Panagiotis Agapitos: Bronzové oko

Agapitos výřez přebalPříběh soluňských klášterů a vražd protkaných rudým hedvábím jako z pera Umberta Eca.

 

 

 

Severořecká Soluň roku 833. Právě sem protospatharios Leon doprovází na císařský rozkaz nově jmenovaného vojenského správce oblasti. Skutečným cílem jeho návštěvy je však zmapovat aktivity soluňského arcibiskupa, který ve sporu o uctívání ikon stojí na opačné straně nežli císař. Proti své vůli se Leon stává svědkem hádky mezi dočasným místodržícím a jeho manželkou. Následujícího rána je místodržící nalezen zavražděný a Leon se ujímá vyšetřování. Během něj se setkává se svou dávnou láskou mniškou a básnířkou Kassií, ve které ale také poznává nebezpečnou protivnici. Objevení další mrtvoly přiměje Leona postavit se čelem stínům minulosti a také přehodnotit svůj pohled na spravedlnost.

 

Panagiotis Agapitos (* 1959) je profesorem byzantské literatury a kultury na Kyperské univerzitě a spisovatelem uznávaným pro svou sérii historických románů s detektivní zápletkou Ebenová loutna (Το εβένινο λαούτο, 2003, česky Vyšehrad 2016), Bronzové oko (Ο χάλκινος οφθαλμός, 2006) a Smaltová Medúza (Μεδούσα από σμάλτο, 2009). Coby znalec byzantské literatury čerpá inspiraci pro své příběhy přímo z tehdejších textů, jeho dílo však podněcuje nadčasové otázky o lidském životě. Sám nazývá své psaní (πλαστο)γράφηση – při převodu do češtiny tedy něco jako (falzi)fik(a)ce. Ve svých dílech Agapitos zpřítomňuje středověká místa a scenérie a využívá skutečných historických postav. Pro své detektivní romány si zvolil vládu císaře Theofila (9. století), který se proslavil svojí láskou k právu a spravedlnosti. Po pachatelích ale pátrá fiktivní postava – protospatharios Leon, diplomat císařského dvora, který má nejenAgapitos přebal dar prozřetelnosti, ale i hudební talent.

 

Ukázka z knihy:

Kapitola 8

TŘETÍ SVĚDEK

Na chvíli měl Leon pocit, že žena, která na něj mluví, je jen vzdálený hlas, nejasný obrys skrytý za nějakým závěsem. Jeho mozek odmítal přijmout, co právě slyšel, ačkoliv to potvrzovalo jeho počáteční podezření.


„Ty se přiznáváš k vraždě svého muže?“ zeptal se téměř nejistě.


„Ano,“ odvětila a sklopila zrak. Sofia, která na ni celou dobu překvapeně hleděla, k ní přistoupila.


„Je ti jasné, co tohle dobrovolné přiznání znamená?“ zněla další Leonova otázka.


Zoe se oběma rukama dotkla kříže, který jí visel na krku. „Ano,“ zašeptala a sesunula se Sofii do náruče.


Leon vyběhl z místnosti a zavolal na Petronu, ať přinese vodu. Koutkem oka spatřil stratéga a jeho tělesného strážce sestupovat ze schodů. Zachariáš něco zakoktal, ale to už Leon vcházel znovu do místnosti, kde se Sofia pokoušela Zoe přivést k vědomí. Když po několika minutách všichni vyšli, podpírajíce Zoe bledou jako stěna, mnich zamířil k nim. Leon na něj smutně pohlédl.
„Bratře Zachariáši,“ řekl, „musíš se o pohřeb svého zetě postarat sám. Tvá dcera je zadržena. Právě se přiznala k vraždě svého manžela.“


Jeho slova měla sílu kamene vrženého do vod klidného jezera. Zachariáš začal štkát a bít se do prsou, Peximenites vykřikl, Eudokimos se křižoval a zároveň mluvil k Romanovi.


„Ticho!“ vykřikl Ingvar. „Ustupte na stranu!“ Hluk ustal a Gonypates přistoupil k Leonovi. K jeho kyselému výrazu se přidal ironický úsměv.


„Skvěle sis s tím poradil, protospatharie, a jak rychle!“ Byl z těch lidí, od nichž i chvála zní jako kritika. Otočil se k Peximenitovi. „Setníku, odveď tu ženu do žaláře v kasárnách. Ať tam vyčká na oznámení svého trestu.“


„Ne,“ prohlásil Leon. Stratég pozvedl obočí.


„Proč ne?“


„Zoe Filomatina nemůže být uvržena do žaláře.“


„Zpochybňuješ mou pravomoc jakožto správce thematu?“ zahřímal Gonypates a celý se napřímil.


„Nestojíš nad zákonem, patricije. A nemáš žádné pravomoci v soudních záležitostech, když se zde nachází zvláštní vyslanec císaře.“


„Zapomínáš, že jsem to byl já, kdo ti případ svěřil.“


„To se mýlíš. Tys mi navrhl, ať se té záležitosti ujmu, ale to jsem mohl udělat i sám, kdybych dospěl k závěru, že je potřeba, abych zasáhl.“


„Takovou urážku si nenechám líbit!“ rozkřikl se stratég svíraje pěsti.


„S kým si myslíš, že máš tu čest? Mám ti snad připomenout, proč se nacházíš zde, a ne někde jinde?“ Leonova rázná promluva nenechávala oponenta na pochybách o jeho úmyslech.

Gonypates sice zvedl výhružně ruku, téměř okamžitě ji však spustil.


„Řekni, co chceš, ať to ukončíme,“ zasyčel. Leon slyšel, jak mu buší srdce, ale snažil se hovořit klidně.


„Zákon říká, že tresty mohou být uloženy, jen pokud soudce ověřil obvinění vyslechnutím svědků, což se nestalo.“ Odmlčel se. „Zatím – na moji vlastní zodpovědnost – se Zoe Filomatina vrátí do kláštera svatého Lukáše. Nejprve vyslechnu tři svědky, a pak ji samotnou. Jestli se všechna svědectví a důkazy budou shodovat, uložím jí trest, který jí přísluší.“ Gonypates na něj hleděl s neskrývaným nepřátelstvím.


„To jsou všechno zbytečné okolky pisálků, jako jsi ty,“ procedil mezi zuby. „Já jsem voják a mám na práci daleko důležitější věci.“


Leon neodpověděl.


„Ingvare!“ zahřměl stratég směrem ke svému pobočníkovi. „Jdi do kasáren a zajisti přípravy na naši cestu. Přijdu za tebou za chvíli.“ Těžké kroky obrovského válečníka se místností rozléhaly i po jeho odchodu.


„Máš v úmyslu odjet, stratégu?“ otázal se překvapeně Peximenites.


„Ano, setníku. Máš snad něco proti?“ Setník mlčel.


„A kde budeš, pane Staurakie, kdybychom tě potřebovali?“


„Zítra ráno vyrazím s důstojníky z kasáren ke Slovanům usazeným u Axia. Nebudete mě potřebovat. Za každodenní správní záležitosti bude do mého návratu zodpovídat setník. Navíc, protospatharie,“ dodal suše, „o všechno ostatní ses už postaral ty.“ Vystoupal spěšně po schodišti do horního patra. V místnosti po něm zůstalo těžko snesitelné napětí.


Leon cítil, jak mu ve spáncích pulzuje bolest, která se mu zaklínila v hlavě. Jeho hrudi se nedostávalo vzduchu. Rozhlédl se okolo sebe. Ostatní stáli nehybně, jako by na něco čekali. Nikdo nepromluvil. Leon se zhluboka nadechl.


„Petrono a Sofie, doprovoďte Zoe Filomatinu do kláštera. Oznamte představené, že na můj rozkaz zůstane tam, dokud bude potřeba.“


„Jak přikazuješ,“ odpověděl drungarios. Leon se obrátil k Zoe. „Zítra před večerní mší přijdu ke svatému Lukáši na úřední výslech. Máš den na to, abys přemýšlela o tom, co se stalo, a zvážila odpovědi na mé otázky.“


„Budu tě očekávat, protospatharie,“ odpověděla Zoe klidně. Bratr Zachariáš udělal krok dopředu.


„Dítě, jen mi pověz proč,“ vložil do otázky veškerou důstojnost, která mu zbyla. Zoe se dotkla jeho ruky.


„Otče, teď není čas na takový rozhovor. Přijď za mnou do kláštera, jestli to protospatharios dovolí.“ Leon kývl na souhlas.


Petronas a Sofia vedli Zoe k bráně paláce. Zachariáš je doprovodil až k hlavnímu schodišti. Tam zůstal stát a sledoval svou dceru kráčející vstříc potupné smrti.

 

 

přeložila Markéta Kulhánková
nakladatelství Vyšehrad, 2018
ISBN: 978-80-7429-889-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB