Jack Frost: Zakusit Otcovo objetí



Frost výřez přebalAutor otevřeně popisuje své setkání s Bohem i to, jak radikálně proměnilo jeho manželství, rodinu i duchovní službu. Současně odhaluje problémy, které mohou člověku bránit prožívat důvěrný vztah s Bohem jako milujícím Otcem. Tato kniha, která vychází z osobní zkušenosti a opírá se o Písmo, zavede čtenáře hluboko do Boží přítomnosti, v níž se mu může dostat toho, po čem celý život volal – zakusit Otcovo objetí.

 

 

Jack Frost (1953–2007) vyrostl na Floridě, v mládí pracoval na rybářské lodi, vypracoval se na kapitána. Po konverzi v roce 1980 studoval se svou ženou Trishou na The Salvation Army College, vedli pak programy zaměřené na sociální práci. V roce 1988 přijali místo pomocných pastorů v Jižní Karolině. Později prožili vyhoření, kdy sami potřebovali službu druhých a delší pobyt mimo službu. Na základě této své zkušenosti založili v roce 1991 Shiloh Place Ministries, abyFrost přebal nabídli zázemí a modlitby za uzdravení vedoucím v církvi a duchovním. V roce 2007 Jack onemocněl rakovinou a předčasně zemřel. V té době už byl mezinárodně známým kazatelem, jeho dvě knihy oslovují miliony čtenářů po celém světě.

 

 

Ukázka z knihy:

 

1. KAPITOLA

Mé setkání s Otcovým objetím

 

Nemohl jsem věřit tomu, co slyším. Byl to hlas mého přísného, odmítavého otce, který říkal slova, po kterých jsem toužil tolik let.

 

„Synku, miluju tě. Všechno se spraví.“ Bylo to v roce 1972. Předávkoval jsem se LSD a ležel jsem napůl v kómatu v nemocnici v Daytona Beach na Floridě. Táta mě držel v náručí, prsty probíral mé vlasy sahající na ramena a říkal mi — svému vzpurnému, rebelantskému synovi —, že mě miluje.

 

 

To nemůže být pravda, myslel jsem si, když jsem poslouchal slabé pípání nemocničního přístroje. Můj táta mi říkal, že mě miluje! Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“

 

Jako chlapec jsem toužil po otcově uznání a lásce. Chtěl jsem jenom, aby se na mě usmál nebo aby mi řekl, že je hrdý na to, že je můj táta. Ale vždycky když jsem otevřel srdce, abych přijal jeho lásku, zůstal jsem prázdný a zklamaný. V devatenácti letech jsem si nedokázal vzpomenout na jediný okamžik ve svém životě, kdy by mě táta objal nebo mi řekl taková slova. Kvůli tomuto odmítání jsem cítil, že jsem přestal být synem svého otce, a už nikdy jsem ho nechtěl vidět. Jako mnoho mužů jeho generace ani můj táta nevěděl, jak vyjádřit lásku. Byl to dobrý člověk a dal by za mě svůj život. Projevovat emoce však podle něj bylo známkou slabosti. Protože vyrůstal za velké hospodářské krize a v domově bez otce, vybudoval kolem svého srdce zeď, která ho měla chránit před bolestí. Pak šel do války a naučil se v ní další sebezáchovné dovednosti. Později svou lásku projevoval prostě tím, že se snažil rodinu zabezpečit finančně a že své dva syny učil, jak přežít v nemilosrdném světě. Přesvědčoval mě: „Nikdy neprojevuj city ani neukazuj slzy, to bys byl slaboch! Buď tvrdý! Buď chlap!“

 

Léta jsem se bez úspěchu snažil být tím tvrdým chlapem, jakého ze mě chtěl mít otec. A přece tenkrát, když jsem totálně selhal a ležel v nemocnici, mě táta držel v náručí a projevoval mi svou lásku. Nevěděl, že slyším jeho hlas a cítím, jak mě jeho ruce objímají. Já si přál, abych už nebyl synem svého otce, ale můj otec si nepřál, aby už nebyl mým otcem. Jeho oddanost vůči mně byla větší než moje oddanost vůči němu.

 

Tehdy jsem možná poprvé zahlédl záblesk Otcovy bezpodmínečné lásky — a jeho touhy mi tuto lásku projevit, i když jsem ostudně selhal. Bylo to několik let předtím, než jsem sám podnikl první krok vstříc této úžasné lásce.

 

Honba za úspěchem

Otec byl váženým občanem a díky jeho sportovnímu nadání – zvláště jeho schopnostem profesionálního trenéra tenisu – ho mělo mnoho lidí v Daytona Beach ve velké úctě. Pokoušel jsem se uspokojit tátova sportovní očekávání a snažil jsem se hrát, abych si vysloužil jeho uznání, ale s tenisovou raketou jsem zacházel nemotorně a nikdy jsem ho nijak neoslnil. Táta mi pravidelně – jadrnými slovy – připomínal, že nejsem dost dobrý.

 

Když jsme v sobotu ráno trénovali, křičel na mě jako oficír na cvičišti: „Opři se do toho! Musíš bejt dravej! Nebuď takovej ňouma!“

 

Byly to pro mě těžké zkoušky a odcházel jsem v slzách. Byl jsem úplně zdrcený, ale tolik jsem chtěl získat tátovo uznání, že jsem se kvůli němu snažil hrát dál. Kdyby se mi tak povedlo trefit ten míček správně, říkal jsem si, bude na mě táta hrdý. Neuvědomoval jsem si, že ve mně stále víc a víc sílí bezbožný postoj (opevnění v nitru). Pomalu mě stravoval tíživý strach z odmítnutí a selhání, strach, který způsoboval, že jsem se cítil bezcenný, pokud jsem nehrál dost dobře na to, abych si vysloužil otcovo uznání.

 

Nezdravé následky tohoto bezbožného postoje jsem pocítil po svém dvacátém roce, když jsem se stal kapitánem rybářské lodi, která lovila chňápaly a kanice. Poháněn neutuchající touhou osvědčit se, jsem se chtěl stát nejlepším rybářem na jihovýchodním pobřeží Spojených států. Všechno v mém životě se začalo točit kolem mého snu — stát se tím, co lidé, kteří obchodují s rybami, nazývají „top hook“, nejúspěšnější z rybářů.

 

Stejně jako můj otec jsem musel být nejtvrdší a nejlepší. A stejně jako otec jsem začal být prudký a nelítostný. Kdokoliv z posádky, kvůli němuž jsme ztratili ryby nebo kdo mě nějak zklamal, musel čelit výbuchu mého hněvu. Byl jsem známý jako „Kapitán Bligh karolínského pobřeží“. [Kapitán Bligh velel v letech 1788 až 1789 anglické lodi Bounty. Když na lodi došlo ke vzpouře, část jeho posádky ho vysadila do člunu a Bligh s osmnácti věrnými námořníky plul několik tisíc mil až na ostrov Timor – pozn. překl.] Na všechny jsem křičel a byl jsem tyran. V těch dnech nechtěl nikdo s Jackem Frostem nic mít.

 

Když jsme v zimě trávili týden i déle na oceánu a na třináctimetrové lodi se plavili při vichřicích o síle 40 až 60 mil za hodinu na vlnách vysokých šest až devět metrů, často jsem tehdy riskoval životy své posádky, jen abychom se mohli pyšnit kýženým titulem. Poháněl mě můj strach ze selhání a krutá ctižádostivost, které neponechávaly žádný prostor soucitu s druhými. Za každou cenu jsem musel být vítězem. Ve svém pokřiveném uvažování jsem prostě neznamenal nic, pokud jsem nebyl lepší rybář než všichni ostatní. Neuvědomoval jsem si, že hluboko v nitru mě stravovala nevědomá touha získat otcovo uznání. Toto trýznivé prázdno se proměnilo na rakovinu, která mě požírala zaživa.

 

Všechno se však změnilo v roce 1980. Právě tehdy mě konečně přemohla Boží láska. Bylo mi dvacet sedm let a můj život byl v troskách. Více než deset let jsem byl závislý na drogách, alkoholu a pornografii, protože jsem neustále hledal cestu, jak uniknout bolesti, kterou mi působil strach ze selhání. Můj hněv se vymkl kontrole, a tak jsem neustále zraňoval svou ženu, syna i další lidi svými urážlivými slovy a ponižujícími pohledy.

 

V zoufalém pokusu této bolesti uniknout jsem se jednoho dne v únoru 1980 vydal na moře. Když jsem se dostal asi 40 mil od pobřeží Severní Karolíny, tři dny jsem volal k Bohu a prosil ho, aby se mi ukázal.

 

„Pane Bože,“ říkal jsem, „prosím tě, udělej něco. Zranil jsem všechny kolem sebe. Jsem ubohý a zoufalý. Nevím, co mě to pořád žene. Jako bych měl uvnitř něco, co mě tlačí až na pokraj šílenství. Nevím, proč jsem tak drsný. Cítím se, jako by mě něco zevnitř trávilo jedem. Prosím tě, pomoz mi.“

 

A tehdy, právě tehdy, když jsem byl jako ještě nikdy předtím úplně na dně, jsem se poprvé setkal s bezpodmínečnou Boží láskou. Boží přítomnost okamžitě rozlomila pouta alkoholismu, drogové závislosti i pornografie. V jediném okamžiku mi Bůh dal nové srdce. Sňal ze mě břemeno mého hříchu a já jsem poprvé pocítil opravdovou radost.

 

Okusil jsem Boží dobrotu. Trvalo mi však dalších deset let, než jsem byl zcela osvobozen od svého strachu ze selhání a od agresivní honby za úspěchem, které ze mě učinily tak neklidného člověka.

 

 

přeložila Marcela Koupilová

Karmelitánské nakladatelství, 2018

ISBN: 978-80-7195-912-0

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB