Jan Kosek: Soud nikdy nespí



Kosek výřez přebalDílo Franze Kafky nás dodnes fascinuje, mimo jiné tím, jak úspěšně se vzpírá jednoznačným interpretacím.

 

 

V knize Soud nikdy nespí. Stísněná tvořivost Mitteleuropy Franze Kafky Jan Kosek poukazuje na některé méně známé souvislosti spisovatelova života a díla, které vznikalo v rámci velice složitého společenského, politického a intelektuálního kontextu tehdejší Mitteleuropy. Češi a Němci se shodli na máločem, politováníhodnou výjimkou byl odpor k Židům. Český antisemitismus měl na Kafkovo myšlení značný vliv, neméně důležité však bylo přátelství s českými autory, např. s Ladislavem Klímou nebo s Michalem Marešem; pozoruhodné jsou také paralely mezi Josefem K. a Josefem Švejkem. Kafkovy texty, jimž rozhodně nechybí smysl pro groteskní humor, svědčí jak o pocitech příslušníka menšiny, tak o střetu složité povahy s (židovskými) tradicemi a s byrokratickým systémem Kosek přebalmodernity.

 

Jan Kosek působí jako vysokoškolský učitel sociální psychologie a sociologie práva. Kromě tvorby odborných a esejistických textů píše také divadelní hry (Kancelář snů, Policejní prezident ad.), básně, pohádky a písňové texty. Vydal knihy Sociální psychologie pro právníky, Věda je to určitě, ale o čem? a Člověk je (ne)tvor společenský, a básnickou sbírku Skeptikova dovolená. Zabývá se především problematikou kulturních stereotypů a předsudků a jejich dopadem na psychiku hodnotově neukotveného současného člověka.

 

 

Ukázka z knihy:

ZÁVĚR

 

Dveřníci v nás

 

Goethe říká, že ten, kdo jedná, nemá svědomí, zatímco Hamlet soudí, že svědomí z nás dělá zbabělce. Kierkegaard pociťuje „bázeň boží“ a ptá se, v čem spočívá odpovědnost. Kafka strádá pocity viny a neužitečnosti a chce být „každým okamžikem hoden vykoupení, i kdyby nepřišlo“. Je odpovědnější jednat, nebo nejednat? Promarní-li člověk život věčným otálením, dopouští se pravděpodobně „hříchu“, protože se nerozhoupal k činu, nenaplnil to, k čemu byl určen. Existuje ale vůbec „čin“, který není nějakým způsobem „hříšný“? Když už ne přímo svými důsledky, tak tím, že byl vykonán bez plného zvážení možných konsekvencí? Existenciálně náboženské otázky byly Kafkovi důležitým impulsem k tvorbě, daným jak jeho povahou, tak okolnostmi. Obzvláště výrazně se uplatňují v podobenství Před zákonem. Myšlen je především morální zákon, „dům zákona“, připomínající „příbytek boží“, jehož středem a cílem je Tóra, tedy „smysl“ a základní pravidla.  

 

Muž z venkova se dostaví k „Zákonu“ a chtěl by proniknout dovnitř. („Muž z venkova“, hebrejsky am ha-arec, je pojem převzatý z Talmudu a znamená „lid země“ nebo „nevědoucí laik“, který se zásadně liší od zasvěcených učenců, protože nezná Zákon.) Bránu však hlídá dveřník, který rozhoduje o tom, kdo může vejít. Zpočátku dává příchozímu naději, naznačuje mu, aby si počkal. Zajímavé je, že brána zůstává po celou dobu otevřená. Muži z venkova se však povede nahlédnout dovnitř teprve v okamžiku, kdy obrovitý dveřník, podle všeho úmyslně, trochu poodstoupí. Jako by se vysmíval návštěvníkově svobodné vůli, obrací se na něj s varováním: „Vábí-li tě to tak,“ říká, „jen zkus vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. V každé síni však stojí dveřníci, jeden mocnější druhého. Už popatřit na třetího je dokonce i nad mé síly.“

 

„Vstoupit do zákona“, uvědomuje si am ha-arec, vůbec nebude jednoduché. Pokud udělám první krok a projdu touto branou, říká si, čekají mě ještě horší hlídači. Nejlepší bude, když si počkám na výslovné svolení, třeba mi to pomůže v další cestě. Nerozhodné rozhodnutí ještě posílí dveřník; nabídne čekajícímu muži stoličku, aby mu zpříjemnil dlouhou chvíli. Muž sedí dny, měsíce a roky, a už si ani nevšímá, jak si na svou situaci zvykl. Myšlenka, že by mohl vstát a projít sám, jej obchází širokým obloukem, ačkoliv dveřník by jej pustil. Jeho „posláním“ není, aby bránu střežil silou, ale aby ochromil mužovu svobodnou vůli.

 

Stárnoucí am ha-arec, přesvědčený, že bez výslovného svolení ničeho nedosáhne, se přeci jen odhodlá k „činu“. Nabídne dveřníkovi úplatek, který je přijatý se slovy: „Přijímám to jen proto, abys nemyslel, žes něco opomenul.“ Sadismus, obsažený v této větě, muž z venkova nezaregistruje, naopak je přesvědčený, že mu svítá nová naděje. Čas však neúprosně plyne a jiskřička pohasíná; muž z venkova dětinští a prosí o přímluvu dokonce i blechy ve dveřníkově kožichu. Poslední zbytky sebeúcty jsou pryč. Ochabujícím zrakem rozeznává věčnou záři, jež vychází ze zákona. Před smrtí se vzchopí k poslední otázce. „Co chceš teď ještě vědět?“ táže se mrzutý dveřník, „jsi nenasytný.“ „Všichni přece dychtí po zákonu,“ dostává se muž z venkova k jádru věci. „Jak je možné, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nežádal, aby byl vpuštěn?“ Dveřník, sám stále plný sil, pozorně pohlédne na muže, který mu konečně položil tu správnou otázku, a vidí, že umírá. „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn,“ zakřičí, „protože tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho.“

 

Kafkův muž z venkova je obyčejný člověk a obyčejnými lidmi, ať už si namlouváme cokoli, jsme všichni, přinejmenším tváří v tvář existenciálně laděným situacím. Tou nejzákladnější „situací“ je cesta životem, resp. život sám. Zdolávání cílů, myslíme si povětšinou, je možné jedině s dodržením zákona, ztělesněného u Kafky jak dveřníkem, tak nedosažitelnou září. Pro každého jsou připraveny několikery dveře; pokud se neodhodláme vstoupit anebo zabloudíme na chodbách, které je spojují, dost možná se mineme s vlastním určením. Ještě horší však je, dobýváme-li se do nesprávných dveří…

 

Kafkovy pocity úzkosti, neukotvenosti a viny pramení zejména z představy, že se nedokázal vypořádat s těmi „dveřníky“, kteří „úřadovali“ v jeho hlavě a že to nejpodstatnější v životě „prošvihnul“. Dveřníkům bychom tudíž neměli přikládat větší význam, než mají, „zákon“ stojí výš než jeho „úředníci“. Svět je plný všelijakých „dveřníků“, ať už v kožichu plném blech nebo ve značkovém saku, a my sami vůči jiným hrajeme nejednou roli „strážce zákona“, znemožňujíce jim, aby se vydali svou cestou. Skutečně však máme „strážce zákona“ přestat respektovat? A pokud ano, tak úplně všechny? Kdo a proč je vlastně stvořil? A existují vůbec?

 

Kafka je ten poslední, kdo by čtenářům poskytl jednoznačnou odpověď. Před zákonem tak může vyznívat jako alegorie nekonečného (židovského) sporu s Hospodinem, jíž nechybí svérázný „teologický“ humor. Muž z venkova se cítí pokořeně a směšně; na jedné straně si říká, že takový prosťáček jako on může být rád, když má na čem sedět, na straně druhé v něm hlodají vytěsňované pocity viny, proč se přece jen o něco nepokusil. Jediným „zákonem“, ke kterému se za celý život propracoval, nakonec zůstává odpudivý, groteskně komický dveřník; „vrátný“ se ukázal jako nepřekonatelná překážka. Třeba ale byrokratický systém se všemi dveřmi a chodbami není tak důležitý: podstatné je, jak jej reflektujeme a jak se k němu postavíme.

 

Kafku lze „legitimně“ vysvětlovat nejrůznějšími způsoby. Sebepodnětnější úvahy o jeho životě a díle však obvykle více než o autorovi vypovídají o samotných interpretech, a ani zdaleka se to netýká jen Maxe Broda. Kdo z nás v životě nenarazil na nějakého „dveřníka“… Ačkoli nedokážu vidět v Kafkovi „buřiče“, přece v jeho textech zaznamenávám tichý vzdor proti odcizenému a odcizujícímu „mechanismu“, který, má-li mít hlubší smysl, by měl být přinejmenším doplněn hlouběji založeným řádem, opírajícím se o absolutní hodnoty. Také ty se však mohou projevit jako nebezpečné. Obecná pravidla, tedy společenské a právní normy, je tudíž třeba ve většině případů ctít, zatímco k „Tóře“ bychom měli směřovat svou vlastní cestou. Přes houštinu předpisů vytvořených judaismem, křesťanstvím, osvícenstvím a moderním státem však za horizontem žádnou zář nevidíme.

 

Mnozí lidé, i když se zájmem o literaturu, Kafku pro jeho složitost a jistou rozpolcenost odmítají a o nějaké „kráse selhání“ (Benjamin) nechtějí slyšet; na druhou stranu se často, zejména v intelektuálském prostředí, setkáváme s kafkovským kultem, skoro jako by pražský „mág“ věděl „všechno“ a lépe než „obyčejní smrtelníci“. Milena Jesenská o něm napsala: „Určitě je to tak, že my všichni jsme zdánlivě schopni žít, protože jsme se někdy utekli ke lži, k slepotě, k nadšení, k optimismu, k nějakému přesvědčení, k pesimismu nebo k něčemu jinému. Ale on se nikdy neutekl do žádného ochranného azylu. Je absolutně neschopen lhát, tak jako není schopen se opít.“

 

Může se stát oním azylem goethovská činorodost? Anebo jsou naše cíle skutečně jen pascalovským „něčím“, co umísťujeme mezi sebe a nicotu, abychom dokázali přežívat? Mohou být pocity viny produktivní? Denis de Rougemont v předmluvě k francouzskému vydání Čarovné říše lásky objevuje v Kafkových textech pod fasádou každodenních úzkostí hluboké morální zaměření, filozofii a hledání teologie. Poselství díla, zahalené v bizarním vyprávění, spočívá podle švýcarského filozofa nejenom v „poetické velikosti a v téměř morbidní síle znepokojovat, ale také v síle uzdravovat, a to pro ty, kteří umějí rozumět…“

 

 

nakladatelství Dokořán, 2018

ISBN: 978-80-7363-890-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB