Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Barnhillová výřez přebalKaždý rok obětují lidé v Protektorátu jedno novorozeně čarodějnici žijící v hlubokých lesích. Odnepaměti slýchali, že jen tak ochrání město před jejími zlými kouzly.

 

 

Jenže čarodějnice Xan není krutá. Naopak, opuštěné dítě nakrmí hvězdnou září a najde mu novou milující rodinu na druhé straně lesa. Ale jednou dá novorozené holčičce omylem napít svitu měsíce. Xan se rozhodne děvčátko vychovat sama, pojmenuje je Luna. Čas plyne a nad lesem se shlukují obrovská hejna hrozivých ptáků, pod zemí se probouzí sopka a kolem obchází žena s tygřím srdcem. A z Protektorátu míří k lesu muž odhodlaný Xanu zabít. Brzy bude muset Luna bránit ty, kdo dosud chránili ji. A postavit se skutečnému zlu. Luna vyrůstá v hlubokém lese, kde ji vychovává čarodějnice Xan. Přijde však den, kdy Luna musí bránit ty, kdo ji dosud chránili a postavit se skutečnému zlu.

 

Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněna význačnou Cenou Johna Newberyho za rok 2017,obálka knihy Dívka která upíjela měsíc čímž ale výčet cen a pochvalných ohlasů nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.

 

 

Ukázka z knihy:

1.

V NÍŽ SE VYPRÁVÍ PŘÍBĚH

 

Ano.

V lese žije čarodějnice. Žije tam od nepaměti.

Přestaneš se projednou vrtět? Hvězdy moje! V životě jsem neviděla takovou neposedu.

Ne, zlatíčko, já ji neviděla. Nikdo ji neviděl. Už celou věčnost. Učinili jsme jistá opatření, abychom ji už nikdy neviděli.

Drastická opatření.

Nechtěj po mně, abych o nich mluvila. Stejně už je znáš.

Ale to nevím, zlatíčko. Nikdo neví, proč chce naše děti. Netušíme, proč trvá na tom, aby to vždycky bylo nejmladší z nich. Ne že bychom se jí prostě mohli jen tak zeptat. Ne uka zuje se. Postaráme se, aby se neukazovala.

Ovšemže existuje. To je mi otázka! Podívej se, jak to v lese vypadá! Je tak nebezpečný! Jedovatí hadi, zákeřné podzemní jámy, gejzíry s vařící vodou; kam se podíváš, jen samé nebezpečí. Myslíš si, že je to náhoda? Nesmysl! Může za to čarodějnice, a když ji neposlechneme, co s námi bude?¨

Opravdu chceš, aby ti to vysvětlovala?

Raději ne.

Ale už ticho, nebreč. Pro tebe si přece Rada starších nepřijde, že ne? Jsi už moc velká.

Z naší rodiny?

Ano, miláčku. Ale už strašně dávno. Ještě než ses narodila. Byl to krásný chlapeček.

Teď dojez večeři a udělej úkoly. Zítra budeme všichni brzy na nohou. Den obětování na nikoho nečeká; všichni tam musíme být a poděkovat dítěti, které nás na další rok zachrání.

Tvého bratra? Jak jsem o něj mohla bojovat? Kdybych to byla udělala, čarodějnice by nás všechny zabila, a k čemu by nám to bylo? Obětovat jednoho, nebo obětovat všechny. Tak to na světě chodí. Nemohli bychom to změnit, i kdybychom se sebevíc snažili.

Dost už ptaní. Šupej odsud. Hlupáčku.

 

2.

V NÍŽ JEDNA NEŠŤASTNÁ ŽENA DOČISTA ZEŠÍLÍ

 

To ráno si dával velkoradní Gherland načas. Den obětování se koneckonců konal jen jednou do roka a on během prostého průvodu do prokletého domu i během chmurné cesty rád vypadal co nejlépe. Ostatní členy rady vedl k tomu, aby se chovali stejně. Bylo důležité se před lidmi předvést v co nejlepším světle.

Gherland si pečlivě nanesl růž na povislé tváře a zvýraznil si oči černidlem. V zrcadle si zkontroloval, zda nemá mezi zuby zbytky jídla nebo jinou špínu. To zrcadlo zbožňoval. Bylo v Protektorátu jediné. Nic nepřinášelo Gherlandovi větší potěšení než věc, jež byla výlučně v jeho vlastnictví.

Rád si připadal zvláštní.

Velkoradní vlastnil celou řadu věcí, jež byly v Protektorátu jedinečné. Patřilo to k požitkům jeho úřadu.

Protektorát – jemuž někteří říkali Orobincové království a jiní Město smutku – byl vmáčknutý mezi zrádný les z jedné a rozlehlou bažinu z druhé strany. Většina obyvatel získávala obživu právě z bažiny. V močálech je budoucnost, kladly matky dětem na srdce. Je vám jasné, že to žádná velká budoucnost nebyla, ale lepší něco než nic. Na jaře byla bažina plná žirinových výhonků, v létě žirinových květů a na podzim žirinových hlíz, které se vedle pestré palety léčivých a téměř kouzelných rostlin daly sbírat, sušit, zpracovávat a prodávat obchodníkům z opačné strany lesa, kteří na oplátku rozváželi plody z bažiny do Svobodných měst daleko odtud. Samotný les byl strašlivě nebezpečný a schůdný výhradně po Silnici.

A tu vlastnila Rada.

Což znamená, že Silnici vlastnil velkoradní Gherland a ostatní členové měli svůj podíl. Radním patřila i bažina. A ovocné sady. A domy. A tržiště. Dokonce i zahradní ploty.

Proto si rodiny v Protektorátu šily boty z rákosí. Proto v hubených časech krmily své děti hustým, výživným vývarem z bažiny a doufaly, že po něm zesílí.

Proto radní a jejich rodiny tloustli, sílili a růžověla jim líce z hovězího, másla a piva.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ zamumlal velkoradní Gherland a upravil si záhyby na hábitu.

To byl Antain. Jeho synovec. Radní v zácviku – jak směšné! –, ale jen proto, že to Gherland ve slabé chvilce slíbil jeho ještě směšnější matce. Ale to nebylo hezké. Antain byl docela milý, skoro třináctiletý chlapec. Pracovitý a učenlivý. Byl dobrý v počtech, velmi zručný a dokázal, než bys řekl švec, postavit pro kteréhokoliv znaveného radního pohodlnou lavičku. Gherland, ač nerad, k tomu chlapci choval nepochopitelnou a stále rostoucí náklonnost.

Jenomže.

Antain měl hlavu plnou nápadů. Velkolepých. A otázek. Gherland svraštil obočí. Ten chlapec byl – jak by to jen řekl? Příliš horlivý. Kdyby to tak mělo pokračovat, bude to s ním muset, příbuzný nepříbuzný, vyřídit. Ta představa ho tížila na srdci jako kámen.

„STRÝČKU GHERLANDE!“ Antain ho svým nesnesitelným nadšením málem porazil.

„Uklidni se, chlapče,“ vyštěkl Gherland. „Tohle je důstojná chvíle.“

Antain se zjevně zklidnil a sklopil dychtivou psí tvář k zemi. Gherland potlačil nutkání poplácat ho něžně po hlavě. „Mám ti vyřídit,“ pokračoval Antain o poznání tišším hlasem, „že ostatní radní už jsou připravení. A obyvatelstvo čeká podél cesty. Dostavili se všichni.“

„Do jednoho? Nikdo se neulil?“

„Pochybuju, že po loňských zkušenostech to ještě někdy někdo zkusí,“ odvětil Antain s mrazením v zádech.

„Škoda.“ Gherland zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a poopravil si růž. Dost si liboval v tom, že tu a tam uštědřil občanům Protektorátu lekci. Vnášelo to do věcí jasno. Velkoradní se poplácal po povislé kůži pod bradou a zamračil se. „Tak, synovče,“ pronesl s důmyslným švihnutím hábitu, jehož zdokonalování mu zabralo víc než deset let. „Pojďme na to. To dítě se koneckonců neobětuje samo.“ A vyplul na ulici s klopýtajícím Antainem v patách.

 

 

přeložila Barbora Punge Puchalská

nakladatelství Argo, 2018

ISBN: 978-80-257-2399-9

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB