Giambattista Vico: Jak se dnes studuje

Vico výřez přebalJak se dnes studuje je asi nejpřístupnější text neapolského filosofa Giambattisty Vica (1668–1744).

 

 

Vico zde přehledně srovnává moderní přístup ke studiu s antickým vzděláváním na příkladech různých disciplín od přírodovědy přes lékařství až k umění nebo právní vědě. Kritizuje fragmentarizaci vzdělání i jeho narůstající odtrženost od životní praxe. Překlad je uveden delší předmluvou, která čtenáři poskytne potřebný rámec Vicova myšlení od kulturního kontextu přes základní přehled života, díla až k výkladu ústředního konceptu jeho filosofie.

 

 

Ukázka z knihy:

PŘEDMLUVA

Giambattista Vico není příliš známý ani ve světě, ani u nás. Právníci se s jeho jménem asi většinou nesetkají vůbec, historikové snad během studia narazí na Vico přebalzmínku o raně novověkém filosofovi dějin, zatímco pro filosofy bude nejspíš jen jménem, jež mohli při studiu dějin přeskočit. Změna tohoto stavu se nedá vcelku očekávat. Je proto namístě uvést překlad jednoho z jeho nejznámějších a nejpřístupnějších textů delším výkladem.

 

Za Vicovým malým vlivem stojí od začátku hlavně jeho odtrženost od živých trendů. Vico psal nejen svérázným stylem, ale hlavně své texty tvořil převážně italsky a latinsky v době, kdy už nejčtenější autoři jednoznačně dávali přednost francouzštině či angličtině. Navíc působil sice v jednom z největších evropských měst, nicméně v místě, jež si bolestně uvědomovalo svou narůstající opožděnost. Španělsko, pod jehož (podle všeho dost kořistnickou) nadvládou se Vicova vlast za jeho mládí nacházela, už dlouho ztrácelo velmocenské postavení a neapolští intelektuálové vzhlíželi k severní straně Alp podobně jako zbytek Evropy v renesanci hleděl k Itálii. Výjimkou z narůstající zaostalosti už zůstávali asi jenom italští hudebníci a malíři.

 

Dobová situace byla příčinou, proč Vico reagoval na mezinárodní diskuse se zpožděním. Vyrovnával se s Baconem a kartezianismem či epikurejstvím v době, kdy byl po smrti dokonce i Leibniz, Locke nebo posléze také Newton, kteří na tyto směry navazovali, natož jejich původci a hlavní představitelé jako Descartes, Arnauld, Hobbes, Gassendi nebo Spinoza. Bez ohledu na relevanci jeho kritiky či originalitu vlastních myšlenek mohly Vicovy texty stěží najít ohlas, když se prezentovaly jako alternativa ke koncepcím, jež se už často pokládaly za překonané a rozhodně už nebyly předmětem živých debat. Konečně, bez ohledu na vše zmíněné scházel Vicovým vlastním myšlenkám včetně způsobu podání v jeho době intelektuální kontext. O sto let dříve by našel souputníky v renesančních humanistech, o sto let později mezi pokantovskými romantiky, ale na počátku osmnáctého století se mu přihodilo, čeho se nejvíce obával jakožto údělu boha a bláznů – mít svou pravdu sám.

 

Nejspíše je tedy namístě nejprve stručně nastínit, na jakém místě bylo Vicovi myslet a psát, z jakých pramenů se jeho myšlení napájelo, potom přehledně představit jeho život a dílo, a nakonec poskytnout čtenáři aspoň několik pomůcek pro jeho čtení. Ve druhé půlce tohoto úvodu tudíž schematicky představíme pravděpodobný rámec Vicova projektu a upozorníme na některé jeho klíčové prvky, hlavně ty, jež nejsou zcela nabíledni coby součást slovníkových hesel a kapitol v historických přehledech (jako princip verum‑factum, jeho právní filosofie, případně teoretická rétorika, ale hlavně filosofie dějin, kde bývá Vico zvláště díky uvolnění z teologického kontextu chápán někdy přímo jako zakladatelská postava), protože tato předmluva nemůže suplovat ucelenou vicovskou monografii. Jen kratičce se podíváme na jeho koncepci jazyka a soustředíme se na pravděpodobně ústřední pojem jeho filosofie, totiž na sensus communis. Na samý závěr si pro přehlednost zrekapitulujeme obsah zde přeloženého spisku.

 

XIV.

Co se ještě týče univerzitního studia, je pozoruhodné, že ve starověku zakládali takříkajíc univerzity těla, totiž lázně a cvičiště, kde se mladí mohli díky běhu, skoku, boxu, hodu oštěpem, ve hře s míčem i diskem, plavání a koupání rozvíjet v síle a obratnosti, a nenapadlo je zbudovat univerzitu, která by vzdělávala a upevňovala ducha. Je‑li řeč o Řecích, pak příčinou bylo to, že pro ně byl jeden filosof naprosto celou univerzitou. Řekové totiž měli vlastní jazyk a vzhledem k tomu, jak krásně byl rozvinutý, hodil se nejen ke všemu, co se dělo v občanském životě, ale stejně jadrnými a výstižnými slovíčky vystihl i ty nejhlubší vědy a nejelegantnější umění. A zákony spíše předávali ostatním národům, než že by nějaké přejímali zvenčí. Domnívali se proto, že převyšují ostatní národy, jak to ostatně vyjadřuje jejich oblíbená nadutá otázka: Jsi Řek, nebo barbar? Z ní se zdá, jako by sami sebe hodnotili jako lepší polovici všech pozemských národů. S ohledem na řečené a vzhledem k tomu, že pěstovali jen filosofii, matku, porodní bábu i kojnou všech věd a umění – a tu vykládali spíše věcnými argumenty než na základě cizí autority, pokrýval každý filosof pohodlně věci božské i lidské a sám poučil své posluchače o všem, co bylo zrovna zapotřebí v obci vědět.

 

A Římané měli sice jazyk, který měl cizí kořeny, ale těmi pohrdali tak pyšně, že slova z řeckého zdroje a lehce jen přiohnutá vykládali raději povrchně, pomýleně a hloupě, než by připustili jejich cizí původ. A přestože také zákony z valné části převzali od Řeků, přizpůsobili je své státní formě tak moudře, že nakonec byly díky tomu vlastně opravdu jejich vlastní. V posledku se tak Římané, co se týče jazyka a zákonů, vyrovnali Řekům. A univerzity postrádali ještě méně než Řekové, protože, jak jsme si řekli, moudrost omezovali jen na právnictví, jež se navíc učili politickou praxí, a patriciové si je nechávali spiklenecky pro sebe. Scházelo tudíž příliš mnoho k tomu, aby Římany zajímalo univerzitní studium, takže také žádnou univerzitu nezaložili. Ale po změně státu v císařství římským císařům záleželo na zveřejnění právnických mystérií a s nárůstem počtu autorů, dělením na různé školy a s čím dál větší názorovou rozrůzněností se zvětšoval také objem právních nauk. Na podporu jejich rozvoje také nakonec vznikly akademie v Římě, Konstantinopoli a Bejrútu.

 

Naše potřeba univerzit je o tolik větší! Studují se na nich posvátné knihy, spolu s nimi orientální jazyky, usnesení koncilů, jež se konaly v nejrůznějších zemích a městech Asie, Evropy i Afriky od apoštolských časů až do naší doby, zákony Římanů i Langobardů, feudální zákoníky, nauky Řeků, Římanů i Arabů, jež ovlivňují naši státní praxi. Přidejte k tomu knihovnická pochybení, vykradené nebo zfalšované knihy, zásahy cizích rukou, za nimiž už stěží rozpoznáváme, co napsal původní autor, abychom dokázali sledovat jeho myšlenku. Když tedy to, co potřebujeme znát, je obsaženo v tolika knihách, často v mrtvých jazycích, ze zaniklých států leckdy s neznámými zvyklostmi, v porušených kodexech, začnou být všechny vědy i umění tak náročné, že jednotlivec může stěží zvládnout jednu z nich. Proto jsme si založili univerzity vybavené všemi obory, kde každému oboru vyučuje ten, kdo je v něm nejučenější.

 

Proti této výhodě ovšem stojí ta nevýhoda, že jednotlivé vědy a umění, jež dokázala jen filosofie udržet jakoby v jednotném duchu, jsou dnes oddělené a roztříštěné. V antice si filosofové dávali záležet na tom, aby své nauce přizpůsobili nejen své zvyklosti, ale také způsob výkladu. Sokrates tvrdil, že „nic neví“, takže nikdy sám nic netvrdil, ale jen pečlivým dotazováním předstíral, že se chce učit od sofistů, a na základě jejich odpovědí rozvíjel své indukce. Stoikové, kterým byla blízká představa ducha jako měřítka pravdy a přesvědčení, že moudrý nikdy nevynáší domněnky, vycházeli z pravd, jež byly z jejich hlediska nepochybné a jež prostřednictvím druhotných pravd krok za krokem řetězili až k závěrům, které byly předmětem sporu, a pro své účely využívali figury sorites. Aristoteles, který chtěl pravdu posuzovat smysly i duchem, využíval zase sylogismus, v němž na začátku stanovil nějaké obecné pravdy, aby tak poskytl jistotu jednotlivostem, jež byly předmětem sporu. Epikuros, který svěřoval poznání pravdy smyslům, zase od svých oponentů nic nepřejímal, ani jim nic nevyvracel, nýbrž se držel věci samé v jednoduchém výkladu. Dnes se však studentům dostane pevného aristotelského školení ve vedení rozpravy, epikurejského ve fyzice a karteziánského v metafyzice. Učí se galénskou medicínskou teorii, chemickou praxi, accursián je v právu učí číst Základy, fabrista Pandecta, alcitián Codex. Jejich vzdělávání je tak roztříštěné a leckdy přímo zvrácené, takže v jednotlivostech jsou sice velice učení, ale v celku, což by byl květ moudrosti, neobstojí. Abychom se vyhnuli této nevýhodě, přál bych si, aby představení našich univerzit sestavili ucelený systém všech oborů, přizpůsobený náboženství i státu, aby výsledkem byla skrznaskrz jednotná nauka, kterou by rozvíjeli ve veřejném zájmu.

 

 

přeložil Petr Glombíček

nakladatelství Togga, 2017

ISBN: 978-80-7476-126-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB