Hanna Krall: Srdcový král



Krall výřez přebal - kopieJednoho dne zatelefonovala reportérce Hanně Krall a řekla jí, že chce, aby o ní napsala román. Z té knihy jednou vznikne film a ji prý bude hrát Elizabeth Taylorová. Myslíte si, že je to vtip? Ani trochu.

 

 

Izolda Regensbergová měla štěstí – na první pohled by o ní totiž nikdo neřekl, že je Židovka. Díky tomu přežila pod jménem Marie Pawlická ve varšavském ghettu, v žaláři Pawiak, kde zahynulo více než 30 000 lidí, stejně jako při útěku z umschlagplatzu.

 

Vyprávění Hanny Krall o skutečných událostech života Izoldy Regensbergové přináší pozoruhodnou mozaiku okolností, šťastných i nešťastných, až při jeho četbě člověk téměř začne věřit na zázraky. V čase druhé světové války žije Izolda ve Varšavě, ale potom co jejího milovaného manžela odvezou do Mauthausenu, se ho vydá zachránit. Autorka v knížce Srdcový král vypráví o těžké a dobrodružné cestě Izoldy mezí Vídní, Osvětimí, Berlínem – za mužem svého srdce, protože svět bez něj není ničím. Avšak tato neuvěřitelná odysea nekončí ani po válce. Hanna Krall nám podává příběh osobitým stylem, který je pro ni tak charakteristický – Krall přebalbez patosu, bez nadbytečných slov, s důrazem na téměř všední detaily. Protože jak sama reportérka říká: „čím více utrpení, tím méně slov“.

 

Hanna Krall (*1935) je uznávaná polská spisovatelka a novinářka. Vystudovala žurnalistiku ve Varšavě. V letech 1966–1969 byla zahraniční korespondentkou deníku Polityka v SSSR. Reportáže ze Sovětského svazu vydala v debutové knížce Na wschód od Arbatu (Na východ od Arbatu, 1972). Světovou slávu jí získal knižní rozhovor s Markem Edelmanem Stihnout to před Pánem Bohem (Zdążyć przed Panem Bogiem, 1977, česky v Nakladatelství Lidové noviny 1999). Kniha Srdcový král (Król kier znów na wylocie, 2006, česky ve vydavatelství Absynt 2018) je komplikovaným příběhem varšavské Židovky Izoldy Regensbergové v období druhé světové války i po ní.

 

 

Ukázka z knihy:

VISACÍ ZÁMEK

 

Musí si půjčit něco peněz. Jde za Halou (se kterou sedávala v lavici až do maturity). Padesát? diví se pan Borensztajn. Nač potřebuješ padesát zlotých? Pro četníka, vysvětluje mu. Podívá se jinam a já se dostanu z ghetta. To stojí celých padesát. Ty se chceš dostat ven? žasne Hala. S tvými vlasy? Sama je blondýnka s pršinosem, ale má v úmyslu zůstat v krytu až do konce války. Ukazuje na vodovod, pytle s pohankou a zásobu léků. Skvělý kryt, souhlasí s Halou, tak co, dáte mi ty peníze? Dostane deset zlotých, slibuje, že je po válce vrátí. Čtyřicet si vypůjčí od pana Rygiera, otce Halinky, která seděla ve škole hned za Halou, a běží za manželem. Manžel pracuje v dílně na půdě několikapatrového činžáku. Když jde po schodech nahoru, slyší motory nákladních aut. Nahoře stojí nějaký muž a právě zavěšuje na dveře dílny řetěz se zámkem. Třesou se mu ruce, nemůže se trefit klíčem. Kde je Šajek? ptá se muže. Tam, ukazuje muž na zamčené dveře (třese se mu i ta ruka, kterou ukazuje ke dveřím) a potom sbíhá po schodech dolů. Šajku, šeptá nad zámkem, nemůžu se k tobě dostat. Motory nákladních aut jsou stále hlasitější. Šajku! Pokouší se roztrhnout řetěz a pak do něj buší pěstí ze všech sil, já tady nemůžu stát! Na dvoře někdo volá: Židi ven! Ozve se dupot nohou. Ví, co to znamená, začnou prohledávat byty, poschodí za poschodím. Najdou mě, vysvětluje zámečku. Najdou mě a odvedou na plac. Slyší dětský pláč, několik výstřelů a cizí roztřesený hlas: Pomoz mi! Šajku, pomoz mi! Když slyší slovo Šajek, uvědomí si, že je to její vlastní hlas. To křičím já, trochu jsem se vyděsila, ale už jsem klidná, nemůžu tady stát, nebo mě zastřelí, nemůžu tady stát, zastřelí mě na místě, on otevře dveře a uvidí mě zastřelenou, já přece nemůžu… To všechno říká nahlas, když jde dolů po schodech. Před domem se srocují lidé. Židovští policisté a esesmani formují zástup. Jedním z policistů je Jurek Gajer, za kterého se nedávno provdala Baška Maliniaková. Vidí ji. Rozkládá ruce. To má znamenat – nic pro tebe nemůžu udělat, sama to vidíš – a vede ji do zástupu. Procházejí vymřelými ulicemi. Procházejí kolem dřevěných vrat otevřených dokořán a kolem budovy nemocnice. Jsou na place. Říká si: jsem na place. To je ten umschlagplatz a já už jsem tady. Přijedou pro nás vagony. Bože můj, přijedou vagony… Jak si on poradí beze mě?

 

LEVÁ HEMISFÉRA

Někdo pustil filmový pásek ve zpomaleném tempu a ztlumil zvuk, proto se lidé pohybují pomaleji a mluví tišeji. Nebo nemluví vůbec, jen sedí na svých rancích a kývají se dopředu a vzad, dopředu a vzad. Nebo si sami pro sebe šeptají, možná že se modlí. Uklidnili se, přestali pobíhat sem tam, přestali utíkat. Čekají. Nemají víc sil než čekat.

 

Ona čekat nemůže. (Zátah už jistě skončil, ten muž odemkl visací zámek a lidé zamčení v dílně vyšli na schody. Ty jsi Šajek? zeptal se muž. Byla tu tvá žena… Šajek vyběhl na ulici, volá Izo, Izoldo, ale Jurek Gajer mu znovu říká – Izolda tu není, šla na umschlagplatz. Nekřič, vždyť ti říkám, že Izolda už tu není.)

 

Rozhlíží se. U zdi stojí sud. Na první pohled je vidět, že je příliš malý, ale ona se do něj pokouší nasoukat. Převrátí se i se sudem. Nemocnice je zavřená, přesto si stoupne ke dveřím. Stojí. Hodiny plynou. Skrze dveře ji vidí lékař z tyfového oddělení. To je naše sestřička, říká policistovi. Smí dovnitř, lehá si na volnou postel. Říká si, že nemocné přece neseberou, ale někdo přichází do místnosti a říká, že budou odvážte pacienty. Myje podlahu, říká si, že uklízečky neseberou, ale někdo přichází a… Oblékne si bílý plášť, sestřičky přece neseberou… Židovský policista staví všechny zaměstnance do řady a ke každému přistupuje s nastavenou čepicí. Lidé do ní vhazují snubní prsteny, řetízky, hodinky… Ona vyndá stříbrnou pudřenku, kterou dostala od manžela k zásnubám. Otvírá ji, stírá pudr ze zrcátka, podívá se na sebe a vhodí ji do čepice. Policista bere pudřenku do ruky a beze slova ji vrací, stříbro ho nezajímá. Vycházejí z nemocnice. Plac už je prázdný, ulicemi běží pár chodců. Vítr zvedá papíry, řinčí pohozenými hrnci, bouchá otevřenými okny, někde poblíž řehtá kůň, na vozovce leží lavor dnem vzhůru, bílý s černými skvrnami na oprýskaném emailu, někdo si ho chtěl vzít do vagonu, ale nepobral ho. Oznamuje rodičům, že nezůstane v ghettu ani o den déle.

 

Dobře děláš, souhlasí otec, říkám ti, že dobře děláš – a nepatrně pohne prsty na pravé ruce, palcem a ukazováčkem. To gesto zná, otec tímto způsobem zdůrazňuje význam svých úsudků. Nepůjdeš na smrt jako zatoulané jehně, říká otec vážným, patetickým hlasem a znovu zvedá pravou ruku. Nemyslí na to, jak půjde na smrt. Nechystá se na smrt. Myslí na otcův reflex. Pochází z levé mozkové hemisféry, která řídí řeč a pohyb pravých končetin. To ví z kurzu pro zdravotníky, ale vědí to i lidé na árijské straně? Odlišují práci hemisféry od židovské gestikulace? Dobře, že odtud odejdeš, ujišťuje ji otec a oběma pažemi ji objímá. Jeho ruce se tak ocitají za jejími zády. Díky tomu ji nemusí trápit, co si pomyslí lidé, kteří nevědí nic o práci mozku. Nazítří ji časně ráno manžel doprovází ke strážnici. Podává četníkovi bankovky, které dostala od pánů Rygiera a Borensztajna, a rozvážným krokem opouští ghetto.

 

 

přeložila Helena Stachová

nakladatelství Absynt, 2018

ISBN: 978-80-8203-010-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB