Jan-Werner Müller: Co je to populismus?

Muller výřez přebalVšude po celém světě jsou populisté na vzestupu – Donald Trump, Silvio Berlusconi, Marine LePenová. Co ale přesně je populismus? Jaký je rozdíl mezi pravicovým a levicovým populismem? Zmenšuje populismus propast mezi vládou a lidem, nebo znamená spíše hrozbu pro demokracii? Co přesně je vlastně „lid" a kdo hovoří jeho jménem? Je populista Andrej Babiš, Miloš Zeman či ruský prezident Vladimir Putin? Odpověď a názor si musí udělat vnímavý čtenář sám...

 

 

Jak německý politolog ve své průkopnické práci vysvětluje, jádrem populismu je odmítnutí pluralismu a elit. Podle populistů jsou to jen oni sami a nikdo jiný, kdo zastupuje lid a jeho skutečné zájmy. Populisté také v rozporu s běžným míněním vládnou na základě svého tvrzení o výlučném morálním zastupování lidu – pokud populisté získají dostatečně velkou moc, vytvoří autoritativní stát z dialogu vylučující všechny, kdo nejsou považováni za součást vlastního „lidu".

 

Autor dále nabízí čtenářům, zastávajícím liberální a demokratické postoje, řadu konkrétních strategií k tomu, jak nejlépe s populisty jednat a zejména jak reagovat na jejich nárokování siMuller přebal hlasu hovořícího za „mlčící většinu" nebo „skutečný lid". Schopnost kvalitně reagovat a argumentovat populistům snad nikdy po 2. světové válce nebyla naléhavější...

 

 

Ukázka z knihy:

LOGIKA POPULISMU

Populismus je podle mého názoru specifická moralistická před¬stava politiky, neboli způsob vnímání politického světa, který staví morálně čistý a plně sjednocený – ale měl bych říci, že nakonec fiktivní – lid proti elitám, které jsou považovány za zkorumpované nebo nějakým jiným způsobem morálně pod¬řadnější. Kritika elit je nutná, ale ne dostatečná podmínka toho, aby se člověk kvalifikoval jako populista. Jinak by mohl být definován jako populista kdokoli, kdo kritizuje mocné a status quo v jakékoli zemi. Kromě antielitářství jsou populisté vždy také antipluralisty: populisté tvrdí, že oni, a jen oni zastupují lid. Ostatní političtí soupeři jsou součástí nemorální, zkorum¬pované elity – alespoň tak to populisté tvrdí, když nemají sami moc. Pokud se dostanou k moci, neuznají žádnou legitimní opozici. Základní populistické tvrzení také implikuje, že ten, kdo není skutečným stoupencem populistické strany, vlastně vůbec nemusí být součástí vlastního lidu. Slovy francouzského filozofa Clauda Leforta, ti takříkajíc vlastní lidé nejdříve musí být „extrahováni" z celkového množství skutečných občanů. Tito ideální lidé jsou poté považováni za morálně čisté a ve své vůli neomylné.

 

Populismus se objevuje se zavedením zastupitelské demokra¬cie; je jejím stínem. Populisté touží po tom, co politická teore¬tička Nancy Rosenblumová nazvala „holismus": je to předsta-va, že společnost by se již neměla rozdělovat, a myšlenka, že je možné, aby lid byl jedním a měl jednoho oprávněného zastupi¬tele. Ústřední tvrzení populismu je tudíž moralizovaná forma antipluralismu. Političtí aktéři, kteří tomuto tvrzení neholdují, jednoduše nejsou populisté. Populismus vyžaduje argument pars pro toto a tvrzení o výlučném zastupování, přičemž obo¬jí je chápáno v morálním, nikoli empirickém smyslu. Jinými slovy, nemůže existovat populismus, aniž by někdo nehovořil ve jménu lidu jako celku. Vzpomeňte na neslavně známé pro¬hlášení alabamského guvernéra George Wallace pronesené při jeho inauguraci: „Ve jménu největších lidí, kteří kdy kráčeli po této zemi, kreslím čáru do prachu a hážu rukavici pod chodidla tyranie... a říkám..., segregace nyní..., segregace zítra..., segre¬gace navždy." Rasová segregace netrvala navždy, ale to, co o ní Wallace říkal, navždy poškodilo jeho pověst; byl to jasný rasis¬mus. Přesto rétorika, která ukázala, že Wallace je populista, se soustředila na jeho tvrzení, že výlučně hovoří „ve jménu největ¬ších lidí, kteří kdy kráčeli po této zemi". Co přesně dávalo guver¬nérovi Alabamy právo hovořit ve jménu všech Američanů – mi¬nus, zjevně, proponenty „tyranie", což samozřejmě znamenalo Kennedyho administrativu a všechny, kdo usilovali o ukončení rasové segregace? A co mu navíc umožňovalo tvrdit, že „skuteč¬ná Amerika" je to, co nazýval „velký anglosaský Jih"? Jasné je, že všechno dobré a autentické ve Spojených státech pocházelo z Jihu, nebo se tak jevilo, když Wallace prohlásil: „I vy, rodní synové a dcery starého skalního patriotismu Nové Anglie..., i vy, statní rodáci velkého Středozápadu..., i vy, potomci planoucího ducha svobody pionýrů Dalekého západu..., zveme vás, abyste přišli a pobyli mezi námi..., neboť jste všichni jižanské mysli..., a jižanského ducha..., a jižanské filozofie..., vy všichni jste také Jižané a naši bratři v boji." Ke konci proslovu Wallace prohlásil, že prakticky všichni otcové zakladatelé byli Jižané.

 

Toto je ústřední tvrzení populismu: jen někteří lidé jsou sku¬teční lidé. Vzpomeňte na britského pravicového populistu Ni¬gela Farage, který slavil volbu brexitu tvrzením, že to značí „ví¬tězství pro skutečný lid" (tudíž 48 procent britského voličstva, které bylo proti vystoupení UK z Evropské unie, se tím jaksi stalo méně než skutečným – nebo tím byl, přesněji řečeno, zpo-chybněn jejich status jakožto řádných členů politické komunity). Nebo si vezměte poznámku Donalda Trumpa, která vzhledem k frekvenci, se kterou newyorský miliardář vydával svá přehna¬ná a hluboce urážlivá prohlášení, prošla doslova bez povšimnutí. Na květnovém shromáždění své volební kampaně Trump pro¬hlásil, že „jedinou důležitou věcí je sjednocení lidu – protože ostatní lidé nic neznamenají".

 

 

přeložila Markéta Hofmeisterová
nakladatelství Dybbuk, 2018
ISBN: 978-80-7438-183-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB