Radek Fukala: Třicetiletá válka 1618–1648. I. díl (1618–1629)



Fukala výřez přebalTřicetiletá válka byla událostí, která s větší, či menší intenzitou zasáhla nejen regiony evropského kontinentu, ale měla ohlas i v zámoří. Základním problémem vojenské konfrontace bylo mocensko-politické střetnutí proti habsburskému univerzalismu a jeho tendencím na ovládnutí evropského kontinentu, a to s prvky absolutismu, centralismu a ideologické unifikace podle španělského vzoru.

 

 

První díl s podtitulem „Pod vítězným praporem habsburské moci" je věnován předehrám Třicetileté války, českému stavovskému povstání a potvrzení habsburské suverenity na evropském jevišti. Hlavním periodizačním mezníkem je vydání Restitučního ediktu v roce 1629 a ukončení Dánské války. Druhý díl, věnovaný letům 1630–1648 a nesoucí podtitul „Pod taktovkou kardinála Richelieua (Tragédie kontinentálního konfliktu)", vyjde v září 2018.

 

 

Ukázka z knihy:

Po ukončení vleklých náboženských válek a vítězství Jindřicha IV. Navarrského došlo ve Francii k vnitropolitické stabilitě, upevnění absolutismu, hospodářské konsolidaci a zastavení chaosu a nepokojů. Francie jako centralizovaná monarchie se z mezinárodního pohledu snažila vymanit z habsburského obklíčení. Fukala přebalFrancouzská mocenská prestiž rostla a Jindřich IV. se začal vydávat za obhájce starých německých svobod. Zároveň podporoval další protihabsburské síly, a to Benátsko, Savojsko a Spojené nizozemské provincie. Nerozpakoval se spolupracovat ani s Osmanskou říší. V posledních letech své vlády se takřka otevřeně připravoval na ozbrojený konflikt s Habsburky. Jeho plány však ukončila násilná smrt 14. května 1610, kdy mu fanatický mnich François Ravaillac zasadil smrtelnou ránu dýkou.


Nečekaná smrt Jindřicha IV. měla dalekosáhlé následky jak pro Francii, tak pro mezinárodní scénu. V období regentství Marie Medicejské, vládnoucí za nezletilého Ludvíka XIII., se Francie dostala do vnitropolitické krize a z dalekosáhlých strategických záměrů Jindřicha IV. nic nezůstalo. Naopak Marie Medicejská se jednoznačně začala ucházet o přízeň papeže a Španělska, což vyvrcholilo úspěšným jednáním o sňatku Ludvíka XIII. s Annou Rakouskou, dcerou krále Filipa III. Není divu, že na počátku Třicetileté války zastávala Francie vůči českému stavovskému povstání negativní stanovisko; k původní politické linii dobrého krále Jindřicha IV. se vrátila až o několik let později. Vnitřní rozbroje a pokles autority francouzské zahraniční politiky dovedly mladého krále Ludvíka XIII. k určitým změnám ve vládě. Jeho nový první ministr Armand Jean du Plessis Richelieu začal od roku 1624 opatrně, ale jednoznačně měnit zahraniční politický kurs Francie, přičemž usiloval o větší centralizaci země a upevnění královské moci.


Dalším předstupněm Třicetileté války byl mocenský boj o oblast Západních Alp, kde se jednalo o pohraniční lokality a území mezi Francií a severoitalským regionem. Právě zde se střetávaly francouzské a španělské mocenské zájmy. Španělská moc se opírala o svá přímá panství: Neapolské a Sicilské království, Milánské vévodství, Sardinii a i tzv. Stato degli Presidii s Elbou. Velmi důležitý byl rovněž postoj některých silných italských států, zejména Benátska, Savojska, Janovska, Toskánska a papežského státu. Hegemonie španělských Habsburků začala pozvolna upadat i na Apeninském poloostrově.


Když František Medicejský dojednával sňatek své dcery Marie s francouzským králem Jindřichem IV., intenzivně naléhal na papežskou politiku, aby respektovala nového vladaře v Paříži. Florentská republika totiž chtěla obnovit tradiční přátelskou spolupráci s Francií, která zase chtěla zabránit Španělům ve využívání obsazených alpských průsmyků při severní hranici Milánska. Díky obnovení aliance mezi Francií a Švýcarskem v roce 1602 a poskytnutí garancí Ženevě o rok později pak značně posílil francouzský vliv v severozápadní oblasti Alp.


Také Benátská republika se dostávala do habsburského sevření, a to Španělské Lombardie a zemí rakouských Habsburků. V roce 1605 uvalil nový papež Pavel V., podporovaný habsburskou diplomacií, na Benátky interdikt. Proti městské republice bylo vysláno španělské vojsko, ale dokázala vzdorovat do doby, kdy v její prospěch zasáhla francouzská diplomacie. Kníže Karel Emanuel I. Savojský zašel ještě dál, když ve věci lombardského území v roce 1610 uzavřel spojeneckou smlouvu. Karel Emanuel mezi Litovickým potokem a silnicí, kdežto císařští se rozestavili vlevo od Řep. Celkový počet spojené katolické armády se odhaduje na 25–28 000 mužů ve zbrani.


Mezi vrchním velitelem císařské armády Buquoyem a Maxmiliánem Bavorským neexistovala shoda o dalším postupu. Bělohorskou bitvu 8. listopadu 1620 v podstatě rozpoutalo ligistické vedení proti vůli zkušeného císařského generála. První nápor byl veden soustředěným útokem císařských po poledni. Buquoy a Tilly spíše hodlali s částí svých sil vyvolat větší šarvátku, jenže drobné střetnutí proti všemu očekávání přerostlo v dvouhodinovou polní bitvu, která pro českou stranu znamenala těžkou pohromu. Česká obrana se zhroutila a další část demoralizovaných stavovských vojáků prchala do města. Bitva na Bílé hoře by za jistých okolností jistě neskončila tak katastrofálně; stavovské vojsko se mohlo bránit po celou zimu za pražskými hradbami, v Čechách byla celá řada vojenských posádek, věrná králi Fridrichovi, na Moravě a ve Slezsku byly umístěny další stavovské jednotky, obojí Lužici bránil sbor Jana Jiřího Krnovského, v severozápadních Čechách operovali Mansfeldovi vojáci a ani spojenectví se sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem nebylo nijak narušeno. Slovy Josefa Janáčka bělohorská prohra nebyla náhodným nezdarem, nýbrž vyvrcholením vleklé krize, poslední ranou, jež přivodila úplné zhroucení.


Ani v politických kruzích nebyla vůle k tomu vést válku. V ranních hodinách 9. listopadu opustil královský dvůr Fridricha Falckého spěšně Prahu a odjel s rodinou do Vratislavi, odkud se měl řídit další zápas proti habsbursko-katolické koalici. Hlavní město Českého království bylo vydáno napospas vítězům. Česká stavovská armáda v Praze a okolí v podstatě přestala existovat. Vojáci vypověděli Anhaltovu velení poslušnost a zpráva o porážce vyvolala mezi protestantskými stavy zděšení a strach. Zástupci české stavovské obce již 13. listopadu poníženě kapitulovali před vítězi a veřejně se zřekli krále Fridricha. Pomineme-li všechny náboženské a politické aspekty bělohorské porážky, bitva na Bílé hoře symbolicky ukončila české stavovské povstání let 1618–1620.


Pro řadu historiků se Bílá hora stala symbolem české národní pohromy a pak teprve významnou bitvou Třicetileté války. Po našem soudu však toto vojenské střetnutí před Prahou nesnese srovnání s kteroukoli zásadní bitvou na evropském kontinentu smutného 17. století. Přesto je Bílá hora nesporně významným historickým mezníkem a politickým symbolem ve vývoji českého státu. (...)

 

 

nakladatelství Veduta, 2018
ISBN: 978-80-88030-26-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB