Pavel Horák, Vilém Prečan (eds.): Únor 1948 očima poražených


Horák výřez přebalNecelé dva roky po komunistickém převratu v roce 1948 se v londýnském exilu scházeli uprchlí aktéři únorové krize, aby si vyjasnili příčiny svého vyhnanství. Rozhovorů se účastnil kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný, ministři Československé strany národně socialistické Jaroslav Stránský a Hubert Ripka, sociálnědemokratičtí lídři Václav Majer a Blažej Vilím, novináři Ferdinand Peroutka a Lev Sychrava či slovenský demokrat Martin Kvetko.

 

 

Předkládaná edice přináší stenografické záznamy těchto systematicky vedených diskusí z let 1949–1950. V debatách se účastníci vzájemně konfrontují, hodnotí období druhé světové války, politický vývoj a úlohu některých politiků v poválečném Československu s následným finále v únoru 1948. Unikátní ucelené svědectví odkrývá myšlenkový svět jedné generace československých politiků.

               

Pavel Horák (*1983) působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR a v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se českouHorák přebal levicí, v současnosti dějinami Svátku práce. Jeho prvotina Bohumil Laušman – politický životopis (2012) získala literární cenu Arnošta Lustiga, Miroslava Ivanova, Jaroslava Krejčího a nominaci na objev roku Magnesia Litera.

 

Vilém Prečan (*1933), historik. Zabývá se českými a slovenskými dějinami 20. století v mezinárodním kontextu. Systematicky vydává prameny k dějinám Československa a česko-slovenských vztahů.

 

 

Ukázka z knihy:

 

SLOVO KE ČTENÁŘI

 

Tato publikace si klade za cíl zpřístupnit v úplnosti dosud neznámý a podle názoru jeho editorů cenný pramen k dějinám přelomového úseku československých dějin po druhé světové válce. Jeho využití a interpretace nebudou snadné, protože svědectví, jež tento pramen podává, je často zašifrované a nepřímé, a mnohdy poskytuje více informací o mluvčích než o událostech samotných – i to má vzhledem k jednajícím osobám cenu, byť by to byl jediný nebo hlavní zisk ze zkoumání tohoto pramene.

 

Na první pohled či zdánlivě je to jednoduché. Malá skupina prominentních demokratických činitelů, kteří se po komunistickém převratu v únoru 1948 ocitli v londýnském exilu, se na podzim 1949 rozhodla přijít na kloub tomu, proč demise dvanácti ministrů tří demokratických stran nevedla k předpokládanému výsledku, nýbrž naopak byla vedením KSČ využita k nastolení monopolní moci KSČ ve státě. S tím předsevzetím se během deseti měsíců od první schůzky sešli k více než dvaceti dosti pečlivě připravovaným obsáhlým debatám, které většinou zaznamenávala profesionální stenografka; ze zápisů vyhotovených po každé schůzce v několika průpisech vznikl rozsáhlý konvolut ve dvou svazcích.

 

Iniciátorem onoho řečeno dnešní terminologií orálněhistorického pokusu byli Benešův kancléř Jaromír Smutný, jehož zásluhou se zápisy „únorové komise“ zachovaly, a ministr předúnorových vlád Jaroslav Stránský. Z poznámek, které si po několika schůzkách učinil Smutný, ze způsobu jeho argumentace v debatách a z řady výroků vyslovených často jen okrajově ostatními účastníky lze učinit závěr, že každý z nich přistupoval k věci s jistým záměrem. Například Smutnému šlo především o to, ochránit čistý štít Benešovy politiky a zbavit Beneše jakékoli viny na tom, že vládní krize v únoru skončila totálním vítězstvím komunistů. Stránský usiloval o výklad, který by byl přijatelný pro celou emigraci i pro zahraničí. Naštěstí pro historika hovořili účastníci většinou spontánně, vášnivě debatovali a polemizovali, ať už jeden s druhým či s podáním událostí v Ripkově knize, kterou používali v řadě schůzek jako podklad k diskusi. A tak na sebe i na své někdejší stranické kolegy a druhy řekli mnohé, co určitě na počátku nezamýšleli.

 

Je jistě zajímavé povšimnout si, o čem se nedebatovalo, jaká témata nebyla předmětem jednání. Jestliže mezinárodní situace přišla na program pouze v souvislosti s Marshallovým plánem, o vyhnání a vysídlení Němců se všemi důsledky pro postavení Československa ve zřetelně se už rozdělující Evropě se nehovořilo vůbec; o odsunu nepadlo ani slovo. Politický vývoj v zemi probírali jako pouhé dění na vládní úrovni a konflikty v této oblasti, kdežto na postoj různých společenských vrstev a skupin ani nepřišla řeč. Nebo jak málo se mluvilo o Janu Masarykovi. Naproti tomu je až s podivem, jak detailně a kolikrát se znovu a znovu vraceli k otázce demise dvanácti ministrů z 20. února 1948.

 

Jistěže má historik v letech 2017 a 2018 po ruce o mnoho více pramenů k řešení otázky, proč šel vývoj v Československu v období 1943–1948 cestou, jež navzdory tužbám a nadějím většiny současníků a dobrým úmyslům politiků demokratického křídla československé politiky, kteří se představují jako protagonisté našeho londýnského příběhu, nakonec vyústila do čtyřicetileté komunistické diktatury. Nepochybně se však najde nejeden historik, který dokáže v tomto nově publikovaném dokumentu najít poznatky k přesnějšímu, či alespoň k nuancovanějšímu výkladu událostí, jež dosud mnohého z dnešních současníků nenechávají chladným.

 

Kromě všeho ostatního, co souvisí s odborným historickým výzkumem, jemuž má tento dokument sloužit především, jde také o to, nenechat upadnout v zapomnění ty, kteří do historie české společnosti a českého státu neodmyslitelně patří (i když – jak lidské! – si oni sami jeden druhého příliš nevážili, jak na ně prozrazuje v závěrečných soukromých poznámkách Jaromír Smutný, a třebaže skončili v nesváru, což se dělo ve všech exilech; nešťastný Lev Sychrava se dokonce už v roce 1955 vrátil „domů“, do jámy lvové).

 

Jak uvedeno na jiném místě této knihy, dochovaný originál dokumentu jsem získal v roce 1989. S úmyslem uveřejnit ho k padesátému výročí v roce 1998 jsem jej dal přepsat do elektronické podoby. Sepsal a spočítal jsem, co všechno je třeba obstarat a udělat, aby měla edice smysl, ale na nic jiného mi tehdy už nezbyl čas. Situace se o deset let později opakovala. A možná by to bylo dopadlo podobně i v roce 2018, nebýt toho, že mě oslovil Pavel Horák, mladý vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, plný energie a chuti postarat se o to, aby dokument, o němž věděl odjinud, ze Sychravova fondu a z několika málo dílčích zápisů, byl řádně editovaný konečně k dispozici všem zájemcům.

 

Dohodli jsme se v únoru 2017 a pak už to záleželo především a hlavně na něm. Postaral se o transkripci podle současného pravopisného úzu, napsal úvod, skoro všechen poznámkový aparát. Netušili jsme, kolik úskalí se skrývá v oněch zápisech, pořizovaných v amatérských podmínkách během často vzrušených debat, a jak obtížná bude v posledku příprava edice, na kterou se uživatel bude moci spolehnout a pracovat s ní bez neúměrné ztráty času. Sám jsem přispěl radou, komentáři a návrhy, čerpaje ze své dlouholeté ediční praxe a ze znalosti problematiky, a provedl jsem kolaci transkriptu s předlohou. Hlavní tíha práce spočívala na Pavlu Horákovi. To není alibistická výmluva – nesu ve všech ohledech plnou odpovědnost za toto společné dílo –, nýbrž uznání a dík kolegovi, bez jehož pracovního nasazení, znalostí a vědomostí by dokument nadále zůstal archiválií, needitovanou, a proto zpola němou.

 

Vilém Prečan

 

 

Nakladatelství Lidové noviny (NLN), 2018

ISBN: 978-80-7422-623-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB