Jan Vávra: Husité u Postoloprt



 

Vávra výřez přebalPříběh osudové lásky, kterou zabila síla národních pohádek. Strhující vyprávění o jedné z nejtemnějších stránek novodobé české historie, o které oficiální historiografie dosud mlčí.

 

 

Román sleduje vzájemně propletené osudy dvou mužů a jedné ženy, odehrávající se v první polovině 20. století. Jejich vztahy významně ovlivňuje úsilí českého národa o naplnění snu o samostatné existenci, které ovšem autor nahlíží z netradičního úhlu pohledu. Děj románu začíná vznikem Československého státu a končí po únorovém převratu v uranových dolech komunistického lágru. Příběh je střídavě vyprávěn třemi hlavními hrdiny, jednak racionálním ateistou, vychovaném v duchu masarykovské tradice a hesla „pravda vítězí", dále levicově založeným učitelem, zklamaným z politických a sociálních poměrů za první republiky, který po Mnichovské kapitulaci odejde ze země a vstoupí do Svobodovy armády, a nakonec krásnou a hluboce věřící německou klavíristkou, která jen obtížně bojuje s nadšením svých krajanů pro Adolfa Hitlera.

 

Osudy hrdinů se odehrávají v prostředí, kde se po staletí prolínal český a německý svět a které se musí nyní vypořádat se vzrůstajícím nadšením pro ideu národních států. „Velké" dějiny nemilosrdně zasahují do lásky Čecha a Němky a přes naděje spojené s koncem druhé světové války je jejich krátké štěstí nakonec tragicky přerváno brutálním masakrem sudetských Němců v kasárnách v Postoloprtech. Závěrečné překvapivé rozuzlení příběhu nastoluje otázku, co to je vlastně národ, stejně jako pochybnosti, zda dějiny nejsou jen vysněnými příběhy, které si dokola Vávra přebalvyprávíme. Byli jsme my Češi jen bezmocnou obětí velkých národů, nebo neseme na svém osudu rovněž část viny? Proč jsou husité pořád nositelem naší národní identity? A platí opravdu, že pravda (a láska) vítězí?

 

Jan Vávra (*1954) vystudoval herectví na DAMU v Praze a do roku 1990 působil jako herec v Činoherním klubu, Divadle na Vinohradech, Divadle S. K. Neumanna, Krajském Divadle Příbram a hrál též ve filmech, například v Kalamitě Věry Chytilové nebo ve filmu Divoká srdce Jaroslava Soukupa. Zároveň s několika přáteli vydával samizdatovou revue Prostor, kam psal pod pseudonymem Hugo Pludek a Kryštof Pochybný. Po pádu komunistického režimu začal pracovat jako novinář, byl šéfredaktorem týdeníku OF Fórum, Občanského deníku a komentátorem Lidových novin. Podílel se na vzniku TV NOVA, kde působil více než pět let jako šéf zpravodajství a moderátor nedělní politické diskuse 7 dní. Později pracoval jako televizní producent, je tvůrcem například doku-soap Nemocnice Motol. Pravidelně komentuje současné dění v Českém rozhlase. V roce 2008 vydal román V krajině prorostlého bůčku, v roce 2013 zúročil své televizní zkušenosti v knize Moc a nemoc televize Nova.

 

 

Ukázka z knihy:

Vávra přeba zadní stranaHlavně po mně nechtějte žádný příběh. Příběhů mám až po krk. Každý chce pořád slyšet nějaký příběh. To mě pronásleduje celou dobu. Jen jedenkrát jsem se ocitl mimo dosah příběhu. Bohužel to trvalo příliš krátce.

 

Bylo to v lese. Stál jsem tam sám ‒ jak jsem se alespoň tehdy domníval. Posledního člověka jsem viděl, když jsem míjel stádo zubožených krav, které se na holé pastvině choulily ve studeném větru jedna ke druhé, aohlédl se zpět na zpustošený statek, ze kterého nejdřív moji krajané vyhnali původní obyvatele, aby si pak odnesli, co se jim hodilo. Rychle jsem zalezl do lesa, kde mě nikdo nemohl zahlédnout, a klopýtal přes kořeny stromů vzhůru do kopce. Zpočátku to šlo dobře, protože les zůstal i po těch několika letech vzorně uklizený, jak vyžadoval germánský smysl pro pořádek, poražené stromy byly rozřezané, srovnané do metrů, a i ty nejmenší větvičky sesbírané a úhledně poskládané na hromádkách připravené na zátop, na který je ale jejich vlastníci nikdy nepoužijí, takže je nejspíš přímo tady podpálí lesní dělníci, až se budou chtít ohřát.


Po nějakém čase rychlé chůze ale uklizený les náhle skončil a já se musel prodírat hustou mlazinou, jejíž větve mne šlehaly přes obličej. Raději jsem mezi mladými smrčky chvíli couval, ale protože bych daleko nedošel, sešel jsem dolů s kopce ke korytu potoka, kde se přece jen dalo jít snáz. Ale i tak jsem musel podlézat dlouhé větve dubů a olší a přelézat mohutné padlé kmeny. Jakmile jsem nad potokem spatřil vyšší les, tak jsem hned zamířil vzhůru. Šlo to lépe, našel jsem jelení chodníčky, po kterých se dalo jít docela snadno. Věděl jsem, že nesmím zastavit, a tak jsem se několik hodin prodíral lesem, pořád do kopce a po vyšlapaných stezkách zvěře, protože lidským cestám jsem nedůvěřoval. Pak jsem už nemohl dál a musel se na chvíli zastavit.
Opřel jsem se o starý dub a zhluboka dýchal. Dole mezi mohutnými kmeny nefoukal vítr, špičky smrků se ve větru jen mírně nakláněly. Seshora sem sahaly pruhy světla, některé se rozptýlily ve větvích menších smrků, ale jiné dopadaly až na zem a osvětlovaly malé paloučky porostlé vysokou kyselou travou. Ptáci, kteří se tu zřejmě stejně jako já cítili v bezpečí, překřikovali jeden druhého, pak na několik vteřin jako na povel všichni ztichli, ale vydrželi to jen okamžik, a už zase švitořili. V zeleném přítmí bujel mech a kapradí, z rozpadlých ztrouchnivělých kmenů obrostlých lišejníky vyrážely malé smrčky, břízy a osiky. Zapomněl jsem na únavu a s úžasem vnímal klid a samozřejmost, s jakou se tu všechno dralo vzhůru ke světlu. Tady, hluboko v nepřístupném lese, jsem pochopil, že i bez příběhu se dá docela dobře existovat.

 

Jenže na nějaké filozofování nebyl čas. Musel jsem rychle dál, pryč od lidí, protože jsem si nemohl být jistý, jestli mě mezitím nějaký fízl nebo jeho horlivý pomahač neudali a jestli už po mé stopě nejdou vojáci se psy. Pro jistotu jsem taky šel kus cesty korytem potoka. Mám sice mokré boty, ale člověk nikdy neví. V autobuse i potom ve vesnici se všichni tvářili netečně, ale šlo jen o směs venkovské tuposti a tradiční sedlácké vypočítavosti, vlastní lidem zvyklým přežívat za všech režimů. Člověk jim to ani nemohl mít za zlé. Těžko odhadovat, kdo z nich byl pomocníkem esenbáků, klidně kdokoli. Snažil jsem se tvářit samozřejmě a sebejistě, ale cítil jsem, že mě pozorují a váhají, zda mě prásknout, nebo jestli se mě mají naopak bát.

 

Asi byste teď chtěli vědět, před čím vlastně utíkám. To je samozřejmě správná otázka. Nejjednodušší by bylo vám namluvit, že utíkám před komunisty. Hezký příběh o boji dobra se zlem, který by obsahoval hrdinu, nevinnou oběť, jednoho ústředního padoucha a několik dalších mizerů. Takový příběh by pochopitelně měl svoji logiku a působil by více než věrohodně. Komunisté přece už po osvobození získali kontrolu nad vnitrem a policií, infiltrovali svými lidmi armádu a na místo ministra obrany prosadili generála Ludvíka Svobodu, zcela oddaného sovětskému vedení. Ten také zřídil u armádního sboru vojenské zpravodajství, které ta zvěrstva organizovalo. I pan doktor Bunža, rok předtím, než se komunisté chopili moci ve státě a on se musel rychle nacpat do šatní skříně a zmizet v Bavorsku, mně v kanceláři obložené tmavým dřevem naléhavě šeptal, že to komunisté poslali třem jejich ministrům krabičky s výbušninou. Tehdy jsem měl o jeho úsudku pochybnosti, ale chtěl jsem za každou cenu potrestat viníky Luisiny a Siegfriedovy smrti a on mi jako předseda vyšetřovací komise bezpečnostního výboru parlamentu mohl dost pomoci.


Postavit před spravedlnost jejich vrahy byla poslední věc, kterou jsem mohl pro Luisu udělat. Pořád jsem měl před očima její tvář, kterou jsem tak miloval pro její krásu a oduševnělost a která se teď zkřivila nevyslovitelnou hrůzou. Nebylo možné nevidět, kolik strachu, utrpení a bolesti musela před smrtí prožít.Největší muka mi samozřejmě působilo vědomí, že jsem nebyl s ní, abych její smrti zabránil. Nemohl jsem se od ní ani po smrti odpoutat a dlouho jsem seděl u jejího těla, hladil její předsmrtnou křečí zkřivené prsty a zoufale si přál vrátit čas do doby, kdy bylo její štíhlé a pružné tělo plné života a kdy mě těmito prsty něžně hladila.


Tehdy samozřejmě její smrt nikoho nedojímala, protože kolem dokola ležely v příkopech jen nedbale zahrabány tisíce mrtvol mužů, žen a dětí. Navíc během války, která právě skončila, zemřely po celé Evropě desítky milionů nevinných lidí a každý den jsme se dozvídali nové podrobnosti o brutalitě těch, kteří tu strašnou válku, už druhou v tomto moderním a pokrokovém století, rozpoutali.


Tenkrát jsem mrtvé Luise slíbil, že postavím před spravedlnost ty, kteří měli její a Siegfriedovu smrt na svědomí. Takže tvrdit, že utíkám jen před komunisty, by nebylo úplně přesné. Omlouvám se, že nejsem schopen dát na vaši otázku jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Ale můj otec, povoláním strojní inženýr, mi vtloukal do hlavy, že přesnost patří k základním požadavkům moderní doby.


Někdo jiný by si to samozřejmě mohl vykládat i tak, že utíkám před spravedlností. Tedy pokud přijmete teorii, že lidská spravedlnost je určena normami, na kterých se společnost shodne. Jednalo se ostatně o jeden z předmětů sporu mezi mnou a Luisou, která trvala na tom, že spravedlnost pochází od Boha. Pan doktor Bunža, ačkoli sám člen strany lidové a praktikující katolík, ničemu takovému nevěřil a před komunisty raději utekl. Asi věděl proč, brzy potom ho v nepřítomnosti odsoudili k smrti.


Já jsem se ovšem chtěl zapojit do obnovy státu. Byl jsem přesvědčen, že po osvobození bude moct český národ napravit všechny dřívější omyly a chyby. Spoléhal jsem na jeho zdravý rozum. Možná že právě tady můžete začít hledat odpověď na vaši otázku.


Existuje totiž ještě třetí možnost. Připusťte na chvíli, že existuje něco, co má větší sílu než komunisté i než orgány státní spravedlnosti v čele se Sborem národní bezpečnosti. Něco, co dokáže spolehlivě ovládatmysl mých krajanů, jakkoli jsem Čechy – na rozdíl od Němců ‒ pokládal za výsostně praktický a mírumilovný národ. ‒ Ne, samozřejmě to není Bůh. Z Boha si moji krajané dělají jen legraci.

 

Nevím, co všechno víte o českém národě, ale pravděpodobně znáte jméno Mistra Jana Husa, českého kazatele, myslitelea mučedníka, který ani tváří v tvář smrti nezradil svoje přesvědčení. Právě z jeho dopisů psaných z kostnického vězení pražské univerzitě pochází heslo, které dal první prezident Masaryk vyšít na prezidentskou standartu nového československého státu. Dojemný příběh Mistra Jana, kterého církevní hodnostáři nechali upálit na hranici, ovládl již dříve mysl českých vlastenců, kteří se snažili ‒ podobně jako princ v pohádce o Šípkové Růžence ‒ probudit svůj národ ze staletého, a podle všeho blaženého spánku. Nakonec i u nás v kuchyni visela velká reprodukce Brožíkova obrazu „Mistr Jan Hus před koncilem Kostnickým," pod kterou do mě moje matka ‒ společně s třenou bábovkou ‒ hustila povídačky o statečném kazateli a husitech, kteří se ve jménu pravdy vzepřeli dogmatům katolické církve. Ovšem vyprávění o malém národě v srdci Evropy, kterému všichni ubližovali, ale který nikdy nezradil ideály pravdy a spravedlnosti, se ukázalo být pro psychiku malého dítěte nestravitelným, a nakonec i příliš nebezpečným soustem. Otec si sice dělal z matčiných historických příběhů legraci, protože si zakládal na svém racionálním přístupu, ale stejně jako ona chodil s úctou kolem obrazu Tomáše Garrigua Masaryka, prezidenta Osvoboditele.


Otec se ale v mých vzpomínkách objevuje až asi od devíti let. Když skončila Velká válka ‒ myslím samozřejmě tu první, protože tehdy to ještě nikdo nepočítal –, která přinesla porážku císařství a umožnila vznik samostatného státu, byli jsme s matkou sami. Matka říkala, že tatínek bojuje na italské frontě. Když jsem se ho později na válečné zážitky ptal, z jeho kusého vyprávění jsem pochopil, že většinu času strávil čekáním v zákopech. Nejdříve sváděl tento způsob vedení války na Italy, kteří prý byli spíše operetními vojáky. Jak se ovšem zvětšoval časový interval od jeho návratu z fronty, začal otec vojenskou liknavost chápat jako součást boje za národní samostatnost. Svým vlažným plněním rozkazů prý čeští vojáci přispívali k porážce nenáviděného Rakouska-Uherska.

 

Moje rodiče, jak jsem z útržků jejich vyprávění pochopil, zaskočila rychlost, s jakou válka přišla. Byli zřejmě přesvědčeni, že žijí v nejcivilizovanější a nejkulturnější době a že lidské pokolení směřuje díky svému rozumu a novým objevům k dokonalosti. Otec jako studovaný obdivoval technický pokrok. Sledoval všechny novinky a nadšeně o nich vyprávěl. Věřil, že vynalézavý lidský duch bude schopen vymýšlet stále dokonalejší stroje, které usnadní lidem život, takže se budou moci více vzdělávat.Prudký vír válečné brutality, který se zničehonic přihnal a rozmetal nejen jemné předivo závojů měšťanských salónů a rafinovanou uhlazenost kavárenských debat, ale i Habsburky nadekretovanou víru v jediného Pána a Stvořitele,sice nedokázal zlomit otcovo přesvědčení o prospěšnosti technického pokroku, nicméně i u něho vyvolal potřebu nějakého jistějšího ukotvení.


Se svými vzpomínkami na rozházené kusy lidských těl u VittoriaVeneta, které se jako střepiny z dekorativní secesní vázy válely po zemi, jež byla pokládána za kolébku veškeré kultury, se zavíral do své pracovny, a když na opakované matčino naléhání, že večeře vystydne, s rozcuchanými vlasy vyšel, spřádal těžko srozumitelné teorie o světové revoluci a vítězství demokracie nad teokracií. Babička, která k nám občas na nedělní oběd zavítala, si o něho dělala starosti, a dokonce jsem zaslechl, jak na schodišti šeptem přesvědčovala matku, aby pozvala doktora Bärensteina, který by otce prohlédl.


Ovšem nebyla by to moje energická matka, kdyby si jako pokaždé nevěděla rady. Stačilo, aby si v novinách přečetla několik Masarykových projevů, a do našeho pokoje, ozářeného zlatavým světlem stojací lampy, přicválali z malebných luhů a hájů na svých silných venkovských konících husité s vysoko zdviženými praporci pravdy a spravedlnosti. Za nimi jel na tvrdých dřevěných povozech selský lid, který si přes každodenní dřinu na panstvích rakouské a německé šlechty spolu s rodnou řečí uchoval vrozenou dobrotu a smysl pro poctivou práci. Tento průvod doprovázely slavnostní tóny Smetanovy hudby, vycházející ze zpěvných harmonií lidových tanců, kterým se červenolící slovanští junáci a kypré děvčice oddávali v těch několika málo chvílích volna, které jim mezi dřinou na panském zbyly. A kupodivu se ukázalo, že tento jednoduchý recept měl na otcovy pobyty v pracovně pozitivní vliv.
Nemůžete mi tedy mít za zlé, že jsem vzal příběh, že pravda vítězí, zcela vážně a věnoval tolik času a energie potrestání Luisiných a Siegfriedových vrahů.

 

 

nakladatelství Bourdon, 2017
ISBN: 978-80-906996-0-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Únor 2018 09:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB