Aleš Palán, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině



 

Palán výřez přebalNěkteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.

 

 

 

Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

 

Smyslem knihy Raději zešílet v divočině (Setkání s šumavskými samotáři) není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi Palán přebalznepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán, snímky přispěl fotograf Jan Šibík.

 

Aleš Palán (*1965), publicista, spisovatel, autor čtyř desítek knižních titulů. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Za rozhovory  s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les byl na tuto cenu nominován. Za knihu rozhovorů s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami obdržel cenu Českého literárního fondu. Některé jeho knihy byly přeloženy do angličtiny, němčiny a japonštiny.

 

 

Ukázka z knihy:

 

(František a Ondřej Klišíkové jsou dvojčata – ukázka je z rozhovoru s nimi)

 

Měli jste tady kámoše?

O: My měli kámošů! Pamatuješ, Franto, na Jožku Chudíků? Měl fotra lampasáka a ukradl mu pistoli. Jednou přišel k nám do chlíva, pistoli ostře nabitou, a že zastřelí krávu. Já říkám: Jožko, neser mě! a pistoli jsem mu strhnul. Tak zastřelil aspoň slepice. Seděly na bidle a on do nich pálil. Jenomže některý jen postřelil, lítaly tam v krvi… Musel jsem vzít kosu a uříznout asi třem hlavu. Tajně jsem je pak odnesl na burlačku a zahrabal je tam. Aby to neprasklo.

 

F: Spousta rodičů zakazovala dětem s náma kamarádit. Ale Jožka byl ještě větší sígr. Jednou jsme byli u něj doma a on vytáhl tátovu brokovnici, dvouranku. Na Zdeňka Almerů, co tam byl s náma, zamířil: Nasral jsi mě, zabiju tě! Zdeněk se vyděsil a začal se zahrabávat do peřin, co měli nastlané na posteli: Neblbni, nezabíjej! Drsný to bylo. Jak si to Jožka užíval! Když to skončilo, vylez Zdeněk úplně zpocenej, hotovej. Jožka se smál: Vždyť já vyndal broky, nechal jsem tam jenom prach a nacpal jsem to papírem. Otevřeli jsme hlaveň – a tam ostrý! Kdyby to zmáčknul, třeba nešťastně, tak kluka zabije.

 

Vy jste taky jistě nebyli úplní beránkové.

 

F: I my byli sígři, to je pravda. Furt jsme se prali. Museli jsme se prát.

 

O: Udělali jsme si biče.

 

Biče?

 

O: Na obranu. Často se hodily.

 

F: Ve škole jsme vyhořeli už jako jiskry. Propadli jsme ve druhý třídě. Neuměli jsme pořádně česky, doma se mluvilo slovensky. Takových dětí tady bylo plno, ale u nás se to možná spojilo s tím, že táta se s bolševikama furt hádal. Možná si nás vyhlídli. Čekali jsme od kantorů autoritu, ale ta totálně selhala.

 

Jak?

 

O: Naše učitelka nás ve druhý třídě seřezala. Seděli jsme v lavicích, pojďte se mnou, vyzvala nás a za dveřma nás šíleně zmlátila. Jak psy.

 

Proč?

 

O: Do dneška nevím. Říkám si, že až ji jednou uvidím, zeptám se.

 

F: Já ji tuhle potkal.

 

O: A zeptal ses?

 

F: Neměl jsem tu sílu.

 

O: Byla nesympatická, asi nějaká komunistka. Měli jsme školu rádi, nosili jsme i penály, ale od téhle chvíle jsme se sekli.

 

F: A rozhodli se, že už nikdy nenapíšeme žádnej úkol, že se už nikdy nebudeme učit.

 

To jste přece nemohli dodržet!

 

F: Ale jo, dodrželi jsme to. Kdybych byl jeden, asi se po nějakém čase učit začnu. Ale my byli dva! Kdyby jeden poklesnul, druhej ho zvedne. Fakt jsme už nikdy úkol nenapsali. Reagovali jsme tak na zradu. Co jiného jsme mohli dělat? Pamatuju si, jak jsme šli domů do kopce a Ondra říkal: Kráva jedna, takovýhle paznehty má, já už nikdy nenapíšu žádnej úkol. A já se hned přidal. Když jsme pak propadli, tašku s vysvědčením jsme hodili do potoka.

 

To vás ještě táta trestal.

 

F: Byl z toho průser i vejprask. Ten ale nespočíval na tom, že jsme propadli, ale že jsme lhali. Ohledně toho vysvědčení jsme si něco vymyslili. Ve škole pak bylo úplně tradiční: Klišíci, ti samozřejmě úkol nemají, že? Neměli jsme. Učitel Lejsek to zdokonalil: Klišíci úkol nemají – a koksa do hlavy.

 

O: Byla to docela rána.

 

F: Odbyl sis ten koks do kebule a bylo po problému. Už se to dál neřešilo. Jediné úkoly, které jsem dělal, byla slohová cvičení. To mě bavilo. Vždycky jsem dostal dvě známky, pětku a jedničku. Jednu za pravopis, druhou za sloh.

 

O: Oba jsme to tak měli.

 

F: Byl jsem jednou na Jedlovce a přeskočil přese mě jelen. Fakt se to stalo. Popsal jsem to v příběhu, všem se líbil. Slohově jednička, gramaticky úplně červený, podtržený, kule. Tak to byl můj první literární úspěch.

 

Vy jste ve druhé třídě opravdu regulérně propadli? Nechali vás opakovat?

 

F: Bylo to ještě pikantnější, jestli dovolíš. Právě ta kantorka, co nás zfackovala, řekla: Klišíci jsou debilové, patří do zvláštní školy.

 

O: Opravdu jsme tam nastoupili. Kromě nás všude jenom cikáni.

 

Ti asi taky neuměli moc česky.

 

O: Franto, dopověz to, já musím kosit louku.

 

F: Zůstali jsme tam jeden den nebo dva. Zachránila nás stará paní Jeřábková. Krásnej člověk, skvělá učitelka, která hned věděla, že ta kantorka se nám takhle mstí. Domluvila nám psychotesty.

 

O: Přišli na nás psychologové, aby zjistili, jestli jsme fakt blbci. Dali nám úkoly, bylo to úplně jednoduchý, škrtal jsem odpovědi jednu za druhou.

 

F: Já čuměl, co to na mě zkouší. Prej: nakreslete strom. Taková píčovina! Asi mysleli, že udělám čárku a na ní tři menší čárky jako větvičky. Tak jsem si dal záležet, udělal jsem kmen, jehličí, kreslil jsem jim smrk, co možná nejrealističtější strom. Pak tam byly nějaký čísla, úvahy, brnkačka.

 

O: Vyhodnotili to a my šupem zpátky do normální školy. Po letech jsem se dozvěděl, jak jsme dopadli. Franta, on byl vždycky chytřejší, měl úplně geniální výsledky, IQ snad 150. Já to měl taky nadprůměrný, asi 130. Rozumíš? Úplně jsme je převálcovali. Měli jsme ale štěstí i na dobrý učitele. Střeleček, ten byl z prvorepublikových kantorů, znal latinu, která se samozřejmě už neučila, češtinář ze starý školy. Pro mě velkej vzor. Pod jeho vlivem jsem psal dopisy a básně. Měl takovou průpovídku: Kluci, když budete blbý, tak budete nosit z Afriky led. Vzal nás pod ochrannou ruku.

 

Jací byli spolužáci?

 

O: Někdy drsní. Říkali nám neštovice.

 

F: A opičáci, to hlavně.

 

O: To proto, že jsme furt lezli po stromech.

 

F: Já ti řeknu příklad. Totální závěje, sněhu dva metry. Tady nebyly ještě žádný autobusy, pěkně pěšky do Volar, ty dva kilometry. Máma na nás dbala, abychom nezmrzli. Co uděláš s děckem, aby ti cestou ráno neumrzlo? Tak nám nechala pyžama, teprve na nich jsme měli kalhoty a košile. A teď tělocvik. Svlíkali jsme se a všichni čuměli: Vy máte na sobě pyžama?

 

O: A kantor: Nástup! Všichni se na Klišíky podívejte!

 

F: I ve třídě si nás prohlíželi všelijak. Ta kantorka, co nás hnala do zvláštní…

 

Proč ji nechcete jmenovat, když vám tak ublížila?

 

O: Ublížila. Ale třeba se už polepšila, třeba by to už teď neudělala.

 

 

nakladatelství Prostor, 2018

ISBN: 978-80-7260-378-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 14 Březen 2018 16:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB