Bryn Greenwoodová: Mezi krásou a ošklivostí

 

Greenwoodová výřez přebalOsmiletá Wavy je neviditelná. Její matku plně zaměstnává braní drog a otce jejich výroba a prodej. Motorkář Kellen, který se vybourá nedaleko jejich domu, je tak od chvíle, kdy jí umřela babička, prvním člověkem, který si Wavy všímá. Možná je to o patnáct let starší vazoun s bohatým trestním rejstříkem, ale aspoň ji vidí. Muž, jehož si Wavyn otec najímá na špinavou práci, rozhodně není ten typ člověka, který má sklony zachraňovat jiné, dívčina nesmělá nabídka přátelství ovšem vyplní prázdnotu v jeho životě.

 

 

Během dospívání je Wavyn vztah s Kellenem jediným světlým místem v brutálním světě feťáků a zhýralosti, v němž je nucena se pohybovat. Když ale její rodinu rozdělí tragédie, vstoupí jí do života teta, která se ji pokouší ochraňovat – a to, co Wavy připadalo krásné, se náhle pod drobnohledem vnějšího světa jeví jako ošklivé. Kellen možná není žádné neviňátko, představuje ovšem pevný bod ve Wavyně chaotickém životě. Teď už se dívka nemůže držet stranou, naopak musí začít bojovat – za Kellena, svého brášku i za sebe. Na malém městě však bohužel žádná tajemství nezůstanou skrytá navěky...

 

Román Mezi krásou a ošklivostí, tematicky blízký knize Bílý oleandr, nutí čtenáře zamyslet se nad tím, co vlastně znamená rodina.

 

 

Ukázka z knihy:

1.

AMY

Březen 1975

Máma ten příběh odjakživa uvozovala větou: „Vždyť se koneckonců narodila na zadním sedadle cizího auta," jako by se tím snad vysvětlovalo, proč Wavy není normální. Mně ovšem přijde, že to se může stát každému, třeba když se vašim spořádaným středostavovským rodičům cestou do porodnice porouchá vůz. Tak to ale u Wavy nebylo. Ona se narodila na zadním sedadle cizího auta, protože strejda Liam s tetou Val byli tou dobouGreenwoodová přebal bezdomovci. Projížděli zrovna Texasem, když se jejich stařičká rozhrkaná dodávka rozbila. Teta Val, toho času v devátém měsíci, si stopla odvoz do nejbližšího městečka pro pomoc. Kdyby vás někdy popadlo nutkání nezištně pomoct těhotné, schválně si představte ten úklid.


Tohle všechno jsem se dozvěděla, když jsem při úterních schůzkách mámina literárního spolku odposlouchávala za dveřmi. Někdy si vážně povídaly o knížkách, ale většinou spíš drbaly. Právě tam začala máma postupně vybrušovat svou verzi Velké životní tragédie Wavonny Quinnové.


Po Wavyině narození máma o tetě Val skoro pět let nic nevěděla. Ozvala se, teprve když strejdu Liama zabásli za prodej drog a ona potřebovala peníze. Nedlouho poté putovala za mříže i sama teta – máma odmítala prozradit za co –, a to mimo jiné znamenalo, že se o Wavy neměl kdo starat.


Den po tetině telefonátu z vazby přijela babička a za zavřenými dveřmi se s mámou hádala, že každý „sklidí, co zasel" a „krev je hustší než voda". Nakonec na ni babička – moje měkoučká babička, která pro nás vždycky napekla spoustu dobrot – zaječela: „To děvče patří do rodiny! Jestli si ji k sobě nevezmeš ty, udělám to já!"


A tak jsme si ji k sobě vzali. Máma nám s Leslie naslibovala nové hračky, ale my dvě byly tak nadšené z nadcházejícího seznámení se sestřenkou, že nám na tom vůbec nezáleželo. Jiné sestřenice nebo bratrance jsme neměly, protože tátův brácha byl podle máminých slov gay. Já s Leslie, toho času ve věku necelých sedmi a devíti let, jsme si o Wavy navymýšlely hromady příběhů, které si v ničem nezadaly s pohádkami bratří Grimmů. Vyhladovělá a zubožená sirota, zavřená v kleci, osvojená smečkou vlků.


Počasí v den jejího příjezdu se k našim pochmurným teoriím dokonale hodilo: nebe zamračené, bičující liják a pořádný vichr. Ačkoli by bývalo bylo o poznání stylovější, kdyby k nám dorazila v černé limuzíně nebo kočáru taženém koňmi namísto béžového sedanu sociální pracovnice.


Sue Enaldová byla korpulentní dáma v modrém kalhotovém kostýmku, já v ní ovšem viděla Santa Clause přinášejícího úžasný dárek. Než si přes bohatě naondulovaný účes à la Dolly Partonová stačila uvázat nepromokavý čepec do deště, vyskočila ze zadního sedadla Wavy. V ruce houpala igelitkou. Byla drobounká a ve chvíli, kdy došla ke dveřím, už taky na kost promočená.


Leslie se při pohledu na ni protáhl obličej, zato já zklamaná nebyla. Sotva jí máma otevřela, vešla sestřenka dovnitř a začala si svůj nový domov prohlížet s tím bezedným výrazem, který jsem si já postupem času zamilovala, kdežto mámu začal brzy dohánět k zoufalství. Oči měla tmavé, ale ne hnědé. Že by šedé? Zelené? Modré? To se určit nedalo. Jen temné a plné rezignované protřelosti. Řasy a obočí měla stejně průsvitné jako vlasy – platinově blond prameny deštěm přilepené k hlavě, z nichž crčely čúrky vody a po ramenou jí stékaly na dlaždice předsíně.


„Ahoj, Wavonno. Já jsem tvoje teta, holčičko moje." Vůbec jsem mámu nepoznávala, ten její vysoký švitořivý hlásek plný falešného veselí. S ustaraným výrazem se obrátila na Sue. „Je... je v pořádku?"


„O nic víc nebo míň než jindy, řekla bych. Cestou nevydala ani hlásku a pěstouni, u kterých byla tenhle týden, hlásili, že je tichá jako myška."

 


„A byla u doktora?"


„Ano, ale nikomu nedovolila se jí dotknout. Kopla dvě sestry a lékaři dala pěstí."


Máma vytřeštila oči a Leslie ucouvla.


„Tak pojď, srdíčko," zacukrovala máma na Wavy. „Máš v té tašce nějaké oblečení? Převlékneme tě do suchého, co říkáš?"


Pravděpodobně čekala, že se s ní neteř začne prát, ale když se po igelitce natáhla, Wavy ji bez sebemenší známky odporu pustila. Máma nahlédla dovnitř a zamračila se.


„Kde má zbytek šatů?"


„To je všechno," odpověděla Sue. „K nám přišla jen v pánském nátělníku. Tohle oblečení dali dohromady pěstouni."


„Prozatím jí něco najdeme u Amy."


Sue si zapřela ruce o stehna a sklonila se k Wavy se slovy: „Tak já už pojedu, Wavonno. Ty tu zůstaneš se svou tetou, dobře?"


Lidé s Wavy často mluvili jako s malým děckem a ona přitom už tehdy, ve svých pěti letech, odpověděla naprosto dospělým gestem: sociální pracovnici propustila strohým přikývnutím.


Po jejím odjezdu jsme všechny čtyři zůstaly stát na chodbě a jen na sebe zíraly. Máma, Leslie a já na Wavy, která jako by vládla rentgenovým viděním, protože pohledem probodla stěnu do obýváku a soustředila se přesně na místo, kde na druhé straně visela okrasná lampička ve tvaru Venuše. Jak mohla vědět, že je zrovna tam?


„Co abychom skočily nahoru a převlékly Wavonnu do suchého?" ozvala se nakonec máma.


U mě v pokoji se Wavy zastavila mezi dvěma postelemi, na kobereček z ní odkapávala voda. Máma se tvářila úzkostně, zato já byla v sedmém nebi, že mám ve svém pokojíčku opravdovou, živou sestřenici.
„Nechceš jí pomoct s vybalováním, Amy? Já zatím skočím pro ručník." Máma se vytratila a nechala nás o samotě.


Otevřela jsem prázdnou zásuvku komody a „vybalila" do něj obsah Wavyiny igelitky: další obnošené letní šaty, zrovna tak chatrné jako ty, které měla na sobě, dvoje spoďáry, tílko, flanelovou noční košili a novou panenku-miminko, která ještě voněla novotou.


„Tohle bude tvůj šuplík." Nechtěla jsem s ní mluvit jako máma, jako dospělák. Přála jsem si, aby mě měla ráda. Napřed jsem do komody uložila oblečení a pak k ní natáhla ruku s panenkou. „To je tvoje mimi?"


Pohlédla na mě, opravdu důkladně se na mě zadívala, a tehdy jsem zjistila, že nemá hnědé oči. Potom zakroutila hlavou, vlevo, vpravo, zpátky doprostřed. Ne.


„I tak ji tam můžeme strčit. Aby byla v bezpečí," navrhla jsem.


Máma se vrátila s ručníkem a pokusila se ho přehodit přes sestřenčiny vodou nacucané vlasy. Wavy jí ho ovšem vyškubla, dřív než se jí stačila dotknout, a hlavu si osušila sama.


„Pojďme ti najít něco na sebe," hlesla máma po chvilce ohromeného ticha a na postel vyskládala kalhotky a tílko.


Wavy si bez jediné známky studu rozepnula šaty a spustila je na zem, načež si vyzula tenisky. Byla skoro stejně vyhublá jako ty dětské oběti hladomoru v kampaních UNICEF; zpod suchého bavlněného nátělníku jí trčela žebra.


Nabídla jsem jí své oblíbené manšestráky s kostkovanou košilí, ale ona zavrtěla hlavou a mezi palcem a ukazováčkem si nadzvedla imaginární sukni. Máma se nechápavě zamračila.


„Chce svoje šaty," vysvětlila jsem.


„Potřebuje něco teplejšího."


A tak jsem zamířila ke skříni a vyhrabala slavnostní šatečky na vánoční večírek, které jsem zavrhla hned po prvním nošení. Byly z tmavomodrého sametu s krajkovým límečkem, na ni moc velké, ale slušely jí. Blonďatá hříva jí schnula rozdělená do pramínků, takže vypadala, jako by vystoupila ze staré fotografie.


Na obědě s námi seděla u stolu, ale nejedla. To samé se odehrálo u večeře a následující ráno u snídaně.


„Prosím, srdíčko. Dej si aspoň jedno sousto." Máma působila vyčerpaně, a to dělala tetu na plný úvazek teprve jeden den.


(...)

 

přeložila Jana Hejná
nakladatelství Mladá fronta, 2018
ISBN: 978-80-204-4502-5

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 12 Březen 2018 15:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB