Krisztina Tóthová: Dívka, která nemluvila



Tóthová výřez přebalZarážející a láskyplná pohádka ve třech dějstvích vypráví o dívce, která se narodila strádajícím lesním lidem a zůstala opuštěná. Naštěstí ji v lese najdou vesničané a přijmou ji za vlastní. Dívka roste do krásy, je milá, zdravá a šikovná – jenže nemluví. Netuší, že v lese žijí její sestry, netuší, že tam někde bloudí její původní rodina. Až se jednoho dne vydá na cestu rozpomínání…

 

 

Krisztina Tóthová vypráví jazykem lidových pohádek příběh, při němž se člověku tají dech. Příběh o zavrženosti a adopci, o odpouštění a smíření se s minulostí, o možnosti pobývání ve dvou světech a v neposlední řadě o hledání a nalézání identity. Upřímná a odvážná kniha, která osloví dětského i dospělého čtenáře.

 

Básnířka, prozaička a překladatelka Krisztina Tóthová (*1967) patří k nejznámějším autorkám současné maďarské literatury. Kromě psaní, publicistiky a překládání z francouzštiny se věnujeTóthová přebal také výrobě vitráží a restaurátorství. Debutovala v roce 1989 básnickou sbírkou Őszi kabátlobogás (Podzimní vlání kabátu). Za výbor ze své dosavadní básnické tvorby nazvaný Prašan (2001) získala prestižní cenu Palládium. Její prozaická prvotina, sbírka povídek Vonalkód (Čárový kód, 2006), se dočkala překladu do několika jazyků (česky 2011). Následovaly prózy Hazaviszlek, jó? (Pojď, já tě vezmu domů, 2009), Pixel (2011) nebo Pillanatragasztó (2014). V roce 2013 vydala svůj první román s názvem Akvárium (česky 2014).

 

 

Ukázka z knihy:

DÍŽE

Bylo nebylo, byla jednou jedna cikánka, která žila se svým mužem venku v lese. Neměli nic, ani dům. Celý boží den jen chodili po cestách, a když přišel večer, schovali se do křoví a přespali tam. Jedli, co našli: kořeny, bobule, houby. Tu a tam, když se dostali k nějaké vesnici, ukradli kuře, ale to jen zřídkakdy, protože se báli psů. Bylo jim tam v lese dobře, hlavně v létě, když bylo teplo. V zimě to bylo horší, to jim mrzly ruce a nohy, marně si dlabali noru v zemi, marně ji pokrývali větvemi. Touhle dobou si vždycky mysleli, že umřou, ale nakonec nikdy nezmrzli. Jakmile se vyčasilo, zastihl je první jarní den zase na cestě. Šli zablácení, vyhublí, šli s dlouhými vlasy mezi stromy, a občas si dřepli do trávy.

 

Jednou měla žena pocit, že jí dost narostlo břicho. Muž řekl, že určitě snědla něco zkaženého. Ať se vyzvrací pod keř, radil jí, a ať sní spařenou kopřivu, pak ji to přejde. Žena udělala, co jí řekl, ale břicho přesto nesplasklo. 

 

Šli, pořád jen šli po cestě, a břicho se dál nafukovalo, jakoby ho hnětl vítr.


- Neumři, říkal muž, – nebo ti pořádně nařežu!

 

Žena nechtěla, aby jí muž nařezal, a proto mu slíbila, že neumře. Šlapala dál.

 

ilustrace Jana TrakalaPlynuly týdny, plynuly měsíce, a břicho rostlo. Nic takového ještě neviděli, dosud byli pořád hubení jako chrousti. Muž se strachoval a pro jistotu ženě pořádně nařezal, aby neumřela. Tak se dočkala jara. Ale to už jen polehávala pod velkým dubem.

 

Tu najednou začala kvílet, ach, och, uh, tak ona tedy přece jen umře, a nechala svou krev téct na zem posetou žaludy. Muž se díval a povídal jí, kdepak, ty neumřeš, porodíš mi krásné lesní dítě, proto máš tak velké břicho. Určitě to bude kluk, pomůže mi rozdělávat oheň a kopat jámu.

 

A to se stalo: žena porodila dítě. Tam pod dubem, za svitu měsíce, protože mezitím se snesla noc. Dítě mělo tělíčko porostlé peřím, ale muž jen pokrčil rameny, když peří, tak peří, co už. Když zazářily první paprsky slunce, i žena se na nemluvně podívala.

 

Inu, nebylo to lidské dítě, ale soví holátko!

 

- Cos mi to porodila? ptal se muž jedovatě. – Má to ptačí zobák, ptačí hlavu a velká šedá křídla. A na nohách to má takové pazoury, jako míval můj děda. Nepomůže mi to kopat jámu ani rozdělávat oheň, jen to houká.

 

Ženě se zdálo, že dítě houká moc krásně, ale nechtěla se hádat. Vzala holátko, pustila ho, a ono vyletělo na nejvyšší větev dubu a odtamtud se na ně dívalo dolů. Když pak přišla další noc, s hlasitým máváním křídel odletělo.

 

Za úsvitu ho ani nehledali, šli dál lesem. Víc o sovím holátku nepadlo slovo, ženinu krev vsákl mech pod velkým dubem, břicho splasklo. Les vyměnil listí, zimní větry začaly znovu foukat, pak napadl první sníh.

 

Žena s mužem vykopali velkou jámu, zakryli ji, zalezli do ní na zimu. Když přišla první jarní tepla, žena si znovu začala stěžovat na bolest břicha. Břicho rostlo, rostlo celé léto, a na podzim bylo zase tak veliké, jako kdyby žena měla umřít.

 

- Neumři, nebo ti pořádně nařežu! říkal jí muž.


- Kdepak, já neumřu, odpověděla žena. – Porodím ti krásné lesní dítě, které ti pomůže rozdělávat oheň a kopat jámu.

 

A muž se uklidnil a ženě nenařezal.

 

Schylovalo se už k podzimu a břicho bylo veliké jako hrnec na povidla. Dunělo, burácelo, vrtělo se a ošívalo, potom ženě znovu začala téct krev a ona si dřepla na zem.

 

Muž čekal, co bude, ale když se podíval, jestli už vylezl ten chlapec, který mu pomůže kopat jámu a rozdělávat oheň, viděl jen jedno velké oko.

 

Žena oko vzala a zabalila ho do listu lopuchu. Zdálo se jí, že oko moc pěkně pomrkává. Muži se ale celá ta věc vůbec nelíbila.


- Co jsi to porodila, ženo?


Oko se dívalo překvapeně, ale i žena viděla, že k němu nic jiného nepatří. Ani hlava, ani pusa, ani ruka, ani noha, dokonce ani druhé oko.


- Krásné modré oko to je, řekla svému muži trošku zaujatě.

Muž nepřičichl téměř k ničemu na světě kromě rozdělávání ohně a kopání, možná ještě košilinku rozuměl výpraskům. Přece jen mu ale začalo vrtat hlavou, jak se sem to oko dostalo. Vůbec se mu to nelíbilo.

 

- Ani já, ani můj děda, nikdo u nás neměl modré oko. I ty máš oči černé jako naolejovanou díru do čertí prdele, dodal hloubavě. – Tak jak se potom, hrome, mohlo tohle modré oko dostat do tvého břicha?


- Určitě jsem ho spolkla, odpověděla žena.


- Ještě že vyklouzlo, pokračoval muž. – Honem ho zakopeme, aby za námi nechodilo a abys ho znovu nespolkla!

 

Žena oko trochu litovala, ale i ona viděla, že je opravdu moc modré. A taky: co by si s ním počali?

 

Souhlasila tedy, dobře, zakopou ho. Zahrnuli oko trochou hlíny a ono jen mrkalo. Zanedlouho z něj nebylo vidět víc než světlá skvrna, jako kdyby loužička mezi stromy odrážela nebe. Vytékal z ní pramínek vody, jak oko plakalo, když se muž a žena vzdalovali po cestě.

 

Pak přiletěli ptáci, pili tu vodu, přišly ještěrky, pily ji i ony, a oko pak už neplakalo, upokojilo se.

Žena a muž pokračovali v cestě jako předtím. Třásli se zimou, šli, jedli, co našli.

Následující rok ženě znovu začalo růst břicho. Muži nic neřekla, aby se nelekl, že umře, a z leknutí jí pořádně nenařezal. Radši si břicho držela, vtlačovala ho zpátky, třeba se dál nebude nafukovat. Břicho ale rostlo a rostlo, vydávalo zvuky, hlaholilo bimbam jako rok předtím, pak se začalo i vrtět.


- Ach, já už nechci další opeřené holátko, zoufala si žena. – Nechci ani plačící oko. Nebudu už mít žádného syna, který kope jámu a rozdělává oheň, nebudu už mít pomocníka v lese.

 

A když to cosi, co rostlo v jejím břiše, začalo prosit, že by rádo ven, žena si klekla na prasklou díži.

 

- Ať jsi, kdo jsi, já se na tebe nepodívám, řekla a nechala svou krev téct do díže.

 

Když z ní ten tajuplný div světa vyšel, pěkně ho přiklopila díží a spěchala za mužem, který na mýtině zrovna sbíral dříví.
- Kam se podělo tvoje břicho?, ptal se jí.


- Snědla jsem spařenou kopřivu a přešlo to, odpověděla žena.

 

Muž se už dál nepídil, byl rád, že žena není nemocná a pomůže mu sbírat suché klestí.

 

Díže vedle cesty jen poplakávala, ale nikdo ji neslyšel.

 

Druhý den časně zrána šla kolem jedna žena z vesnice, která si vyšla se synem do lesa na houby.


- Jen se podívejte, maminko, jaká veliká houba tam vyrostla! křičelo dítě.


- To není houba, odpověděla žena, – ale prasklá díže.


- Když je to prasklá díže, tak se na ni podíváme, maminko, třeba by se v ní ještě dalo prát.


- Lidé nevyhazují takovou díži, odvětila žena, – ve které se ještě dá prát. Určitě je už prasklá, voda z ní vytéká.


- Když vytéká, tak vytéká, zaděláme v ní na chléb, odmlouval kluk.


- Ty bys zadělal na chléb v díži, kterou někdo vyhodil jako smetí? křičela na něj matka. – Nech to být, synku, vždyť to ani není díže, ale malý hrobeček. Pojďme dál!

 

Ale chlapec nevěřil, že by ta prasklá díže byla malinký hrobeček, a cestou zpátky po ní pořád pokukoval. Díže začala plakat.

 

- Díže pláče, maminko! Vraťme se k ní!

 

Ale žena se vrátit nechtěla. Vtom jí nad hlavou přeletěla opeřená sova a žena se tak lekla, že vysypala všechny houby, co nesla v zástěře.


- Není to díže, synku, ale hrob! Pomoz mi posbírat houby!

 

Chlapec se předklonil, ale všechny houby se skutálely do louže s modrou vodou.


- Díže pláče, maminko!

 

Žena viděla, že všechny její houby zmodraly. Otočila se a se synem se vrátila ke kopečku. Došli k díži, otočili ji. Ale krindapána, seděla v ní zázračně krásná holčička! Oči měla velké jako sova, tak černé jako naolejovaná díra do čertí prdele, a padaly z ní veliké, nebesky modré slzy.

 

- A co ty jsi zač, ty příkopečné stvoření? zeptala se žena a vytrhla dítě z díže. Pak ho objal i kluk a zdálo se mu, že takovou krásu ještě nikdy v životě neviděl. Díži šikovně obložili, holčičku do ní položili a vzali ji ukázat do vesnice.

 

Doma se otec ptal, jestli našli houby. Houby sice žádné nenesou, řekli mu, ale zato našli překrásnou holčičku. Tak krásné děvčátko ještě nikdy neviděli ani za devíti vesnicemi. Otec se zaradoval, políbil lesní holčičku, a do rána ji houpal v kolíbce vedle své postele.

 

- Ty jsi naše dítě, řekli ráno holčičce otec a matka a z jejích očí se už neřinuly nebesky modré slzy.


- Ty jsi moje sestřička, řekl jí kluk a holčička na něj vykulila velké soví oči a vydávala nádherné zvuky lesa.

 

V ten den večer vyhublá žena s mužem, kteří chodili po lese, našli na cestě kupu rozházených hub. Ty houby byly modré, ale nebyly v nich červi. Umyli je, všechny je snědli a zdály se jim měsícem ozářené, klikaté sny. Spali v trávě s úsměvem na tvářích, stejně jako vedle ve vesnici spala překrásná dívenka v díži. Hvězdy se na ně dívaly a zářily na ně na všechny stejným třpytem a věděly, že všechno je v pořádku, protože čáry lidských osudů spojují pozemské duše stejně, jako jsou hvězdy spojené neviditelnými nebeskými stezkami.

 

Ten, kdo po nich umí chodit, vidí všechno. Věděli jste to? 

 

 

přeložila Eleonóra Hamar
ilustroval Jan Trakal
nakladatelství Baobab, 2018
ISBN: 978-80-7515-071-4

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Únor 2018 15:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB