem na samém vrcholu surrealistické revoluce.


Její otec zemřel a zanechal jí štědrou roční rentu, aby již nikdy nemusela pracovat pro obživu. Mohla tedy uspokojovat všechny své umělecké rozmary a trávit čas s vůdčími osobnostmi té doby, mezi něž patřili Evelyn Waugh, Ezra Pound, Cecil Beaton, Aldous Huxley, W. B. Yeats, Osbert Sitwell, Ernest Hemingway a F. Scott Fitzgerald.


(...)

Fotografie z archivu autora:

Desmond-Morris-ve-svém-ateliéru1948Desmond-MorrisJuan-Miró-s-Desmondem-Morrisem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

přeložil Denis Kostomitsopoulos
nakladatelství Bourdon, 2018
ISBN: 978-80-906996-3-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 13 Duben 2018 11:12 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB