Jiří Křižan: Stín



 

Křižan výřez přebalPrvní a zároveň poslední próza scenáristy filmu Je třeba zabít Sekala.

 

 

 

Stín Jiřího Křižana je příběhem osiřelého venkovského chlapce vychovávaného bezmála starosvětsky spravedlivým dědečkem, prostříhávaným „blbeckými“ historkami z náhradní vojenské služby. Vyprávěním, které dává téměř fyzicky pocítit, jaké to je vyrůstat na okraji společnosti jako politickou zvůlí ocejchovaný „třídní nepřítel“, a tudíž neplnohodnotný „bývalý člověk“.

 

Křižan toto vyprávění se silně autobiografickými prvky napsal, když mu bylo sedmadvacet let, avšak jeho vydání v mateřském jazyce se nedožil: začátkem sedmdesátých let rozmetaly sloupcové korektury normalizační čistky a v kvasu konce tisíciletí vyzněly všechny snahy o jeho vytištění do prázdna. Nyní Stín konečně spatřil světlo světa. Nestalo se tak z pouhé povinnosti splatit dluh narůstající bezmála půl století, ani ve snaze zpeněžit neznámé dílo známého autora,Křižan přebal ale proto, že se jedná o text, který je stále živý – neokázalý, mimořádně působivý a aktuální.

 

Jiří Křižan (1941–2010) byl jedním z nejosobitějších českých filmových scenáristů druhé poloviny 20. století. Celý jeho život poznamenalo poválečné budování komunismu: v roce 1951 byl jeho otec ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu a vraždu pohraničníka k trestu smrti. Později byl Jiří Křižan z politických důvodů vyloučen z gymnázia. Absolvoval vojenskou službu u jednotek, které v druhé polovině 50. let nahradily Pomocné technické prapory a poté vystřídal několik dělnických profesí. V roce 1964 byl přijat na pražskou FAMU. V lednu 1989 stál u zrodu petičního výboru za propuštění uvězněného Václava Havla. Později spolu s ním, Alexandrem Vondrou a Stanislavem Devátým inicioval vznik petice Několik vět a v listopadu 1989 byl jedním ze zakládajících členů Občanského fóra. Stal se poradcem prezidenta Václava Havla a roku 1995 se vrátil k psaní filmových scénářů a začal přednášet na FAMU. O dva roky později se ujal hospodaření na rodinném statku, vráceném v restituci.

 

 

Ukázka z knihy:

I

Nejvíc všichni mluvili o té barvě. U celé jednotky se nenašli dva vojíni, kteří by se shodli na jejím pojmenování. Jen desátník absolvent Anděl mlčky toleroval prohlášení tlustého svobodníka Šejdy, maje na paměti nařízení velitele jednotky nadporučíka Kopřivy, že poddůstojníci musí vypadat před mužstvem jednotně. Dokud neodešel od útvaru druhý svobodník, bylo to těžší, protože ten měl vždy na všechno opačný názor. A jakmile na něj svobodník Šejda a desátník absolvent Anděl přistoupili, změnil jej, dal svobodníkovi Šejdovi ránu pěstí a odešel na ošetřovnu, kde se přiotrávil směsí alkoholu s čistým benzínem na čištění stop po náplasti.

 

Svobodník Šejda se před svým prohlášením nadechl a zařval: „Sou fialový jak hypermangán!“

 

Ačkoliv desátník absolvent Anděl mrtvou dosud neviděl a s názorem svobodníka Šejdy souhlasil zatím jen navenek před mužstvem, připouštěl v duchu, že srovnání může být správné. Svobodník Šejda mrtvou viděl poměrně nejdéle a barvu hypermanganu znal lépe než cokoli jiného. Po návratu z každé vycházky do okolních vesnic si v jeho roztoku omýval přirození.

 

„Kdybyste byl vojín, každej měsíc bych vás zavřel na jednatřicet dní, abyste nenadělal žádnou škodu. Ale jste po mně nejvyšší šarže, takže budete tu ženskou do rána hlídat. Vemte si k tomu Kadavého a dejte mu zásobník ostrých,“ řekl nadporučík. Při řeči třikrát trhl ramenem nahoru, naznačil kruhový pohyb doleva, ale na chvilku znehybněl a ohrnul horní ret. Tohle se mu stávalo od noci, kdy mu pod manželskou postelí vybuchl dělbuch načasovaný svobodníkem Šejdou. Tehdy vedle něj neležela manželka, ale vedoucí Sběrných surovin Adéla. Nadporučík Kopřiva za ní jezdil každou první neděli v měsíci do krajské psychiatrické léčebny.

 

Adélu nadporučík Kopřiva přebral desátníku absolventu Andělovi. Byla ráda, protože desátník absolvent Anděl jí sáhl do rozkroku teprve při jejich druhé schůzce. Omylem a omluvil se za to. To ale nadporučík nevěděl a po té noci nabyl přesvědčení, že k výbuchu došlo ve spojitosti s pomstou desátníka absolventa Anděla. Proto mu k hlídání mrtvé přidělil vojína Kadavého, který byl pověstný maléry s ostrými náboji v zásobníku samopalu. Bylo zaručené, měl-li je při sobě, že dříve nebo později vyjde z jeho zbraně náhodná rána. Dosud nikoho nezastřelil, ale nadporučík doufal, že tentokrát alespoň smrtelně zraní desátníka absolventa Anděla.

 

Kromě množství obrazů a fotografií viděl desátník absolvent Anděl nahou ženu jen dvakrát. Jednou špehýrkou ve dveřích kabiny na plovárně, to byla k špehýrce otočena zády, a podruhé, když zvonil u dveří bytu svého přítele. Otevřela mu jeho bytná, která myslela, že zvoní ten přítel. Ze všech barev, které na ní byly, si uvědomil jen liščí červeň, jíž zářil porost jejího klína, a pak její bílou širokou zadnici, když se otočila a šla předsíní ke dveřím pokoje v domnění, že ji následuje, jak ho o to požádala. Spěchal tehdy na přednášku odborného asistenta Marhoula o krizi kapitalistické soustavy. To byly tedy všechny jeho zkušenosti s vybarvením ženského těla, a proto byl na pochybách, čí názor má považovat aspoň v duchu za nejpravděpodobnější.

 

„Posloucháte vy mě vůbec?“ zeptal se hrozivě nadporučík Kopřiva a škubnul ramenem.

 

Při přikývnutí si musel, jako vždy, dávat desátník absolvent Anděl pozor, aby nepodlehl naléhavému nutkání napodobit nadporučíkův tik. Něco takového udělal brzy po příchodu k jednotce. Stáli vyřízeni v dvojřadu a kolem nich přecházel major, velitel, který si zakládal na tom, že zná všechny příslušníky jednotky.

 

„Co jste zač?“ vybafl na desátníka absolventa Anděla.

 

„Anděl,“ řekl desátník absolvent Anděl.

 

„Anděl co!“

 

Desátník absolvent Anděl se nejistě porozhlédl po sousedech s vypjatými hrudníky.

 

„Anděl Josef,“ řekl mírně.

 

„Anděl Josef co!?“ vyrazil ze sebe přerývaně major.

 

Desátník absolvent Anděl nasucho polkl a musel si odkašlat. Zčistajasna se mu v hlavě rozsvítilo.

 

„Desátník absolvent Anděl Josef,“ vykřikl vítězně.

 

„Josefa si strčte víte kam?“ utrhl se na něj tehdy major a několikrát za sebou mrkl levým okem. Při každém mrknutí mu povyskočil levý koutek úst.

 

„Provedu,“ řekl desátník absolvent Anděl a několikrát za sebou mrkl pravým okem. Při každém mrknutí mu povyskočil pravý koutek úst.

 

Potom ho převeleli k této jednotce, kde chcípli dva psi, jak se vyjádřil svobodník Šejda.

 

Když odcházel od maringotky, kde měl nadporučík Kopřiva svou kancelář, slyšel desátník absolvent Anděl ze všech stran dohady o té barvě. Do nastoupení stráže mu zbývala hodina. Strávil ji přemýšlením. Dokonce se zapomněl zeptat, jak se vlastně ta mrtvá u útvaru objevila.

 

(…)

 

 

vydala Knihovna Václava Havla, 2018

ISBN: 978-80-87490-79-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 09 Březen 2018 10:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB