José Saramago: Putování jednoho slona

 

Saramago výřez přebalJosé Saramago se pro svůj předposlední román inspiroval reálnou historickou událostí. Zhruba v polovině 16. století se portugalský král Jan III. vskutku rozhodl vyslat přes celou Evropu slona indického, který předtím dva roky strádal v zapomenutém koutě jeho lisabonského paláce. Měl se stát velkolepým svatebním darem pro jeho švagra, arcivévodu rakouského a mimo jiné i titulárního českého krále Maxmiliána II. Habsburského.

 

 

Příběh slona Šalamouna, který s vojenskou eskortou putuje přes prašné kastilské pláně až k pobřeží Středozemního moře, aby se po jeho vlnách přeplavil do Saramago přebalitalského Janova, odkud se přes zasněžené Alpy dostane až do Vídně, je především podobenstvím o lidském bláznovství. Ať už jde o šílené nápady mocných, nebo o obavy či naděje prostých lidí, kteří si do exotického tvora promítají nejrůznější představy. Protiváhou k nim je moudrost indického průvodce Subhra, jenž podobně jako Sancho Panza pomáhá svému zvířecímu donu Quijotovi zdolat veškerá úskalí trýznivé cesty a nešetří peprnými komentáři.

 

José Saramago (1922–2010) je světově proslulý romanopisec, dramatik a novinář. V roce1998 jako vůbec první Portugalec v historii získal Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie tehdy svou volbu zdůvodnila tím, že jeho „podobenství nesená představivostí, soucitem a ironií nám dovolují pochopit unikavou skutečnost“. To v plné míře platí i o románu Putování jednoho slona z roku 2008, který zároveň mnozí označují za jeho nejoptimističtější knihu. Nesmyslná cesta slona napříč Evropou dává řadu příležitostí k jízlivým komentářům nad stavem tehdejší, ale právě tak i soudobé společnosti.

 

Ukázka z knihy:

 

Kdyby Gilda Lopes Encarnação nebyla lektorkou portugalského jazyka na Univerzitě v Salzburgu, kdyby mě nepozvala na besedu se studenty a následně nevzala na večeři do restaurace v hotelu Elefant, nevznikla by tato kniha. Bylo třeba, aby mi v Mozartově městě neviditelné síly osudu umožnily zeptat se: „Co je tamhle za figurky?“ Těmi figurkami jsem měl na mysli řadu dřevěných sošek, z nichž první zprava představovala Belémskou věž v Lisabonu. Za ní následovaly podoby různých evropských staveb a památek, které zjevně odkazovaly k nějaké trase. Dozvěděl jsem se, že po ní putoval jeden slon, kterého v šestnáctém století, konkrétně v roce 1551, za panování krále Jana III., poslali z Lisabonu do Vídně. Cítil jsem, že by z toho mohl být příběh a svěřil jsem se s tím pocitem Gildě Lopes Encarnação. Ona se domnívala, že mohl, nebo snad mohl, a hned se nabídla, že mi pomůže sehnat potřebné historické údaje. Výsledkem je tato kniha, která opravdu v mnohém vděčí mé prozřetelností seslané společnici, jíž tímto veřejně vyjadřuji svůj nejhlubší dík, respekt a úctu.

 

José Saramago

 

Kdo se hlouběji nezabývá významem loží manželských, nemanželských či úmrtních v řádném fungování veřejné správy, možná bude překvapen, ale první krok nevšedního putování slona do rakous, o němž se chystáme vyprávět, byl učiněn v královských komnatách portugalského dvora více méně v době, kdy je čas jít spát. A hned upozorňuji, že nepřesný výraz více méně tu není použit pouhou náhodou. S obdivuhodnou elegancí jsme se tím vyhnuli nutnosti zabývat se poněkud nízkými a téměř jistě trapnými detaily tělesné a fyziologické povahy, které by se takto černé na bílém bezpochyby hluboce dotkly přísného katolického přesvědčení krále jana třetího, pána portugalska a algarve, a jeho choti, královny kateřiny rakouské, budoucí babičky krále šebestiána, který se bude bít u alcácer-quibiru a padne při prvním či druhém útoku, ačkoliv někteří dokonce tvrdí, že podlehl nemoci už v předvečer bitvy.Poslyšme, jak se král se svraštěným obočím obrátil ke královně, Tak nevím, královno. Co nevíte, králi. Vždy jsem měl dojem, že svatební dar, který jsme před čtyřmi lety poslali bratranci maxmiliánovi, nebyl důstojný jeho původu a zásluh, a když teď máme bratrance tak blízko, ve valladolidu, jako regenta ve španělích, tak říkajíc co by kamenem dohodil, rád bych mu daroval něco hodnotnějšího, čím bychom ho oslnili, co na to říkáte, královno. Například nějakou monstranci, vypozorovala jsem, že monstrance je obdarovanými vždy přijímána velmi dobře, snad proto, že se v ní spojuje materiální hodnota s duchovním významem. Taková velkorysost by se nezamlouvala naší svaté církvi, která ještě určitě chová ve své neomylné paměti, jak se bratranec maxmilián vyznal ze sympatií k protestantské reformě a luteránům, luteránům nebo kalvinistům, nikdy jsem se v nich pořádně nevyznal. Odstup, satane, na to jsem nepomyslela, zvolala královna a pokřižovala se, Hned zítra ráno musím ke zpovědi. Co je na tom tak výjimečného, královno, ke zpovědi chodíte každý den, zeptal se král. Musím kvůli té hanebné myšlence, kterou nepřítel nechal projít mými hlasivkami, vždyť ještě teď mě pálí hrdlo, jako by je sežehl pekelný plamen. Král uvyklý královnině přecitlivělosti pokrčil rameny a vrátil se k otázce, která pálila jeho, kde nalézt uspokojivý dar pro arcivévodu maxmiliána habsburského. Královna oddrmolila jednu modlitbu a hned se pustila do další, vtom se však zarazila a téměř vykřikla, Máme šalamouna. Cože, otázal se nechápavě jan třetí, kterého nečekaná zmínka o židovském králi zmátla. Přece šalamoun, králi, ten slon. Na co mi je teď slon, otázal se už trochu podrážděně král. Jako dar, můj pane, svatební dar, odpověděla královna nadšeně a samým rozrušením vyskočila z postele. Svatba už byla. Na tom nezáleží. Král třikrát pomalu přikývl, zaváhal, znovu třikrát pokýval hlavou, načež připustil, Vypadá to jako zajímavý nápad. Víc než zajímavý, je to dobrý, přímo skvělý nápad, opáčila královna s netrpělivým, až panovačným výrazem, který se jí nepovedlo potlačit, to zvíře nám poslali z indie před více jak dvěma roky a od té doby jen jí a spí, koryto s vodou vždy plné, krmení hromady, jako by si ho u nás ustájili na výkrm, ale platit nehodlají. Ten nebohý tvor za to nemůže, není tu pro něj žádná vhodná práce, ledaže bychom ho poslali k teju do doků, nosit trámy, ale to bychom ho zbytečně trápili, je specializovaný na klády, protože jsou oblé a padnou mu líp do chobotu. Tak ať jde do vídně. A jak, zeptal se král. To už není naše starost, až si to vyřeší maxmilián jako majitel slona, předpokládám, že je ještě ve valladolidu. Nemám žádné zprávy, které by to vyvracely. Do valladolidu pochopitelně šalamoun musí dojít po svých, nožiska na to má. Nic naplat, do vídně taky. Pěkná štrapáce, poznamenala královna. Pořádná štrapáce, přitakal král zachmuřeně a dodal, zítra to bratranci maxmiliánovi napíšu, a když bude souhlasit, musíme domluvit časový rozvrh a upřesnit si pár věcí, například kdy se hodlá vydat do vídně a kolik dní bude potřebovat šalamoun na cestu z lisabonu do valladolidu, dál už to nebude naše starost a můžeme si nad tím umýt ruce. Ano, můžeme si umýt ruce, řekla královna, ale hluboko v duši, kde se odehrává boj člověka s pochybnostmi, ji náhle zabolelo pomyšlení, že nechá šalamouna odejít samotného do takové dálky a k cizím lidem.

 

Příští den si král dal hned ráno zavolat tajemníka pêra de alcáçova carneira a jal se mu diktovat dopis, ale protože se mu napoprvé, napodruhé ani napotřetí nepovedl, musel jeho obsah nakonec svěřit svému zdatnému úředníkovi, jehož projev zdobil rétorický um a znalosti dvorní etikety a osvědčených epištolních frází, užívaných mezi mocnáři, které si osvojil v nejlepší možné škole, u svého otce antonia carneira, po němž zdědil i jeho úřad. Dopis byl dokonalý písmem i obsahem, a dokonce diplomaticky zmiňoval teoretickou možnost, že by arcivévodu dar nepotěšil, ovšem možnost, jak v takovém případě dar odmítnout, mu byla velice ztížena tím, že portugalský král ve strategické pasáži dopisu uvedl, že slon šalamoun je tím nejcennějším, co v království má, jak z pohledu pospolitosti božích stvoření, v níž jsou všechny druhy spojeny a podobny si navzájem tak, že se najdou lidé, kteří tvrdí, že člověk byl stvořen ze sloního žebra, tak ve smyslu symbolické, jedinečné i obecné hodnoty slona. Poté co byl dopis srolován a zapečetěn, si král zavolal nejvyššího štolbu, šlechtice těšícího se panovníkově naprosté důvěře, stručně ho seznámil s jeho posláním, načež jej vyzval, aby si vybral doprovod hodný svého úřadu a zejména vrcholného významu svěřeného úkolu. Rytíř políbil královi ruku a panovník slavnostním tónem pronesl následující prorocká slova, Kéž je vaše cesta rychlá jako vítr a klidná jako let orla. Ano, můj pane. Pak král změnil tón a udělil mu několik praktických rad, Snad ti nemusím připomínat, že koně vyměníte vždy, když to bude nutné, přepřahací stanoviště jsou právě od toho, teď není čas škudlit, nařídím, ať zvýší počty ustájených kusů, a narovinu říkám, že bude-li to možné, měli byste kvůli úspoře času spát v sedle, zatímco vaše koně poletí spící kastilií jako noční můry. Posel tu vtipnou narážku buď nepochopil, nebo se rozhodl nechat ji bez povšimnutí a omezil se na odpověď, Rozkazy vaší výsosti budou splněny do puntíku, zavazuji se svým slovem i životem. Pak vycouval a každé tři kroky se uklonil. Je to nejlepší štolba, poznamenal král. Tajemník potlačil pochlebovačnou poznámku, že štolba se nemůže chovat ani jednat jinak, když jej vybrala sama královská výsost. Měl dojem, že něco podobného řekl poměrně nedávno, a vzpomněl si, co mu radíval otec, Opatrně, chlapče, opakované lichotky se časem nutně omrzí a začnou zraňovat jako urážky. Královský tajemník se proto rozhodl také raději mlčet, třebaže z jiných důvodů než štolba. Chvíli bylo ticho, a pak král konečně vyslovil nahlas myšlenku, která ho trápila od chvíle, kdy se ráno probudil, Napadlo mě, že bych mohl jít šalamouna navštívit. Přejete si, výsosti, abych poslal pro královskou gardu. Ne, dvě pážata budou víc než dost, jedno, aby doručilo vzkaz, a druhé, aby se šlo podívat, proč se první ještě nevrátilo, ach ano, a také vy, pane tajemníku, pokud mne chcete doprovodit. Vaše výsost mi projevuje velikou laskavost, větší než si zasloužím. Snad proto, že vaše zásluhy jsou stále větší, podobně jako dříve vašeho otce, kéž mu dá bůh věčnou slávu. Líbám ruku vaší výsosti se stejnou láskou a úctou, s jakou jsem líbal ruce otcovy. Mám dojem, že to je zase mnohem víc, než si zasloužím já, opáčil král s úsměvem. V dialektice a bystrosti odpovědí nemá vaše výsost sobě rovného. A přitom je dost těch, kteří prohlašují, že mi sudičky u kolébky nedaly do vínku vyniknout v umění slovesném. Svět nejsou jen slova, výsosti, a vaše dnešní návštěva u šalamouna bude možná v budoucnu označena za poetický akt. Co je to poetický akt, zeptal se král. To se neví, veličenstvo, uvědomíme si ho, až když nastane. Ale já jsem zatím jen oznámil záměr navštívit šalamouna. Předpokládám, že když je to slovo krále, mohlo by to stačit. Myslím, že tomuhle se v rétorice říká ironie. Prosím za odpuštění, výsosti. Odpouštím vám, pane tajemníku, budou-li všechny vaše hříchy takto závažné, máte nebe zaručené. Nevím, pane, zda je teď nejlepší doba, kdy odejít do nebe. Co tím chcete říct. S inkvizicí, výsosti, je konec spáse díky zpovědi a rozhřešení. Inkvizice zajistí jednotu křesťanstva, to je její účel. Svatý účel, o tom není pochyb, výsosti, zbývá otázka, jakými prostředky toho dosáhne. Když je svatý účel, jsou svaté i prostředky, které mu slouží, odpověděl král poněkud příkře. Omlouvám se, výsosti, ale. Jaké ale. Prosím vás, abyste mne zprostil návštěvy u šalamouna, cítím, že bych dnes nebyl pro vaši výsost příjemným společníkem. Zamítá se, vaše přítomnost ve stájích je zcela nezbytná. Kvůli čemu, veličenstvo, jestli není příliš nezdvořilé se zeptat. Nejsem dost bystrý, abych postřehl, zda nastane to, co jste nazval poetickým aktem, odpověděl král s náznakem úsměvu, při němž mu knír a plnovous vykreslily na tváři zlomyslný, téměř mefistofelský výraz. Čekám na vaše rozkazy, výsosti. V pět hodin chci mít před palácem čtyři koně, ten pro mne by měl být široký a pohodlný, nikdy jsem nebyl moc dobrý jezdec a s věkem a neduhy, které s sebou stáří přináší, je to ještě horší. Ano, výsosti. A vyberte šikovná pážata, ne taková, co se chichotají kvůli každé hlouposti, mám pak chuť zakroutit jim krkem. Ano, výsosti.

 

Vyjeli až po půl šesté, protože když se o chystané výpravě doslechla královna, prohlásila, že chce jet taky. Bylo těžké ji přesvědčit, že nemá smysl zapřahat do kočáru jen kvůli cestě do belému, kde stála šalamounova ohrada. A na koni určitě jet nechcete, řekl král kategoricky, rozhodnutý nepřistoupit na žádný protiargument. Královna pochopila špatně skrývaný zákaz a při odchodu bručela, že nikdo v celém portugalsku a vůbec na celém světě nemá šalamouna raději než ona. Bylo jasné, že její vztah k tomu tvorovi je čím dál rozporuplnější. Poté co nazvala chudáka slona darmožroutem, což je nejhorší nadávka, jaké se může nadít nemyslící tvor, který v indii celé roky dřel bez nároku na odměnu, kateřina habsburská propadla záchvatu lítostivého ochranářství, kdy se alespoň formálně vzepřela autoritě svého pána, manžela a krále. Ve skutečnosti to byla jen bouře ve sklenici vody, drobná manželská krize, která se bezpochyby přežene, jakmile se nejvyšší štolba vrátí, ať už přiveze jakoukoliv odpověď. Když arcivévoda slona přijme, problém se vyřeší sám, lépe řečeno vyřeší ho cesta do vídně, a když ho nepřijme, bude třeba si zase jednou připomenout tisíciletou zkušenost, že život jde dál navzdory zklamáním, trápením a omylům, které jsou lidem i slonům denním chlebem. Šalamoun nemá ani zdání o tom, co ho čeká. Jeho osud je teď v rukou nejvyššího štolby, který se už vzpamatoval z neblahých následků pokusu spát za jízdy v sedle a teď cválá k valladolidu, a krále, který s omezeným doprovodem, sestávajícím z tajemníka a pážat, přichází na belémskou pláž, na dohled kláštera jeronymitů i šalamounovy ohrady. Když se věcem dá dost času, začnou do sebe pěkně zapadat. Tamhle je slon. Menší než jeho afričtí příbuzní, nicméně pod vrstvou špíny, která jej pokrývá, lze tušit pěknou postavu, jíž ho obdařila příroda. Proč je to zvíře tak špinavé, otázal se král, a kde je jeho ošetřovatel, někdo se o něho přece stará, nebo ne. Blíží se k nim člověk s indickými rysy, v otrhaném oblečení sestávajícím z několika místních kousků s bídou překrývajících zbytky exotických látek, které měl na sobě, už když přibyl do této země spolu se slonem. To je mahut. Královský tajemník okamžitě pochopil, že chovatel slona nepoznal krále, a protože situace nebyla vhodná pro oficiality, řekl, Výsosti, dovolte, abych vám představil šalamounova ošetřovatele, pane inde, představuji vám portugalského krále jana třetího, který vstoupí do dějin s přívlastkem zbožný. Pážatům nařídil, ať vlezou do ohrady a obeznámí znepokojeného mahuta s tituly a řády vousatého muže, jehož přísný pohled nevěstil nic dobrého. To je král. Ind strnul jako zasažený bleskem, načež učinil chabý pokus o útěk, jenže pážata ho chytla za cáry oděvu a dovlekla až k hrazení. Král znechuceně a rozzlobeně pozoroval celé představení z posledního stupně neuměle stlučených schůdků, umístěných na vnější straně ohrady, a už teď si vyčítal, že podlehl jitřnímu hnutí mysli a rozhodl se vykonat tuhle sentimentální návštěvu u tupého tlustokožce, směšného chobotnatce vysokého víc jak šest, až sedm stop, který, dá-li bůh, bude už brzy vyměšovat své páchnoucí exkrementy v té namyšlené rakouské vídni. Na vině byl částečně i tajemník a jeho slova o poetických aktech, která král nedokázal pustit z hlavy. Vyzývavě pohlédl na jinak váženého hodnostáře, který v předtuše králova úmyslu řekl, Poetickým aktem byl příchod vaší výsosti sem, slon je jen záminka, nic víc. Král cosi nesrozumitelně zabručel, načež jasným a pevným hlasem prohlásil, Chci, abyste to zvíře okamžitě umyli. Konečně se zase cítil být sám sebou, králem, a byl to pochopitelný pocit, když si uvědomíme, že za celý svůj panovnický život podobnou větu ještě nepronesl. Pážata přetlumočila panovníkovo přání mahutovi a ten se rozběhl ke kůlně, kde měl uložené různé předměty, zřejmě nářadí, alespoň to tak vypadalo, i když o některých bylo těžké říct, k čemu jsou dobré. Vedle kůlny byla stavba z dřevěných prken, zakrytá volně položenými taškami, kterou chovatel slona nejspíš využíval jako své obydlí. Za chvíli se muž vrátil s rýžákem na dlouhé tyči, do velkého vědra nabral vodu z koryta, které sloužilo jako napajedlo, a dal se do práce. Slonova rozkoš byla zjevná. Voda a kartáčování v něm určitě probudily nějakou příjemnou vzpomínku na indickou řeku a na zvrásnělý kmen stromu, takže se za celou dobu, co koupel trvala, tedy poctivou půlhodinu, nehnul z místa a stál nehybně na mocných nohách jako uhranutý. Člověka obeznámeného s mimořádnou prospěšností tělesné hygieny nepřekvapí, že místo původního slona se tu najednou objevil slon docela nový. Díky souběžnému působení vody a rýžáku zmizela špína, která ho předtím pokrývala a pod níž mu téměř nebyla vidět kůže, a šalamoun se všem předvedl v celé své kráse. Což je obecně vzato dost relativní pojem. Kůže indických slonů, jako byl šalamoun, je hrubá, barvy napůl šedé a napůl hnědé, flekatá a porostlá chlupy, takže dotyčný je sám se sebou věčně nespokojený, navzdory doporučením, aby se s tím smířil, spokojil se s tím, co má, a vzdával díky višnuovi. Nechal se omývat jako při křtu, jako by doufal v zázrak, a tohle je výsledek, fleky a chlupy. Král neviděl slona už víc jak rok, zapomněl na detaily a to, co teď spatřil, se mu ani v nejmenším nezamlouvalo. Výjimku představovaly jen tlustokožcovy dlouhé kly, mírně zahnuté a znovu zářivě bílé, jako dvě vpřed trčící šavle. Ale co to ostatní. Král portugalska a také algarví, ještě před chvílí nesmírně štastný, že může projevit laskavost nikomu menšímu než zeti císaře karla pátého, měl náhle dojem, že se po hlavě řítí do hladového chřtánu potupy. Král totiž sám sobě položil dotaz, Co když se arcivévodovi nebude slon líbit, co když mu bude připadat ošklivý, třeba arcivévoda nic netuše nejprve dar přijme, ale pak ho vrátí, jak takovou ostudu a urážku ustojím před ironickými či soucitnými pohledy evropského společenství. Král, zoufale toužící po záchranném člunu, který mohl vyplout pouze z jediného přístavu, se nakonec obrátil na svého tajemníka, Co na to zvíře říkáte, jak se vám líbí. Hezký nebo ošklivý jsou jen relativní pojmy, výsosti, pro opičí mámu jsou nejkrásnější její mláďata, třeba olysalá, a když toto obecné pravidlo uplatním na tento konkrétní případ, tak tady vidím nádherný exemplář slona indického, se všemi fleky a chlupy, patřícími k jeho přirozenosti, který nadchne arcivévodu a ohromí nejen císařovy poddané u dvora a v celé vídni, ale všude, kam vkročí. Král si s úlevou oddychl, Doufám, že máte pravdu. Věřím, že ano, pane, pokud vím něco o té druhé, lidské přirozenosti, a jestli mi to vaše výsost dovolí, troufnu si dodat, že pokud je rakouský arcivévoda tak mazaný, jak vyvozuji z dosavadní prokazatelné zkušenosti, učiní z tohoto chlupatého a flekatého slona prvotřídní politický nástroj. Pomozte mi dolů, točí se mi z toho rozhovoru hlava. S pomocí tajemníka a dvou pážat se králi podařilo bez větších potíží sestoupit ze schůdků, na nichž stál. Když ucítil pevnou půdu pod nohama, zhluboka si oddechl a bez zřejmého důvodu, snad že ho náhlé okysličení krve a její následná cirkulace v mozku přivedly na myšlenku, která by ho za normálních okolností jistojistě nenapadla, a snad tu stojí proto, že tehdy se to ještě nemohlo opírat o vědecký základ, řekl, Ten člověk nemůže jet do vídně v takových hadrech, nařizuji, aby mu ušili dvoje šaty, jedny pracovní, pro jízdu na slonovi, a druhé sváteční, pro společenské události, ať nedělá u rakouského dvora ostudu, nic přepychového, ale ať to je důstojné země, která ho vyslala. Jak poroučíte, pane. A mimochodem, jak se vlastně jmenuje. Poslali páže, aby to zjistilo, a odpověď ústy tajemníka zněla zhruba takhle, subhro. Subro, opakoval král, co je to k čertu za jméno. S há, pane, aspoň tak to vyslovuje on, vysvětlil tajemník. Hned jak přijel do portugalska, měli jsme ho překřtít na joaquima, zabručel král.

 

přeložila Lada Weissová

nakladatelství Plus, 2018

ISBN: 978-80-259-0823-5

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 09 Duben 2018 09:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB