Katie Kitamura: Odloučení

 

Kitamura výřez přebalJejich manželství se rozpadlo, ale zatím si to nechávali pro sebe... Christopher odjíždí do Řecka za prací a jeho manželka se ho po čase vydá hledat – na popud své tchyně, která se synovi nemůže dovolat. Je to trochu podivná výprava: pro vypravěčku se cesta stává příležitostí k poslední rekapitulaci vyhaslého manželství. Přijíždí s odhodláním požádat Christophera o rozvod, v téměř opuštěném hotelu však nenachází ani svého chotě, ani klid na přemýšlení. Atmosféra tísnivé nejistoty je rámována okolními požáry a několika marnými pokusy vyplnit čekání vlastní „dovolenou“.

 

 

 

Pak je ale Christopher nalezen mrtvý u cesty do nedaleké vesnice, do Řecka přijíždějí jeho rodiče a vztah, který se rozpadl, aniž by o tom až na nového přítele vypravěčky kdokoli zvenčí věděl, dostává úplně nové rozměry. Je teď z manželky exmanželka, nebo už jen vdova? Zprvu banální příběh o důvěře a nevěře, lásce a ztrátě milované osoby se kaleidoskopicky proměňuje a nabírá hloubku a sílu, která dokáže zneklidnit, ohromit i ochromit.

 

Katie Kitamura (*1979) je americká spisovatelka, novinářka a umělecká kritička. Vystudovala Princeton University v New Jersey. Její manžel, Hari Kunzru, jeKitamura přebal známý britský spisovatel. Kitamura zatím publikovala dva romány, nejnovější Odloučení vychází v patnácti zemích a chystá se také filmové zpracování.

 

 

Ukázka z knihy:

Když jsem se probudila, pokoj byl zaplavený sluncem. Sáhla jsem po telefonu, neměla jsem tam žádné zprávy a bylo už devět. Brzy skončí snídaně, budu si muset pospíšit, jestli se chci najíst. Stejně jsem stála ve sprše déle, než bylo nutné. Až do toho okamžiku – kdy jsem stála ve sprše hotelového pokoje a voda, která mi proudila do očí, mi rozmazávala zrak – jsem neuvažovala ani si nepředstavovala, jak se Christopher bude cítit, co si pomyslí, až mě v hotelu uvidí nebo potká. Představovala jsem si, že jeho první myšlenka bude prostá, bude předpokládat, že ho chci zpátky.

 

Proč by jinak žena následovala svého muže, se kterým nežije, do jiné země, než aby ukončila jejich odluku? Bylo to okázalé gesto a okázalá gesta mezi mužem a ženou jsou obecně chápána jako romantická, i v kontextu nepovedeného manželství. Objevím se před ním a – nesevřou ho obavy, nezačne ztrácet naději, nebude si říkat, co asi chci? Nebude si připadat zahnaný do rohu, nebude se bát, že se stalo něco strašného, že se něco přihodilo jeho matce, že jí měl zavolat zpátky?

 

Anebo nezaplaví ho naděje, nebude si myslet, že se přes to přese všechno usmíříme (nestálo tohle doufání za slibem, který ze mě vymámil, a nedoufali jsme dokonce oba, přece jsem s tím souhlasila), a nebude pak zklamaný, nedotkne se ho o to víc moje žádost o rozvod, kterou jsem nicméně hodlala přednést? Najednou mi to přišlo potupné, pro něj, pro mě, především celá ta situace byla pokořující. Předpokládala jsem – neměla jsem žádné předchozí zkušenosti, ze kterých bych mohla čerpat –, že žádost o rozvod vždycky člověka rozhodí, ale nemohla jsem uvěřit, že je to vždycky tak trapné, místo a okolnosti tak nejednoznačné.

 

Vstupní hala dole byla prázdná. Snídaně se podávala na terase s výhledem na moře. Po Christopherovi nebylo ani stopy a v restauraci také ani noha. Vesnice pod námi byla beze stínu a tak tichá, jako bez hnutí, sbírka malých stavení vyrovnaných podél kamenného nábřeží. Jednu stranu zálivu tvořil velký útes, holý a bez vegetace, a vrhal na vodu jasně bílé světlo, vyhlídka z terasy byla tudíž klidná a zároveň dramatická. Na úpatí útesu byly zbytky čehosi, co vypadalo jako spálené keře a tráva, jako by tam nedávno hořelo.

 

Upíjela jsem kávu. Když přede mě číšník postavil šálek, sdělil mi, že hotel je jediné místo, kde si mohu dát cappuccino a latté, všude jinde vaří turka. Nebo rozpustnou.

 

Bylo to romantické místo – Christopher měl rád luxusní ubytování, a luxus a romantika znamenaly pro určitou vrstvu lidí v podstatě totéž –, a proto jsem z toho byla celá nesvá. Představovala jsem si tu Christophera, samotného v místě plném párů, byl to ten druh hotelu, který si lidé vybírali na líbánky, na výročí. Znovu mě to uvedlo do rozpaků, říkala jsem si, co měl asi za lubem, to místo nedávalo absolutně žádný smysl.

 

Když mi číšník přinesl toast, zastavila jsem ho.

 

Je tu neuvěřitelný klid. Jsem poslední, kdo sešel dolů na snídani?

 

Hotel je prázdný. Hlavní sezóna skončila.

 

Ale musejí tu být jiní hosté.

 

Požáry, pokrčil rameny. Lidi to odradilo.

 

O požárech nemám tušení.

 

Celou zemi sužují požáry. Hoří celé léto. Kopce mezi tímto místem a Athénami jsou černé. Pokud se vydáte za vesnici do kopců, tak to uvidíte, země je od ohně ještě horká. Psali o tom v novinách. Po celém světě. Celé léto přijížděli fotografové – naznačil cvaknutí fotoaparátu.

 

Vsunul si tác do podpaží a mluvil dál. Fotili tu pro módní časopis, tady v hotelu. Požár se rozšířil k útesu, pořád je vidět, jak je to tam černé – podívejte. Ukázal na zčernalý povrch skály. Postavili modelky k bazénu a ten požár za nimi a to moře – nadechl se –, bylo to velmi dramatické.

 

Přikývla jsem. Když jsem nic dalšího neřekla, odporoučel se. Z ničeho nic jsem si v duchu představila Christophera uprostřed té fotky. Bylo to nepravděpodobné, stál mezi modelkami a maskérkami a stylistkami a šklebil se, jako by ani nehodlal vysvětlovat, co pohledává uprostřed toho cirkusu. Vypadal ještě víc jako cizinec. Znepokojeně jsem se rozhlédla po terase. Už bylo skoro deset, zjevně jsem ho zmeškala u snídaně, možná už dnes z hotelu na celý den odjel.

 

 

přeložila Kateřina Keilová

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1812-9

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 15 Únor 2018 08:43 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB