Gene Deitch: Z lásky k Praze

Share on Myspace


Deitch výřez přebalČtivě napsaná autobiografie Gena Deitche o neuvěřitelných osudových zvratech významného amerického filmaře, který spoluutvářel československé dějiny animovaného filmu.

 

 

Gene Deitch, držitel Oskara za animovaný film z roku 1961, byl v roce 1959 vyslán proti své vůli do Prahy navázat kontakt s československými animátory. Vymínil si, že v komunistické zemi nezůstane více než 10 dní, ale osudové setkání s producentkou studia Bratři v triku Zdenkou Najmanovou protáhlo jeho pobyt v Praze až do dnešních dnů. Díky Deitchovým vazbám se v Československu vyráběly animované filmy, které se brzy proslavily po celém světě. Málokdo ví, že seriál Tom a Jerry nebo některé díly Pepka námořníka se vyráběly v Praze. Vtipný pohled Gena Deitche na realitu komunistického Československa se vyhýbá zavedeným klišé, aniž by přitom realitu jakkoliv přikrášlovaly. Zajímavé je bezpochyby i líčení historek s významnými osobnostmi pražské Kampy a světa animovaného filmu Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou nebo Janem Werichem. Významnou součástí knihy jsou i poprvé uveřejněné Trnkovy návrhy postav k Deitch přebalanimovanému filmu Hobit, který měl Deitch točit v Praze v době, kdy Tolkienovo dílo bylo ještě zcela neznámé.

 

Gene Deitch (*1924), americký režisér a scenárista animovaných filmů (níže na snímku), držitel Oscara za animaci, se narodil v Chicagu, vyrůstal v Hollywoodu a v roce 1959 zakotvil v Praze. Jako animátor studia UPA získal na přelomu 40. až 50. let 20. století dvakrát Zlatou medaili New York Art Directors Club za nejlepší televizní reklamu, jeho televizní reklamy se jako vůbec první dostaly do Muzea moderního umění v New Yorku. Od roku 1955 pracoval pro studio Terrytoons spadající pod společnost 20th Century Fox, kde vytvořil dodnes známé postavičky John Doormat, Clint Clobber, Gaston Le Crayon, Sidney a Foofle. Pro Terrytoons vytvořil i první animovaný seriál určený pro televizní vysílání – Tom Terrific. Jeho animovaný film Sidney’s Family Tree byl v roce Gene-Deitch1958 nominovaný na Oscara. V roce 1958 si v New Yorku založil vlastní studio Gene Deitch Associates, Inc. Nabídka zajímavé práce od společnosti Rembrandt Films producenta Willliama L. Snydera přivedla Deitche roku 1959 do Prahy, kde se o rok později usadil natrvalo. V československé koprodukci natočil protiválečný film Munro, který v roce 1961 získal Oscara za animaci. V období mezi lety 1968–1993 pracoval jako animátor pro produkční společnost Weston Woods.

 

Ve spolupráci s českými animátory natočil pro společnost MGM dvanáct dílů seriálu Tom a Jerry a pro King Features některé příběhy Pepka námořníka. Převedl na plátno slavné obrázkové knihy Maurice Sendaka Tam, kde žijí divočiny a V noční kuchyni, zfilmoval i díla Isaaca Bashevise Singera, Tomiho Ungerea a dalších význačných autorů a ilustrátorů dětských knížek. V 60. letech se spolu s Adolfem Bornem a Jiřím Trnkou podílel na přípravě animované verze Tolkienova Hobita. Na bázi původní figurky zvané Foofle vytvořil postavu Nudnika, která sehrávala hlavní roli v animovaném filmu Zde je Nudnik, jenž byl spolu s dalším Deitchovým snímkem Jak zabránit přátelství v roce 1964 nominován na Oscara. Film Obři z roku 1969 byl na dvacet let v Československu zakázán za svoji kritiku sovětské invaze. V roce 1994 se objevil ve vedlejší roli v českém filmu Víta Olmera Ještě větší blbec, než jsme doufali. Natočil více než 70 animovaných filmů a 7 televizních animovaných seriálů. V roce 2004 obdržel za celoživotní dílo cenu Annie Winsor McCay Award. Z prvního manželství má v USA tři syny – Kima, Simona a Setha. Podruhé se oženil v roce 1964 s animátorkou Zdenkou Najmanovou, žijí spolu v Praze.

 

 

Ukázka z knihy:

MASO! Jako hlavní složka české stravy se dostupnost nebo naopak nedostupnost masa stala hlavním ukazatelem dobrých a horších časů. Byly ale i doby, kdy se maso dalo sehnat jenom v restauraci. Když mě během mých prvních návštěv vzali do restaurace a já se ještě nedokázal zorientovat v jídelním lístku, mohl jsem si vybrat vždy z následující nabídky: „Chceš hovězí, vepřové nebo telecí?“


To byla první volba, kterou člověk musel učinit. Pak nastoupil výběr z knedlíků, vařených brambor nebo hranolek (kterým se tehdy říkalo „pomfrity“). Hranolky jsem se brzy odnaučil objednávat, protože byly pokaždé ovadlé a nacucané olejem.


Většinou byla v jídelním lístku polévka ve dvou variantách: kuřecí s utopeným syrovým vajíčkem nebo gulášová. Kuřecí polévka byla většinou osolená horká voda s několika zbloudilými nudlemi a případně pár miniaturními kostičkami kuřecího masa. Gulášová polévka byla v podstatě zředěnou verzí hlavního jídla.


Hlavní jídlo se podávalo zalité omáčkou a doprovázené miniaturní porcí šedavé zeleniny z plechovky – pár hrášků, plátek řepy, pár kousíčků mrkve, všechny zhruba stejné mrtvolné barvy. Podle všeho měly sloužit hlavně jako dekorace, poněvadž žádný „opravdový chlap“ zeleninu stejně nejedl a jenom ji odsunul na okraj talíře.



Do restaurace chodil člověk kvůli masu, a to se přesně vážilo. Za každou masovou položkou byla v jídelním lístku uvedená její váha, většinou 100 nebo 200 gramů. Mělo se jednat o váhu v syrovém stavu, ale protože u stolu se to převážit nedalo, člověk se musel spolehnout, že to tak skutečně je. Sklenice měly po straně tenké rysky, které naznačovaly, kolik přesně decilitrů se člověku dostane piva, vína nebo toho, čemu se říkalo džus. Objem nebo váha veškerých potravin byla standardní a nic to nevypovídalo o jejich kvalitě.


Položka, která zpravidla doprovázela oněch nebohých 100 gramů masa, byly knedlíky, většinou čtyři. Funkcí tohoto amorfního materiálu v centimetrových plátcích sloužícího – s ohledem na neexistenci vlastní chuti – k namáčení do omáčky, je zejména zaplnit žaludek. Není pochyb, že něco takového má své počátky v chudých dobách – což byla situace, která nás provázela celou dobou komunismu. Češi své knedlíky ovšem milují dodnes a pokračují v jejich konzumaci i v mnohem lepších dobách.

 

Příbory se tehdy podávaly zabalené do čtvrtinky tenounkého nesavého ubrousku. Čtvrtinky – opravdu! Ubrousky se v restauraci rozbalovaly a obsluha je předem opatrně trhala na čtvrtiny. Víc člověk nedostal.

 

Nejhorší pro mě bylo zvyknout si na jiný způsob stolování. Já byl zvyklý používat při jídle na krájení i nabírání hlavně vidličku, nůž jsem bral do ruky jen v případě, že jsem něco potřeboval rozřezat na malé kousky. Češi oproti tomu nedávají nůž ani chvíli z ruky, drží jej jako tužku a zručně s ním nakládají kousky masa, knedlíků a omáčky na vidličku – což je nepochybně praktické a svědčí o dobrém vychování.


Když už se člověku dostalo zeleniny, byl to většinou špenát. Říkal jsem si, jestli Češi vůbec mají představu o tom, jak vlastně špenát vypadá. Všechen špenát v restauracích – ale dokonce i později, když byl dostupný v mražené podobě v obchodech – byl ve formě pyré, u nějž nic nenapovídalo, že se ve skutečnosti jedná o listovou zeleninu. Pro mnohé proto muselo být překvapením, když se tu o mnoho později začaly podávat saláty se skutečnými špenátovými listy!

 

I když jsem se učil česky, jídelní lístky pro mě byly těžký oříšek. Většinou se jednalo o páté kopie vyťukané přes kopírák na psacím stroji z roku 1925 nebo vytištěné na cyklostylu, jemuž došla tiskařská čerň. V každém případě byly téměř nečitelné. Ale to bylo vlastně jedno – sloupec znamének X označující položky, které nebyly aktuálně k mání, čitelný rozhodně byl.


Když došlo „hovězí, vepřové nebo telecí“, byla často k mání slepice (samý tuk), kachna (ještě více tuku), pstruh (celkem OK) nebo zvěřina s pár brusinkami, knedlíky a tenounkým plátkem citronu. To bývalo moc dobré, ale to také bylo více méně všechno – plus pivo samozřejmě, primární český zdroj potěšení. Nejlepší pivo na světě, o tom není pochyb.


Když člověk nechtěl pít pivo, víno ani vodku, měl na výběr z minerální vody nebo sodovky. To, co se prezentovalo pod názvem „džus“, byla v podstatě zbarvená cukrová voda, která tomu názvu absolutně nemohla dostát. Jeden nápoj se v restauraci nikdy nepodával: mléko. Když jsem si objednal sklenici mléka, byl jsem všem pro smích. „Muži mléko nepijí,“ informoval mě číšník s úsměškem na tváři.


Maso bylo nabízeno jako „pražené“, „pečené“, „dušené“, „na másle“ atd., ale většinou bylo obaleno ve strouhance a smažené. Pak byla kategorie označená za „dietní“, což znamenalo, že namísto obligátního oleje bylo maso smažené na másle. Od té doby, co začaly být k dostání moderní kuchyňské přístroje, se nejlépe ze všeho prodávaly elektrické fritézy. Češi milují svou těžkou smaženou stravu a vepřové na všechny způsoby a smíří se kvůli tomu v relativně nízkém věku i s infarkty, které považují za normální a předvídatelnou součást života.


Za vůbec nejďábelštější vynález mi přišly chlebíčky, zkosený krajíc bílé veky riskantně napěchovaný kousky sýru, šunky, salámu, vajíček, rajčat, cibule a ančoviček na lůžku z různých směsí sýra, kterážto obloha člověku vesměs popadala do klína ještě předtím, než se mu chlebíček podařilo přiblížit k ústům. Takový tác chlebíčků, to byla teprve zkouška zručnosti!


Aby se člověk najedl v české restauraci, musel mít více trpělivosti než hladu. Zajímavé je, že bez ohledu na to, jak dlouho trvalo, než si člověk mohl objednat, a kolik času zabralo, než jídlo připravili, suverénně nejdéle si člověk počkal na zaplacení! Kdykoliv kolem stolu proběhl číšník a člověk na něj zamával s prosbou o účet, v odpověď se mu dostalo zamumlání „kolega“, aniž by dotyčný vůbec zvolnil tempo. Vždycky to vypadalo, že náš stůl má na starosti „kolega“, akorát že ten „kolega“ byl podle všeho neviditelný. Když se dotyčný nakonec přece jen zjevil, vytasil tlustou šrajtofli s množstvím přihrádek na bankovky všech nominálních hodnot a host mu oznámil, na kolik má účet zaokrouhlit, aby se do toho vešlo spropitné, většinou 10 %. Ano, už za socialismu se očekávalo spropitné a rozhodně ho nikdy nikdo neodmítal.

 

 

přeložila Radka Smejkalová
nakladatelství Garamond, 2018
ISBN:  978-80-7407-410-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 06 Březen 2018 13:44 )