Guillermo del Toro, Daniel Kraus: Tvář vody



Del Toro výřez přebalNeobvyklý a křehký příběh o lásce, svobodě, sebeúctě a rovnováze v přírodě, odehrávající se na pozadí studené války.

 

 

Němá Elisa žije osamělý život v malé špeluňce nad kinem Arcade v Baltimoru. Pracuje jako uklízečka v přísně střeženém výzkumném středisku a jedinou radostí pro ni je, když si před noční směnou vybírá, jaké střevíčky si obuje. Její dosavadní život však navždy změní setkání s živým vzorkem z utajovaného vládního experimentu.

 

Stejnojmenný film v režii Guillerma del Tora, který byl uveden do českých kin v únoru 2018, získal Zlaté glóby za režii a hudbu.

 

Guillermo del Toro (*1964) je mexický režisér, který má na kontě filmy jako Faunův labyrint, Ďáblova páteř nebo Hellboy. Jeho tvorba se silně opírá o weird Del Toro přebalfiction, fantasy, horor a válečná témata. Jako spisovatel del Toro vytvořil s Chuckem Hoganem trilogii The Strain a s Danielem Krausem román Trollhunters.

 

Daniel Kraus (*1975) je americký spisovatel a režisér. Jeho román The Death and Life of Zebulon Finch zahrnul časopis Entertainment Weekly do svého seznamu deseti nejlepších knih za rok 2015. Krausovy knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků.

 

 

Ukázka z knihy:

1

Richard Strickland si čte rozkaz od generála Hoyta. Nachází se ve výšce téměř tři tisíce pět set metrů nad mořem. Poryvy větru narážejí do dvoumotorového letounu jako pěsti boxera. Poslední úsek cesty z Orlanda přes Caracas a Bogotu do Pijuayalu, do kloubů pěsti tvořené Peru, Kolumbií a Brazílií. Rozkaz je velice stručný a plný začerněných pasáží. Úsečnou vojenskou poezií se v něm vysvětluje legenda o Bohu pralesa. Brazilci mu říkají Deus Brânquia. Hoyt dal Stricklandovi za úkol doprovodit najaté lovce. Pomoct jim chytit tu věc, ať už je to cokoli, a dopravit to do Ameriky.

 

Strickland se nemůže dočkat, až to bude mít za sebou. Bude to jeho poslední mise pro generála Hoyta. Tím si je jistý. Práce, kterou pod Hoytovým velením odvedl v Koreji, ho ke generálovi připoutala na dvanáct let. Jejich vztah stojí na vydírání a Strickland se z něj chce vymanit. Dokončí svůj úkol, zatím největší ze všech, a bude mít dost peněz, aby se vykoupil z Hoytova područí. Potom se bude moct vrátit domů do Orlanda k Lainie a dětem, Timmymu a Tammy. Konečně bude manželem a otcem, kterým kvůli špinavé práci pro Hoyta nikdy být nemohl. Stane se úplně novým člověkem. Bude svobodný.

 

Vrátí se v myšlenkách k rozkazu. Přepne svou mysl a vidí svět jako voják. Tihle dojebaní chudáci v posrané Jižní Americe. Za jejich chudobu nemůže zaostalé zemědělství. Jistěže ne. Může za ni Žabernatý bůh, kterému se nelíbí, jak spravují prales. Instrukce jsou rozmazané, protože střechou letounu prosakuje voda. Otře papír o kalhoty. Píše se v něm, že americká armáda je přesvědčena, že schopnosti Deuse Brânquii bude možné využít pro vojenské účely. Strickland má za úkol jednat „v zájmu Spojených států“ a „motivovat“ jednotku, jak píše Hoyt. S jeho teoriemi o motivaci se Strickland seznámil velice dobře, zažil je na vlastní kůži.

 

Mysli na Lainie. Nebo raději ne, vzhledem k tomu, co možná bude muset udělat.

 

Pilotovy nadávky v portugalštině jsou na místě. Přistání je otřesný zážitek. Ranvej někdo vysekal přímo uprostřed pralesa. Strickland se vypotácí z letounu a zjistí, že horko venku je viditelný plující oblak. Kolumbijec v tričku Brooklyn Dodgers a havajských šortkách na něj mává a ukazuje na pickup. Holčička v dodávce trefí Stricklanda do hlavy banánem, ale jemu je příliš zle od žaludku na to, aby zareagoval. Kolumbijec ho veze do města sestávajícího ze tří čtvercových plácků, kde rachotí pojízdné dřevěné stánky s ovocem a postávají bosé děti s vypouklými bříšky. Strickland si projde krámky a bez přemýšlení si koupí zapalovač, repelent, uzavíratelné plastové sáčky a pudr na nohy. Z desek pultu, na který pokládá pesos, odkapávají slzy vlhkosti.

 

V letadle si pročítal knížečku portugalské konverzace. „Vocêviu Deus Brânquia?“

 

Trhovci se smějí a přejíždějí si přitom prsty přes krk. Strickland vůbec nerozumí. Ze všech je cítit ostrý, ocelový zápach, jako z čerstvě zabitého dobytka. Strickland odchází po asfaltové cestě, která se mu roztéká pod botami, a všimne si, že se v černé břečce zmítá morče. Umírá, pomalu. Jeho kosti zblednou a zaboří se do asfaltu. Je to nejhezčí cesta, jakou Strickland v příštím roce a půl uvidí.

 

2

Na nočním stolku se začne otřásat budík. Elisa ani neotevře oči a nahmatá ledově chladnou páčku. Předtím měla hluboký, měkký a hřejivý sen a chce se do něj vrátit, ještě na jednu sžíravou minutu. Ale sen nejde zachytit vědomým pronásledováním, vždy unikne. Byla v něm voda, tmavá voda — víc si nepamatuje. Celé hektolitry se tlačily na Elisu ze všech stran, ale ona se neutopila. Ve skutečnosti v ní dýchala lépe než tady, v bdělém životě, ve vzdušných pokojích, s levným jídlem a praskající elektřinou.

 

O patro níž zaznějí hlučné tuby a nějaká žena vykřikne. Elisa si povzdechne do polštáře. Je pátek a v nonstop kině Arcade Cinema Marquee přímo pod jejím bytem promítají nový film. To znamená, že bude muset do svého probouzecího rituálu začlenit nové dialogy, zvukové efekty a hudební úryvky. Pokud nechce mít z těch neustálých šoků zástavu srdce. Teď se ozývají trubky; teď jsou to davy hulákajících lidí. Otevře oči. Jako první uvidí ručičky ukazující půl jedenácté večer a potom záblesky z filmového projektoru pronikající skrz podlahu a obarvující chuchvalce prachu do odstínů Technicoloru.

 

Posadí se a opře se rameny o chladnou stěnu. Proč je vzduch cítit kakaem? Zvláštní vůni doprovází nepříjemný hluk — hasičská stříkačka severovýchodně od Pattersonova parku. Elisa spustí nohy na studenou podlahu a dívá se, jak se světlo z projektoru proměňuje a mihotá. Nový film je alespoň jasnější než ten předchozí, černobílý snímek Karneval duší. Pestré barvy kolem jejích nohou ji vracejí do snových představ — má peníze, má jich hodně a plazící se obchodníčci jí nazouvají nekonečnou řadu barevných střevíčků. Jste velmi okouzlující, slečno. Panečku, v takových střevíčcích dobudete celý svět.

 

Jenže místo toho svět dobyl ji. Laciné tretky z garážových výprodejů pověšené na stěnách nikdy nezakryjí dřevo prožrané termity ani ji nezbaví švábů, kteří se rozutečou do všech koutů, jakmile se v pokoji rozsvítí. Rozhodne se nebrat je na vědomí. Je to její jediná naděje, jak přečkat noc, další den a celý následující život. Dojde do kuchyňského kouta, nastaví minutku, dá do hrnce s vodou tři vejce a pokračuje do koupelny.

 

Elisa se vždycky jenom koupe. Při napouštění vody ze sebe stáhne noční košili. Ženy v práci nechávají na stolcích v kantýně časopisy a Elisa se v mnoha článcích dočetla, jaké by její tělo mělo mít míry. Ale boky ani prsa se nemohou vyrovnat vystouplým růžovým keloidním jizvám po obou stranách jejího krku. Předklání se tak dlouho, dokud se holým ramenem nedotkne skla. Každá jizva měří deset centimetrů a táhne se od krčních tepen až k hrtanu. Zvuk sirény se přibližuje; Elisa celý život, třicet tři let, žila v Baltimoru a dokáže poznat, že hasiči jedou po Broadwayi. I jizvy na jejím krku jsou silniční mapa, nebo ne? Vzpomínka na místa, na která by nejraději zapomněla.

 

Když se její uši octnou pod vodou, zvuky kina zesílí. Zemřít pro Kemóše, křičí dívka ve filmu, znamená žít navždy! Elisa netuší, jestli větu slyšela správně. Nechává si prokluzovat kousek mýdla mezi dlaněmi a vychutnává si pocit, že je mokřejší než voda, je tak kluzká, že může proříznout hladinu jako ryba. Tlačí se na ni dozvuky příjemného snu, doléhají těžce jako tělo muže. Je to nečekaná, nesmírně erotická chvíle; zabruslí namydlenými prsty mezi stehna. S muži randila, souložila s nimi. Ale naposledy před lety. Muž potká němou ženu a využije ji. Nikdy se nestalo, že by si s ní na schůzce chtěl nějaký muž povídat. Jen ji popadli a vzali si ji, jako by — němá jako zvíře — zvíře skutečně byla. Takhle je to lepší. Muž ze sna je sice mlhavý, ale pořád lepší.

 

Ale už cinkylink cinká minutka, ten pekelný upištěný krám. Elisa sebou trhne, až voda vyšplíchne z vany. Cítí se trapně, přestože je sama. Postaví se a z lesklých nohou jí stéká voda. Zahalí se do županu a rozechvělá zimou doběhne bosky do kuchyně, kde vypne sporák a přijme špatnou zprávu na budíku: 11.07. Kde ztratila tolik času? Vezme si první nahodilou podprsenku, zapne první nahodilou blůzu a uhladí první nahodilou sukni. Ve snu si připadala tak bouřlivě živá, ale teď je stejně netečná jako vejce chladnoucí na talíři. V ložnici je sice zrcadlo, ale ona se rozhodne do něj nepodívat, aby se jí nepotvrdilo zlé tušení, že je neviditelná.

 

 

přeložil Filip Drlík

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-457-6

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB