Daniel Petr: Sestra smrt

Share on Myspace

Petr výřez přebalSeverská krimi ze severu Čech.

 

 

Ústecký vyšetřovatel Václav Rákos se vypraví do nemocnice v Rumburku kvůli podezření, že pacientka, která zemřela na otravu metylalkoholem, se ve skutečnosti stala obětí vraždy. Rákos je přesvědčený, že existuje souvislost mezi její smrtí a případem zdravotní sestry obviněné z otravy šesti pacientů draslíkem. Krátce nato dojde v nedaleké Doubici k vraždě zaměstnance národního parku. Důkazy směřují k Miloši Bjelejovi, válečnému zločinci z války v Jugoslávii, který kdysi pobýval v Pardubicích jako vojenský poradce. Jenže Bjelej je oficiálně už deset let po smrti. Zima je toho roku mimořádně dlouhá a tuhá aPetr přebal Václav Rákos zjišťuje, že vraždy v Rumburku a jeho okolí mají mnohem temnější pozadí, než tušil.

 

Daniel Petr (*1975) se do povědomí čtenářů zapsal především svou třetí prozaickou knihou, románem Straka na šibenici (Host 2015), který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2005 vydal v CKK sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem prózu Příběh z České mládeže, v roce 2012 v Akcentu Třebíč román Díra. Publikoval v řadě literárních časopisů a je spoluautorem divadelního textu Unser Zimmer / Náš pokoj realizovaného v Drážďanech a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

 

 

Ukázka z knihy:

Vápenka,

Doubice, sobota 7. března 2015

 

Neohrabaně se sbíral ze země. Pokud mohl soudit, byl celý, zato z bicyklu toho moc nezbylo. Podjel mu pod nohama, na vrcholu závěje se obrátil řídítky dolů a dopadl na kovový plot. Dráty předního kola se ježily na všechny strany, rám byl ohnutý a sedlo puklo jako ořechová skořápka. Jsou to dva měsíce, co dal za ten krám celý plat, a teď ho může vyhodit do starého železa.

 

Z kapsy plné sněhu vytáhl klíč a vydal se k brance. Pokaždé když poskočil na zdravé noze, měl pocit, jako by si do kolena zatloukal hřebík. Zhoupl se na druhou nohu, ale bolest ho přinutila opřít se o sloupek. Ke dveřím mu zbývalo deset kroků, ale jemu to připadalo, jako by měl po jedné noze doskákat do Doubice. Pokud se ještě před chvílí smál při představě, jak ho ráno někdo objeví zmrzlého nedaleko jeho domu, měl by se teď popadat smíchy za břicho. Dokáže si někdo představit smrt tak nesmyslnou, jako bude ta jeho?

 

Hlavou mu probleskla myšlenka, která ho přinutila vrátit se k představě praskajícího polena v kamnech. S roztaženýma nohama se posadil doprostřed pěšiny vydlážděné žulovými kameny, které kdysi vlastnoručně přinesl ze zbořeného domu na opačném konci Doubice, a pustil se do hrabání ve sněhu. Věděl, že tu někde musí být. Sotva vnímal, jak ho zebou ruce. Konečně ho ucítil mezi prsty. Ocelové lano, které se na Štědrý den utrhlo pod tíhou ledu z hromosvodu a zůstalo ležet zkroucené přede dveřmi. Tehdy ho natáhl podél pěšiny k brance, aby mu nepřekáželo, než ho na jaře vrátí na střechu.

 

Lehl si na břicho a lano, ukotvené v kovové trubce trčící ze země, uchopil oběma rukama. Do výšky se vznesla sprška sněhu. Musel dávat pozor, aby se neporanil o očka, ze kterých trčely rezavé hřebíky. I tak mu bylo jasné, že než se doplazí ke dveřím, bude mít dlaně rozedřené do krve.

 

V polovině pěšiny mu došly síly. Srdce mu tlouklo jako o závod. Na zádech ho studil pot. Prohlížel si cáry kůže, které se mu odchlíply z dlaní, a proklínal roztřepené lano pokryté rzí. Sáhl do kapsy a prsty, jimiž dokázal stěží pohnout, uchopil svazek klíčů. Přepadl ho záchvat kašle. Klíče mu vypadly z ruky.

 

Probudilo ho zalomcování ramenem.

 

„Budíček,“ zazněl nad jeho hlavou hlas připomínající hlasitý šepot, jakým se navzájem okřikují děti, když nechtějí, aby je slyšeli rodiče.

 

Neochotně zdvihl hlavu.

 

„To jsi ty?“

 

Stařec, oblečený pouze do špinavé košile a tepláků, které mu visely z hubených kyčlí, se zašklebil.

 

„Nevím, kdo podle tebe jsem, ale jsem to já.“

 

Tomáš Ježek k vlastnímu překvapení necítil úžas nad tím, že před ním stojí člověk, kterého považoval za mrtvého.

 

Stařec vytáhl z kapsy u kalhot cigarety a jednu si zapálil. Ježek si všiml zaschlého pramínku krve stékající starci podél kořene nosu.

 

„Co se ti stalo?“

 

„Kromě toho, že jsem vstal z hrobu?“ Stařec si ho zamyšleně prohlížel. „Vypadá to, že jsem ti v něm udělal místo.“

 

Ježek se pokusil vstát, ale nohy ho neposlouchaly.

 

Stařec sevřel cigaretu mezi rty a chytil Ježka v podpaží. Zdvihl ho, jako by nevážil víc než březové poleno, přehodil si přes rameno jeho paži a pustil se do prohledávání jeho kapes.

 

„Jestli hledáš klíče, jsou tady,“ strčil Ježek špičkou boty do sněhu.

 

Stařec se pro ně shýbl.

 

„Kterej?“

 

„Ten na kraji.“

 

„Máš doma lékárničku?“

 

Ježek mlčky přikývl. V náhlém prozření, k jakému u něj docházelo, když se ocitl v situacích podobných této, pochopil, co bude následovat. Ať už ležel pod skalním převisem se zlomenou nohou, nebo chňapal v ledové vodě po kluzkém břehu, vždycky věděl, že se mu podaří vyváznout. Jenže tentokrát bylo po všem. Zhluboka vdechl chladný vzduch. Stařec páchl vápnem. Mrtví nevstávají z hrobů, aby se přidali k živým, ale aby je odvedli s sebou.

 

 

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-455-2

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 07 Březen 2018 13:39 )